Maršál se vrací! Proč obnovit pomník Radeckého?

wikipedie

Není maršál jako maršál - Koněv je pryč, vrátí se Radecký? | FOTO: wikipedie

Buďme v klidu, socha krvavého maršála Koněva odpočívá v depozitáři v Měšicích u Prahy, aby se jednou stala exponátem vznikajícího Muzea paměti XX. století. Jde o jiného maršála, a sice českého šlechtice Josefa Václava Radeckého z Radče (1766–1858), rodáka z Třebnice u Sedlčan. Jeho socha vévodila v letech 1858–1919 pražskému Malostranskému náměstí a dnes je umístěna v Lapidáriu Národního muzea. Rada městské části Praha 1 přijala 21. 7. 2020 usnesení, v němž vzala na vědomí připravovanou rekonstrukci Malostranského náměstí a konstatovala, že maršál Radecký je „historicky významná osobnost“. Vyjádřila též souhlas se „záměrem opětovného umístění“ Radeckého pomníku a připravenost jednat o tom se zástupci hlavního města Prahy.

Pražské sochy a pomníky vzbuzují vášně, a to je dobře, neboť polemika o národní paměti a její demonstraci ve veřejném prostoru je obzvláště v Česku velmi potřebná. Komunitní paměť, ať už národní, regionální nebo městská, samozřejmě není totožná s tím, čemu říkáme historiografie čili dějepisectví, byť i to je jedním z jejích důležitých zdrojů. Spor o sochy a pomníky, pokud není svévolným vandalismem, je legitimním občanským zápolením o formování současnosti a budoucnosti. Občanským nasazením o to, jaký étos bude ve společnosti a jejích elitách převažovat.

I proto vzbudila pozdvižení demontáž sochy maršála I. S. Koněva, která byla symbolem sovětsko-ruské interpretace českých a středoevropských dějin. A je jen dobře, že ji v budoucnu čeká muzealizace, aby připomínala temné stránky sovětsko-ruského imperialismu a s ním spojené české kolaborace. Pokud by Rudolf Jindrák, onen podivně multifunkční poradce a zmocněnec vlády pro konzultace s Ruskem, snad vyjednal jakousi Koněvovu reinstalaci, byla by to pro suverenitu českého státu katastrofa… Naštěstí je Česká republika na rozdíl od Ruska demokratickým státem, v němž prezident ani premiér nejsou autokraty, což je stále ještě mimo představivost kremelských vládců.

Neméně povyku nastalo i kolem vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ten je dílem sochaře Petra Váni, který se pasoval do role pokorného uměleckého epigona Jana Jiřího Bendla († 1680), když se pokusil o napodobení původního mariánského sloupu, strženého v roce 1918. (Staro)nový sloup samozřejmě vyvolává emoce, ať už na něj hledíme jako na odčinění urážky Panny Marie, ingerenci katolické interpretace dějin do veřejného prostoru nebo prostě jako na kýč, který představuje nepochopitelnou hru na baroko z konce druhé dekády 21. století. Dialogickou nadějí nám může být, že kromě vedle stojícího Husova pomníku dýchá Váňově pseudobaroknímu dílu na záda z průčelí Týnského chrámu barokní reliéf Panny Marie, který v roce 1626 vytvořil sochař Kašpar Bechteler (a roku 2017 se sem vrátil i pozlacený liturgický kalich odkazující na utrakvistické období chrámu).

Banner Nová Orientace

Shrnuto a podtrženo – Koněv je z veřejného prostoru pryč, přičemž v Praze zatím ještě straší v názvu jedné žižkovské ulice… Panna Maria má nyní v hlavním městě dva sloupy na Staroměstském a Hradčanském náměstí, nadto jsou jí zde zasvěceny i další chrámy a kaple. Proč by se nemohl vrátit starý maršál Radecký, který byl přece „hodný pán“, jak se ironicky zpívá v jednom vojenském popěvku?

Josef Václav Radecký z Radče se narodil ještě za panování Marie Terezie a svou kariéru začal pod vládou Josefa II. a Františka II. Zdůrazněme, že státem, vůči němuž byl tehdy loajální, nebyla jakási chimérická a proradná habsburská monarchie. Radecký totiž nejprve sloužil Habsburkům jakožto římským císařům a českým králům, vždyť jeho vlast, České království, byla součástí nadnárodní konfederace nazývané Svatá říše římská. Zkušenosti měl z válek proti Osmanské říši i revoluční a napoleonské Francii. Zažil však také klíčovou státoprávní transformaci svého státu a vlasti. Když se Napoleon Bonaparte prohlásil roku 1804 za císaře Francouzů, přijal František II. titul rakouského císaře, nyní jako František I. V roce 1806 definitivně zanikla Svatá říše římská a České království se i formálně stalo jednou z komponent složené státnosti nového Rakouského císařství, které se teprve roku 1867 promění v Rakousko-Uhersko.

Český šlechtic Radecký samozřejmě hovořil česky, ovšem jako voják a státní úředník přirozeně používal němčinu. Z jazykového i zemského hlediska se považoval za Čecha, avšak svou stavovskou ctí byl vázán k habsbursko-lotrinské dynastii a právě se utvářejícímu Rakouskému císařství. Zúčastnil se mimo jiné bitev u Aspern a Wagramu (1809), stejně tak se vyznamenal v bitvě u Lipska (1813). V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouské armády v lombardsko-benátském království, od roku 1836 s hodností polního maršála. Dokonce v letech 1848–1857 vykonával úřad tamního generálního guvernéra. V sérii bitev z let 1848–1849 porazil sardinsko-piemontské království usilující o sjednocení Itálie, čímž se pro mnohé Italy stal nepřítelem jejich posvátného „risorgimenta“.

Radecký zemřel 5. ledna 1858 v Miláně, byl převezen do Vídně a pohřben na dolnorakouském Heldenbergu. Souběžně byl vnímán jako velký Čech a Rakušan, jeden z nejvýznamnějších evropských vojevůdců 19. století. Pomník na pražské Malé Straně byl odhalen již 13. listopadu 1858 za účasti rakouského císaře Františka Josefa I. Jeho obnovení, jakkoliv jistě (zdravě) diskutabilní a problematické, by ovšem bylo důležitou připomínkou toho, že Češi nejenom „úpěli“ pod Habsburky, což je vlastně jalová apolitická výmluva, ale projevovali se též jako aktivní budovatelé Rakouského císařství a později i Rakouska-Uherska, které bylo jejich širší vlastí.

Pokud by snad měl být Radecký někomu trnem v oku jakožto prohabsburská provokace, pak je třeba taktně připomenout, že v roce 2003 se bez většího zájmu veřejnosti vrátila pod baldachýn Krannerovy kašny na Smetanově nábřeží v Praze kopie bronzové jezdecké sochy posledního římského a prvního rakouského císaře Františka (II.) I., jehož hlavu zdobí česká svatováclavská koruna. Pomník byl odhalen 30. května 1850 z iniciativy českého zemského sněmu, ovšem socha od roku 1919 rovněž odpočívala v Lapidáriu Národního muzea.

Císař František, roku 1793 korunovaný v katedrále sv. Víta pražským arcibiskupem Antonínem Petrem Příchovským z Příchovic na českého krále, byl jistě panovníkem mnohoznačným, stejně jako doba, v níž žil. Skrze svého kancléře knížete Metternicha je často vnímán jako symbol tzv. reakce, poněvadž odmítal francouzskou jakobínskou revolučnost i napoleonský imperiální heroismus. Jenže přes všechny restrikce to byla právě doba františkovská, během níž se započala i česká národní (a později občanská) emancipace, jíž přezdíváme národní obrození.

Císař a král František je již „na svém místě“, proč tedy ještě vracet maršála Radeckého? Možná i proto, abychom si konečně ujasnili, že dějiny české státnosti neskončily 8. listopadu 1620 bitvou na Bílé hoře, ani nezačaly znovu a zázračně jásotem 28. října 1918. Třeba si pak odpustíme i ono občasné nedůstojné fňukání nad údajně „malým českým národem“, zmítaným dějinami či velmocemi, abychom se stali sebevědomým politickým národem…

Jestli se odvážíme vrátit maršála Radeckého na piedestal, klidně u toho můžeme bez ironie a švejkování citovat preambuli Ústavy České republiky, jejíž autoři dobře věděli, že český stát rozhodně nevznikl až 1. ledna 1993: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé…“

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner