Marxistická výzva. Liberalismus se mnohde v USA ocitl v opozici

Ilustrativní foto. Clay Banks, Unsplash (Kontexty / se souhlasem)

Ilustrativní foto. Clay Banks, Unsplash | FOTO: Kontexty / se souhlasem

Dlouhou dobu po pádu berlínské zdi roku 1989 považovala většina Američanů a Evropanů marxismus za nepřítele, který byl jednou provždy poražen. To se však mýlili: stačilo jen třicet let a marxismus je zpátky – a ve snaze ovládnout nejvýznamnější americké mediální společnosti, univerzity a školy, velké korporace, filantropické spolky, a dokonce i soudy, vládní instituce a některé církve slaví ohromující úspěchy. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Zatímco americká města čelí výtržnostem, žhářství a rabování, zdá se, jako by liberální strážci mnoha těchto institucí – od listu New York Times až po Princetonskou univerzitu – na možnost obnovení pořádku rezignovali a místo toho se snaží vycházet pachatelům vstříc. Jinak řečeno, zkoušejí své marxistické zaměstnance uchlácholit a některým jejich požadavkům ustupují v naději, že sami zcela smeteni nebudou.

K čemu všemu ještě dojde, to s jistotou nevíme, na základě zkušeností posledních několika let však lze předložit dosti opodstatněnou domněnku. Institucionální liberalismus nedisponuje zdroji, které by mu umožňovaly tomuto ohrožení čelit. Ze svých někdejších bašt je liberalismus vytlačován a hegemonie liberálních idejí, jak jsme ji znali od šedesátých let minulého století, nevyhnutelně skončí. Antimarxističtí liberálové si zanedlouho uvědomí, že se dostali do téže situace, v jaké se už nějaký čas nacházejí konzervativci, nacionalisté nebo křesťané: zjistí, že se ocitli v opozici.

To znamená, že někteří stateční liberálové brzy povedou válku proti institucím, které až donedávna ovládali. Začnou usilovat o vybudování alternativních vzdělávacích a mediálních platforem ve stínu prestižních, bohatých a mocných institucí, které ztratili, zatímco jiní se na svých dosavadních místech v mainstreamových médiích, na univerzitách, v technologických korporacích, filantropických spolcích a vládních úřadech naučí nechávat si svůj liberalismus pro sebe, aby si jejich kolegové mohli myslet, že i oni jsou marxisty – podobně jako se mnozí konzervativci už dávno naučili nechávat si pro sebe svůj konzervatismus, aby jejich kolegové mohli předpokládat, že jsou liberály.

Tak vypadá nově se ustavující status quo. Stahují se mračna a noví marxisté se svými nedávnými vítězstvími jen stěží nechají uspokojit. V Americe svou momentální výhodu zkusí přetavit v ovládnutí Demokratické strany, přičemž se vynasnaží, aby se Republikánská strana proměnila v chabou imitaci jejich vlastní ideologie, anebo aby byla jakožto rasistická organizace úplně zakázána – a v ostatních demokratických zemích se budou pokoušet o imitaci úspěchů, kterých dosáhli v Americe. Této zkoušce ohněm se žádný demokratický stát nevyhne. Nesmíme tudíž odvracet zrak a namlouvat si, že nás tato kletba nestihne. Už nad námi visí.

Marxistický rámec

Antimarxističtí liberálové museli v nedávných bojích o udržení vlády nad liberálními organizacemi čelit mnoha nevýhodám. Jednou z nich je i skutečnost, že si často nebývají jisti, zda lze ty, kdo se je snaží svrhnout, v dobré víře označovat výrazem „marxisté“. Důvodem je, že jejich trýznitelé nekráčejí ve stopách komunistů, nacistů a různých dalších politických hnutí, která sama sebe ocejchovala konkrétním stranickým označením a vydala explicitní manifest, v němž toto označení definovala. Raději protivníky dezorientují tím, že pro svá přesvědčení používají trvale proměnlivý terminologický slovník zahrnující výrazy jako „levice“, „progresivismus“, „sociální spravedlnost“, „antirasismus“ nebo „antifašismus“, „na černých životech záleží“, „kritická rasová teorie“, „identitární politika“ anebo „politická korektnost“, „probuzenectví“ (wokeness) a podobně. Když tyto výrazy zkoušejí používat liberálové, často se dočkají odsudků za to, že tak činí nesprávně, což se samo o sobě stává zbraní v rukou těch, kdo je chtějí ponížit a v posledku zničit.

Nejlepším způsobem, jak se této pasti vyhnout, je rozpoznat v hnutí usilujícím dnes o svržení liberalismu to, čím ve skutečnosti je, totiž aktualizovanou verzí marxismu. Přijmeme-li tento fakt, pomůže nám to porozumět, s kým máme tu čest.

