Bratři Mašínové, vlevo Ctirad, vpravo Josef, a Milan Paumer krátce před útěkem za hranice FOTO: Archiv Milana Paumera / se souhlasem
FOTO: Archiv Milana Paumera / se souhlasem
Udělení osvědčení pro účastníky odboje a odporu proti komunismu, jež vydalo ministerstvo obrany Ctiradu Mašínovi, Milanu Paumerovi, Václavu Švédovi a Zbyňku Janatovi, kteří se počátkem 50. let minulého století postavili komunistickému režimu se zbraní v ruce, přišlo pozdě. Pozdě z toho důvodu, že poslednímu žijícímu členovi skupiny Josefu Mašínovi bylo v březnu 90 let. A pozdě proto, že od pádu režimu, proti němuž tehdy parta mladíků chtěla bojovat, uplynulo již neskutečných 32 let.
Podle historika Petra Blažka, který patří k iniciátorům žádosti o vydání osvědčení, jde o skutečně přelomovou věc: „Správní řízení, které zkoumalo všechny aktivity, které tito lidé učinili, jasně rozhodlo, že podle zákona jsou účastníky třetího odboje a náleží jim úcta.“ Spolky mohly žádat jen o osvědčení pro členy skupiny in memoriam, a proto žijící Josef Mašín držitelem osvědčení stále není.
Bratři Mašínové a jejich kamarádi se v 50. letech, v době nejtvrdších represálií komunistického režimu, snažili proti tomuto režimu bojovat, a hlavně toužili opustit zemi za ostnatým drátem a dostat se do svobodného světa. Poté se chtěli v řadách americké armády vrátit a svoji vlast osvobodit od bolševické diktatury.
Na jejich cestě zůstalo několik mrtvých doma i v tehdejším východním Německu, přes které prchali do Západního Berlína. A právě to byl hlavní kámen úrazu a brzda, která způsobila ono neuvěřitelné zpoždění při uznání odbojářské minulosti. Takřka po čtyřicet let byli vykreslováni jako vrazi, kteří vraždili „pro radost“. Značný podíl na tom má normalizační seriál 30 případů majora Zemana, který se pro epizodu Strach případem bratří Mašínů volně inspiroval, ale vykreslil je jako karikaturu, jako kriminálníky, zloděje a vrahy, kterým šlo hlavně o osobní prospěch, nikoliv o boj proti komunistické diktatuře.
Ostatně plody této setby můžeme sklízet dodnes, když značná část společnosti skupinu bratří Mašínů skutečně považuje za vrahy a kriminálníky a nevidí, že oni nebyli tím, kdo obehnal zemi ostnatým drátem, kdo zatýkal, mučil a vraždil vlastní lidi, mezi nimiž byli i hrdinové, kteří stejně jako otec bratří Mašínů bojovali proti nacistům. Právě výchova a odkaz podplukovníka Josefa Mašína, od jehož smrti na střelnici v Kobylisích uplynulo ve čtvrtek 30. června přesně osmdesát let, byly tím hlavním, co podnítilo Josefa mladšího a Ctirada Mašínovy k odboji proti komunistickému zlu.
Ano, není pochyb, že na jejich činnost doplatili dva příslušníci tehdejšího Sboru národní bezpečnosti životem a zastřelen byl i účetní podniku Kovolis Josef Rošický, protože při přepadení vytáhl na Mašíny pistoli. Všichni mrtví však dobrovolně sloužili, a to se zbraní, despotickému režimu, vůči kterému bratři Mašínové se svými kamarády bojovali. A při následném útěku z Československa na jejich odhodlání doplatili čtyři východoněmečtí policisté z dvaceti tisíc nasazených mužů, kteří měli prchající Čechoslováky dopadnout. I ti sloužili nedemokratickému brutálnímu režimu, jenž vystřídal ten předchozí – nacistický. Zadržet se jim však podařilo pouze Václava Švédu a Zbyňka Janatu, kteří byli následně 2. května 1955 v Praze popraveni.
Historie samozřejmě nezná kdyby, ale pokud by v Československu nevládl z Východu dosazený bolševický režim, pro který lidský život nikdy neměl prakticky žádnou cenu, bratři Mašínové by neměli potřebu ze „socialistického ráje“ utíkat. Lidé, kteří Mašínům vyčítají, že byli zločinci a vrazi, tak zaměňují příčinu a následek. Zločinecký režim byl prvním, kdo zaútočil. Ne konkrétně jen na potomky podplukovníka Mašína, ale na všechny své obyvatele, kteří nebyli nadšeni z budování „světlých zítřků pod vedením Komunistické strany Československa“ a chtěli žít ve svobodném světě.
