Žiji ve střední části Negevské pouště, v oblasti, kde je největší koncentrace beduínů v celém Izraeli. Vidíme je stále. V obchodech, na úřadech, na silnicích. Přesto žijeme ve dvou oddělených světech, my Židé a oni arabští beduíni. Tyto světy jsou oddělené kulturně, nábožensky i sociálně. Málokdy se tyto světy protnou.

Nedávno jsem měla tu smůlu, že jsem pár dní musela strávit v nemocnici jako doprovod nemocné dcery. A to štěstí, že v nemocnici potkáme plno beduínů, pacientů i zdravotníků, se kterými jsem měla možnost hovořit a nahlédnout do fascinujícího světa, který je tak odlišný od toho našeho. A vidět, že i přes zásadní kulturní rozdíly jsou to lidé jako my, s pocity a touhami jako my.

Slovo beduín znamená „nomád“, ale už na začátku dvacátého století byli povětšinou pouze semi-nomádi a část byla dokonce usazena na zemědělské půdě, kterou obdělávali. Dnes již beduíni nekočují vůbec, polovina jich žije ve městech a polovina v osadách, z velké části nelegálních. Mnoho z nich chová ovce, kozy, osly, koně a velbloudy, kteří jsou nedílnou součástí krajiny Negevské pouště. Když projíždíte severním a středním Negevem, vidíte na mnoha místech smíšená stáda ovcí a koz. Spatříte také koně, osly a velbloudy. Na oslech jezdí ženy a děti, na koních muži. Velbloudi se nyní k ježdění používají méně často, než tomu bývalo dřív, kdy sloužili k dálkové přepravě zboží v karavanách a k přesunu při kočování. Nyní se využívají jako atrakce pro turisty, ale velbloud je i hospodářské zvíře. U každé osady několik velbloudů uvidíte. Dříve byli užíváni v zemědělství jako tažná zvířata při orbě. Beduínská společnost je stále rozdělená na jednotlivé kmeny, které se od sebe někdy i dost zásadně liší. Identita jednotlivce je tvořená příslušností ke kmenu.

Ve většině případů je kontakt mezi Židy a beduíny přátelský. Setkávají se hlavně v práci. Mnoho beduínských mužů vykonává nejrůznější manuální práce, především ve stavebnictví, při stavbách domů a silnic. Pracují také často jako řidiči v nákladní a hromadné dopravě, prodávají na trzích. V posledních desetiletích se ale mezi nimi zvyšuje podíl vysokoškolských studentů, včetně žen, a stávají se z nich například lékaři a zdravotní sestry. Ve zdravotnictví v oblasti severního Negevu jich potkáte poměrně hodně. Každý rok několik beduínů z Negevu studuje i na některé lékařské fakultě v České republice.

Mezi beduíny je bohužel i jistá část těch, kteří si přivydělávají krádežemi např. ve vojenských základnách, kterých je v Negevu hodně. Izraelští vojáci (mezi nimiž jsou také beduíni) mají zakázáno po zlodějích střílet. Jsou i případy, kdy beduíni přicházejí na stavby domů a po stavitelích požadují peníze za „ochranu“. Většinou je dostanou, protože místní policie tyto delikty přehlíží z obavy o vlastní domy. Kriminalita beduínů se dočasně silně zhoršila v období druhého a třetího lockdownu (podzim 2020 – leden 2021), kdy řada z nich nemohla chodit do práce a zůstala bez příjmu. Po návratu země k relativně normálnímu životu tato část kriminality opět ustala.

Pro většinu lidí západní kultury je však nejzajímavějším aspektem života beduínů mnohoženství. Beduíni jsou muslimové a jako takoví mohou mít až čtyři ženy. Dříve, ještě v dobách, kdy kmeny kočovaly po poušti, to bylo docela běžné. Víceženství plnilo důležitou funkci péče o vdovy a sirotky. Když nějaká žena ovdověla, vzal si ji za ženu některý z příbuzných manžela. V dobách, kdy beduíni žili ve stanech, ji prostě i s jejími dětmi uvedl do ženské části stanu, ať se tam ženy nějak srovnají. Od doby, kdy jsou kmeny usazené na jednom místě a bydlí v domech, musí každá žena dostat svůj vlastní dům, třeba i velmi skromný, kde pak žije se svými dětmi. Manžel by měl správně přecházet od jedné domácnosti ke druhé a trávit s každou ženou stejně času. Ne všichni to však dodržují.

Vyprávěla mi jedna beduínka jménem Basmat, která vypomáhá v místní nemocnici, že její otec měl tři ženy. Její maminka byla první žena, poté si přivedl ještě dvě. Tyto tři ženy měly tři různé domy ve stejné vesnici. Jenže její otec žil trvale v domácnosti třetí ženy a ty dvě předchozí jenom navštěvoval. Basmat s lítostí v hlase vypráví, že ona a její sourozenci si k němu nevytvořili vztah, byl pro ně na úrovni strýčka, který jenom občas zajde na návštěvu.

Jak první žena reaguje, když si její muž přivede další manželku? V první řadě on k tomu od ní nepotřebuje souhlas. Velmi často jí to oznámí den před svatbou s novou ženou, někdy dokonce den po svatbě. Jsou prý případy, že první manželka s tím nemá problém, a dokonce jde muži na svatbu, ale ve většině případů jsou první ženy nešťastné. Nezřídka se stává, že první žena potom již muže nechce a milostný vztah tím končí. Manželství ovšem pokračuje, protože když se muslimská žena rozvede, musí nechat děti manželovi a vrátit se sama do otcovského domu. Ženy tedy preferují formálně manželství udržet. Jsou i případy sebevražd poté, co se muž oženil s další ženou, většinou předávkováním prášky nebo oběšením. Většina žen však druhou, případně třetí manželku tiše strpí, ale radost z toho nemá.

Druhé a další ženy jsou většinou „méně kvalitní partie“, protože jinak by rodina nesouhlasila provdat dceru do pozice druhé či třetí ženy. Často jsou již starší či méně pohledné. Zvláštní kategorií, která vznikla teprve v posledních letech, jsou ženy vzdělané. V Izraeli může každá žena studovat, pokud se k tomu rozhodne, takže přibývají i vysokoškolsky vzdělané beduínské ženy. Problém ale je, že muži je nechtějí. Jednak je taková žena převyšuje vzděláním, což se jim nelíbí, a jednak je již starší. Obvyklý věk sňatku je v současnosti osmnáct let (méně není povoleno zákonem), ale žena, která se rozhodne pro studium vysoké školy, se takto brzy vdávat nechce. Vdá se až po škole, což může být třeba kolem pětadvaceti let. Ale protože z výše uvedených důvodů ji jen tak někdo nechce, někdy nalezne partnera až kolem třicítky a většinou jí nezbyde nic jiného než souhlasit s pozicí druhé nebo třetí ženy. Je to smutný paradox současné emancipace beduínských žen.

Zajímavé je také to, že stejně jako v západní společnosti i mezi beduíny existují milostné vztahy bez svatby. Někteří muži se žení až ve chvíli, kdy milenka otěhotní. I na tom je vidět postupný rozpad tradiční polokočovné beduínské kultury. V předchozích generacích by něco takového bylo nemyslitelné. Také podíl mužů, kteří mají více žen, je v každé následující generaci nižší. Před dvěma či třemi generacemi byl maximální počet manželek, tj. čtyři, naprosto běžný. S přechodem na usedlý život se počet manželek snížil spíše na dvě a v současnosti dokonce plno mužů volí jen jedno manželství vzhledem k ekonomické náročnosti. Uvádí se, že více než jednu ženu má v současnosti již jen asi čtvrtina ženatých beduínských mužů.

Před vznikem státu Izrael v roce 1948 žili beduíni v Negevské poušti poměrně volně, nepříliš ovlivnění zákony Britského mandátu. Britové se snažili vnést mezi ně řád (podle britských představ), ale příliš se jim to nedařilo. V době arabsko-izraelské války za nezávislost v letech 1948–1949 část beduínů uprchla do sousedních států. Z asi 110 000 beduínů jich zůstalo 15 000. V roce 1954 dostali všichni izraelské občanství. V prvních letech po vzniku státu Izrael byl severní Negev pod vojenskou správou a velká část beduínů byla shromážděna v trojúhelníku mezi městy Beerševa, Arad a Dimona, kde žijí dodnes. Přesun části kmenů na území jiného kmene přispěl ke krizi kmenové společnosti.

