Je-li v České republice věnována společenská pozornost výuce dějepisu na základních a středních školách, dříve či později se tématem diskuse stane, jak dostatečně jsou vyučovány moderní dějiny, případně se též debatuje o samotné formě jejich výuky.

Panuje poměrně silné přesvědčení, že moderní dějiny se vyučují v rozsahu menším, než by bylo žádoucí, a nezanedbatelná část žáků se při hodinách dějepisu nedostane za rok 1945. Tento postoj částečně utvrzují i pořady typu „Kovy řeší dějiny“ či znalostní ankety, ze kterých například vyplývá, že ve věkové kategorii 18–24 let pouze 42 % dotázaných ví, co se stalo v roce 1938 (Paměť národa, 2018). Toto přesvědčení kontrastuje s většinovým společenským a odborným konsensem, který považuje moderní dějiny za klíčové pro pochopení současného světa a společnosti („historie učitelka života“). Jaká je však realita, jak si dějepis a zvláště moderní dějiny na českých školách opravdu stojí a jak k této problematice přistupují pedagogové?

Kdy a jak se učí moderní dějiny?

Před rokem 1989 byla výuka (nejen) dějepisu zatížena indoktrinačními potřebami totalitního režimu a pro poválečné události nebyl ve výuce prostor. Ostatně i jiná historická témata byla nuceně a programově znásilňována. Sametová revoluce a obnovení demokracie otevřely ve společnosti prostor pro přehodnocení obsahu a formy výuky v řadě předmětů, dějepis nevyjímaje. Lidsky i odborně lze pochopit, že k zásadní proměně hodin dějepisu nedošlo hned v poslední dekádě minulého století. Toto pochopení by však mělo klesat s postupujícím časem.

Není objektivně měřitelné, kolik vyučujících dějepisu stihne probrat požadovanou látku celou. Česká školní inspekce, autoritativní a kontrolní orgán, sice dělá průběžná šetření v českých školách, ale ani ona není schopna přesně kvantifikovat tyto údaje. Z tematické zprávy z roku 2016 však vyplývá, že se výuce soudobých dějin, tedy událostem po roce 1945, věnuje na českých školách větší pozornost než na přelomu tisíciletí. Na základních školách se dle této zprávy vyučuje zmíněné období v rozsahu cca 28 vyučovacích hodin, na středních pak v průměru 30 hodin. Většina učitelů probere dějiny do devadesátých let 20. století, přibývá však i těch, kteří se věnují první dekádě současného století.

Přes 80 % všech dotazovaných učitelů navíc tvrdí, že jsou spokojeni s tím, jak si dějepis stojí v konkurenci ostatních předmětů z hlediska časové dotace. Na straně druhé však 2/3 pedagogů v rámci šetření Ústavu pro studium totalitních režimů z roku 2012 paradoxně přiznalo, že považují soudobé dějiny za klíčové, ale nemají na ně dostatek času. Je tedy na místě otázka, co je příčinou (kolegyně a kolegové učitelé prominou) této poměrně časté pedagogické výmluvy na malý počet vyučovacích hodin.

Nabízí se hned několik možných odpovědí. Soudobé dějiny se vyučují na závěr studia, například v 9. třídě základní školy, či v posledním ročníku střední školy. Druhé pololetí, zvláště jarní měsíce, jsou však velmi často typické tím, že řada vyučovacích hodin, nejen dějepisu, odpadá v důsledku záplavy výletů, exkurzí, sportovních kurzů, jarních a velikonočních prázdnin, květnových státních svátků, přijímacích a maturitních zkoušek, obhajob různých projektů, psychologického či profesního testování atd. V období od března do června tedy učitel přijde zhruba až o 30–40 % vyučovacích hodin. A proč tuto objektivní skutečnost považuji za výmluvu? Všechny uvedené akce se každý školní rok více či méně cyklicky opakují, tudíž učitel s nimi musí při plánování výuky počítat, pokud není úplný začátečník. Jestliže tyto faktory ignoruje, je to jen a pouze jeho chyba, že nezvládne probrat celé učivo.

Dějepis aneb cesta do pravěku

Avšak druhým důvodem, proč učitel „nestíhá“, je stále ještě obsahově předimenzovaná výuka starších dějin: pravěk, starověk a středověk. Již více jak deset let neexistují závazné osnovy, které přesně určovaly, co kdy a jak má být probráno, a které byly do značné míry reliktem dob minulých. V některých ohledech dokonce vycházely z koncepce dějepravy z éry starého rakouského mocnářství. Nově mají školy možnost si tvořit vlastní vzdělávací plány, které musí respektovat pouze tzv. rámcové vzdělávací programy, tedy jakési mantinely, ve kterých by se měla výuka pohybovat. Vzdělávacím institucím se tak otevřela možnost si výuku dějin částečně přizpůsobit svým potřebám. Teoreticky, pokud se škola rozhodne učit dějiny pozpátku, od nejnovějších k těm nejstarším, může tak činit. A umožněny jsou i další úpravy. Bohužel, řada škol, ponechaných ministerstvem bez jakékoliv podpory, pouze formálně „přepsala“ původní osnovy do nových školních programů a zatížení staršími dějinami zůstalo. Možnost zásadní proměny byla promrhána.

