Venezuela prožívá nepříjemné déjà vu. Režimem ovládaná Národní volební rada (CNE) v noci na pondělí zveřejnila oficiální výsledky voleb, podle kterých znovu zvítězil dlouholetý prezident Nicolás Maduro. CNE oznámila, že získal celkem 51,2 % hlasů, zatímco společný opoziční kandidát Edmundo González údajně skončil až na druhém místě se 44,2 % hlasů.

Zveřejněné výsledky zcela odporují předvolebním průzkumům i exit pollu společnosti Edison Research, podle kterých měl González nad neoblíbeným prezidentem náskok ve výši desítek procent. Co je ještě komičtější, všichni kandidáti měli podle CNE v součtu získat 132,2 procenta hlasů. Zároveň ale nejde o žádné překvapení: všeobecně se očekávalo, že venezuelský režim volby stejně jako v minulosti zfalšuje, aby se udržel u moci.

Představitelé západních států i většiny dalších latinskoamerických zemí už prohlásili, že výsledky neuznává a vyzvala k nezávislému přepočtu hlasů. Maduro se ovšem může spolehnout na svoje tradiční spojence včetně Ruska, Číny nebo Íránu, kteří mu vyjádřili podporu. V ulicích venezuelských měst mezitím vypukly první spontánní protesty požadující zveřejnění skutečných volebních výsledků.

Porušená dohoda

Nedělní prezidentské volby se uskutečnily na základě dohody mezi opozicí a režimem podepsané v říjnu loňského roku na ostrově Barbados za zprostředkování Spojených států a Brazílie. Zatímco poslední volby před šesti lety hlavní opoziční strany právě kvůli obavám z podvodu bojkotovaly, letos se rozhodly proti Madurovi postavit společného kandidáta. Režim výměnou za to svolil, že umožní opoziční primárky, nebude kandidátům opozice bránit v účasti ve volbách a přizve do země mezinárodní pozorovatele.

Brzy se ukázalo, že Maduro ani tyto zcela elementární ústupky nehodlá dodržet. Opoziční primárky sice na podzim proběhly, režimem ovládané soudy ale vzápětí diskvalifikovaly jejich vítěznou kandidátku Máriu Corinu Machadovou a neumožnily ani registraci její první náhradnice, historičky Coriny Yorisové. Zřejmě pod tlakem ze zahraničí bylo nakonec dovoleno kandidovat alespoň 74letému diplomatovi Edmundovi Gonzálezovi, jeho kampaň však provázely neustálé naschvály, jako byly případy vandalismu, úmyslné zavírání benzinových pump, blokování silnic nebo postihování restaurací a hotelů, které se odvážily poskytnout služby jeho týmu.

Režim se uchýlil i k zatýkání Gonzálezových nejbližších spolupracovníků a dalších opozičních aktivistů, kterých bylo od začátku roku uvězněno více než sto třicet. Většina slíbených mezinárodních pozorovatelů nakonec nesměla do země vůbec přicestovat – od mise Evropské unie až po argentinského levicového exprezidenta Alberta Fernándeze, který je přitom ideologickým spojencem režimu.

Vládnoucí režim si navíc zajistil, aby se voleb nemohl účastnit prakticky žádný z bezmála osmi milionů Venezuelanů, kteří v posledních letech uprchli do zahraničí kvůli devastující hospodářské politice a zbídačení kdysi prosperující země. Registrace byla dovolena jen několika desítkám tisíc lidí a Maduro zároveň nařídil uzavřít hranice s okolními státy, aby vlastním občanům zabránil v návratu domů.

Naděje na změnu

Kampaň do té doby prakticky neznámého Gonzáleze vzbudila přes všechny tyto překážky velké naděje. Každé předvolební shromáždění provázel obrovský zájem voličů a průzkumy společností bez napojení na venezuelskou vládu naznačovaly, že by Maduro ve svobodných volbách prohrál o dvacet a více procentních bodů.

Edmundo González si samozřejmě přízeň voličů získal zejména tím, že v čele sjednocené aliance historicky rozhádaných opozičních stran stanul proti extrémně neoblíbenému diktátorovi. Venezuelské hospodářství se od Madurova nástupu k moci propadlo o tři čtvrtiny, inflace za tu dobu přesáhla 130 tisíc procent a velká většina obyvatel, kteří neutekli do zahraničí, skončila v absolutní chudobě.

Podíl na popularitě opozičního kandidáta však mohlo mít i jeho umírněné vystupování: González se totiž smířlivě obracel na zbývající příznivce Madurova režimu a sliboval naprostou změnu dosud vyhroceného politického stylu. „Dost bylo křiku a urážek, je čas se spojit,“ apeloval týden před volbami na modlitebním shromáždění.

Někteří analytici očekávali, že by letošní prezidentské volby mohly na rozdíl od minulých let představovat určitou naději na pokojné předání moci. „Z hlediska režimu se jedná o nejsložitější volby, jakým kdy čelil. Opozice má díky obrovské touze po změně a vysoké podpoře jejího kandidáta dosud největší naději na vítězství,“ domníval se například šéf výzkumné společnosti Datanálisis, Luis Vicente León.

Ukradené volby

Už v průběhu volebního dne však začalo být jasné, že režim nehodlá ponechat nic náhodě. Uprostřed hlasování, které probíhalo od šesti hodin ráno do šesti hodin večer, se na sítích objevily podezřelé „exit polly“ předpovídající Madurovo vítězství – nejprve od provládní společnosti Hinterlaces, o něco později od firmy Lewis and Thompson.

Tato společnost sice ve skutečnosti neexistuje a její webové stránky byly založeny teprve dva týdny před volbami, smýšlený exit poll však sdíleli vysocí představitelé režimu i jeho spojenci v zahraničí včetně exprezidenta Bolívie Eva Moralese a bývalého ekvádorského prezidenta Rafaela Correy. Na mnoha místech po celé Venezuele navíc nebyli opoziční pozorovatelé vůbec připuštěni ke sčítání hlasů a zakázán jim byl také vstup do centrály Národní volební rady.

CNE následně uprostřed noci oznámila, že při osmdesáti procentech sečtených hlasech nemůže být pochyb o Madurově vítězství, a druhý den ho oficiálně označila za právoplatně zvoleného prezidenta. Nicolás Maduro, který před volbami v případě porážky sliboval „krvavou lázeň“, následně opozici provokativně vyzval k tomu, aby „respektovala vůli lidu“. Prohlásil také, že v neděli „triumfovala národní svrchovanost a venezuelská hrdost“ a opozici obvinil z toho, že se měla údajně pokusit nabourat do sčítání voleb.

Spontánní protesty

Opoziční strany přirozeně volební porážku neuznaly a jejich společný prezidentský kandidát prohlásil, že „celý svět ví, co se ve skutečnosti stalo“. „Náš boj pokračuje a nepolevíme, dokud nebude respektována vůle venezuelského lidu,“ přislíbil González. Představitelé opozičních stran pak v pondělí večer na tiskové konferenci oznámili, že zveřejní nasbírané důkazy o zfalšovaných volbách.

V ulicích větších venezuelských měst se mezitím začaly objevovat spontánní protirežimní demonstrace a blokády silnic, proti kterým na některých místech s pomocí slzného plynu zasáhly bezpečnostní složky. Ve městě Coro dav svrhl sochu zesnulého exprezidenta Huga Cháveze, který si za svého nástupce vybral právě Madura, v hlavním městě Caracasu pro změnu demonstranti strhali prorežimní propagandu. Řada protestujících se také sešla před vojenskými základnami a apelovala na ozbrojené síly, aby vládu přinutily zveřejnit skutečné výsledky voleb.

Se stejnou výzvou přišla i María Corina Machadová. „Tady je vzkaz pro armádu. Venezuelský lid promluvil a nechce Madura. Je čas postavit se na správnou stranu historie. K tomu máte právě teď příležitost,“ prohlásila opoziční vůdkyně, které bylo zakázáno kandidovat proti Madurovi.

Drtivá většina armádních špiček byla nicméně v posledních letech zcela loajální režimu, mimo jiné výměnou za účast na těžbě ropy, masivní vliv na chod celé ekonomiky a zřejmě také za podíl na zvláště výnosném mezinárodním obchodu s drogami. Její zásah proti Madurovi by tak byl velkým překvapením.

Mezinárodní ohlasy

Oficiální výsledky voleb kromě opozice v tuto chvíli zpochybňuje i velká část lídrů západních zemí a také dalších států Latinské Ameriky. Ostře se proti nim vymezil se třeba levicový chilský prezident Gabriel Boric, argentinský prezident Javier Milei nebo představitelé Paraguaye či Kostariky.

Panama oznámila přerušení diplomatických styků a peruánský ministr zahraničí prohlásil, že jeho země „neuzná porušení vůle venezuelského lidu“. Dokonce i šéf diplomacie levicové vlády v Kolumbii vyzval k „nezávislému auditu hlasů“, aby se „odstranily jakékoli pochybnosti o výsledcích“.  Venezuela v reakci na tuto kritiku stáhla svoje diplomaty z Argentiny, Chile, Kostariky, Peru, Panamy, Dominikánské republice a Uruguaye a označila tamní vlády za „sluhy Washingtonu, kteří se  otevřeně hlásí k nejodpornějším ideologickým postulátům mezinárodního fašismu“.

Naopak nepřekvapí, že Madura ihned podpořily jak další diktatury v regionu v čele s Kubou a Nikaraguou, tak i spojenecké autoritářské režimy ve zbytku světa. Ruský prezident Vladimír Putin venezuelského prezidenta například ujistil o tom, že je „na ruské půdě vždycky vítaným hostem“, čínské ministerstvo zahraničí si pochvalovalo dobré vztahy mezi oběma zeměmi a gratulacemi nešetřila ani Íránská islámská republika.

Co udělá Lula?

Napjatě se v tuto chvíli čeká především na výraznější reakci Brazílie, která zatím jen prostřednictvím ministerstva zahraničí vyzvala k „nezávislému ověření“ volebních výsledků. Levicový brazilský prezident Lula da Silva má k venezuelskému režimu dlouhodobě blízko, před volbami se ovšem dostal do konfliktu s Madurem právě z toho důvodu, že ho vyzval k respektování vůle voličů.

„Zděsilo mě Madurovo prohlášení, že pokud prohraje volby, dojde ke krveprolití,“ podivil se Lula. „Kdo prohraje volby, toho čeká krvavá lázeň. Maduro se musí naučit, že když vyhraje, zůstane ve funkci. A když prohraje, musí odejít.“ Venezuelský prezident mu v odpovědi na tato slova doporučil, aby si na uklidněnou připravil heřmánkový čaj, a bez důkazů naopak napadl integritu volebního procesu v samotné Brazílii. V reakci na tento výpad zrušil plánovanou pozorovatelskou misi brazilský Nejvyšší volební tribunál (TSE).

Otázkou nyní zůstává, jestli bude Lula ochotný Madura za zjevný volební podvod odsoudit a vyvinout na něj potřebný tlak, nebo zdali se zdrží hlasité kritiky. „Kdyby se brazilská vláda rozhodla uznat Madurovo vítězství, stálo by ji to hodně politických bodů,“ upozorňuje v této souvislosti Feliciano de Sá Guimarães z Institutu mezinárodních vztahů na Univerzitě v São Paulu (USP). „Z domácího hlediska jde o velmi citlivou záležitost, protože většina Brazilců se na Venezuelu a Madurovu vládu dívá velmi negativně.“