FOTO: Milujuprahu.cz
Pirátský primátor Zdeněk Hřib prohrál hlasování v pražském zastupitelstvu a tak se na Staroměstské náměstí proti jeho vůli vrátí Mariánský sloup, který povalila fanatická lůza v roce 1918.
Hřib vůbec prohrát nemusel, kdyby se nenechal zmanipulovat účelovým výkladem historie, podle něhož byl sloup symbolem útlaku a ponížení. Stejně tak se mohl primátor postavit do čela hnutí za obnovu sloupu, protože se jednalo o památník zcela jedinečného vítězství Pražanů nad cizími dobyvateli.
Primátor si bohužel vybral díky špatným rádcům verzi, že šlo o symbol útlaku. Takových „symbolů útlaku“ je přitom plná celá česká krajina a barokní sloupy najdeme na desítkách náměstí v Čechách a na Moravě. Spolu s charakteristickými barokními kostely se jedná o nejkrásnější poklady naší historie a kultury.
Je snad primátorovi líto, že poblázněná lůza nezbořila všechny barokní sloupy na tolika náměstích našich měst? Copak na Slovácku, odkud primátor Hřib pochází, nemají v Uherském Hradišti také svůj Mariánský sloup? Tam je Panna Maria zachránila před morem a tady před vražděním a rabováním cizí armádou. Lidé se prostě v 17. století často utíkali pod její ochranu, a proto tato díla krášlí celou naši zemi.
Historický nesmysl, že byl Mariánský sloup symbolem útlaku, zastávají tak akorát marxisté mezi kunsthistoriky, část věřících z nekatolických církví a ideologové extrémní levice, která by ráda vítězila ve válkách, které už nikoho nezajímají.
Mariánský sloup byl vztyčen na památku vítězství nad Švédy při jejich invazi v roce 1648. Město Praha zná ve svých dějinách jen málo podobných historických momentů, kdy se prakticky celé obyvatelstvo postavilo cizí armádě. Bylo to zejména Pražské povstání v roce 1945 a pak právě slavná obrana Pražanů před Švédy v roce 1648. Odpor vůči sovětské okupační armádě v srpnu 1968 patří sice do této kategorie lidového spontánního odporu obyvatelstva, ale bohužel bez vítězství.
Obrana Prahy před Švédy z roku 1648 byla v našem historickém povědomí potlačena oproti bitvě na Bílé hoře. Ta se totiž lépe hodila do krámu ideologům nacionalistického obrození a koneckonců také komunistům. Škoda že tu více oslavujeme naši údajnou porážku než naše skutečné vítězství. Na Bílé hoře prohrála především cizí žoldnéřská armáda. V roce 1648 přitom opravdu vyhráli Češi.
Po nešťastné bitvě na Bílé hoře v roce 1620 obyvatelé Prahy své město před prohabsburskou armádou vůbec nebránili. Nebylo totiž tak jasné, kdo je cizí nepřítel. Falcký král Fridrich nebyl v Praze po nábožensky motivované likvidaci umělecké výzdoby svatovítské katedrály příliš populární. Pasivní chování Pražanů v roce 1620 ostře kontrastuje s bojovným chováním Pražanů v roce 1648, kdy se studenti, řemeslníci a stovky běžných obyvatel postavili nepříteli a aktivně bránili ve vyčerpávajícím boji své město.
Opravdové vzedmutí celospolečenského odporu svých obyvatel zažila Praha v roce 1648, a nikoliv v roce 1620. Tento fakt nic nemění na tom, že z hlediska ústavních práv českého království byla porážka stavovské armády v roce 1620 pohromou a pomsta Ferdinanda II. z roku 1621 byla projevem hanebného teroru. Obyvatelstvo ale o 28 let později bránilo město proto, že bránilo sebe sama, a není jeho vinou, že za to dostalo od krále Ferdinanda III. darem Mariánský sloup, který vytvořil asi nejlepší tehdejší umělec Jan Jiří Bendl. Toto vztyčení sloupu obyvatelstvo spontánně vítalo a radovalo se z něj. Tehdejší Pražané by vůbec nepochopili, proč jejich Mariánský sloup někdo později zničil.
