Předsedkyně SOCDEM Jana Maláčová FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Hruskama
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0 / Hruskama
KOMENTÁŘ / Česká sociální demokracie měla takřka okamžitě po sametové revoluci zásadní problém: ovládli ji lidé, kteří nikdy nebyli skutečnými sociálními demokraty. Prvním polistopadovým předsedou strany tehdy ještě nesoucí tradiční název ČSSD (který si před nedávnem přivlastnil Jiří Paroubek) byl sice exilový politik Jiří Horák, už v roce 1993 ho však vystřídal Miloš Zeman. Ten stranu záhy dovedl k vysokým volebním výsledkům, zároveň ale s velkým přispěním své „šedé eminence“ Miroslava Šloufa položil základy jejího pozdějšího rozkladu.
Pod Zemanovým vedením vstoupila do ČSSD řada bývalých členů KSČ, kteří evidentně nesdíleli sociálně demokratické hodnoty – stačí vzpomenout dnes již naštěstí polozapomenuté figury typu Zdeňka Škromacha. Programově se pak strana proměnila v populistické a protestní uskupení zaměřené proti celému polistopadovému vývoji, které na českou politickou scénu poprvé vneslo silně negativně laděnou kampaň.
Skuteční sociální demokraté hráli v éře Miloše Zemana ve straně vždy spíše druhé housle a předseda strany proti nim neváhal používat nevybíravé metody, jak ukázala třeba „aféra Olovo“ zaměřená na diskreditaci Petry Buzkové. Jistou naději pro vznik jiné ČSSD obrácené směrem k Evropě a Západu poskytlo snad jedině období po Zemanově zdánlivém odchodu do politického důchodu, kdy se předsedou strany stal Vladimír Špidla a po volbách v roce 2002 sestavil středovou vládu s lidovci a Unií svobody.
Špidlovi se tehdy podařilo rozbít takzvanou „opoziční smlouvu“, ve skutečnosti mocenský pakt mezi Zemanem a Václavem Klausem, kteří si zdánlivě navěky rozdělili republiku. Zemanova stínu stranu však stranu zbavit nedokázal, naopak si z někdejšího předsedy udělal věčného nepřítele, když ho spolu s částí spolustraníků nepodpořil v tehdy ještě nepřímé prezidentské volbě.
Marné naděje
Miloš Zeman se následně odklidil na Vysočinu, ze které se po několika letech triumfálně vrátil na Hrad, odkud své bývalé straně všemi myslitelnými způsoby škodil. Jeho pohrobci navíc v ČSSD zůstali, připraveni vždy vzdorovat snahám o vnitřní reformu, a velkou změnu ostatně nepředstavovalo ani mezidobí v letech 2006-2010 s jiným toxickým předsedou Paroubkem, který navázal na zemanovský populismus nejhrubšího zrna.
Po Paroubkově odchodu z čela strany v roce 2010 nastoupilo období úpadku, ke kterému přispěla srovnatelnou měrou šokující neprozřetelnost demokratičtěji smýšlejících členů ČSSD, jež umožnila postupné přebrání voličské základny dvojnásobným koaličním partnerem Andrejem Babišem, a Zemanova úpěnlivá snaha stranu poškodit. Příkladů je nespočet, pro pořádek ale připomeňme alespoň slavný „Lánský puč“ z roku 2013, kdy se Michal Hašek pokusil se Zemanovým požehnáním o svržení tehdejšího předsedy Bohuslava Sobotky, nebo vytvoření alternativní strany „zemanovců“, která měla ČSSD ubrat co nejvíce voličů.
Uvnitř strany přesto nedošlo k důkladné očistě od zemanovského nebo podobně destruktivního kmotrovského a oportunistického křídla a ČSSD si nedokázala včas najít cestu ke skutečné sociální demokracii evropského typu – na to měly její špičky příliš práce s tím, aby sekundovaly Babišovi a nečinně přihlížely agrofertizaci státu.
Propad do bezvýznamnosti
Co následovalo po druhé a osudné účasti „sociálních demokratů“ na vládě s ANO, je všeobecně známo: ČSSD ve volbách v roce 2021 vypadla z poslanecké sněmovny a rychle se propadla do bezvýznamnosti, jak potvrdily všechny následující volby i průzkumy veřejného mínění. Stranu, která se mezitím přejmenovala na SOCDEM, čímž umožnila Paroubkovi přebrat značku ČSSD, po odstřižení od moci opustila značná část oportunistů i posledních zemanovců, a ne náhodou řada z nich skončila ve vyloženě fašizujících uskupení typu SPD.