Noví marxisté neužívají technický žargon rozvinutý komunisty v devatenáctém století. Nemluví už o buržoazii, proletariátu, třídním boji, odcizení práce, zbožním fetišismu a podobně. Ve skutečnosti přišli s vlastním žargonem přizpůsobeným současným okolnostem v Americe, Británii a jinde. I přesto však jejich politické postupy vycházejí z marxistického rámce, podle něhož je liberalismus (tedy to, čemu Marx říká „buržoazní ideologie“) kritizován a posléze svržen. Marxův politický rámec lze shrnout takto:

  1. Utlačovatelé a utlačovaní
    Podle Marxe lidé nevyhnutelně vytvářejí soudržné skupiny (sám je označuje termínem třídy), které se navzájem v maximální možné míře vykořisťují: jde o empiricky prokazatelnou skutečnost. Liberální politický řád se v tomto ohledu nijak neliší od kteréhokoli jiného a vede ke vzniku dvou tříd, z nichž jedna vlastní a ovládá v podstatě všechno (třída utlačovatelů), zatímco druhá je vykořisťována, plody její práce jsou jí zcizovány, takže se její situace nijak nelepší, a ve skutečnosti zůstává trvale zotročena (třída utlačovaných). Navíc Marx i ve státu samotném, jeho zákonech a mechanismech jejich uplatňování spatřuje nástroj utlačovatelské třídy určený k zachování utlačovatelského režimu a k podpoře jeho fungování.
  1. Falešné vědomí
    Marx zjišťuje, že si liberální podnikatelé, politici, právníci a intelektuálové, kteří tento systém udržují v chodu, skutečnost, že jsou utlačovateli, sami neuvědomují, a to, co považují za pokrok, jen ustavuje nové podmínky útlaku. Důvodem je, že všichni přemýšlejí v liberálních kategoriích (např. právo jednotlivce svobodně prodávat svou práci) zastírajících systematický útlak, k němuž dochází. O tomto přehlížení skutečnosti, že každý je buď utlačovatelem, anebo utlačovaným, se mluví jako o vládnoucí ideologii (Engels je později popsal novým souslovím falešné vědomí) a překonat je lze jen tehdy, je-li člověk probuzen k tomu, aby si uvědomil, co se kolem něj odehrává, a naučil se vnímat realitu pomocí pravdivých kategorií.
  1. Revoluční přeuspořádání společnosti
    Marx argumentuje, že historicky se utlačovaným třídám podařilo zlepšit své materiální podmínky pouze tehdy, došlo-li k revolučnímu přeuspořádání celé společnosti – jinak řečeno, byla-li zničena utlačovatelská třída a vykořeněny společenské normy a ideje udržující režim systematického vykořisťování v chodu. Dokonce upřesňuje, že liberálové utlačovaným sami dodají nástroje potřebné k tomu, aby mohli být svrženi. Tomu bude předcházet období „více či méně skryté občanské války vedoucí k okamžiku, kdy se tato válka promění v otevřenou revoluci“ a v „násilné svržení“ liberálních utlačovatelů. V té chvíli ovládnou stát utlačovaní.
  1. Úplné vymizení třídních protikladů
    Marx slibuje, že jakmile stát ovládne utlačovaná nižší třída, vykořisťování jednotlivců jinými jednotlivci bude „ukončeno“ a protiklady mezi třídami zcela vymizí. Jak to konkrétně proběhne, to už se neuvádí.

Marxistické politické teorie byly v průběhu bezmála dvou staletí významně rozvinuty a rozpracovány. Často se setkáváme s vyprávěním o tom, jak se po první světové válce ve spisech teoretiků frankfurtské školy a Antonia Gramsciho objevil na scéně „neomarxismus“, a akademici nepochybně stráví ještě mnoho let přičinlivým debatováním o tom, nakolik poté různá následnická hnutí ovlivnil Michel Foucault, postmodernismus a podobně. Pro účely tohoto rozboru však nebude třeba věnovat takovým detailům pozornost a výrazu „marxismus“ zde budu užívat v obecném významu jako označení všech politických či intelektuálních hnutí vycházejících z Marxova výše shrnutého obecného rámce. K nim patří i „progresivní“ neboli „antirasistické“ hnutí, jež nyní usiluje o konečnou porážku liberalismu v Americe a v Británii. Toto hnutí popisuje utlačovatele a utlačované naší doby pomocí rasových kategorií, například jako bělochybarevné (people of color), pokud však jde o kritiku liberalismu a plán postupu proti liberálnímu politickému řádu, bezezbytku se spoléhá na Marxův obecný rámec. Jedná se prostě o aktualizovaný marxismus.

Přitažlivost a přesvědčivost marxismu

Ačkoli mnozí liberálové a konzervativci říkají, že marxismus není „nic než veliká lež“, tak úplně to neplatí. Opakovaně se ukázalo, že liberální společnosti jsou tváří v tvář marxismu zranitelné, a dnes na vlastní oči vidíme, jak jsou marxistům a jejich přívržencům odevzdávány nejvelkolepější liberální instituce na světě. Není-li marxismus ničím jiným než velikou lží, jak je možné, že se mu liberální společnosti nedokážou bránit? Trva­lé přitažlivosti a přesvědčivosti marxismu je zapotřebí porozumět, nikdy jim však neporozumíme, neuznáme-li, že marxismus zkrátka vystihuje jisté stránky pravdy, které osvícenský liberalismus přehlíží.

