ROZHOVOR / Veřejnost žije problémy s digitalizací stavebního řízení. Takže ne každý si všiml, že v jiném rezortu – v oblasti sociálních dávek – už u nás počátek digitalizace úspěšně proběhl a rozvíjí se dál. Jak se to stalo? Deník FORUM 24 požádal o vysvětlení vicepremiéra a ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku, na jehož ministerstvu tato digitalizace proběhla.

Pane ministře, jak jste identifikoval potřebu digitalizovat systém sociálních dávek?

Malinko se vrátím v čase. Když jsem vůbec poprvé vedl debatu, že bych mohl jít jako ministr na ministerstvo práce a sociálních věcí, tak jedna z klíčových věcí byla, že pokud nebudu mít kompetentní lidi na IT, tak nedopadnu dobře. Byl to problém už u mé předchůdkyně – po dlouhé roky. K tomu jsem již měl nějakou zkušenost z oblasti digitalizace z ministerstva zemědělství. Když už se vědělo, že na MPSV půjdu, byl jeden z prvních telefonátů do komunity lidí, kteří dělají digitalizaci. Některé znám ze svého předchozího působení. Začal jsem urgentně shánět člověka – lidi, kteří by byli ochotní do toho se mnou jít. Na přelomu listopadu a prosince 2021 jsem se potkal s několika lidmi, kteří měli zkušenost z digitalizace v bankovnictví. Případně v privátních firmách. A hledal jsem vhodnou osobu, která by se mnou byla ochotná to jít na MPSV leaderovat. Takto jsem se dopracoval ke Karlu Trpkošovi. A co ve finále rozhodlo o tom, že jsme se dohodli, bylo, že Karel Trpkoš měl zkušenost z bankovního sektoru, ale i předchozí tři roky z ČEZu.

Pro mě bylo důležité, aby ten člověk měl zkušenost nejen s digitalizací, ale že působil i v té polostátní firmě. A tudíž zná i jiné aspekty věci – například to, že jste limitován zákonem o zadávání veřejných zakázek. Takto vznikl můj IT tým – a také jsme se dohodli, co vlastně chceme, jak chceme postupovat. Kromě stabilizování i ukončení naší závislosti na jedné firmě budovat postupně kompetentní tým, který bude schopen si věci sám dozorovat a něco dělat vlastními silami i v budoucnu. Zdigitalizovat celý ten proces pro občana i pro firmu. Je to klíčové ve všem – jak v nuancích, tak v tom, že se nám některé věci daří. Když vidíme, proč se naráží s digitalizací na ministerstvu pro místní rozvoj… To je jedna věc. A druhá věc je, jaké vytváříte podmínky pro lidi v IT týmu – a nejen platové.

Takže to, že se stávajícím IT týmem to nepůjde, jste věděl od své předchůdkyně ve funkci?

Nejen – věděl jsem to i jako prostý čtenář médií. Věděl jsem, že na MPSV je IT v takovém průšvihu, že ambici stavět to na těch lidech… Ono jich tam ostatně moc nezůstalo – někteří skončili ve vyšetřovacích vazbách. A i s těmi, co tam působili před třemi, čtyřmi roky, by to byla slepá cesta. Lidé, kteří tam něco zkoušeli, dopadli buď s trestním stíháním, nebo to dopadlo tak, že jejich projekty byly neúspěšné. A stát vyhodil stovky milionů korun za projekty, které trvaly tak dlouho, že se nakonec vůbec nedaly použít. To jsem věděl, že nechci. Chtěl jsem dělat se zgruntu novým týmem.

Čím to bylo, že IT oddělení bylo v tak špatném stavu?

Tam se setkalo několik momentů. Za prvé – v minulosti nebyli na MPSV lidé, kteří by dělali nějaké velké digitalizační projekty. Nejenom něco vysoutěžit, ale mít zkušenost s tím, že když digitalizuji, tak mám schopnost dívat se na celý ten proces. Nejen na to, jak tady něco převedu do propojení systémů a předávání dat, ale že vidím, že toho klienta chci obsloužit jinak. Vidím, jaké činnosti mohu odbourat, které činnosti jsem schopen dostat jen do formy předávání dat. A to byl rozdíl. Za mých předchůdců neměli na MPSV lidi, kteří by si v bankách či jinde v privátním sektoru vyzkoušeli, co to digitalizace je. Bankovní identity, klientská rozhraní a podobně. Lidi, co si za privátní peníze prošli i ty neúspěšné cesty. Věděl jsem, že za čtyři roky, které mám k dispozici, si nemůžeme dovolit opakovat slepé cesty. Stál jsem o lidi, co mají dobrou zkušenost i reference z bankovního sektoru, aby přinesli to, co deset let dělali. A aby to zvládli na ministerstvu za ty necelé čtyři roky.

Když jste s tímhle přišel a realizoval jste to, tak jste v podstatě realizoval princip „adekvátně platit lidi za práci“. Měla by to být samozřejmost… Věděl o tom zbytek vlády? A co na to říkal?

