Mariánský sloup v Praze: symbol tolerance, nebo znásilnění veřejného prostoru

Forum 24

Staroměstské náměstí v Praze je mimořádný veřejný prostor | FOTO: Forum 24

Mariánský sloup, který se tyčil v letech 1650–1918 na Staroměstském náměstí, byl bezesporu významným symbolickým objektem v jednom z nejdůležitějších veřejných prostorů pražského souměstí. Pokud chceme význam tohoto díla, stejně jako jeho vznik, fungování i destrukci, pochopit v úplnosti, pokusme se kauzu „sloup“ nahlédnout v širším historickém, nábožensko-politickém a uměleckohistorickém kontextu.

Připomeňme si, že základní historický rámec vytvářely události třicetileté války (1618–1648), která začala českým stavovským povstáním v roce 1618 v Praze a jehož krátký život ukončila bělohorská bitva (1620). Válka skončila vyhlášením tzv. vestfálského míru 24. října 1648, v okamžiku, kdy se obyvatelé Starého a Nového Města pražského ještě úspěšně bránili útokům švédských obléhatelů, kteří od 26. července ovládali levobřežní část pražského souměstí a se stoupajícím úsilím se pokoušeli o ovládnutí celé Prahy. Zde je třeba připomenout i další důležité události: od počátku třicátých let 17. století se stali stěžejním hráčem vojenského dění Švédové, jejichž armády opakovaně operovaly ve střední Evropě.

Jindřich Eckert, pražský mariánský sloup, fotografie, kolem 1900 (Wikimedia Commons)

V roce 1632 obsadily švédské oddíly Mnichov a město bylo uchráněno drancování jen díky zaplacení výpalného ve výši 300 tisíc tolarů. Tuto událost, spolu s následnou morovou epidemií, připomíná první středoevropský mariánský sloup, který dal zřídit vévoda Maxmilián I. již v roce 1638. Na císařské straně představoval největší pohromu rok 1645, kdy Švédové pod vedením Lennarta Torstensona drtivě vyhráli bitvu u Jankova a otevřeli si tak cestu nejen k obsazení některých dolnorakouských měst, ale též k případnému obléhání Vídně. Vzhledem k tomu, že hrozilo spojení Torstensonovy armády s vojskem sedmihradského knížete Jiřího I. Rákócziho, stojícím před dnešní Bratislavou, vyvolala tato situace ve Vídni značné obavy, které mělo mimo jiné uklidnit procesí uspořádané za účasti císaře Ferdinanda III., dvořanů a šlechty. Panovník tehdy přislíbil vystavět sloup se sochou Panny Marie, k čemuž také o dva roky později došlo.

Obrana Prahy před Švédy jako prvotní impuls

Banner Nová Orientace

Přestože se válka chýlila ke konci a v severoněmeckém Münsteru a Osnabrücku vrcholila mírová jednání, vojenská aktivita neklesala a válčící strany se pokoušely v poslední chvíli o získání výhodnějších vojenských i politických pozic. Na konci července 1648 se švédským vojákům podařilo obsadit Pražský hrad, Hradčany a Malou Stranu a ti se pak až do konce října pokoušeli prolomit obranu Starého a Nového Města. Díky nasazení obránců, v jejichž řadách se vedle pravidelných vojenských jednotek uplatnily i měšťanské milice a studentské oddíly, se to útočníkům nepodařilo. Boje trvaly ještě několik dní po podepsání vestfálského míru a skončily až koncem října 1648. Vedle několika stovek obětí z řad Pražanů a poškozeného opevnění přinesl švédský vpád ztrátu řady uměleckých děl a kulturních hodnot, jako byla hradní sbírka císaře Rudolfa II., sochařská výzdoba zahrady Valdštejnského paláce z ruky bývalého Rudolfova dvorního sochaře Adriana de Vries nebo rozsáhlá rožmberská knihovna.

Staroměstští a novoměstští obránci však své zásluhy zúročili politicky i společensky: již v roce 1649 polepšil římský císař Ferdinand III. znaky Starého a Nového Města pražského a povýšil všechny členy městských rad, radní písaře, velitele městských praporců a další osoby do šlechtického stavu. Z dobových zpráv víme, že úspěšná obrana byla přičítána nejen obětavosti Pražanů, ale také ochraně Panny Marie. Tak to ostatně popsal i Jan Norbert Zatočil, přímý účastník bojů, ve svém vyprávění vydaném v roce 1685: Po kterémžto hlavním a nebezpečným šturmu… [lidé] ranním jitrem osobu ženskou krásné postavy… viděli, která v povětří nad obleženými se snášela a pláštěm svým je přikrývala a přiodívala.

Jan Jiří Bendl, Panna Maria, Národní muzeum v Praze, lapidárium (foto Jan Gloc)

Na památku těchto událostí přikázal Ferdinand III. vztyčit v Praze mariánský sloup, který měl být proveden, jak císař opakovaně žádal, podle vzoru vídeňského sloupu stojícího od roku 1647 před jezuitským kostelem na náměstí Am Hof. Díky císařskému angažmá měly události rychlý spád: na počátku roku 1650 padlo rozhodnutí o financování stavby sloupu, který byl již 26. září téhož roku vztyčen a o čtyři dny později byla na jeho vrchol vyzdvižena socha Panny Marie Immaculaty. Autorem díla byl tehdy nejvýznamnější pražský sochař Jan Jiří Bendl. Vysvěcení sloupu proběhlo o necelé dva roky později – 13. července 1652 za účasti Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV.

Než nový monument vznikl, probíhalo v Praze pečlivé hledání adekvátního místa pro jeho vybudování. Z pramenů je zřejmé, že podobně jako ve Vídni, kde byl mariánský sloup postaven před jezuitským kostelem Am Hof, se i v Praze (alespoň mezi jezuity) zvažovala možnost vztyčení sloupu před klementinským chrámem Nejsvětějšího Salvátora, který též patřil Tovaryšstvu Ježíšovu. Definitivní rozhodnutí však bylo v císařských rukou a Ferdinand III. rozhodl o vztyčení mariánského sloupu v místě, které mělo z hlediska snah o přeznačení městského prostoru – což, jak uvidíme, byl jeden z jeho cílů ‒ daleko silnější potenciál, a to na staroměstský rynek.

Jan Jiří Bendl, hlava Panny Marie, Národní muzeum v Praze, lapidárium (foto Jan Gloc)

Proč Ferdinand III. rozhodl o umístění sloupu právě na Staroměstské náměstí? Rozhodně to nebyla náhoda – rynek s okolními budovami je totiž místem mimořádné historické paměti, s jejíž podstatnou částí se Habsburkové chtěli vypořádat a deklarovat zde tak své nároky a rekatolizační program. Bezprostředním impulsem pro vznik sloupu jistě byla úspěšná obrana Starého a Nového Města proti Švédům, která byla v očích císaře připsána pomoci Panny Marie.

Aktuální genius loci prostoru staroměstského rynku vytvářely v prvé řadě dvě dominanty: radnice jako politické centrum Starého Města pražského – symbolizující v obrovské hmotě gotické věže i na renesančním okně s hrdou devízou Praga caput regni – moc hlavního města, kterou Habsburkové od 16. století systematicky omezovali. Na opačné straně náměstí se tyčí další místo střetu – kostel Panny Marie před Týnem, chrám, který byl po dvě staletí centrem české utrakvistické církve. Krátce po bělohorské bitvě se stal středem pozornosti vítězů směřující k demonstrativnímu (katolickému) přeznačení jeho exteriéru i interiéru. V kostele byly odstraněny všechny památky utrakvistické minulosti a z průčelí kostela byl stržen monumentální kalich. Ve štítě kostela byla osazena socha Panny Marie s Ježíškem zpodobněná jako Assumpta (Nanebevzatá), stojící na půlměsíci a obklopená zlatou svatozáří, současně vybavená atributy Královny nebes. Uvnitř byl postaven nový hlavní oltář, který byl ozdoben obrazy Nanebevzetí a Korunování Panny Marie od Karla Škréty. Dílo posvěcené v roce 1649 v dedikačním nápisu výslovně deklarovalo ochranitelskou úlohu Panny Marie, která byla vztažena k úspěšné obraně proti švédskému obléhání. Týnský chrám se navíc stal místem, kde se konala shromáždění studentských kandidátů na promoci, profesorů, děkanů a rektorů jezuity ovládané univerzity, kteří tu každoročně skládali přísahu, že budou obhajovat nauku o Neposkvrněném Početí Panny Marie.

Umístění sochy Panny Marie na průčelí kostela bylo prvním krokem k ovládnutí prostoru náměstí a současně představovalo proces symbolické ‚rekatolizace‘ tohoto klíčového prostoru. Vít Vlnas postřehl, že prostor náměstí fungoval od začátku třicetileté války až do jejího konce jako místo, kde se střídaly okamžiky, kdy státní moc okázale manifestovala svou autoritu“ prostřednictvím exemplárních exekucí, nad nimiž svou spektakulárností vynikala poprava vůdců stavovského povstání v roce 1621, s událostmi, které z náměstí vytvářely okázalé jeviště mariánské difamace i glorifikace, jako bylo vystavení staroboleslavského palladia poblíž šibenice stojící na náměstí během saského obsazení Prahy v letech 1631–1632.

Jan Jiří Bendl, bojující anděl (skupina vpředu vlevo), Národní muzeum v Praze, lapidárium (foto Jan Gloc)

Naopak okamžikem mariánského triumfu bylo slavnostní procesí uspořádané při navrácení palladia do Čech, jehož zastavením byl i Týnský chrám. V této souvislosti je víc než zřejmé, že stavba mariánského sloupu, slavnostní vysvěcení v roce 1652 a jeho začlenění do řady pravidelných pobožností a procesí v okamžiku svého vzniku navrstvily řadu významů triumfálního charakteru, které zdaleka přesahovaly rámec pouhé memorie na úspěšnou obranu Starého a Nového Města v roce 1648, a představovala tedy vyvrcholení rituální očisty prostoru náměstí od nekatolické minulosti.

Mnichov a Vídeň jako vzor?

Přestože mariánské sloupy v Mnichově, Vídni a Praze spojuje mnoho společných rysů (podobné architektonické řešení, mariánská tématika, motiv bojujících andělů), vyznačuje se každý z nich řadou jedinečností. Mnichovský mariánský sloup byl postaven jako první, a to v roce 1638. Bezprostředním impulsem pro jeho stavbu byla švédská okupace Mnichova v roce 1632, při níž bylo město uchráněno před zničením jen díky složení výpalného. Vévoda Maxmilián I. tehdy učinil na památku těchto událostí slib „zřídit bohulibé dílo“ a pro jeho realizaci vybral nikoliv uzavřený prostor chrámu, ale místo dobře viditelné – dnešní Marienplatz čili Mariánské náměstí před mnichovskou radnicí nacházející se přímo ve středu města.

Toto dílo, nakonec provedené v podobě sloupu nesoucího sochu Panny Marie, bylo vysvěceno 7. listopadu 1638 při procesí pořádaném každoročně v předvečer památky vítězství vojsk Katolické ligy v bitvě na Bílé hoře, jíž se vévoda Maxmilián osobně účastnil. V ódě na monument zazněly prosby adresované Panně Marii o ochranu Bavorska: „Maria Panno, drž pod svou ochranou Bavorsko, jeho majetek, jeho instituce, jeho zemi a jeho náboženství.“ Na vrcholu sloupu je usazena socha Panny Marie, na nárožích balustrády jsou postaveny čtyři sochy bojujících puttů – andílků oděných do antikizující zbroje s mečem a kopím, bojujících s drakem, lvem, baziliškem a hadem.

V roce 1647 byl postaven mariánský sloup ve Vídni. Byl připomínkou ohrožení města Švédy roku 1645, kdy bylo upořádáno prosebné procesí, do dómu sv. Štěpána byla přenesena zázračná socha Panny Marie a vystavena k veřejnému uctívání. Ferdinand III. tehdy učinil slib zavést v celé zemi svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Také vídeňský sloup před jezuitským kostelem Am Hof je v rozích balustrády doplněn čtyřmi putti, kteří podobně jako na mnichovském sloupu bojují s hadem, baziliškem, lvem a drakem, což je inspirace 90. žalmem: „Přes zmiji a baziliška půjdeš dál a pošlapeš lva a draka.“ Ve Vídni tento sloup již nenajdeme ‒ v roce 1667 byl nahrazen obdobně koncipovaným sousoším vybudovaným z iniciativy císaře Leopolda I. Původní sloup byl přenesen do městečka Wernstein v Horních Rakousích a vztyčen na břehu řeky Inn, kde stojí dodnes.

Kamil Böhm, bojující anděl (skupina vpředu vpravo), kopie z roku 1858, Národní muzeum v Praze, lapidárium (foto Jan Gloc)

Tři roky po vídeňském sloupu byl v roce 1650 vztyčen mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Přestože panovník, který vznik pražského monumentu (podobně jako vídeňského) inicioval, opakovaně žádal, aby pražský sloup následoval předlohu vídeňského, je při prvním pohledu zřejmé, že se jeho autor Jan Jiří Bendl od zadaného vzoru výrazně odchýlil. Sochař sice dodržel základní rozvrh monumentu, ale na nárožích balustrády postavil monumentální sochy andělů bojujících s ďábly a draky, kteří mají s mnichovskými a vídeňskými andělíčky, připomínajícími spíše rozhněvaná děcka nežli bojovníky s apokalyptickými příšerami, pramálo společného. Teprve pražský sloup dává vyniknout dramatičnosti bojujících dvojic, kdy se zároveň uplatnila jejich rozmanitost, sevřenost i složitost pohybových uskupení ‒ sochař zmonumentalizoval zápasící postavy a vtiskl jim tak hluboký patos boje dobra se zlem. Podobně jako vídeňský sloup byl i ten pražský opatřen nápisem, v němž se Ferdinand III. označoval jako jeho stavebník: „Panně, Rodičce bez poskvrny prvotní počaté, za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař tuto sochu postavil.

Pro mnichovské Wittelsbachy se mariánská úcta stala jedním z opěrných pilířů jejich vládnutí a rekatolizace Bavorska. I pro Habsburky, od druhé čtvrtiny 16. století ovládající rozsáhlé území střední Evropy, v němž museli neustále zápolit se stavovskou, často nekatolickou opozicí z rakouských a českých zemí i Uher, stejně jako s tureckou hrozbou, byla jednou z klíčových opor „státního mýtu“ zvaného Pietas Austriaca právě Panna Maria. Její postava sloužila rakouským Habsburkům jako symbol katolické obnovy a vlastně i náboženské rekonkvisty. Podobu mariánského kultu formovaly zejména osobnosti Ferdinanda II. a jeho nástupce Ferdinanda III., dvou mužů, kteří zásadně zasáhli do českého pobělohorského vývoje.

Klíčovým tématem mariánské úcty členů habsburské rodiny byla víra v Neposkvrněné početí Panny Marie, což je fenomén čistě katolický mající mimořádně polemický a konfrontační mezikonfesijní rozměr, částí římské církve již tehdy odmítaný. Ke zhmotnění představy o Neposkvrněném početí Panny Marie došlo ve Vídni v roce 1647, kdy při vysvěcení mariánského sloupu učinil Ferdinand III. následující věnování: „Bohu nejdokonalejšímu a nejvyššímu… skrze nějž vládcové vládnou, Panně Matce Boží, bez poskvrny počaté, skrze kterou knížata vládnou, v jedinečné zbožnosti za zvláštní vládkyni a patronku Rakouska přijatou, sebe, potomky, lid, vojsko, provincie, zkrátka vše, důvěřujíc daruji, zasvěcuji a na věčnou památku tuto sochu… vztyčuji. Ferdinand III. císař.“

Pannu Marii jako přemožitelku dědičného hříchu si Ferdinand III. vyvolil nejen za univerzální „vládkyni a patronku Rakouska“, ale ta se současně stala znamením a garantem Boží vůle podporující vládu Habsburků. Zosobnila církev bojující, přemožitelku zla a nepřátel Kristových, heretiků a nekatolíků – a stala se tedy Pannou Marií Vítěznou. Neposkvrněné početí Panny Marie vzalo na sebe roli ideálního ztělesnění neposkvrněného a neporušeného učení katolické církve.

Použití ikonografie Panny Marie Neposkvrněného Početí na monumentu vztyčeném nejprve ve Vídni a pak v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze vneslo do veřejného prostoru téma svrchovaně protireformační a prohabsburské. V Praze navíc tento motiv vstoupil do prostředí, které bylo mimořádně citlivým místem paměti, a zakomponoval do něj poselství, které svým obsahem daleko přesáhlo verbální deklarace o vyjádření díků Panně Marii za pomoc při obraně města.

Jan Jiří Bendl, bojující anděl (skupina vzadu vpravo), Národní muzeum v Praze, lapidárium (foto Jan Gloc)

Téma mariánské je na všech třech sloupech doplněno motivem puttů či andělů bojujících s bytostmi ztělesňujícími zlo. V Mnichově a Vídni to jsou drak, lev, bazilišek a had, na pražském sousoší potírali dva andělé stojící na čelní straně obrácené k radnici ďábly, u zadní dvojice to byli draci či lvi. V dobovém politickém a náboženském kontextu lze tedy zápasící dvojice chápat jako boj s herezí. Anděl se v protireformačním prostředí stal obvyklou zbraní proti kacířům. Zvlášť silně se toto téma rozvinulo v Bavorsku, kde se přímo ikonickým bojovníkem porážejícím ďábla stal archanděl Michael.