Které stránky to jsou? Marxovým základním přínosem je poznání, že kategorie, na jejichž základě liberálové budují svou teorii politické skutečnosti (svoboda, rovnost, právasouhlas), k tomu, abychom porozuměli politické sféře, tak docela nepostačují. Důvodem je, že liberální obraz politického světa nebere v potaz dva jevy, které jsou podle Marxe pro politickou zkušenost člověka zásadní, totiž skutečnost, že lidé nevyhnutelně vytvářejí soudržné třídy či skupiny, a dále, že tyto třídy či skupiny nevyhnutelně utlačují a vykořisťují jedna druhou, přičemž stát funguje jako nástroj třídy utlačovatelů.

Mí liberální přátelé mívají sklon věřit, že útlak a vykořisťování existují jen v tradičních nebo autoritářských společnostech, kdežto liberální společnost je takových věcí prosta (anebo téměř prosta). To však není pravda. Marx se nemýlí, zdůrazňuje-li, že všechny společnosti sestávají ze soudržných tříd či skupin a politický život je vždy v první řadě otázkou mocenských vztahů mezi různými skupinami. Právě tak platí, že v každém okamžiku jedna taková skupina (případně koalice několika skupin) ovládá stát a že zákony a politické linie, jež stát prosazuje, zpravidla odrážejí zájmy a ideály této dominantní skupiny. A navíc, Marx má rovněž pravdu, když tvrdí, že dominantní skupina je náchylná k přesvědčení, podle něhož zákony a politické linie, kterým sama dává přednost, odrážejí „rozum“ nebo „přirozenost“, a usiluje o rozšíření svého vlastního způsobu, jak pojímat svět, na celou společnost, což má za následek, že různé druhy nespravedlnosti a útlaku bývají zastřeny.

Snad jen několik příkladů. Přes desetiletí experimentů s poukázkami a charterovými školami zůstává hlavní proud amerického liberalismu pevně přesvědčen o správnosti systému veřejných škol. Na většině míst jde o systém monopolistický, v němž jsou děti pocházející z nejrůznějších prostředí nuceny přijímat vzdělání v zásadě ateistické a očištěné od jakýchkoli zmínek o Bohu či Bibli. Liberálové sice upřímně věří, že takový postup ospravedlňuje teorie „oddělení církve a státu“, popřípadě argument, že společnost potřebuje školy „pro každého“, skutečností však je, že podobné teorie ospravedlňují cosi, co je v zásadě systémem určeným k tomu, aby byl dětem vštěpován jejich vlastní osvícenský liberalismus – z konzervativního hlediska tu nejde o nic jiného než o tichou perzekuci náboženských rodin. Pornografický průmysl podobně není ničím jiným než strašlivým nástrojem vykořisťování chudých žen, byť jej liberální elity ospravedlňují poukazem na „svobodu slova“ nebo další svobody vyhrazené „souhlasícím dospělým“. Masové přesouvání výrobních kapacit do jiných zemí liberální elity podobně považují za výraz majetkových práv, ovšem právě ony mají prospěch z levné čínské práce, a to na náklady svých spoluobčanů patřících k dělnické třídě.

Nic naplat, marxistická politická teorie není prostě jen velikou lží. Budeme-li společnost analyzovat jazykem mocenských vztahů mezi třídami či skupinami, umožní nám to vynést na světlo významné politické jevy, jež osvícenské liberální teorie – teorie se sklonem redukovat politiku na jednotlivce a jejich soukromé svobody – systematicky přehlížejí.

A to je hlavní důvod, proč jsou marxistické ideje tak přitažlivé. V každé společnosti se vždycky najde dostatek lidí, kteří mají důvod k tomu cítit se utiskovaní nebo vykořisťovaní. Některé z jejich stížností si zaslouží nápravu a jiné nikoli, prakticky všechny však mohou být vyloženy marxisticky, jako důsledek systematického útlaku ze strany dominantních tříd, který ospravedlňuje hněv a násilí. A ti, kdo tímto zjevným útlakem trpí, často shledávají, že nejvíce doma se cítí mezi marxisty.

Je jasné, že liberálové kritikou vycházející ze zjevné skutečnosti mocenských vtahů mezi skupinami nezůstali zcela nedotčeni. Zákonná opatření jako například americký zákon o občanských právech z roku 1964 výslovně zakázala diskriminační praktiky proti nejrůznějším třídám či skupinám a následné programy „afirmativní akce“ se snažily posílit třídy, které se až do té doby rovným právům netěšily, pomocí kvót, cíleného náboru pracovníků a dalších postupů. Avšak tyto snahy ani zdaleka nevedly k vytvoření společnosti, kde by mocenské vztahy mezi různými třídami či skupinami neexistovaly. Pocit, že „systém je zmanipulovaný“ ve prospěch některých tříd či skupin na náklady jiných, spíš ještě zesílil.

Ačkoli na to měl liberalismus víc než 150 let, zatím se mu nepodařilo najít způsob, jak na vý­zvu představovanou marxistickým myšlením přesvědčivě odpovědět.

Nedostatky, jež marxismus diskvalifikují

Až dosud jsme se zabývali otázkou, v čem má marxistická politická teorie pravdu a proč je tak přesvědčivým učením. Marxistický rámec však zároveň trpí i mnoha problémy, z nichž některé jej diskvalifikují.

Jako první lze uvést skutečnost, že zatímco marxismus volá po empirickém zkoumání mocenských vztahů mezi třídami a skupinami, bez dalšího předpokládá, že kdykoli objevíme vztah mezi mocnější skupinou a skupinou slabší, musí jít o vztah utlačovatele a utlačovaného. Tak vzniká představa, že každý hierarchický vztah je jen další verzí strašlivého vykořisťování černých otroků virginskými plantážníky v době před občanskou válkou. Hierarchické vztahy však ve většině případů žádným zotročením nejsou. Nepochybně sice platí, že králové bývají za normálních okolností mocnější než jejich poddaní, zaměstnavatelé mocnější než jejich zaměstnanci a rodiče než jejich děti, avšak nejedná se nutně o přímočaré vztahy utlačovatelů a utlačovaných. Mnohem rozšířenější jsou vztahy smíšené, takové, z nichž určité výhody čerpají nejen silnější, ale právě tak i slabší, a obě strany mohou poukázat na nesnáze, s nimiž se zkrátka musejí smířit v zájmu toho, aby vztah přetrval.

Skutečnost, že marxistický rámec předpokládá vztah utlačovatele a utlačovaného, vede ke druhému velkému problému, kterým je předpoklad, podle něhož jsou všechny společnosti tak vykořisťovatelské, že nevyhnutelně směřují ke svržení dominantní třídy či skupiny. Je-li však možné, aby také slabší skupiny měly ze svého postavení užitek, místo aby v něm byly pouze utlačovány, otevírá se možnost konzervativní společnosti – takové, v níž existuje dominantní třída či skupina těšící se loajalitě svých členů (případně koalice takových skupin), která usiluje o rovnováhu výhod a břemen plynoucích z ustaveného řádu tak, aby ke skutečnému utlačování nedocházelo. V takovém případě nemusí být svržení a zničení dominantní skupiny nezbytné. Zamýšlíme-li se nad pravděpodobnými důsledky revolučního přeuspořádání společnosti, jež jako důsledek zhroucení řádu často zahrnuje nejen občanskou válku, ale i cizí invazi, většina skupin v konzervativní společnosti snadno může upřednostňovat zachování stávajícího řádu, přinejmenším z větší části, místo aby riskovala alternativu, kterou předkládá Marx.

A tím se dostáváme ke třetímu nedostatku marxistického rámce, kterým je neblaze proslulá absence jasné představy, co má nižší třída poté, co svrhne své utlačovatele a zmocní se státu, dělat se svou nově nabytou mocí. Marx důrazně prohlašuje, že jakmile stát ovládnou utlačované třídy, dokážou útlak ukončit, toto tvrzení se však zdá být nepodložené. Koneckonců, uznali jsme, že předností marxistického rámce je schopnost uvědomit si, že mocenské vztahy existují mezi třídami a skupinami ve všech společnostech a ve všech také na sebe mohou vzít podobu útlaku a vykořisťování. Avšak je-li to empirický fakt (a vskutku se zdá, že je), jak mohou marxisté, když svrhnou liberalismus, využít státu k tomu, aby dosáhli úplného zrušení třídních protikladů? Marxova empiristická póza v tomto okamžiku mizí jako pára nad hrncem a jeho rámec začíná být čistě utopický.

Když liberálové a konzervativci mluví o tom, že marxismus není „nic než veliká lež“, mívají na mysli právě tohle. Marxistický cíl, jímž je ovládnutí státu a jeho využití k odstranění veškerého útlaku, je jen prázdný slib. Marx nevěděl, jak by stát reálně mohl něčeho takového dosáhnout, a nevědí to ani jeho následovníci. Ve skutečnosti dnes už máme řadu historických případů, kdy se marxisté státu zmocnili – v Rusku a východní Evropě, v Číně, Severní Koreji a Kambodži, na Kubě a ve Venezuele. Avšak marxistický pokus o „revoluční přeuspořádání společnosti“ státní mocí bez výjimky skončil divadlem hrůz. Marxisté se pokaždé zformovali v novou třídu či skupinu, která začala využívat stát k vykořisťování a útlaku ostatních tříd, a to těmi nejkrajnějšími prostředky – dokonce se opakovaně uchylovala i k vraždění milionů svých spoluobčanů. Utopie přesto nikdy ustavena nebyla a útlak nikdy ­neskončil.

Marxistická společnost stejně jako všechny ostatní společnosti sestává z tříd a skupin, jež jsou uspořádány v hierarchickém řádu. Cíl přeuspořádat společnost a přesvědčení, že tím, kdo je za uskutečnění tohoto cíle zodpovědný, je stát, činí marxistický stát mnohem agresivnějším a ochotnějším uchýlit se k donucování a krveprolévání, než jsou liberální režimy, které se snaží nahradit.