Opakovaně jsem kolegům na vládě vysvětloval, jak za použití standardních nástrojů, které dává zákon o státní službě, dokážu ty lidi zaplatit. Když dodneška čtu vzkazy na sociálních sítích, že Jurečka to zvládl, protože má velký resort, tak říkám, že je to nesmysl. Zvládl jsem to proto, že jsem využil možnosti, které nám už tehdy dával zákon o státní službě. Máte základní odměňování, pak ten člověk může být specialista, pak můžete dávat odměny včetně cílových odměn. Když tohle všechno poskládám – ve spolupráci se státním tajemníkem…

Když jsem nastoupil na MPSV, tak mi na začátku tvrdila moje personalistka, že to nejde. Ne, já si to už v minulosti vyzkoušel na ministerstvu zemědělství, a vím, že to jde. Takže takhle jsme poskládali platy, které bylo nutné zaplatit. Z každého ale samozřejmě neuděláte ředitele odboru, u každého se nedopočítáte příplatku za vedení či toho, že dlouho sloužil, k velkým penězům. Takže jsme poskládali standardní nástroje, nastavili si cílové odměny, řekli si, co chceme v jednotlivých letech dosáhnout. A tak jsme ty jednotlivé lidi zaplatili, a někdy dnes kolegům z bankovnictví či energetiky z legrace říkám, že jim děkuji za přípravku, kterou udělali našim lidem na MPSV. Těch lidí tam dneska máme skoro padesát. A stejně tak jsem to řekl svým kolegům na vládě – včetně Ivana Bartoše, když rozjížděli systém stavebního povolení. Říkali, že na to nemají, já jim oponoval, že ty nástroje mají. A pak je samozřejmě nutné i to, aby si ten ministr v rámci rozpočtu dovedl obhájit, že tu položku v této části platů musí mít pokrytou.

Jak na to reagovali ostatní zaměstnanci ministerstva?

Musím upřímně říct, že určité napětí to vyvolává. Ve státní správě v okamžiku, kdy potřebujete zaplatit špičkového právníka nebo ajťáka, tak je na to z ostatních částí resortu nahlíženo trochu úkorně. Já to lidsky chápu, ale na druhou stranu – my musíme dorovnat podmínky, jaké jsou na běžném pracovním trhu. A ajťák je dneska nedostatkové zboží napříč celým pracovním trhem. To není otázka jen státní správy. Pořád jsou podmínky mého nového IT týmu vnímány tak, že ne všichni jsou z toho nadšení. Ale i lidé z ostatních sekcí vnímají, že je klíčové ty ajťáky mít. Oni nepomáhají jen v tom, že by řekli „tohle digitalizovat jde, tohle nejde“. Oni jsou schopní si sednout s lidmi, kteří mají velkou odbornou znalost toho systému dávek, a dát jim support, jak jim pomoci změnit náhled na ty věci. Celá revize dávek by nebyla možná, kdyby se ty dva světy úzce nepropojily. Kdyby ajťák nezačal chápat odborníka – věcnou stánku problému, a kdyby člověk z té věcné části sekce nebyl schopen pochopit, že musí změnit i ten svůj pohled na základě toho, co ajťák přináší. V některých částech našeho resortu je spolupráce excelentní, lidé a týmy se vzájemně propojují, a někde to ještě doháníme. Ale všichni už vnímají, jak obrovský výsledek to přinese, když se spolupráce propojí. A vnímají i to, že bez špičkových ajťáků to nejde. Nebyli bychom bez nich úspěšní.

Takže jim nemydlili schody…

Ne, tak bych to neřekl. A že občas i já zaslechnu, že tady je nějaký standard odměňování, tak to vnímám a lidsky to chápu.

No ale platit lidi za práci by mělo být samozřejmostí, a práce ajťáka je holt drahá…

Já myslím, že podobná situace je i ve firemním sektoru. Že když tam bude člověk dělat běžnou administrativu, tak bude mít jiné hodnocení než oddělení IT. I tam jsou velké rozdíly v odměňování.

Nastartoval jste proces, přinesl vynikající výsledky. Jak na to reagovali vaši vládní kolegové? Nenastala závist?

Slovy zemědělce bych řekl: Teprve začínáme sklízet. Máme první rané brambory. Rozsah toho, co digitalizace na MPSV přinese v příštích měsících, bude ještě násobně větší než dnes. Teď jsme v rozjezdu, u některých dávek jsme ve stavu přes padesáti procent klientů, kteří digitalizaci využívají. Vidíme náběh u důchodů. Ale když vidím, jak daleko jsou přípravy takzvaného jednotného měsíčního hlášení, tak to bude obrovská bomba. Ušetří desítky formulářů pro firmy, lidem to obrovsky zjednoduší život. To spustíme pilotně v polovině příštího roku. S plným náběhem od 1. ledna 2026. A to bude revoluce. Nyní jsme udělali nejnutnější věci, abychom obsloužili největší počty lidí, kteří fyzicky chodili na úřady práce. Teď už tam nemusí chodit fyzicky.

Rodič – příspěvky na bydlení, přídavky na dítě – to jsou v zásadě banální operace. Narodilo se dítě, on si zvolil nějakou dobu pobírání příspěvku – banální záležitosti. Je pro mne velká záhada, proč jsme to neměli vyřešené před deseti lety. Jsem rád, že jsme se za ty dva roky posunuli dopředu. Někdo říká, že je to nesrovnatelné s digitalizací stavebního řízení. To ale říkají lidé, kteří nevědí, kolik je toho na naší digitalizaci odpracováno a co kromě současných funkčních věcí pro občana máme naplánováno v příštích měsících. A je tam toho hodně.

Vídám v médiích, že je vaše digitalizace hodnocena velmi kladně. Nevyvolalo to u vašich kolegů závist?

Nemyslím, že to vyvolalo závist. U řady kolegů vnímám, že k tomu, co se nám podařilo, mají respekt. A jsou za to rádi. Vláda si vytkla, že jestli v něčem chceme být dobří, tak v oblasti digitalizace. Ani mně není příjemné, když jsem konfrontován s otázkou digitalizace stavebního řízení. Můj cíl je, abychom to zvládli všude. Proto jsem kolegům z vlády už před třemi týdny udělal nabídku – i Ivanu Bartošovi – že tady mám Karla Trpkoše a jeho tým. A že jim nabízíme kus jeho kapacity, aby jim mohli pomoct. Že jsou k dispozici. I ten Ivan (Bartoš) se pustil do věci, která je revoluční. Do věci, na kterou jeho předchůdkyně a předchůdci neměli odvahu. Teď vidíme, že tam jsou nedostatky. Nejsou malé. Ale můj cíl je, že když můžeme, tak rádi pomůžeme.

Před týdnem jste u Marie Bastlové říkal, že na tu nabídku ještě Ivan Bartoš nereagoval…

Od minulého týdne se to výrazně posunulo.

Takže už do toho jde?

Už jsou lidi do věci vtaženi, vidí detaily. Mohli se podívat na to, co nám funguje, i co nám ještě nefunguje. A v řádu dnů budeme schopni říct, s čím jim můžeme pomoci.

Projevil někdo z vašich vládních kolegů zájem postupovat jako vy?

Musím říct, že ano. Já s digitalizací propojil své lidovecké kolegy. Jak Marek Výborný, tak Petr Hladík jsou těmi, kteří hledají cesty digitalizace podobně jako my. Obzvláště v zemědělství vidíme velký potenciál digitalizace. Jestli jsou dnes zemědělci z něčeho otrávení, tak je to hromada byrokracie. Na druhou stranu – my tu byrokracii nemůžeme úplně odbourat, pokud se chceme ke krajině chovat slušně. Potřebujeme umět vidět konkrétní postupy. Ale právě tady je možnost řadu těch složitých formulářů nahradit širokým využitím digitálu. Já tam vidím obrovský prostor, a proto se snažíme v tomhle být těmi, kteří v dobrém slova smyslu inspirují. A Marek Výborný je jeden z těch, kteří na to reagují a chtějí, aby se tyto věci posunuly. Může to zemědělcům ušetřit třeba šedesát procent času, který dnes tráví papírováním. Dnes technologie v zemědělských strojích díky satelitnímu sledování umožňuje celou část procesu automatizovat.

Vám se občas vysmívají kvůli vašemu traktoru. Není to spíš tak, že jste díky tomu traktoru v kontaktu s reálnou realitou?

Občas ty posměšky slyším nebo čtu. Ale já za svůj původ nikdy nestyděl, já jsem na to hrdý. Jsem ze zemědělské rodiny, moji předci byli všichni zemědělci – na Hané. Vím, co je vztah k rodné hroudě a respekt k přírodě. K průběhu počasí. A že to pomáhá člověka udržet nohama na zemi. Každý víkend, když jsem doma, si vezmu montérky a jdu dělat se svou zemědělskou technikou, ať je to traktor nebo kombajn. Umím si ty stroje opravit, vím, jak stáhnout ložisko, vyměnit ho…

Netvrdím, že je to něco výjimečného, on to každý normální chlap z vesnice umí. Ale to, že v tom člověk pořád zůstává, i když od pondělka zase jde v obleku jako vicepremiér a ministr, tak myslím, že je to dobré. Že člověk má vidět, kde jsou jeho kořeny a kam se má vracet. Že to člověku dává praktický a pragmatický pohled. V zemědělství si nemůžete dovolit se vykecávat, musíte rozhodovat rychle a správně. Takže tvrdím, že zemědělství je dobrá průprava obecně pro život. Naučíte se respektu, úctě a všechno si musíte odpracovat. A musíte vědět, že v některých momentech musíte rozhodovat z minuty na minutu. Já vnímám, že mne to drží v realitě. A k vyčištění hlavy mám jako koníček hudbu.