I nadále se tak v českých školách setkáváme s hodinami, v nichž se probírají předci člověka, velikost jejich mozkovny udávaná v centimetrech kubických či výčty egyptských faraónů či jednotlivé dynastie římských císařů, případně nekončící seznamy středověkých bitev. Stačí otevřít jednu z nejpoužívanějších učebnic dějepisu pro střední školy a gymnázia a hned v prvním díle bude čtenář/student zdrcen několika desítkami stran popisujících význam a metody archeologie. Při vší úctě k této jistě ušlechtilé a důležité disciplíně, považuji za pedagogický (a občanský) zločin, pokud učitel kvůli této skutečnosti nestihne soudobé dějiny.

S odstupem času se jeví jako škoda, že se větší pozornosti nedostalo pilotáži alternativního vzdělávacího programu, který v letech 2011–2015 na vybraných gymnáziích testoval dnes již s dalšími ministerskými institucemi „zintegrovaný“ Výzkumný ústav pedagogický. Tento promarněný pokus totiž kladl podstatně větší důraz na nejnovější dějiny. Ale neztrácejme naději: ministerstvo školství a inspekce o úpravě vzdělávacích programů opět v současné době uvažují. Snad nezůstane pouze u slov. Vzdělávací program je však pouze nástroj v rukou pedagoga a záleží zejména na něm, jak celou výuku pojme. Dobré hodiny dějepisu tvoří zejména dobrý učitel a méně ministerský předpis.

Dotace zvaná hodinová

Rámcové vzdělávací programy změnily ještě jednu důležitou skutečnost: hodinové dotace pro jednotlivé předměty. Zatímco dříve byl počet vyučovacích hodin pro daný předmět striktně stanoven, dnes je určena jen nepodkročitelná hodinová dotace a škola se může sama rozhodnout, kolik dalších hodin přidá tomu či onomu předmětu z tzv. disponibilních hodin. O tento „bonus“ se však musí dějepisáři „poprat“ se všemi zbylými vyučujícími své školy, kteří si také jistě myslí, že jejich předmět je nepostradatelný. Toto vede v konečném důsledku k diferenciaci mezi školami. Například na jednom gymnáziu se rozhodnou věnovat disponibilní hodiny na přírodovědné předměty, a budou tedy vyučovat dějepis pouze dva roky studia po dvou hodinách týdně, což je ono minimum. Na jiném gymnáziu však bude dějepis vyučován čtyři roky po dvou hodinách týdně. Ale pozor! Je nutné zmínit, že ona spodní hodinová hranice je nastavena níže, než byl onen fixní počet hodin před reformou. Reálně se tak dějepisu na řadě škol, zejména středních, dostává menšího prostoru než dříve.

Výše uvedenou skutečnost ještě posiluje jeden trend, který se pozvolna dostává i do českých škol. Zejména na některých středních školách se začíná prosazovat „filosofie“, že není třeba učit všechno a všechny, tj. že by studenti měli mít co nejvíce volitelných seminářů. Tento přístup vede logicky k tomu, že jsou hodinové dotace a probírané učivo systematicky „osekávány“.

Zanedbávání nejnovějších dějin může mít a má i další příčiny. Zcela mimo rámec debaty stojí stížnosti některých pedagogů na nedostatek kvalitních výukových materiálů. Toto tvrzení bylo akceptovatelné v devadesátých letech minulého století, v současné době je již v rozporu s realitou. Dalším faktorem může být i skutečnost, že především na základních školách vyučuje dějepis poměrně velké množství učitelů, kteří ho sami nemají vystudovaný. Česká školní inspekce jejich podíl vyčísluje na 28 %. Jistou roli v odmítání soudobých dějin také může hrát vyšší věk některých pedagogů, kterým se nedostalo vhodné odborné přípravy během jejich studia na pedagogických či jiných fakultách před rokem 1989. Někteří vyučující také argumentují malým časovým odstupem od probíraných historických událostí, a tedy jejich poměrně komplikovaným hodnocením.

Na závěr snad ještě jedna poznámka. Historie je poměrně komplexní věda a má značné interdisciplinární přesahy. To umožňuje, aby některá témata byla zařazena i do jiných školních předmětů než pouze do dějepisu. Nabízí se zejména literatura, zeměpis, občanská výchova či základy společenských věd nebo cizí jazyky. Takový přístup však vyžaduje větší kooperaci a koordinaci mezi členy pedagogického sboru školy, která se pro takový přístup rozhodne. Stejně tak mohou školy pořádat dnes tak populární „projekty“, kdy na část dne (či při větší odvaze na celý vyučovací den) zruší klasickou výuku a nahradí ji sérií besed, workshopů, filmů, přednášek a dalších aktivit na předem dohodnuté téma, například k významnému historickému výročí. Nehledejme důvody, proč nelze učit moderní dějiny, ale zkusme najít způsoby, jak to půjde.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance