Marek Vácha (*1966), skautským jménem Orko, je katolický kněz, přírodovědec, spisovatel a přednostou Ústavu etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Hovořili jsme s ním o tom, že idea Boha je sice šílená, ale stejně šílené je, že jsme se ze žhavého prachu vyvinuli v myslící a cítící bytosti. A ptáme se, jestli jsou někde ve vesmíru další myslící bytosti a jak to mají s náboženstvím.

U vás je zajímavá ta kombinace, že jste na jednu stranu vystudovaný přírodovědec a na druhou stranu jste studovat teologii a jste knězem. Kromě také autor oblíbených knih. V jedné máte větu: „Těžko přetěžko je být na zemi ateistou.“ Tak asi jak komu. Vy jste konvertita, nebo tradiční věřící?

Pocházím z Brna a jsem z katolické rodiny. Pocházím z pozoruhodné farnosti svatého Tomáše, kde se během bolševické doby shromažďovali intelektuálové z Brna a okolí, a jak se později ukázalo, byla to farnost, která se stala líhní tajné církve.

Vy jste se nejdříve dal na vědeckou dráhu.

Šel jsem studovat biologii a v prváku biologie jsem se rozhodl, že bych chtěl do semináře. Po poradě s různými kněžími, tehdy bez souhlasu, jsem se rozhodl, že biologii dostuduji a potom uprchnu. Dopadlo to jinak, když jsem byl v páťáku, tak byla sametová revoluce. Utíkat nebylo potřeba. Po studiích jsem tedy odešel na teologii do Olomouce.

Vy jste byl v pastorační praxi?

Rok jsem byl jáhen v Brně-Králově Poli, pak jsem byl dva roky ve Velkém Meziříčí, což je takové městečko na Vysočině, hodně tradiční. Ve všech myslitelných významech toho slova. A pak jsem odešel učit do Brna na gymnázium.

Jak jste se pak dostal k akademické činnost? Máte tak mezi duchovními vlastně jakési privilegium.

Můj život, to říkám bez jakékoli skromnosti, je takový, řekl bych, že jsem ty výzvy v podstatě jenom přijímal a nevymýšlel. V tom Meziříčí to bylo tvrdé v tom, že pan děkan byl laskavý člověk, ale měl pocit, že je třeba sloužit mše, takže jsem ve všední den měl tři až pět mší. Pak se ukázalo, že jedna řeholní sestra, která učila na biskupském gymnáziu, si šla doplňovat vzdělání do Říma a hledala se náhrada na vyučování náboženství. Tak jsem tam šel učit. Po několika letech se ukázalo, že se hledá asistent do Brna na medicínu na výuku lékařské etiky, tak jsem se účastnil konkurzu a nakonec přišla nabídka z Prahy účastnit se konkurzu na přednostu katedry etiky. Tak jsem od roku 2007 tady. Kromě toho jsem v kostele u Salvátora jako farní vikář.

Vraťme se k tomu tématu, které je zajímavé, totiž, ateismus. Svět většinou ateistický není, ale je to kvalitativně důležitý jev. Vy jste říkal, že jste byl tradičně nábožensky vychován. Dokážete se vžít do té situace, že někdo v žádného Boha nevěří a přijde mu to naprosto samozřejmé a nejenom to, že Bůh není, ale je přesvědčen, že ani být nemůže. Umíte se do toho vžít?

Za prvé bych chtěl říci, že mám spoustu kamarádů biologů. Představa, že nad námi existuje Pánbůh, je šílená. Navíc ho nikdo nikdy neviděl a nikdo se ho nedotkl. Představa, že existuji v tomto vesmíru, mi přijde ještě šílenější. Ten příběh, kterého jsme součástí, je tak extravagantní, že mi celý Tolkien nebo Lewis a jeho Letopisy Narnie přijdou vůči tomu dosti unylé. To proto, že před čtyřmi a půl miliardami let tady byla žhavá koule prachu, dnes jsme tady my, kteří si povídáme. Povstali jsme z hlíny této země, to víme velmi dobře. Milujeme, toužíme, nenávidíme, dýcháme, ptáme se, přemýšlíme, my, děti vesmíru, vyvrásněni či vytaženi nerozumnými procesy evoluce, hmota, která o sobě přemýšlí. Vířením kosmického bahna došla ke vzniku inteligence a my – tady ty kusy hlíny – se  ptáme, kde jsme se to ocitli. Ten vesmír jako takový je dosti extravagantní záležitost a nic tady není logické a intuitivní. Nic není normální. Takhle mi to přijde. Ano, představa Pána Boha nad námi je velmi výstřední. Myslím si ale, že svět, ve kterém žijeme, je mnohem výstřednější.

Za druhé tomu velmi dobře rozumím, protože mám to štěstí, že mám spoustu ateistických kamarádů. Řada z nich jsou biologové a často militantní ateisté. Já se tomu ani moc nedivím, protože, za třetí, řekl bych, že veškerá práce, kterou dělám, je, že uklízíme stůl. Když v české společnosti řeknete slovo Bůh, pak naskakují asociace ve smyslu křižácké války, kondomy, homosexuálové, potraty, sex před svatbou, restituce, preláti. To všechno se odmítne a s tím se odmítne náboženství jako takové. Je velmi překvapivé, co všechno si moji kamarádi, ateističtí biologové, představují pod slovem křesťanství. To, k čemu po dlouhých debatách dospějeme, je shoda v tom, že takovýto Bůh skutečně neexistuje. Myslím si, že obrovským úkolem, ve kterém, zdá se mi, selhávám, je otevřít okna a říci srozumitelně, čemu křesťané věří a proč. Pokud máme rok 2016 a jsme 27 let po sametové revoluci a ateistická většina absolutně netuší, čemu křesťané věří, tak ta chyba není zcela na straně ateistické většiny.

Mám pocit, že církev, mám vlastně na mysli všechny církve, se nesmířila s tím, že svět je velmi veliký a že sice všechno od moderní vědy odsouhlasí, ale že způsob svého prožívání tomu nepřizpůsobila. Je nějak mentálně na úrovni minulých století. Nový zákon končí Apokalypsou, koncem věků, ale církev se nějak nezamýšlí, jak je člověk příbuzný se zvířaty, že tu člověk může být ještě miliony let, že jsou třeba ve vesmíru jiné civilizace. Velká témata, na která nemáme odpovědi.

Dávám si dobrý pozor na to, abych nepoužíval kondicionály, a jsem posledním člověkem, který cítí potřebu radit, co by kdo měl dělat. To ať řeší lidé na svých místech.

Vy ale zastáváte určitou roli, máte něco reprezentovat a něco hlásat. Když nedostanete k dispozici správné nástroje a slova, tak to nemůžete dělat.

Myslím, že mám právo mluvit do svého života a co píšu za knížky a co říkám na přednáškách a myslím si, že jsem velmi odpovědný za život, který tady žiju. Nechci a ani se tomu necítím kompetentní a ani mě to moc nebaví, abych vykládal ostatním věřícím a kněžím a biskupům recepty, co měli dělat oni. Jistě ano, občas si člověk připadá jako ten japonský voják, kterého Američané šedesátých letech našli na dovolené, jak ještě střílí, ale to je můj život. Biologie mě neobyčejně baví a baví mě právě to, jak biologie provokuje teologické přemýšlení. Právě dnes je v evoluční biologii velký hit to, že život může být vlastností této hmoty jako třeba gravitace. Proč by jinde nemohly být jiné civilizace, proč by se inteligentní život nemohl vyvinout na jiných místech? Dnes jsou velmi zajímavé a argumentačně velmi dobře podložené teorie, které říkají, dejte hmotě čas a ona tu inteligenci udělá. Není to tak, že my bychom byli nutně jediní přemýšlející ve vsmíru.