Čeští protestanté v exilu sice původně přáli švédským vojskům, ale takové postoje ztratily na přitažlivosti poté, co tato armáda brutálně vyrabovala Malou Stranu a Hradčany a tak projevila, že jí nešlo příliš o víru.
Násilnou rekatolizaci po Bílé hoře nemůže omlouvat ani katolík. Zároveň je ale také skutečností, že pro utrakvistické Čechy nebyla ani luterská či kalvínská víra většinovou volbou. Potlačení různosti bylo od Ferdinanda II. zločinem, ale podstatu náboženské víry většiny jeho poddaných to nemohlo zlomit. Na prvním místě byli Češi v 17. století oddaní křesťané v různých odstínech. Češi před Bílou horou i po ní byli hluboce věřící lidé. Prvky, jež jim byly do jejich víry vnucovány, nezměnily podstatu.
Hluboká náboženská víra většiny Čechů v době baroka je historickou realitou bez ohledu na sporné články víry. Proto se na Mariánský sloup Pražané v roce 1650 nedívali jako na mocenský symbol cizí nadvlády, ale jako na symbol svého vlastního vítězství. Kritérium legitimity Mariánského sloupu je prosté: Nebyl vybudován proti vůli Pražanů, ale naopak z vůle Pražanů.
Řekněme si také, co je vlastně Mariánský sloup. Je to antický sloup, který známe ze staveb řeckých a římských chrámů. Na něm stojí postava ženy. A je to postava krásné ženy. Naše evropská kultura totiž miluje postavu ženy, naší přítelkyně, maminky a nejkrásnější bytosti našeho života.
Primátor Zdeněk Hřib se kvůli špatným rádcům rozhodl znovu prohrát na Bílé hoře. Škoda že si z historie nevybral spíše to, že Pražané tak slavně a statečně vyhráli nad Švédy. Neškodilo by, kdyby si tuto kapitolu historie Prahy přečetl.
Je zřejmé, že dnešní obnovu sloupu si přiřknou jako vítězství i ti konzervativní katolíci, kteří tolik bojují s liberálním duchem polistopadové doby. Nechme jim při jejich menšinovém postavení jejich soukromé vítězství. Ve skutečnosti jde ale o obecné vítězství tolerance, rozumu a kultury nad intolerancí, barbarstvím a hloupostí. Žádnému normálnímu člověku dnes totiž nevadí sloup na náměstí se sochou Panny Marie.
Soše Mistra Jana Husa od geniálního sochaře Ladislava Šalouna se na Staroměstském náměstí už dlouhá léta stýskalo po soše Panny Marie od Jana Jiřího Bendla. Byly tam totiž původně spolu a bylo jim tam spolu dobře. Dva póly naší historie tam stály vedle sebe a přitom historický Hus skutečně uctíval Pannu Marii.
Bendlova Panna Maria tam sice již stát nebude, tu zničil Franta Sauer se svými kumpány. Ale důstojná vzpomínka na Bendlovu Immaculatu tam zřejmě nyní vyroste. A to je dobře. Nebojme se bohatství vlastních dějin. Primátor Hřib sice nad Švédy nevyhrál, ale Pražané ano. Proto se na Staroměstské náměstí sloup nyní vrátí.
A nakonec jedna pedagogicky míněná otázka na primátora Zdeňka Hřiba: Víte, milý pane primátore, kde se vzala ve velkém znaku města Prahy ta ruka třímající meč v městské bráně?
Takže: Je to vedle Mariánského sloupu rovněž dar císaře Ferdinanda III. za obranu Prahy před Švédy z roku 1648. Symbol odvahy a bojovnosti Pražanů. Nechcete nám tu ruku s mečem z toho znaku vzít, viďte?
