ROZHOVORY / Nejsem nadšený z toho, že se musím věnovat sociálním sítím. Propagace ale probíhá hlavně tam, takže je to nutnost, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 frontman ústecké punkrockové kapely Houba Martin Nosek alias Martíček. Dále pak mimo jiné prozrazuje, jak se v průběhu času proměnilo punkové publikum, v jaké zemi bylo nejbizarnější koncertovat a co si myslí o nové české vládě.

Proč Houba?

My jsme tehdy hodně pili colu s vínem. Jeden z názvů pro tento nápoj je houba, takže proto. Rozhodně to nesouvisí s nějakými čarovnými houbami.

Kde se vzal podnět k tomu založit punkovou kapelu?

Můj brácha Majkl (zpěvák Michael Nosek) s naším bubeníkem začali chodit do ústeckého Tukanu, což byl klub v bývalém divadle. Zkraje devadesátých let se tam hrál hlavně punk, alternativa a underground. Ta subkultura se jim líbila. Já s naším kytaristou Jirkou jsme byli ještě malí a tvární, tak nás angažovali, že budeme ochotní naučit se na něco hrát. Vzali nás tedy do kapely, což pro nás byla ve čtrnácti letech jakási vstupenka na koncerty. Hráli jsme tam totiž taky. Takže motivace byla neplatit vstup a jezdit zadarmo na koncerty.

Když jste tedy začínali jako začínající punková kapela jezdit po koncertech, brali vás v té době žánrové legendy jako například N.V.Ú. či SPS a jejich posluchači, nebo jste si museli vydobýt pozici?

My jsme byli na té scéně mladický element. Třeba s N.V.Ú. jsme měli hned dobré vztahy. Pamatuji si, že jsem přinesl Štěpánovi (zpěvák N.V.Ú.) kazetu. On řekl, ať mu ji strčím do batohu, a pak nám začal i různě pomáhat. Pro nás tehdy byli modly.

Hrajete už 30 let. Jak se za tu dobu změnilo punkové publikum? Jak nyní vlastně vnímáte pojem punk? Co pro vás znamená?

Použil bych hlášku mosteckého bubeníka Jeníka Turka, který řekl, že Punk is old. Netvrdil bych to ale úplně plošně. Hráli jsme například ve Vagonu v Praze a tam těch mladých bylo dost. S tím stárnutím je zase spojený větší klid. Dnešní mladé lidi samozřejmě proměnila doba internetu. V dnešní době mi vadí, že musím řešit sociální sítě, kde se to z padesáti procent musí odehrávat. Propagace ale funguje tam, tak to musíme dělat. V tomhle je to už dost nepunkové, jelikož je to vlastně komerční element, který jde proti tomu smyslu. Pokud ale chceme hrát, tak to asi jinak nejde.

Dříve jsem to vnímal tak, že punkové kapely řeší v textech například společenské problémy nebo politiku, čímž se lišili od popového mainstreamu, kde se zpívá v podstatě jenom o lásce a vztazích. Dnes mám ale pocit, že hodně punkových kapel už se podobá tomu mainstreamu a to mě přestává bavit. Přemýšlíme nad tím v souvislosti s tím, s jakými kapelami chceme společně hrát, aby na těch koncertech byli spíš lidé, které si tam přejeme. Potvrdilo se nám to při společných koncertech s kapelou Jet8.

Koncertovali jste i v zahraničí. Kde to pro vás bylo nejzajímavější?

V roce 2001 jsme navázali spolupráci s lidmi z Litvy a Pobaltí, takže jsme tam pak hráli několik let po sobě – Litva, Lotyšsko, Estonsko. Postupně jsme to rozšířili i na Bělorusko. To bylo asi nejbizarnější. Hráli jsme tam na podzim roku 2006 v Minsku a bylo to krátce po volbách, ve kterých samozřejmě zvítězil Lukašenko. Ten koncert organizovali lidé ze squattu a oni si objednali ruskou mafii, aby bránila vstupu policejních složek. Běloruští policisté měli totiž velký respekt před ruskou mafií. Tam se mi docela podlamovaly nohy.

Hrávali jsme taky v Polsku a v Německu. Dvakrát jsme hráli v USA – v Kalifornii a v Nevadě. Na jaře roku 2027 se tam chceme vrátit.

Jak vznikla spolupráce s polskou kapelou Leniwiec?

Vznikla už v roce 2002. Jejich zpěvák a kytarista Zbygniew Muczyński vymyslel, že si prohodíme songy. Oni tenkrát neměli studio, do kterého by pravidelně chodili nahrávat, takže jsme společně v plzeňském studiu strávili 10 dní a nahráli desku, která vyšla u nás i v Polsku. Na poměry nezávislých kapel se dobře prodávala. V letech 2004 až 2008 jsme toho společně odehráli dost. Oni se pak odklonili spíše ke Ska a pak se na hodně let odmlčeli. Teď jsme se k sobě zase nějakým způsobem vrátili. Oni ale hrají úplně jinou muziku. Tak uvidíme, jak to bude pokračovat.

Hrajete raději v klubech, nebo na festivalech? Který klub máte nejraději?

Jednoznačně v klubech. Festivaly jsou samozřejmě příjemné, ale ne vždy komfortní. Máme rádi třeba mělnický klub Stará Mydlárna, opavskou Pivotéku 13, pražský Vagon, Divadlo pod lampou v Plzni, MC Fabriku v Českých Budějovicích, Baronku v Litoměřicích nebo AutoDaFé na Kladně. Obecně je fajn, když jsou ty kluby spjaté s konkrétními lidmi, kteří je už několik let provozují a vy víte, do čeho jdete.

Abych úplně nezazdil ty fesťáky. Jsou super, ale nám vždycky chvíli trvá, než si na ně zvykneme. Do klubu přijdou lidé přímo na vás a dejme tomu na další kapelu. Na festivalu hrajete třeba odpoledne s tím, že lidi tam nejsou vyloženě kvůli vám, ale kvůli jiným kapelám. Musíte si je získat, což není vždycky snadný.

Které z vašich alb považujete za nejzásadnější? Případně které máte nejraději?

Nejzásadnější ve smyslu, že nás to někam posunulo bylo album Ať von zacvrč! z roku 2002. Souvisí to i s tím, že jsme to vydali u vydavatelství Papagájův hlasatel records, takže byla lepší distribuce. Předtím jsme si desky vydávali sami.

A je na obzoru nové album?

Zatím máme nahrané čtyři písně. Další tři budeme natáčet v únoru. Budou nám tedy zbývat tři nebo čtyři songy. Myslím si tedy, že do podzimu 2026 to stihneme. Nic nás však netlačí, takže to není dogmatické, že bychom ho příští rok museli vydat.

Kdo u vás vymýšlí hudbu a texty?

První desky vymýšlel převážně kytarista Jirka. Několik písní je od našeho kamaráda Hřebíka (Tom 77). Poslední album jsme tak nějak společně tvořili já, Jirka a kytarista Míra. Práce na novém albu je už hodně týmová, tak uvidíme, jak to dopadne.

Měli jste někdy v kapele takovou krizi, že jste se na to chtěli vykašlat? A naopak přišel někdy nápad vaši činnost více zprofesionalizovat?

Vzhledem k tomu, že existujeme více jak 30 let ve stejné sestavě, krize nás sem tam potkají. Jen jednou to ale bylo tak zásadní, že jsme uvažovali o úplném konci kapely. Bylo to po návratu z USA na podzim 2014. Ale tam se bohužel sešlo víc věcí – ponorka z tří společných týdnů v Americe, rodinné problémy a k tomu měl Majkl trable s alkoholem. Dali jsme si pak pauzu do května 2015 a začali znovu hrát.

Že bychom byli profesionální muzikanti, to nás nenapadlo. Vždy jsme se tím chtěli hlavně bavit. Přijde mi, že kdybychom takto uvažovali, tak si tím zavíráme dveře na některé akce. Museli bychom si totiž vybírat takový typ akcí, které pořadatel adekvátně zaplatí. My takovou pozici nemáme a ani si ji nebudujeme. Nějaké peníze si samozřejmě bereme, protože se nám alespoň vrátí náklady ve chvíli, kdy jsme celý víkend pryč. Máme civilní zaměstnání, která chceme dělat. Možná je v tom i jistá míra svobody, že to nemusíme tolik hrotit mediálně a marketingově.

Máte nějaký sen, že byste si chtěli zahrát při společné akci s nějakou konkrétní kapelou?

My vůbec takové sny nemáme. Samozřejmě máme rádi různé kapely, ale na ty se já rád podívám bez toho, abych měl zodpovědnost, že před nimi budu hrát.

Civilním povoláním jste učitel na gymnáziu v Děčíně. Poslouchají Houbu vaši studenti? Máte od nich nějaké reakce?

Ve škole o tom moc nemluvím. Je pravda, že za mnou třeba přišli, abychom jim zahráli na nějaké akci, tak jsme to udělali. Není to ale tak, že bych jim to nějak tlačil. Já v tom vidím dost negativ, ale jedno pozitivum. Spousta těch mladých lidí se poprvé dostane k rockové muzice až na tom koncertě, kdy je tam pan učitel. Mají totiž důvod jít do toho klubu.

Sledujete politiku? Co si myslíte o naší nové vládě?

Říkal jsem si, že tohle bude ta nejhorší možná varianta. Asi jsem si to nepřipouštěl do chvíle, než to začala být realita. Musím ale kriticky přiznat, že jsem neudělal nic, aby se tomu zabránilo. Volit jsem samozřejmě byl a doufám, že jsem alespoň nepřímo někoho přesvědčil, aby nevolil úplné zlo. Nemůžu říct, že jsme politická kapela. To by nebyla pravda. Ale snažíme se dělat texty, které vychází z naší přirozenosti. Nesdělujeme explicitně nějaká politická moudra. Naše názory jsou z textů patrné. A máme hranice, přes které nechceme jít. Nejsme rozhodně ochotni hrát s každou kapelou a na každé akci.