Marie Švermová (zcela vpravo) FOTO: National Archives, volné dílo
FOTO: National Archives, volné dílo
HISTORIE / Marie Švermová představovala prototyp komunistické revolucionářky. Byla vzornou funkcionářkou, nechyběl jí zápal, chtěla nastolit stejně jako další soudruzi diktaturu proletariátu, čili totalitní moc, kterou halila do vznosných myšlenek sociálně spravedlivé společnosti.
Švermová pocházela z chudých poměrů, což mělo velký vliv na to, v jakém hnutí se posléze angažovala. Zapsala se na Právnickou fakultu, stejně jako například Václav Kopecký, ale studium nedokončila. Švermová byla známá jako člověk, který si odříkal. Ve svých pamětech píše, že o ni sice měli zájem muži, ale ona odolávala, měla přece revoluční poslání. Nicméně na fakultě poznala svého budoucího manžela Jana Švermu, s nímž měla dceru Jiřinu.
V roce 1921 nejprve vstoupila do sociálnědemokratické mládeže, potom zakotvila v KSČ. V komunistickém hnutí pak zanechala viditelnou stopu. V roce 1925 se stala vedoucí oddělení pro práci mezi ženami, tzv. ženoddělu. O rok později byla vyslána do Moskvy, aby zde studovala Mezinárodní leninskou školu, která byla vnímána mezi komunisty jako prestižní instituce. Musela mít zároveň i důvěru Komunistické internacionály.
Právě v této době se seznámila s Klementem Gottwaldem, kterého čekala po V. sjezdu KSČ zářná kariéra. Na tomto sjezdu se poprvé revoluci oddaná žena dostala do ÚV KSČ. Po zákazu KSČ v roce 1938 se uchýlila do Moskvy. Po osvobození už byla Švermová v KSČ známou a uznávanou činitelkou.
V prosinci 1945 se dostala do předsednictva ÚV KSČ. Aktivně se po skončení války angažovala v ženském hnutí, stala se odpovědnou redaktorkou Československé ženy. Znala se také s Miladou Horákovou, kterou totalitní režim nechal v roce 1950 popravit za neexistující zločiny.
Jenže stačilo málo a stejný osud mohl čekat i na Švermovou. V souvislosti se zatčením brněnského tajemníka Otty Šlinga v roce 1950 padlo také jméno Švermové. Vedoucí pracovníci bezpečnosti pak vyfabrikovali „spikleneckou kliku Šling-Švermová“. Později k ní zařadili rovněž bývalého ministra zahraničí Vlada Clementise.
V únoru 1951 byla Švermová eskortována na zasedání ÚV KSČ, které se proměnilo v obžalovací soud. Vrchní ideolog Václav Kopecký zde přednesl referát obsahující smyšlená obvinění, že „zrádná klika“ usilovala například o Gottwaldovu smrt. Švermová, šokována přístupem k ní, sice učinila sebekritiku, ale přesto byla zbavena všech funkcí, vyloučena ze strany a ihned převezena do ruzyňské věznice. V neveřejném procesu byla odsouzena na doživotí. V roce 1955 jí byl snížen trest na 10 let, o rok později mohla vyjít na svobodu.
Poté se živila překládáním z ruštiny a němčiny, současně usilovala o revizi svého procesu, který vnímala jako nespravedlivý. V rámci tzv. Kolderovy komise v roce 1963 pak došlo k její stranické i soudní rehabilitaci. Vrátila se jí rovněž stranická legitimace.
Během reformního roku 1968 se začala opět veřejně angažovat. Podporovala Alexandra Dubčeka. Po okupaci Československa vojsky Varšavské pětky v srpnu 1968 byla podruhé z KSČ vyloučena. Stala se signatářkou Charty 77 a napsala dokonce prezidentovi Gustávu Husákovi dopis s žádostí o propuštění vězněných signatářů. Zemřela v roce 1992.