„Tanec“ liberalismu a marxismu

Často se uvádí, že liberalismus a marxismus představují „protiklady“, přičemž liberalismus usiluje o svobodu jednotlivce před státním donucováním, kdežto marxismus podporuje ne­omezené donucování ve snaze přeuspořádat společnost. Co když se však ukáže, že liberalismus vykazuje sklon ustoupit a v několika desetiletích předat moc marxismu? V tom případě by liberalismus vůbec nebyl protikladem marxismu: byl by prostě branou k němu.

Velmi přesvědčivý rozbor strukturálních paralel osvícenského liberalismu a marxismu předložil polský politický teoretik Ryszard Legutko ve svém pojednání The Demon in Democracy: Totalitarian Temptations in Free Societies [Démon v demokracii: Totalitární pokušení ve svobodných společnostech, 2016]. Později zveřejněná kniha Christophera Caldwella The Age of Entitlement [Věk nároku, 2020] podobně vysvětluje, jak došlo k tomu, že americká ústavní revoluce šedesátých let dvacátého století, jejímž cílem bylo ustavit vládu liberalismu, měla ve skutečnosti za následek rychlý přechod k „progresivní“ politice, která je, jak už jsem uvedl, verzí marxismu. S těmito analýzami na zřeteli bych chtěl nyní předložit způsob, jak chápat stěžejní vztah pojící liberalismus a marxismus k sobě navzájem. Tento vztah je ovšem činí něčím jiným než „protiklady“.

Osvícenský liberalismus je racionalistický systém stojící na předpokladu, že lidské bytosti jsou od přírody svobodné a sobě rovné. Dále se tvrdí, že tato pravda je „zjevná sama o sobě“, což znamená, že si ji všichni dokážeme uvědomit čistě jen svým rozumem, aniž bychom se museli odvolávat na konkrétní národní nebo náboženské tradice naší vlastní doby či oblasti, z níž ­pocházíme.

S tímto systémem jsou jisté nesnáze. Jednou z nich je skutečnost, že jak se ukazuje, vysoce abstraktním pojmům jako svoboda, rovnost a spravedlnost nelze dát trvalý obsah čistě jen pomocí rozumu. Abychom si to uvědomili, postačí se zamyslet nad několika následujícími problémy:

  1. Jsou-li všichni lidé svobodní a sobě rovní, jak je možné, že ne každý, kdo o to projeví zájem, smí vstoupit na půdu Spojených států a usadit se tam? Čistě rozumově lze argumentovat, že jsou-li všichni lidé svobodní a sobě rovní, měli by mít i stejnou svobodu usadit se ve Spojených státech. Zdá se to být dosti zjevné a jakákoli argumentace směřující k opačnému závěru nutně musí záviset na tradičních konceptech, jako je národ, stát, teritorium, hranice, občanství a podobně, ovšem žádný z nich není zjevný sám o sobě ani dosažitelný čistě jen rozumem.
  2. Jsou-li všichni lidé svobodní a sobě rovní, jak je možné, že ne každý, kdo o to projeví zájem, se smí zapsat ke studiu na Princetonské univerzitě? Čistě rozumově lze argumentovat, že jsou-li všichni lidé svobodní a sobě rovní, měli by mít i stejnou svobodu zapsat se ke studiu na Princetonské univerzitě – přednost by mohli dostat ti, kdo by se přihlásili jako první. I tohle se zdá být dosti zjevné a jakákoli argumentace směřující k opačnému závěru nutně musí záviset na tradičních konceptech, jako je soukromý majetek, korporace, svoboda spolčování, vzdělání, studijní obor, kvalifikace a podobně. Opět platí, že žádný z nich není zjevný sám o sobě.
  3. Jsou-li všichni lidé svobodní a sobě rovní, jak lze ospravedlnit situaci, kdy je muži, který se cítí být ženou, bráněno v účasti na ženských atletických soutěžích pořádaných veřejnými školami? Čistě rozumově lze tvrdit, že ­jsou-li všichni lidé svobodní a sobě rovní, měl by mít muž, který se cítí být ženou, stejnou svobodu zúčastnit se ženských atletických soutěží. Jakákoli argumentace směřující k opačnému závěru nutně musí záviset na tradičních konceptech, jako je muž, žena, ženská práva, atletická soutěž, kategorie soutěžících, fair play a podobně, ovšem žádný z nich není dosažitelný čistě jen rozumem.

Takových argumentů lze předložit nekonečně mnoho. Pravda je, že chceme-li vyřešit spory nad otázkou, co přesně znamená svoboda a rovnost, čistě jen rozumem se nikam nedostaneme. Odkud tedy pochází význam těchto výrazů?

Jak už jsem uvedl, všechny společnosti se skládají z tříd či skupin. Navzájem je spojují různé mocenské vztahy, jež nacházejí své vyjádření v politických, právních, náboženských a mravních tradicích předávaných nejsilnějšími třídami či skupinami dalším generacím. Jedině v kontextu těchto tradic vzniká přesvědčení, že slova jako svobodarovnost znamenají jednu věc a ne něco jiného, a rozvíjí se „zdravý rozum“, který nám napovídá, jak máme v konkrétních případech navzájem vyvážit různé zájmy a obavy.

Co se však stane, rozhodneme-li se od těchto tradic odhlížet? Koneckonců, právě o to osvícenskému liberalismu jde. Osvícenští liberálové konstatují, že zděděné tradice jsou vždy vadné a v určitých ohledech nespravedlivé, a z toho důvodu se cítí být oprávněni odsunovat zděděné tradice stranou a odvolávat se přímo na abstraktní principy jako svoboda a rovnost. Potíž je, že nic takového jako společnost, kde by byli všichni svobodní a ve všech směrech sobě rovní, ne­exis­tuje. Dokonce i v liberální společnosti bude vždy možné poukazovat na bezpočet ohledů, v nichž lze danou třídu či skupinu považovat za nesvobodnou či nerovnou ostatním. A je-li tomu tak, marxisté vždy budou schopni prohlásit, že některé z těchto případů nesvobody a nerovnosti, případně rovnou všechny, jsou známkou útlaku.

Odtud plyne nekonečný „tanec“ liberalismu a marxismu s následujícími kroky:

  1. Liberálové vyhlásí, že napříště budou všichni svobodní a sobě rovní. Zároveň zdůrazní, že obsah práv každého jednotlivce bude určovat rozum (a nikoli tradice).
  2. Marxisté uplatní rozum a upozorní na mnoho reálných případů nesvobody a nerovnosti ve společnosti, odsoudí je jako útlak a začnou se dožadovat nových práv.
  3. Liberály poté, co vyhlásili, že všichni budou svobodní a sobě rovní, přítomnost nesvobody a nerovnosti ve společnosti uvede do rozpaků, a tak převezmou některé požadavky marxistů, aby byla ustavena nová práva.
  4. Návrat k bodu 1 a kroky se opakují.

Rozumí se, že nikoli všichni liberálové marxistickým požadavkům ustupují – a jistě ne při každé příležitosti. Přesto se tento „tanec“ skutečně tančí. Jakožto zobecnění dlouhodobého vývoje je výše načrtnutý obrázek výstižný, jak jsme se měli příležitost přesvědčit v posledních sedmdesáti letech po celém demokratickém světě. Liberálové postupem času ve stále rostoucí míře přejímají kritické teorie marxistů, ať už je jejich předmětem Bůh a náboženství, muži a ženy, čest a povinnost, rodina, národ, nebo cokoli dalšího.

K tomuto „tanci“ liberalismu a marxismu je třeba přičinit několik poznámek.

Zaprvé, stojí za pozornost, že je vedlejším produktem liberalismu. Existuje jen proto, že osvícenský liberalismus měřítkem, kterým má být posuzována vláda, ustavuje svobodu a rovnost, přičemž nástrojem sloužícím k provádění tohoto posuzování má být racionální schopnost jednotlivce nezávislá na tradici. Tím liberalismus dává vyvstat marxismu. Podoben čarodějovu učni liberalismus znovu a znovu vyvolává na svět jednotlivce, kteří používají svůj rozum, nalézají ve společnosti případy nesvobody a nerovnosti a na jejich základě dospívají k přesvědčení, že oni sami – případně někdo jiný – trpí útlakem, a má-li být tento útlak odstraněn, neobejde se to bez revolučního přeuspořádání společnosti. Je výmluvné, že se s takovou dynamikou setkáváme už během Francouzské revoluce a v radikálních režimech, které se během Americké revoluce chopily moci v Pensylvánii a dalších amerických státech. Liberalismus tak zrodil jakýsi protomarxismus dokonce ještě předtím, než Marx o několik desetiletí později předložil jeho formální popisnou strukturu.

Zadruhé, „tančí“ se vždy jen jedním směrem. V liberální společnosti má marxistická kritika za následek, že mnozí liberálové postupně rezignují na koncepce svobody a rovnosti, které původně vyznávali, a místo nich přijímají nové koncepce předložené marxisty. Opačný pohyb – od marxismu k liberalismu – se zdá být nesrovnatelně méně častý. Proč je tomu tak? Má-li osvícenský liberalismus pravdu a jeho předpoklady jsou vskutku „zjevné samy o sobě“ či jsou „plodem rozumu“, mělo by přece platit, že v podmínkách svobody jednotlivci uplatní svůj rozum a postupně se dopracují liberálních závěrů. Proč jsme tedy v liberálních společnostech svědky překotného posunu směrem k marxistickým ­ideám, místo abychom pozorovali trvale sílící víru v ­liberalismus?

Klíčem k porozumění této dynamice je následující skutečnost: ačkoli liberálové věří, že jejich přesvědčení jsou „zjevná sama o sobě“ a „plodem rozumu“, v praxi se po většinu času spoléhají na zděděné představy o tom, co svoboda a rovnost znamenají, a na zděděné normy uplatňování těchto konceptů na problémy reál­ného světa. Jinak řečeno, konflikt liberalismu a jeho marxistických kritiků je konfliktem mezi dominantní třídou či skupinou, která usiluje o zachování svých tradic (liberály), a revoluční skupinou (marxisty) spojující kritické myšlení s ochotou hodit všechna zděděná omezení přes palubu a tyto tradice svrhnout. Zatímco však marxisté velmi dobře vědí, že jejich cílem je zničení intelektuálních a kulturních tradic, které liberalismu umožňují fungovat, jejich liberální protivníci si v převážné většině odmítají zadat s konzervatismem toho typu, jehož by bylo k obhajobě a posílení jejich tradic zapotřebí. Vskutku, liberálové tradici často sami znevažují a svým dětem a studentům říkají, že nepotřebují nic víc než svobodně přemýšlet a „dospět k vlastním závěrům“.

To ovšem vede k radikální nerovnováze mezi marxisty, kteří s plným vědomím pracují na uskutečnění konceptuální revoluce, a liberály, kterým jejich trvání na „svobodě od zděděné tradice“ nabízí jen minimální prostředky obrany, pokud vůbec nějaké – a navíc otevírá bránu argumentům a taktickým postupům právě toho druhu, které proti nim marxisté uplatňují. Tato nerovnováha má za následek, že se „tančí“ jen jedním směrem a liberální ideje mívají sklon se tváří v tvář marxistické kritice za několik desetiletí zhroutit.

Marxistická koncovka a konec demokracie

V dobách docela nedávných většina z nás, kteří žijeme ve svobodných společnostech, věděla, že marxismus a demokracie nejsou slučitelné. Avšak dnes, kdy se liberálních institucí zmocnili „progresivci“ a „antirasisté“, byla většina toho, co na marxismu bývalo samozřejmé, jakož i většina toho, co bývalo samozřejmé na demokracii, zapomenuta. Nebude od věci, když se k některým z těchto dříve samozřejmých pravd vrátíme.

Demokratická vláda s sebou přináší konec násilného válčení mezi soupeřícími třídami a skupinami a jeho nahrazení nenásilným soupeřením politických stran. To však neznamená, že by zmizely mocenské vztahy mezi skupinami těšícími se loajalitě svých členů. Neznamená to ani konec nespravedlnosti a útlaku. Znamená to jen tolik, že místo aby své rozmíšky řešily krveproléváním, jednotlivé skupiny, z nichž se daná společnost skládá, se zformují v politické strany usilující o to, aby jedna druhou odstavily od moci v pravidelně se opakujících volbách. V takovém systému vládne jedna strana po předem stanovený čas a její soupeři vědí, že pokud v příštích volbách zvítězí, dostanou se k vládě zase oni. Právě možnost získat moc a vládu nad zemí bez všeobecného zabíjení a rozvratu motivuje všechny strany k tomu, aby složily zbraně a věnovaly se raději volební politice.

Pokud jde o demokratické režimy, na prvním místě je třeba vědět, že má-li demokracie fungovat, je nezbytné, aby existovaly alespoň dvě legitimní politické strany. Legitimní politickou stranou myslím takovou, jejíž soupeři uznávají, že zvítězí-li ve volbách, má právo vládnout. Liberální strana tak může například uznat legitimitu strany konzervativní (byť liberálové konzervativce nijak v lásce nemají) a konzervativní strana může na oplátku uznat legitimitu strany liberální (jakkoli se konzervativci k liberálům stavějí podobně). Právě tak se ostatně v minulosti vládlo většině demokratických národů.

Legitimita je však jedním z tradičních politických konceptů, které marxistická kritika zřejmě již brzy zničí. Z marxistického hlediska není náš zděděný koncept legitimity ničím jiným než nástrojem vládnoucích tříd, jehož pomocí udržují nespravedlnost a útlak. Slovo legitimita získává svůj pravý význam teprve ve vztahu k utlačovaným třídám či skupinám, v nichž marxisté spatřují jediné legitimní vládce státu. Jinak řečeno, marxistická politická teorie uznává legitimitu jen jediné politické strany, totiž strany utlačovaných, jejímž cílem je revoluční přeuspořádání společnosti. To znamená, že marxistický politický rámec nemůže s demokratickou vládou mírumilovně koexistovat. Hlavním účelem demokratické vlády uznávající více legitimních stran je totiž zabránit právě takovému násilnému přeuspořádání společnosti, jaké marxistická politická teorie považuje za jediný racionální cíl politiky.

Jednoduše řečeno, marxistický rámec a demokratická politická teorie stojí z principu proti sobě. Marxista nemůže uznat legitimitu liberálních či konzervativních přístupů, aniž tím rezignuje na samu podstatu marxistické teorie, podle níž tyto přístupy neoddělitelně souvisejí se systematickou nespravedlností a musejí být svrženy, v případě nutnosti násilím. To je důvod, proč idea, že nonkonformní stanovisko – takové, které není „progresivní“ ani „antirasistické“ – lze považovat za legitimní, z liberálních institucí vymizela s tím, jak moc převzali marxisté. Liberálové zprvu ustoupili jen požadavku svých marxistických „kolegů“, aby za nelegitimní byla považována stanoviska konzervativní (poněvadž konzervativci jsou přece „autoritáři“ či „fašisté“). Tento vývoj časem vedl k odstranění konzervativců z většiny předních amerických univerzit a veřejných médií. V létě 2020 však již takový stav věcí přestal vyhovovat: ve Spojených státech už marxisté posílili natolik, že se mohli dožadovat, aby liberálové převzali jejich stanoviska prakticky ve všech otázkách, jež oni sami považovali za naléhavé. V ještě nedávno liberálních institucích tudíž liberální stanoviska přestala být legitimní – jasně to dokumentuje vyhoštění liberálních novinářů z listu New York Times i z dalších zpravodajských organizací. Je to rovněž důvod, proč budovy Princetonské univerzity již nemohou nést jméno Woodrowa Wilsona, a svědkem podobných změn se staly i další univerzity a jiné školy. Tato vyhošťování a přejmenovávání znamenají v zásadě vztyčování marxistické vlajky nad jednou univerzitou, redakcí novin a korporací za druhou, jak je legitimita starého liberalismu revokována.