Přece jenom, máme tady Betlém, máme tady Jeruzalém, to jsou místa, která jsou spojena s nějakým konkrétním příběhem. Příběhem Ježíše Krista a spásy, který si dělá nárok na určitou výlučnost a platnost pro celý známý svět, to vlastně znamená pro celý vesmír. Přitom víme, že naše Země je pouze takový malý prášek ve vesmíru. Jak s tím smířit tento nárok na celé dějiny spásy a současně si uvědomovat tu obrovskou nekonečnost vesmíru v prostoru i v čase?

Na to se ptejte teologů. Kromě toho to nikdo neví. Ve vědě je normální, že řeknete, já nevím. To je relevantní odpověď ve vědě. Teologové také nemají patent na rozum. Nikdo neví, na kolika místech vesmíru život vzniknul, jestli někde jsou nějaké inteligentní civilizace, to je absolutně mimo fantazii. Je klidně možné, že život je univerzální vlastnost hmoty, ale podmínky jsou vhodné jenom tady, takže nikde jinde nevznikl. Co sráží velikost člověka, můžeme hezky  studovat v dějinách. Koperník vytvořil heliocentrický model a to bylo pro mnohé hrozné, že by místo narození Krista rotovalo kolem nějaké hvězdy. Pak se ukázalo, že tahle slavná sluneční soustava leží v třetině Mléčné dráhy. Pak se přišlo na to, že takových galaxií jsou stovky miliard a každá z těch galaxií obsahuje stovky miliard hvězd. Tak jak je to potom s postavením člověka? Pak přijde v roce  1859 Darwin a řekne, že pocházíme ze zvířat. To je hrozné. Soudí se, že to nesmí být pravda.

To je hezký výraz, to nesmí být pravda.

Samozřejmě. Místo člověka ve vesmíru není v žádném případě nějak privilegované. Na druhou stranu platí, že pravda nás osvobodí.

Kromě ateismu je tu ještě jeden důležitější problém, a to je nárok, který vznáší křesťanství na svou výlučnost. Výlučnost mezi ostatními náboženskými systémy. Na základě čeho může vznést tento nárok, že je pravým náboženstvím? Proč by měl být tou nejpřímější cestou k Bohu? Nebo když to vezmeme v praktické rovině, proč člověk nezvolí buddhismus, nebo judaismus, nebo jiný přijatelný systém, v sobě nerozporný a stejně dobrý z racionálního hlediska?

Jak říkal Emanuel Rádl, když se hádáme o to, kdo má pravdu, můžeme tu otázku otočit a zeptat se, zda pravda má nás, protože ji neustanovujeme, ale rodíme se do ní. Pravda není ani systém, ani příběh, ale je to osoba. Kristus říká, já jsem cesta, pravda a život. A to si myslím není jenom teoretická zajímavost, ale že to je cosi velmi praktického. Protože pokud přijmu koncept křesťanství, že pravda není něco, ale někdo, Pilát se špatně zeptal, co je pravda. Správná otázka je, kdo je pravda. Potom z toho vyplývá, že nikdy nemůžu být tím posledním majitelem pravdy, mohu být maximálně jejím pokorným služebníkem. Věřím, že existuje jedna absolutní pravda, která je nade mnou ale já nemohu být majitelem Krista, majitelem pravdy.