Potřebný očistný vliv to však ani tentokrát nemělo. Po krátkém mezidobí se solidním, ale bohužel bolestně necharismatickým Michalem Šmardou v čele znovu převládly nejhorší instinkty a předsedkyní skomírající SOCDEM se stala exministryně práce Jana Maláčová. Jejím otevřeným programem přitom bylo porušení posledního tabu obnovené „sociální demokracie“, tedy doprošování se o opětovné spojení s komunisty nově přemalovanými na Stačilo!.
Autentických sociálních demokratů bylo v ČSSD/SOCDEM vždycky málo, jejich poslední a dávno upozaděné zbytky (Petra Buzková, Libor Rouček) ale stranu opustily právě po vítězství Maláčové a námluvách s komunisty, kteří přitom sociální demokraty v době totality systematicky věznili, vraždili a vyháněli do exilu. Poslední hřebíček do politické rakve SOCDEM pak zarazilo právě Stačilo!, když spojení se SOCDEM nakonec zamítlo. Maláčová se tak zřejmě bude muset uchýlit k obdobně ponižujícímu žebrání o získání míst na kandidátce ANO nebo možná o „sňatek odmítnutých“ s Přísahou Róberta Šlachty.
Svému názvu se mezitím SOCDEM zpronevěřila i tím, že dovolila zahraniční politiku určovat dávnému příteli komunistické Číny, Lubomíru Zaorálkovi, který vyrazil do lítého boje za ruské zájmy. Zaorálkovy příspěvky o ruské agresi na Ukrajině, jejichž naprostou lživost bravurně prokázal Vojtěch Boháč ze serveru Voxpot, si nezadají ani s těmi nejhoršími výlevy tradiční kolaborantské proruské scény a od volby SOCDEM musí spolehlivě odradit jakéhokoli demokraticky smýšlejícího člověka.
Už jen směšně pak působí související kampaň SOCDEM s heslem „Bydlení, nebo zbrojení“, která zcela relativizuje narůstající ruskou hrozbu pro českou a potažmo evropskou bezpečnost a v nejhorší možnou chvíli zpochybňuje nezbytné investice do obrany. Za této situace si tedy strana zcela zaslouží definitivní politickou smrt a sociálně demokratické hodnoty musí převzít někdo jiný, ať už se k nim bude přímo odkazovat, nebo nikoli.
Příklady hodné následování
Místo pro skutečnou sociální demokracii přitom na české politické scéně bezpochyby existuje a neplatí často opakovaná teze, že by tento ideový směr v celém západním světě nevyhnutelně směřoval k záhubě. Samozřejmě je pravda, že sociální demokraté nejsou ve svých tradičních baštách v Německu nebo ve Francii ani zdaleka tak silní jako v minulosti, ačkoli ve druhé jmenované zemi se v posledních letech znovu pomalu zvedají z popela.
Obdobný trend je mimochodem možné pozorovat i třeba v Řecku, kde tradiční strana PASOK znovu nahrazuje levé radikály z hnutí Syriza, a v Itálii nebo ve Španělsku zůstávají sociální demokraté stabilně jednou ze dvou dominantních politických stran. Největší inspirací by se však mělo stát Spojené království, ve kterém labouristé loni v létě drtivě zvítězili, a samozřejmě severské státy.
Sociální demokraté dnes vládnou v Norsku a Dánsku a mají nakročeno k vítězství v příštích volbách ve Švédsku i ve Finsku. Ve všech těchto zemích i v Británii přitom patří socialisty vedené vlády mezi nejvěrnější spojence Ukrajiny: například šestimilionové Dánsko letos oznámilo další pomoc Kyjevu ve výši 970 milionů eur (24,2 miliardy korun) a napadené zemi již dodalo mimo jiné devatenáct letounů F-16 nebo veškeré dělostřelectvo.
Všechny tyto příklady ukazují, že se nejúspěšnější sociálně demokratické strany jasně hlásí ke svým závazkům bránit Ukrajinu a potažmo celý západní svět před nebezpečím ze strany Putinova Ruska i různých typů autoritářských tendencí, které v posledních letech bují na obou politických extrémech. Skutečná sociální demokracie představuje pevnou hráz proti stalinistickým i fašizujícím tendencím, když na jednu stranu prosazuje udržování sociálního smíru ve společnosti, ale na stranu druhou nedovolí bezmezné rozhazování státních prostředků pro získání voličské přízně nebo neblokuje nutné reformy.
Naopak právě sociální demokraté stáli ve Švédsku na začátku v čele úspěšné snahy modernizovat a zreformovat tamní penzijní systém. Němečtí socialisté pro změnu v podobnou dobu implementovali klíčové reformy pracovního trhu, díky kterým země nastoupila na trajektorii prudkého ekonomického růstu, zatímco britští labouristé zajistili nezávislost centrální bance, zavedli školné na vysokých školách a implementovali regionální autonomii Skotska, Walesu a Severního Irska. Ve všech těchto případech (a nespočtu jiných) to byla odpovědná sociální demokracie, která provedla klíčové a třeba i nepopulární reformní kroky – a zároveň dbala na to, aby mírnila jejich dopady na zranitelné vrstvy společnosti.
Úkol pro sociální demokracii
Také v Česku by měla skutečná sociální demokracie hodně co na práci. Třeba stanout v čele odporu proti oligarchizaci české politiky a ekonomiky, jejímž nejhrozivějším příkladem je Andrej Babiš. Tato tendence má ale i celou řadu dalších, plíživějších podob – od spojení agrobaronů s různými extremistickými uskupeními (SPD, Stačilo!) až po vytváření monopolů v mnoha odvětvích ekonomiky, kde jedna nebo dvě velké korporace dusí konkurenci ostatních.
Dalším klíčovým tématem je bezpochyby právě krize bydlení včetně zoufalého nedostatku sociálního bydlení, které by ovšem autentická sociální demokracie nikdy nedala do protikladu s obranou státu. To je chování populistů a extremistů, kteří jsou ochotni obětovat bezpečí za krátkodobý zisk ve volbách. Dánští socialisté nebo britští labouristi si ostatně velmi dobře uvědomují rizika, jakým dnes Evropa kvůli agresivnímu Rusku čelí (a to je Británie nebo Dánsko v mnohem menším ohrožení než Česko!) a podle toho také patřičně navyšují investice do obrany.
Sociální demokracie by se navíc mohla ujmout i témat, která se dosud nikdo neodvážil zvednout – třeba vytvořením skutečně ambiciózního „Marshallova plánu“ na zlepšení životní úrovně romské komunity, jejíž situace je zpravidla buď okázale ignorována, nebo rovnou nechutně zneužívána pro politický boj. Stejně tak by měla usilovat o nastolení otevřené diskuze o podpoře vzdělané a kvalifikované migrace, kterou rovněž zadusili extremisté, a přispěli tak významnou měrou k rodící se populační krizi a intelektuální stagnaci české společnosti.
Sociální demokraté dnes samozřejmě po celém světě bojují s tím, že se podstatně zmenšila původní skupina obyvatel, jejíž práva se zavázali bránit: dělníci v továrnách. Jenže v české společnosti je přece nespočet dalších profesí, které si zaslouží důstojnější finanční ohodnocení a zlepšení často otřesných pracovních podmínek. Kdo se dnes zastane vysokoškolských učitelů, sester v domácí péči nebo pečovatelů v domovech pro seniory? Kdo hájí práva zaměstnanců v drůbežárnách oligarchů nebo pracovníků ve skladech velkých nadnárodních společností?
Důvěryhodně nikdo: SOCDEM se naopak dále diskredituje svým usilovným bojem proti „zbrojení“, ze kterého se zjevně stalo její hlavní předvolební téma, nebo populistickými a dávno vyčpělými recepty, jako je zavedení třináctého důchodu. Je evidentní, že ze strany plné neúspěšných politických kariéristů typu Maláčové a přátel různých diktatur typu Zaorálka není možné očekávat sociálně demokratickou politiku ani hodnoty. Nezbývá tedy čekat, jestli s nimi přijde někdo jiný, nebo jestli bude česká politika o tuto klíčovou součást západního demokratického uspořádání na dlouhou dobu ochuzena.