Jednotlivé kmeny si nárokovaly poměrně velká území v Negevu (o celkové rozloze asi 600 km2), ve většině případů však na vlastnictví neexistovaly žádné dokumenty, a to ani z doby Osmanské říše, která vládla nad touto oblastí celých čtyři sta let až do příchodu Britů. Několik pokusů tento problém vyřešit skončilo neúspěšně, protože se nenašlo řešení akceptovatelné pro obě strany. Židovský stát od padesátých let založil v Negevu celou řadu nových měst a až do dnešní doby panuje problém obsazování nezastavěné půdy v okolí měst nelegálními beduínskými osadami. Aby se beduínům dalo místo k bydlení, stát Izrael pro ně založil sedm měst, z nich největší je Rahat, který má v současnosti asi 60 000 obyvatel. Problém je velmi komplexní, protože asi polovina beduínů do těchto měst z různých důvodů nechce nebo nemůže, a žijí v nelegálních osadách. Problematika nelegálních osad je značně složitá a politicky citlivá. Mnohé mezinárodní organizace vidí situaci velmi jednostranně a tlačí na Izrael, aby legalizoval všechny nelegální osady. To je však naprosté neporozumění místní situaci.

Co je to vlastně taková „nelegální beduínská osada“? Nelegální osada vznikne tak, že beduíni prostě obsadí půdu, která se jim zalíbí, a postaví si tam jednoduché domky s plechovou střechou a přístřešky pro zvířata (tradiční stany již prakticky nevídáme). Část těchto osad byla v roce 2003 zlegalizována, část zůstává nelegální a stále vznikají nové. Naproti tomu židovští obyvatelé Negevu si musí pozemky k výstavbě kupovat za vlastní peníze. Pozemek o rozloze 500 m2 v Negevu vyjde na několik set tisíc šekelů (dva až tři miliony korun). Beduíni obsazují půdu bez povolení a samozřejmě za ni nic neplatí. Rozloha, kterou každá rodina obsadí, je mnohonásobně větší než výše uvedených 500 m2. Často obsadí půdu, na které se podle územního plánu blízkého města má stavět něco jiného. Přístup izraelské vlády je poněkud chaotický. Občas nějakou nelegální osadu vystěhuje, většinou za velkého křiku mezinárodních organizací. Některé nakonec pod tlakem zlegalizuje, většinu tiše toleruje.

Jak poznáme nelegální osadu od legální? K legální osadě vede od hlavní silnice asfaltová odbočka a je tam cedule s označením jména osady. Někdy vidíme jméno osady, ale asfaltová silnice vede jen prvních několik metrů. Osada je legální, ale její vedení preferuje investovat peníze jinak než do asfaltové silnice a ponechává příjezdovou cestu s původním prašným povrchem. Nelegální osadu poznáte bezpečně podle toho, že tam nevedou dráty elektrického vedení a není tam zavedená voda. Místo toho vidíme velké cisterny a solární panely. V legálních osadách často vidíme velkou zděnou budovu. To je škola, kterou postavila pro obyvatele izraelská vláda.

Vztah beduínů ke státu Izrael je různý v různých kmenových skupinách i mezi jednotlivci, někteří jsou proti Izraeli, jiní se cítí občany státu Izrael a dobrovolně slouží v izraelské armádě, dokonce zaujímají i důstojnické pozice. Jsou beduíni angažovaní v politice jako součást některé arabské politické strany. Izrael má nyní poprvé v historii vládu, ve které je zastoupena i jedna arabská strana, která požaduje právě větší legalizaci beduínských osad, ale zatím nedošlo ke konečné dohodě.

V době poslední války mezi Izraelem a Gazou v trvání jedenácti dnů (květen 2021), jejíž součástí byly i nepokoje mezi Araby a Židy, beduíni v okolí několika silnic v Negevu házeli kameny na projíždějící auta a na silnici mezi Aradem a Beerševou dokonce zohýbali lampy až těsně nad silnici. Místní policie okamžitě zavedla hlídky na inkriminovaných silnicích, a dokonce proběhlo vyjednávání s některými beduínskými kmeny. Jeden z kmenů se zavázal silnici přilehlou ke svému území hlídat, což jinými slovy znamená, že od oficiálních státních složek dostali zaplaceno za to, že si srovnají ty své členy, kteří za to byli zodpovědní. Toto řešení je z pohledu Evropy značně neobvyklé, ale velice dobře zapadá do kontextu blízkovýchodní mentality.

Židé kdysi také žili jako kočovní pastevci, ale k rozpadu kočovné společnosti a přechodu na usedlý život došlo již v biblických dobách, tj. před několika tisíci lety. Tentýž proces nyní sledujeme u beduínů, prakticky v přímém přenosu po dobu cca posledních sta let. Za dalších padesát let už možná z barvité beduínské kmenové společnosti nezbude téměř nic.