Do roku 2016 měla Amerika ještě pořád dvě legitimní politické strany. Když byl však prezidentem zvolen Donald Trump, řeči o tom, jaký je to „autoritář“ a „fašista“, byly využity k diskreditaci tradičního amerického liberálního přesvědčení, podle něhož je legitimitu řádně zvoleného prezidenta, tedy kandidáta, pro něhož se v souladu s ústavními procedurami vyjádřila polovina veřejnosti, nutné uznat. Místo toho byl vyhlášen „odpor“ usilující o delegitimizaci prezidenta, těch, kdo s ním spolupracují, i jeho voličů.

Je mi známo, že podle přesvědčení mnoha liberálů se odmítnutí Trumpovy legitimity týká pouze jeho osobně. Jak mi přednedávnem napsal jeden můj liberální přítel, jakmile bude tento konkrétní člověk odstraněn z prezidentského úřadu, není pochyb, že Amerika se znovu vrátí k normálnímu stavu věcí.

Nic takového se však nestane. Marxisté, kteří v Americe ovládli prostředky utváření a šíření idejí, nemohou uznat legitimitu žádné konzervativní vlády, aniž zradí svou věc. Nemohou uznat ani legitimitu žádné liberální vlády, pokud před nimi neohne hřbet. To znamená, že bez ohledu na to, jak se prezidentu Trumpovi povede u příštích voleb, „odpor“ hned tak neskončí. Tohle je jen začátek.

S tím, jak si marxisté podmanili liberální instituce, začala nová fáze amerických dějin – a v důsledku i dějin všech demokratických národů. Ocitli jsme se v situaci, kdy marxistům poté, co už se zmocnili univerzit, médií a největších korporací, půjde o to, aby týž dobyvačný postup zopakovali na politické scéně jako celku. Jak si při tom budou počínat? Stejně jako na univerzitách a v médiích využijí své přítomnosti v liberálních institucích k tomu, aby liberály přiměli přetnout pouto vzájemného uznání legitimity, které je pojí s konzervativci a potažmo s demokracií dvou stran. Jejich požadavkem bude delegitimizace nikoli už prezidenta Trumpa, nýbrž konzervativců jako takových, jak jsme to ostatně už viděli ve snaze delegitimizovat názory senátorů Joshe Hawleyho, Toma Cottona či Tima Scotta, případně mediální celebrity Tuckera Carlsona a jiných. Následovat bude delegitimizace těch liberálů, kteří považují konzervativní názory za legitimní, po vzoru Jamese Benneta, Bari Weissové nebo Andrewa Sullivana. A jak už jsme to pozorovali na univerzitách i v médiích, mnozí liberálové se této marxistické taktice přizpůsobí ve víře, že delegitimizací konzervativců mohou marxisty uchlácholit a proměnit je ve své strategické spojence.

Marxisté se ovšem uchlácholit nenechají, poněvadž jejich cílem je porážka liberalismu samotného, které ve skutečnosti dosahují už nyní s tím, jak se jim liberály daří přesvědčit, aby opustili svou tradiční koncepci politické legitimity dvou stran a s ní v důsledku rezignovali i na demokratický režim. Zhroucení pouta vzájemného uznání legitimity, které liberály v demokratickém systému vlády pojilo s konzervativci, samo o sobě z dotyčných liberálů marxisty snad ještě neudělá, učiní je však shrbenými přisluhovači marxistů neschopnými postavit se na odpor čemukoli, co „progresivci“ a „antirasisté“ prohlásí za důležité. A podobně je to smíří i s nastupujícím režimem jedné strany, v němž liberálové budou hrát skvělou roli – pokud ovšem budou ochotni vzdát se svého liberalismu.

Vím, že mnozí liberálové jsou zmateni a ještě pořád si představují, že mají před sebou řadu alternativ. Ale není tomu tak. V tomto okamžiku je veta po většině alternativ, které jsme měli ještě před několika lety. Liberálové si nyní mohou vybrat už jen ze dvou možností: buď se podřídí marxistům a pomohou jim zlikvidovat v Americe demokracii, anebo zformují prodemokratickou koalici s konzervativci. Žádná jiná varianta není.

/ Text vyšel poprvé v časopisu Quillette 16. srpna 2020. Přeložil Tomáš Suchomel. /

 

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články