Mluvit dnes o pravdě je trochu jako červený hadr před býkem…

Abych to trochu shodil ze stolu, tak ocituji teď jednoho francouzského teologa. Dnešní doba se vyznačuje tím, že všechno chceme relativizovat, všechno chceme zpochybnit a skutečně tou jedinou jistotou doby je nejistota. Každý, kdo řekne, že má jistotu, tak už je považován za náboženského fanatika. Kdo nepochybuje, tak je hloupý. Na straně druhé, člověk, který všechno relativizuje, se nikdy nepohne z místa. Než byste vstoupil do manželství, tak byste si pořád kladl otázku, jestli by jiné projekty nebyly lepší a než se rozhodnete pro jedno zaměstnání, tak to zpochybníte, jestli by vám jinde nebylo lépe. Člověk, který si zpochybní úplně všechno, teď myslím nábožensky, nakonec zůstane stát na místě. Co kdyby ten buddhismus, co kdyby ten islám a tak dále a nikdy nevstoupíme dovnitř a prožijeme svůj život v jakémsi dobrém pocitu, že vůči všemu lze vznést protiargumenty. Já se nestydím za to, že mám jistotu a že tu moji jistotu mi dává víra. Když se ptáte na ten rozdíl, jsem křesťan, protože spolu s bratry židy soudím, že Bůh je nad námi, že to není jen velký designér a nebeský inženýr a mechanik vesmíru, ale že je cosi, co různá náboženství nazývají Dieu, nebo God, s čím se dá mluvit, kterému na člověku záleží. Věříme v osobu Krista, který se dotkl této Země v události vtělení. Tomu si dovoluji věřit a v tom mám jistotu, kterou mi dává víra, a s veškerou úctou mluvím se všemi svými kamarády, buddhisty, židy a někdy i známými, kteří jsou muslimy.

A mluvíte také s ateisty, když se vrátíme k tématu…

Když se moji nevěřící kamarádi biologové ptají po křesťanství, tak to vnímají neuvěřitelně intuitivně a logicky a především špatně. Jdou na internet a chtějí se podívat na to, čemu křesťané věří, a hledají dogmata. Teď jich najdou desítky a stovky a začnou mi to číst a ptají se, co na to říkám. Já jim bezelstně říkám, že ta dogmata vůbec neznám. Většinu z nich bych nedokázal ani přeformulovat. Přijde mi to, jako kdybyste věděl, že spousta lidí chodí na fotbal a chcete přijít na kloub tomu, co na tom hřišti vlastně dělají. Tak si najdete na internetu pravidla fotbalu a přijde vám to hrozně složité. Pravidla, dějiny fotbalu přímé kopy a pískání penalty. Člověk si pak klade otázku, jestli tohle může někoho bavit hrát. Moji nevěřící kamarádi jako by trochu přehlédli, že když se člověk dostane na plácek s hadrákem, tak ho to velice baví a ani ta sofistikovaná pravidla nezná. Málo naplat, podstatou je vztah. Ten je nepřevoditelný do slov, není to něco, co by se dalo nastudovat, není to názor na vznik Země a vesmíru. Kierkegaard mluví o tom, že to je existenciální vyklonění se člověka k absolutnu. To je věc, která je ne zcela převoditelná do textu.

Proč se najednou objevuje bojovný až agresivní ateismus, když to vypadalo, že je dávno mrtvý? Třeba mezi vědci.

On tu byl vždycky, ale nebyl vidět. Dneska, při vší úctě k tomu, co provádí Richard Dawkins, tomu už se smějí z 99 procent i lidé z vědecké komunity. On už přece jenom zestárnul i vědecky a řekl bych, že už nestíhá. Má velké zásluhy, že zpopularizoval, byť nevymyslel, hypotézu sobeckého genu a rozšířeného fenotypu. Dnes už je evoluční biologie trochu jinde. To je osud nás všech, že jednou nebudeme stíhat. On je ale opravdu nejzbožnější z ateistů a v podstatě založil náboženskou sektu. To neříkám nějak pejorativně, nebo že bych se mu chtěl posmívat, ale on si s těmi kreacionisty skutečně nezadá, jsou jako rodní bratři. Obě ty skupiny mají své posvátné texty a vystupují jako majitelé konečné pravdy a obě navzájem „vylučují z církve“ jinak věřící a obě ty skupiny provádějí evangelizaci. Kdyby sem přiletěl Marťan, tak by tu skupinu humanistických ateistů bez váhání přiřadil k jedné z mnoha náboženských komunit.

Když se Bůh vypustí, tak tu něco zbude a ty božské vlastnosti se musí přičíst vesmíru a ono to vyjde nastejno. Pak to někdy končí v nějakém panteismu.

Může to být panteismus, nebo to může skončit v naprostém nihilismu, který řada těch ateistů nedomýšlí. Ten základní argument je velmi jednoduchý. Když si řeknu, že můj rozum vznikl nerozumnými procesy přirozeného výběru, což dnes celkem všichni říkáme, ale přidáme k tomu navíc, že to bylo  bez Boha, tak dojdeme k  tomu, že ve vesmíru není žádný účel a že všechno vzniká z důvodu darwinistické evoluce, to znamená, že mi to pomáhá k zvýšení mé fitness. To říká, že všechno, co vzniklo, vzniklo jako adaptace, abych za sebou zanechal co nejvíc potomků. Pak je otázka, jestli po rozumu mohu chtít nějaké vyšší vysvětlení existence vesmíru. Protože samotnou tuto hypotézu formuluji rozumem, o kterém je řeč. Teorie si tak podtrhává koberec sama pod sebou. Pokud řeknu, že jsem jenom shluk atomů a že můj rozum vznikl procesem přirozeného výběru a že vznikl jenom z toho důvodu, abych za sebou zanechal co nejvíc potomků, tak pak těžko po rozumu mohu chtít, aby byl tak brilantní, aby mi vysvětlil moje filozofické otázky.

Myslíte, že přijde nějaké nové jaro křesťanství, u nás a v Evropě, že tohle kolem nás je takový historický výkyv?

V Evropě nejspíš ano. Grace Davie, to je slavná socioložka, napsala knihu Výjimečný případ Evropa, kde poměrně dobře zpracovává základní myšlenku amerického sociologa Petera L. Bergera, který říká, že svět dneška je nábožensky stejně horlivý, ne-li horlivější, než kdykoli v minulosti. V Severní a Jižní Americe, Asii a Africe svět nábožensky bublá stejně jako kdykoli předtím. Ten výjimečný případ je Evropa. Souhlasím s C. G. Jungem, že člověk je opravdu nevyléčitelně náboženský. V Evropě a v České republice jsme si mysleli, že když sundáme Boha z piedestalu, na kterém vždycky byl, tak se osvobodíme a poletíme vzhůru. Nedomysleli jsme, že na jeho místo pak skutečně přijdou běsi. Jsme nevyléčitelně náboženští a mě velice baví, když čekám na I. P. Pavlova, dívat se výlohu obchodu U Džoudyho, kde máte nabídku tisíce různých přednášek: Bubnování za úplňku a Otevírání čaker a Společný zpěv manter a Objev orla v sobě a Svíce archanděla Gabriela. V noci běží v televizi pořad Volejte věštce. Pak si uvědomíme, že jsme velice zbožný národ a nijak si nezadáme s tropickou Afrikou. Když ty velké církve vyklidí pozice, tak křičí kamení a přiletěli běsi. Nedávno jsem slyšel na přednášce, že my ateističtí Češi jsme na prvním místě v Evropě v používání amuletů. Spíš si myslím, že v jakési podobě půjde kyvadlo zpátky, ale možná si budeme muset ještě prožít nějakou krizi, jako byla třeba druhá světová válka. Pokud jde o rok 2016, nemusím mít křišťálovou kouli, abych předpověděl, že nebude jednoduchý. Je tu spousta krizí, ekologická, migrantů, islámských teroristů a mají společný základ v tom, že se jedná především o krizi spirituální, o krizi hodnot, na kterých Evropa vyrostla.

Právě v této době potřebujeme nezávislá média. Podpořte nás prosím a objednejte si předplatné Revue FORUM ZDE. Děkujeme!

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora