Je tomu týden, co v Praze na Staroměstském náměstí požehnal pražský arcibiskup mariánskému sloupu. Proč ale tato stavba vyvolává tolik kontroverzí? Přečtěte si o jeho minulosti z pohledu historika…

Po více než sto letech se dočkal obnovy barokní Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Byl postaven roku 1650 jako dílo Jana Jiřího Bendla, známého barokního sochaře, a jeho spolupracovníků.

Svěcení proběhlo o dva roky později, v červenci 1652. Hlavním důvodem ke vztyčení sloupu bylo díkůvzdání za úspěšnou obranu Starého Města před Švédy na sklonku třicetileté války, roku 1648. V době, kdy po třiceti letech válčení a utrpení Evropa toužebně očekávala mír, Švédové (poněkolikáté) drancovali Prahu, především Hradčany, Malou Stranu a další místa, ale Staré Město a Nové Město se jejich útokům ubránilo.

Téhož roku byl uzavřen vestfálský mír, který třicetiletou válku – první globální celoevropský konflikt – ukončil. Časově se tak stalo v době baroka, které v českých zemích začíná po roce 1620. Mariánský sloup v Praze nebyl první v Evropě (dříve byl postaven v Římě či Mnichově), ale patří k nejstarším. Na sloupu stojí Panna Maria Immaculata (Neposkvrněná). Jejími velkými ctiteli byli císařové Ferdinand II. Štýrský (bělohorský vítěz) i Ferdinand III. Jako motiv zosobnění „čistého náboženství“ byla součástí tzv. Pietatis Austriacae a byla ztotožněna s Pannou Marií Vítěznou. Velký mariánský ctitel, barokní mecenáš a později také arcibiskup pražský Jan Bedřich z Valdštejna přiřkl ve své grafické univerzitní tezi pražskému mariánskému sloupu funkci duchovního středu Čech a celé Evropy. Sloup byl vnímán jako vyjádření vztahu horizontály země a vertikály nebes.

Rok 1918 a stržení sloupu

Ke stržení mariánského sloupu došlo krátce po vzniku Československa, 3. listopadu 1918. Celý rok 1918 byl dramatický, ovlivněný předchozími událostmi u nás, v Evropě i ve světě. Končila první světová válka, o rok dříve proběhla bolševická revoluce v Rusku a také v českých zemích probíhaly různé tábory lidu, manifestace, sílily levicové a další politické i nepolitické proudy. Hlavním aktérem stržení sloupu byl žižkovský anarchista a bohém Franta Sauer, který pro toto „odčinění poroby českého národa a odstranění symbolu rakouské minulosti“ získal také hasiče. K tomuto „vyrovnání se s Rakouskem“ vyzývali mnozí socialističtí a pozdější komunističtí politici. Sloup se při pádu rozbil na několik částí, hlava Panny Marie odpadla „jako setnutá“, popisoval Sauer v knize, kterou vydal. Méně už se připomíná, že ten stejný Franta Sauer činil ke konci života pokání, krátce po skončení 2. světové války, u františkánů u Panny Marie Sněžné.

Jestliže k obnově sloupu nebyla vůle za první republiky a nebyl prostor za německé okupace, pak za komunistické totality na to nebylo vůbec pomyšlení. Tato myšlenka se otevřela až po roce 1989. Nápis na místě sloupu „Tady stál a zase bude stát Mariánský sloup etc.“ byl někým vyškrabán. Naděje pohasínala i při několikerých jednáních pražského zastupitelstva. Téměř jako zázrak je proto možné vnímat rozhodnutí pražských zastupitelů z ledna tohoto roku, zejména poté, co obnovu mariánského sloupu odmítl primátor. Z dříve vedených debat, zda se má postavit na Staroměstském náměstí původní sloup (s doplněním chybějících částí), jeho replika, nebo moderní symbol, zvítězila nakonec replika.

Na největší mariánský svátek, Nanebevzetí Panny Marie, byl mariánský sloup slavnostně vysvěcen českým primasem kardinálem Dominikem Dukou za účasti tisíců poutníků z Čech, Moravy, Slezska i zahraničí. Zvláštní úloha ochránců sloupu náležela Orlům a obranu přislíbili také hasiči. Kardinál ve své promluvě jasně vyzval k tomu, aby byl obnovený mariánský sloup symbolem smíření. Bude také poutním místem, v jeho spodní části je totiž umístěn milostný obraz Panny Marie Rynecké.

Výstavbu i slavnost doprovázely také projevy nesouhlasu s obnovou mariánského sloupu, z ekumenického hlediska těžko pochopitelné. Od roku 1915 stojí na Staroměstském náměstí Šalounův Mistr Jan Hus. Ten byl, jak známo, mariánským ctitelem. Staroměstské náměstí bylo svědkem mnoha slavných i tragických událostí našich dějin.

Ve 21. století bychom měli dokázat být tolerantní, mít nadhled a v dějinách hledat poučení. Obrazoborectví a jiné vášně, které se „mstí“ na památkách, nesmí mít žádné místo.

Autor je poslanec za KDU-ČSL a historik.