V části české společnosti rostou protievropské nálady (2023). FOTO: Ray Baseley (se souhlasem autora)
FOTO: Ray Baseley (se souhlasem autora)
GLOSA / Věnuji se novinařině od svých dvaceti let a dovolím si tvrdit, že mítinky a demonstrace prakticky nemají politický význam. Myslím, že jejich hlavním úkolem je pomoci lidem, kteří jsou v opozici, aby upustili páru a ventilovali svou nespokojenost. Člověk pak není se svými starostmi sám. Iluzorní představa, že množství lidí, kteří přišli na náměstí, nějak vyděsí úřady, plní jen roli sedativa, které lidé užívají, přičemž chtějí nějak ospravedlnit své postávání s transparentem.
Přesto jsem navzdory politické impotenci demonstrací viděla několik z nich, které opravdu vedly k výsledkům, i když se dají spočítat na prstech jedné ruky. Například shromáždění na podporu Ivana Golunova. Připomínám, že v roce 2019 byl investigativní ruský novinář z TV Meduza zadržen v Moskvě, policie u něho našla balíčky s mefedronem, které mu strážci zákona sami podstrčili do batohu, a u Golunova doma operativci „našli“ drogy, váhy a další vybavení. To, že případ byl prefabrikovaný, bylo tak zjevné, že si toho nebylo možné nevšimnout. Vyvolalo to obrovskou protestní vlnu.
Od okamžiku Golunovova zadržení se v Moskvě a dalších ruských městech i v zahraničí konaly masové akce požadující propuštění novináře a tři velké ruské časopisy vyšly s identickými obálkami „Já-my Ivan Golunov“. Ohlas byl tak široký, že pátý den po zadržení byl novinář propuštěn a proti šesti policistům, kteří se na zadržení podíleli, bylo zahájeno trestní řízení pro zneužití pravomoci. Vzpomínám si, že to tehdy bylo jako zázrak, ve vzduchu byl cítit pocit vítězství nad policejní brutalitou. Ale jak víme, zázraky neexistují, byť třeba i jednou za rok hůl vystřelí.
Pokud tedy shromáždění a demonstrace nemají žádný význam, proč o nich novináři píší a mluví? Za prvé je to naše práce a za druhé proto, že v některých případech se shromáždění mohou změnit v revoluci, a to je vážný příběh. Příkladem je ukrajinský Majdan nebo nástup Nikola Pašinjana k moci v Arménii v roce 2018. A budu upřímná, můj postoj k mítinkům v Rusku, v postsovětských státech a v evropských zemích je úplně jiný. Ale rozeberme si to popořadě. Než však začneme, chtěla bych upozornit na to, že mluvím pouze o své profesní zkušenosti, jsem si jistá, že historici najdou obrovské množství příkladů, kdy demonstrace něco změnily, ale nebudeme přece jako Putin mávat archivními dokumenty.
Rusko a naivní opozice
Po roce 2022 nemá cenu mluvit o žádných politických shromážděních a demonstracích, protože žádné nejsou, a i když jsou, protestující jsou ihned zadrženi policií. Ale před válkou bylo mnoho lidí, včetně mě, i když ne dlouho, příliš naivních v představě, že demonstrace může něco změnit. Přiznejme si, že mnoho lidí si naivně myslelo, že poté, co Putin oznámil zahájení války proti Ukrajině, Rusové vyjdou do ulic a válku zastaví.
Někteří skutečně vyšli, ale bylo jich málo. A kde jsou teď? V zemích, jako je Rusko, nemá smysl chodit protestovat, pokud lidé nejsou morálně připraveni jít až do konce a změnit status demonstrace v revoluci. Mávání transparenty v Rusku nevedlo nikdy k ničemu jinému než k nesmyslnému zatýkání.
Nelze už ani spočítat, kolik protestů takzvaná ruská opozice uspořádala. Změnilo se po nich snad něco? Ne! Ale stovky lidí policie zmlátila obušky, zavřela do vyšetřovací vazby a někteří byli dokonce trestně stíháni. To vše proto, že opoziční síly, které v té době v Rusku existovaly nebyly připraveny si uvědomit, že moc se bez krve nezmění, anebo neměly odvahu to lidem říct. Koneckonců, kdo by chtěl zemřít za svobodu? Něco jiného je pochodovat za svobodu ve svém volném dni s ostatními v Moskvě.
Místo pravdy se říkalo, že „úřady musí vidět, že je nás hodně“, „musíme ukázat, že nesouhlasíme“, a když nakonec nic nevyšlo, říkalo se, že to bylo proto, že „nás bylo málo“. A je velkou otázkou, zda by lidé vyšli s vůlí jít až do konce, kdyby toto volání bylo vyslyšeno. Určitě ne. Němcov byl zastřelen, Kara-Murza byl dvakrát otráven, Navalnyj byl otráven a nakonec zabit ve vězení, ale to nikoho nepovzbudilo k rozhodné akci.
Z mnoha shromáždění v Moskvě mi zůstal v paměti jeden moment. Said-Muhammad Džumajev, student Moskevské státní univerzity z Čečenska, se na jedné demonstraci v Moskvě pustil do rvačky s policisty. Vyšel sám proti celé skupině. Za ním bylo obrovské množství lidí a ani jeden z nich neudělal totéž. Nikdo se vedle něj nepostavil. Za toto byl Džumajev odsouzen k pěti letům vězení. A upřímně řečeno, velmi mě mrzí, že nebyl zařazen do výměny vězňů mezi Ruskem a Západem.
To, co se stalo Džumajevovi, jasně ukazuje podstatu demonstrací v Rusku – ať za nás bojuje a trpí někdo jiný, já budu stát vedle, ale nebudu se do toho plést. Bez krve se moc v Rusku změnit nedá, bylo to tak vždycky a teď se tato krev prolévá na Ukrajině.
Postsovětské země pod kontrolou Moskvy
Především se to týká Běloruska a Gruzie, protože tam proběhly velmi silné protesty, které bohužel nepřinesly žádný výsledek, ačkoli se zdálo, že stačí trochu víc a podaří se jim systém převrátit. Hlavní problém neúspěchu protestů spočívá v tom, že v obou zemích je proruská vláda a že pro Putina je velmi důležité udržet si vliv nad nimi, a proto je připraven vrhnout jakékoli síly na „obnovení pořádku“.
Obě zmíněné země mají evropskou společnost, která je připravena a ochotna stát se součástí EU, ale brání jim v tom kontrola Moskvy. Mnoho lidí se bude ptát, proč Ukrajina uspěla a Bělorusko a Gruzie ne. Za prvé, Ukrajina je územně mnohem větší než Gruzie i Bělorusko. Za druhé nezapomínejte, že na revoluci na Ukrajině reagoval Putin ruskou anexí Krymu a rozpoutáním války na Donbase. Rusko začalo v roce 2014 válku s Ukrajinou, protože Ukrajinci dokázali změnit vládu, měli odvahu dostat se z jeho kontroly, a tato válka stále pokračuje.
Přestože se Bělorusku ani Gruzii zatím nepodařilo zbavit ruského vlivu, myslím, že síla protestů v těchto zemích je zřejmá a je mnohonásobně větší než v samotném Rusku v předválečných dobách.To ukazuje, že nejde ani tak o strach jako o touhu po změně. Myslím, že jste také sledovali nedávné protesty v Gruzii a viděli jste, jak se policie chovala k občanům, byly použity všechny možné metody: bití obušky, slzný plyn, polévání vodou, ale Gruzínci, ženy i muži, šli dopředu a nebáli se bití, zatímco v Rusku se nebál jen Džumajev. To ukazuje, že společnost v Rusku není na rozdíl od Gruzie a Běloruska evropská a Rusové změny prostě nepotřebují.
Volby v Česku se už blíží
EU je samostatný příběh! Protože na rozdíl od Ruska nebo Běloruska je v evropských zemích vládní moc legitimní. To znamená, že stát řídí lidé, pro něž se rozhodla většina občanů. A když se dívám na opoziční shromáždění v evropských zemích, upřímně v nich nevidím smysl, protože protestovat proti legitimně zvolené moci mi připadá přinejmenším podivné.
No dobře, někomu se nelíbí politika prezidenta, ale někdo ho kvůli té politice volil. Takže v tomto případě lidé spíše nebojují proti politice státu, ale využívají svobodu slova k vyjádření svého názoru. Ale stejně jako existuje svoboda slova, existuje také svoboda sluchu. To znamená, že nikdo neslibuje, že slova vyřčená protestujícími budou vyslyšena. Podívejte se na Slovensko, ačkoliv lidé protestují proti Ficově proruské politice, on ji nezmění, protože byl zvolen většinou. A sesadit ho mohou jen volby.
Vláda v Evropě může mít problémy pouze tehdy, pokud se proti ní postaví opoziční síly a voliči vládních stran, například kvůli neplnění slibů nebo krokům, které jsou v rozporu s volebním programem. Jinak je to ztráta času, zejména proto, že v Evropě existují účinnější nástroje než protestní akce – volby.
Spravedlivé volby dávají příležitost protestovat proti jedněm a zároveň dát svůj hlas druhým. Takže abyste nemuseli o víkendu chodit na náměstí s vlajkami, je efektivnější strávit jeden den tím, že půjdete k volbám. Češi, už se to blíží! Nezaspěte.