Symbol tolerance, nebo ignorance?

V kontextu výše řečeného lze jen obtížně přijmout představu, že mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl pouze památkou připomínající úspěšnou obranu Starého a Nového Města pražského proti Švédům v roce 1648. Je totiž zřejmé, že šlo o památník v prvé řadě politický, reprezentující pod patronátem Panny Marie mocenské ambice Habsburků v českých zemích pobělohorské doby, včetně konfrontačního protireformačního katolicismu.

Jak uvedl italský historik Alessandro Catalano v naší společné knize Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze (Praha 2020, ed. O. Jakubec – P. Suchánek), všimli si toho již svědkové jeho vzniku, a to dokonce v samotném Římě. Odtud referoval do Prahy pražskému arcibiskupu Arnoštu Vojtěchovi z Harrachu jeho agent Barsotti, že „vztyčení sloupu… se papeži nelíbilo“. Hlava katolické církve kritizovala fakt, že z iniciativy panovníka a na jeho počest vznikají ve veřejném prostoru místa pracující s úctou k Neposkvrněnému početí Panny Marie, které bylo tehdy předmětem teologických kontroverzí. To, že v Praze měli hlavní slovo panovník a jeho lidé, výmluvně dosvědčil sám Harrach, když v soukromém dopise napsal, že mariánský sloup postavili bez jeho vědomí. Potvrzením toho, že sloup byl politickým symbolem, jsou i okolnosti jeho zániku – inscenace jeho svržení byla vyjádřením odporu vůči habsburské monarchii, tedy nikoliv vůči Panně Marii či barokní památce.

Pokud se nám zastánci obnovy sloupu snaží namluvit, že sloup byl postaven na památku obrany Prahy v roce 1648, uvádějí jen malou část skutečnosti. A stejně tak nemluví pravdu, když tvrdí, že nový mariánský sloup je kopií barokního originálu. Není – stačí si prohlédnout dochovaná těžce poškozená torza Bendlových soch v Lapidáriu Národního muzea a zamyslet se nad tím, zda je podle nich možné zhotovit věrné kopie. Nelze. Navíc – dochovaný dokumentační materiál z doby před devastací sloupu je natolik nepřesný, že jej nelze použít pro rekonstrukci detailu. Stejně pochybné (slušně řečeno) je tvrzení, že nový sloup bude symbolem tolerance. Jak se památník netolerance promění – zejména má-li být obnoven v původní podobě – v symbol s opačným znaménkem, to skutečně netuším. Urputným lpěním na tzv. kopii totiž zastánci novostavby sloupu vytěsnili možnost vzniku novotvaru, který by připomínal historii celé kauzy, a to včetně zániku původní památky, v němž by se nabízela i možnost začlenění torza originálu.

Jan Jiří Bendl, bojující anděl (skupina vzadu vlevo), Národní muzeum v Praze, lapidárium (foto Jan Gloc)

Musíme se tudíž ptát, jak je vůbec možné, že malá skupina lidí, jimž nelze upřít nadšení, píli a „tah na branku“, prosadila v mimořádně citlivém veřejném prostoru Prahy něco tak problematického, jako je pochybná napodobenina barokního sousoší, jehož ztráty samozřejmě litujeme. Jak je možné, že do věci nevstoupily razantněji orgány památkové péče, které jindy kontrolují tak „marginální“ věci, jako je například materiál okenních rámů? Jak je možné, že hlasy celé řady historiků umění, kteří upozorňovali na problematičnost projektu novostavby sloupu, byly zadupány do země a označeny za hlasy bolševiků, vandalů a následovníků Franty Sauera, který zinscenoval svržení sloupu onoho 3. listopadu 1918? Nastala podivná doba… Pokud nám leží na srdci věci veřejné, tak se ptám, zvykneme si? A protože nám na srdci leží, musím si odpovědět ‒ nesmíme si zvyknout.

doc. PhDr. Michal Šroněk, CSc. je vědeckým pracovníkem Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, přednáší dějiny umění na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a zabývá se výtvarným uměním 15.–18. století, zejména vztahem výtvarných médií a zbožnosti.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner