V pátek se v Praze koná konference Eutanazie. Rozhodnutí na konci života. Pode názvu slibovaných příspěvků jde o okruh známých témat, tedy o konflikt hodnot a argumenty pro a proti. S tím volněji souvisí „kultura smrti a umírání“ a problém tišení bolesti. Samozřejmě jde také o velký problém právní. Je jasné, že toto téma se muselo dříve nebo později objevit i u nás. Jsou země, které eutanazii nebo asistovanou sebevraždu připouštějí, u nás to tak zatím není.
Žijeme dlouho
Problémem je, že pokrok umožňuje při životě udržovat i člověka, který by byl v dřívějších dobách již dávno mrtvý. Takoví lidé bývají zbaveni prakticky všech radostí pozemské existence, ale umřít ještě nemohou, protože jim to společnost nedovolí.
Prodloužil se průměrný lidský věk, čehož rubem je, že čím dál tím víc lidí je postiženo dosud nevyléčitelnými nemocemi (Alzheimerovou chorobu, Parkinsonovou nemocí). Dnes někdy pomlouváme moderní společnost, že se v ní umírá anonymně v nemocnicích, a ne v kruhu rodinném, jako tomu bylo kdysi. To je ovšem asi poněkud idealizovaná představa. Mnoho dalších umíralo na ulici, osamoceni někde u cesty, a nikoho to nezajímalo. Co by dali za skon v dnešní nemocnici. Ale to je jen odbočka.
Hadička nahoře i dole…
Německý teolog Hans Küng cituje ve své poslední knize Dobrá smrt, kde se zabývá otázkou eutanazie, dopis 47letého muže, který je upoután na invalidní vozík. Muž říká: „Nechci, aby mi nahoře hadicí vpravovali umělou výživu do žaludku a dole něčí ruce v gumových rukavicích odstraňovaly výkaly. … A o tom, že už je konec, že dál už nechci, bych rád rozhodl úplně sám, bez poručníkování nějakého biskupa, předsedy lékařské komory nebo poslance parlamentu.“
Problém je v tom, že pokud chceme, aby nám společnost něco aspoň pasivně umožnila, neobejdeme se bez toho, aby společnost stanovila nějaká pravidla, protože pak se dostaneme do velkých problémů. Jak poznáme, že někdo nebyl pod záminkou milosrdné smrti zavražděn?
Neshodneme se na základech
Problémem naší společnosti je, že se neshodne na jednom pevném bodě, z kterého by bylo možno posuzovat takové právě takové činy, jako je eutanazie. Dokud bylo společnou půdou pod nohama křesťanství, nebo je jí v jiné společnosti jiné náboženství, dá se vyjít z toho, na čem se lidé shodnou, aspoň teoreticky. (Praxe pochopitelně za hodnotami často poněkud kulhá.)
Mezi katolíky se stal v poslední době populární slogan, že z „kříže se neslézá“, především když svět skoro v přímém přenosu sledoval dlouhé odcházení Jana Pavla II. během jeho nemoci. Druhá strana, když to dost zjednodušíme, říká, že člověk je svobodná bytost a má právo rozhodovat o svém životě. Tím se nutně nemyslí nějaká ďábelská pýcha, jak to někdy kvalifikují někteří věřící, ale uvědomění si toho, že člověk je přece jen bytost svébytná a nadaná svobodnou vůlí. Kdyby ji člověk nesměl používat, což musí právě ve sporných případech, byla by zbytečná.
Program zmiňované konference působí na ironika samozřejmě v některých okamžicích půvabně. 15.20 Za lepší kulturu smrti: argumenty ve prospěch eutanazie. Pak je přestávka na kávu. 17.40 Indikace orgánové podpory – stále velké nedorozumění. Poté: Diskuse nad sklenkou vína.
Mluvit se o tom musí
Můžeme ale považovat za jisté, že jsou konference, které jednají o důležitých věcech. Jak bude lidský pokrok pokračovat, bude potřeba se věnovat i tomu, k jakým novým jevům to vede. Nikdo nechce umřít, ale nikdo nechce být starý. Někdo chce umřít a nesmí. Někdo svévolně použije léky a usmrtí na oddělení několik pacientů. Chtěl jim pomoci? Nebo ho bavil pocit, že je pánem života a smrti?
Brát život je činnost, u které nikdy nemáme naprostou jistotu. Trest smrti, eutanazie, spravedlivá válka, demonstrativní sebeobětování, jak se děje například sebeupálením, to všechno jsou témata, která společnost hluboce rozdělují a lidé se neshodnou ani na kritériích toho, podle čeho lidské jednání správně posuzovat.
Je to marné, nakonec se stejně dostaneme k filozofii a náboženství, bez kterých se můžeme bavit tak nanejvýš o tom, jak je jaká injekce účinná a jak správně podepsat smlouvy v nějakém Domě radostného skonu. Rozhodně to možná nebude nejlepší pohled, až se o nějakém takovém zákonu povede debata ve Sněmovně.
