Maršála Rokossovského si v SSSR málem popravili. Pak vítězil nad Němci a utlačoval Poláky

ru.wikipedia.org

Maršál Konstantin K. Rokossovskij | FOTO: ru.wikipedia.org

Během období Stalinova řádění v letech 1937–1938, kterému se později říkalo Velký teror, pouze šťastná shoda okolností zachránila život slavnému veliteli Konstantinu Konstantinoviči Rokossovskému, maršálovi, který přispěl k vítězství SSSR nad nacistickým Německem. Měl větší štěstí než jiní.

Jak to ani jinak nemohlo být, Konstantin Rokossovskij začal sloužit v armádě ještě za carského Ruska. Působil v Litvě a během svého vojenského nasazení několikrát překročil řeku Dvinu, aby provedl průzkum v německém táboře. Za své činy dostal v krátké době kříže svatého Jiří různého stupně.

Pavel Hofman

Během služby se sblížil s poddůstojníkem Adolfem Juškevičem, který ho ovlivnil svými revolučními názory. Proto když byl 5. března 1917 před budovou jezdectva přečten dokument o abdikaci cara Mikuláše II., Rokossovskij s dalšími přísahal věrnost prozatímní vládě.

V prosinci téhož roku se budoucí maršál SSSR stal z vlastního rozhodnutí vojínem Rudé gardy. Za občanské války se podílel na potlačování „kontrarevolučních“ povstání v různých částech země a za to zase dostal vyznamenání, pro změnu Řád rudého praporu. Za nových poměrů ho pak čekala vojenská kariéra a doplňoval si vzdělání. Za zmínku stojí, že studoval společně s pozdějším maršálem Georgijem Žukovem.

Všechno pokračovalo dlouho dobře. Je potřeba připomenout, že ačkoliv se později vžilo pro čistky na konci 30. let označení Velký teror, je to zkreslená optika. Velký teror probíhal v celé zemi nepřetržitě už od uchopení moci bolševiky. V tomto období začal být ale ještě nápadnější, protože dolehl na mnoho vysoce postavených komunistů a byl plodem Stalinovy paranoické povahy a potřeby upevňovat osobní moc za každou cenu. Nerozhodovalo, kdo byl upřímně smýšlející komunista či zda stál po boku Leninovi. Nic z toho. Kritériem bylo jen to, zda neznamená skutečné nebo domnělé ohrožení pro Stalinovo diktátorské vládnutí. V tomto kácení lesa nelétaly jen třísky, létaly rovnou celé stromy. Včetně těch nejvyšších.

Až do roku 1936 Rokossovskij sloužil v Mongolsku, absolvoval kurzy na Akademii pojmenované po M. V. Frunzem, významném bolševickém aktivistovi a vojenském veliteli. Účastnil se mandžuské operace Rudé armády (1929), stal se velitelem 7. samarské jezdecké divize, vrátil se do Zabajkalí, získal hodnost divizního velitele a přijel do Pskova převzít velení 5. jezdeckého sboru.

Zdálo by se, že Rokossovského jako úspěšného vojáka čeká v roce 1937 jen další zářná kariéra. Jenže nastalo období „Velkého teroru“, kdy se SSSR prohnala vlna politických represí a zasáhla nejvyšší místa.

Masové čistky v armádě začaly zastřelením maršála Michaila Tuchačevského a dojít mělo i na Konstantina Rokossovského. Ten byl v červnu 1937 vyloučen „za ztrátu třídní bdělosti“ z komunistické strany, v červenci byl propuštěn z Rudé armády „pro nedostatek oficiální konformity“ a 17. srpna byl zatčen na základě informací svých nadřízených.

K zatčení došlo v Pskově, odkud byl převezen do Leningradu a držen v „izolátoru“ ve věznici Kresty, kde musel strávit dva a půl roku obhajováním své neviny.

repro: onashem.mediasole.ru

Hlavními informátory v jeho případu byli Rokossovského bývalí kolegové ze Zabajkalského vojenského okruhu velitel Ivan Grjaznov a komisař sboru Viktor Šestakov, kteří poslali dopis s udáním lidovému komisaři obrany SSSR Klimentu Vorošilovovi.

V něm bylo uvedeno, že rozený Polák Konstantin Konstantinovič by měl být zkontrolován kvůli kontaktu s cizími, konkrétně polskými agenty, kteří si u něj údajně všimli „touhy po zahraniční práci“.

Později podal vyšetřovaný důstojník Ivan Kuťjakov obžalobu proti armádnímu veliteli 2. stupně Michailu Dmitrijeviči Velikanovovi, který na oplátku křivě vypovídal proti Rokossovskému.

V té době už bývalý šéf štábu zpravodajského oddělení Zabajkalského vojenského okruhu (ZabVO) Rubinov tvrdil, že Rokossovskij byl japonský špión, protože v roce 1932 byl v kontaktu s Mititaro Komacubarou, náčelníkem japonské vojenské mise v Charbinu.

Následovala další obvinění, kde se mluvilo o porušování kázně v jednotce, zanedbávání bojového výcviku a hygieny. Také se objevila konstrukce, že se Rokossovskij chtěl podílet na organizování teroristického „trockistického bloku“.

Po shromáždění všech „důkazů“ byl Rokossovskij obviněn ze spáchání trestného činu podle článku 58 trestního zákoníku RSFSR – vlastizrady.

V Leningradské věznici pobyl Rokossovskij od 17. srpna 1937 do 22. března 1940. Během této doby nepodepsal jediné přiznání, ani nepodal falešné udání na jiné lidi.

Aby zadrženého zastrašili a donutili ho k výpovědím na další lidi, neváhal Leonid Zakovskij, který stál v čele Leningradského institutu vnitřních záležitostí, použít kruté mučení. Podle pravnučky Ariadny Rokossovské byl její pradědeček bit kladivem do prstů u nohou, byla mu zlomena tři žebra a vyraženo několik předních zubů. Aby ho zastrašili, simulovali v roce 1939 dvakrát popravu zastřelením, při které použili slepé náboje. Ani to s ním nehnulo.

Údajné důkazy proti němu byly založeny na svědectvích v úvodu zmíněného Adolfa Juškeviče, s nímž bojoval společně v letech občanské války. Jenže Rokossovskij věděl, že Juškevič je již dlouho mrtev a z onoho světa proti němu nemohl vypovídat. Proto vyšetřovatelům řekl, že všechny papíry podepíše, když mu bude umožněna osobní schůzka s Adolfem.

Juškevič se samozřejmě nenašel, dvě soudní jednání byla odložena a nakonec se změnilo vedení NKVD. Kromě toho se blížila válka, což hrálo v Rokossovského prospěch.

Nakonec byl 22. března 1940 nejen propuštěn, ale i rehabilitován a byla mu navrácena všechna práva. O několik dní později byl znovu přijat do Rudé armády a povýšen do hodnosti generálmajora (v Rudé armádě byl mezitím zaveden nový systém hodností).

Po zbytek svých dní nicméně u sebe nosil zbraň, a když se ho ptali, proč to dělá, odpovídal: „Jestli pro mě znovu přijdou, nevzdám se jim živý.“

Jenže ruské dějiny nemohou mít jen tak snadno nějaké jednoznačně kladné hrdiny. Tedy pokud jde o lidi, co byli nějak významně spojeni s totalitní mocí. Rokossovskij se za války vyznamenal řadou úspěchů – při obraně Moskvy, za bitvy o Stalingrad a při rozdrcení německé skupiny armád Střed v Bělorusku v operaci Bagration v létě roku 1944. Za to byl povýšen do hodnosti maršála Sovětského svazu. Poláci ale nezapomenou, že to byl Rokossovskij, kdo velel jednotkám Rudé armády, které neposkytly pomoc Varšavskému povstání, jež vedla proti německé okupační moci polská exilová vláda. Později po válce se také Rokossovskij na vlastní žádost stal polským ministrem obrany (a polským maršálem). Do polské armády bylo v té době nasazeno několik tisíc ruských důstojníků. Nese také odpovědnost za potlačení polského hnutí za nezávislost a za stalinizaci Polska. Zavedl pracovní tábory, kam se posílali političtí odpůrci a za nelidských podmínek tam živořilo na 200 000 mužů, tisícovka z nich přišla o život a desítky tisíc si odnesly zničené zdraví. Byli mezi nimi polští vojáci a vlastenci. V roce 1956 schválil vyslání vojenských jednotek proti bouřícím se polským pracujícím. Vyrazily i tanky. Výsledkem bylo přes sedm desítek mrtvých.

Pokud dnes někdo v Moskvě nechápe, že pojem „maršál Rudé armády“ nevzbuzuje v zahraničí vždycky bezmezný obdiv, měl by si tyto kapitoly historie dostudovat.

Maršál Rokossovskij zemřel pokojně v Moskvě v roce 1968. Rozhodně to byl pozoruhodný osud. A příznačný. Co k tomu dodat?

(Prameny: ru.wikipedia.org, Russian7.ru)

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner