HISTORIE/ „Do baráku najednou přišli chlapi, vyhnali nás ven a hnali nás nahoru na Petrovku,“ vzpomínal Jan Špindler. Bylo mu pouhých sedm let, když spolu s prarodiči stál u zdi Petrovy boudy na hřebenu Krkonoš, aniž by tušil proč. „Já nevěděl, o co jde, jestli nás chtějí postřílet. A chtěli.“

V květnu 1945 Evropa sice oslavovala konec druhé světové války, avšak skutečný mír mezi lidmi nenastal. Namísto něj na mnohých místech zavládl chaos, odpor vůči všemu německému a nové násilí, hnané touhou po pomstě za všechna ta léta nacistického teroru, za všechen ten strach, ponižování, týrání, vraždění. 

V Československu rozvrat nacistického Německa „uvolnil stavidla nahromaděné zloby, kterou orgány obnovované republiky nebyly schopny ani příliš ochotny regulovat,“ připomíná historik vrchlabského muzea Správy KRNAP Jiří Louda. Nezvládnutá nenávist vyvrcholila masakrem desítek lidí německé národnosti, mezi nimiž byli i civilisté. Pachatelé se nikdy za své činy nemuseli zpovídat.

Dále čtěte

Volby nejsou rozhodnuté. FORUM 24 opět pošle noviny dvěma milionům domácností, pomozte nám!

Z médií se mnohdy zdá, jako by letošní volby do poslanecké sněmovny, které se budou konat 3. a 4. října,…

Češi a Němci sdíleli život v hraničním pohoří kolem dnešní České republiky po dlouhá staletí. „Mísili  se mezi sebou a německá kultura českou výrazně obohatila, pomáhala ji vytvářet a stala se její pevnou součástí,“ podotýká historik Ferdinand Seibt ve své knize Německo a Češi – Dějiny jednoho sousedství uprostřed Evropy. Vzájemné vztahy se po ta léta neobešly bez napětí, avšak největší rozkol přišel po konci první světové války a zrodu Československa. Německé demonstrace za právo na sebeurčení československá armáda krvavě potlačila. Tři miliony sudetských Němců, zhruba třetina obyvatelstva českých zemí, se ocitly v novém státě jako národnostní menšina.

Napětí v pohraničí rostlo. Sudetští Němci sice mohli zakládat a udržovat vlastní školy, kulturní spolky, měli poslance v parlamentu i vlastní univerzitu, ale vadila jim povinná znalost češtiny ve státní správě a armádě i menší zastoupení v úřednických a důstojnických funkcích. Hospodářská krize 30. let navíc těžce zasáhla průmyslové Sudety a pocit, že Praha pro jejich region nedělá dost, sílil.

Češi jako lidé druhé kategorie

Na jejich nespokojenosti ve 30. letech postavil Konrad Henlein úspěch své Sudetoněmecké strany. Lákal sudetské Němce na sliby rovnoprávnosti a lepšího života v zanedbaném pohraničí. Ve skutečnosti ale jeho strana fungovala jako nástroj Adolfa Hitlera a jejím cílem bylo připravit půdu na odtržení Sudet od Československa.

Když Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 hřímal: „Utrpení sudetských Němců je nevýslovné… Pro každý národní projev jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí! Děj se co děj, nebudu již věčně jen klidně snášet další útisk německých soukmenovců v Československu!“, působila jeho slova na mnohé henleinovce jako rozbuška ke krvavému povstání.

Ani Špindlerův Mlýn nebyl násilností ušetřen. Jeho němečtí obyvatelé se v onom krizovém roce 1938 v drtivé většině ztotožnili s ideou velkého nacistického Německa. „Prokázali to jak ve volbách, tak činem, když se řada místních mužů nejen vyhýbala nastoupit k obraně republiky, ale přímo se chopila zbraní a zúčastnila akcí sudetoněmeckého Freikorpsu,“ říká historik Louda. A dodává: „Také zde během války Češi zažili, co to je být člověkem druhé kategorie. Společnost během války pod tlakem bezpráví a násilí nacistického režimu otupěla a ztratila vůli k obraně pravé lidské svobody jednotlivce, naopak rostla touha po pomstě.“

Dále čtěte

Henleinovci rozpoutali v pohraničí teror. Plivali i do kočárků, v Habartově umírali četníci

„Utrpení sudetských Němců je nevýslovné. Pro každý národní projev jsou honěni a štváni jako dravá zvěř. Říše dalšího utlačování nestrpí!“…

Po odchodu Rudé armády v polovině května roku 1945 dorazila do Špindlerova Mlýna skupina převážně českých partyzánů. A nejen oni. Z vnitrozemí tam slovy historika přicházeli „další individua toužící po majetku, po ventilování vlastních násilnických sklonů, i takoví, kteří chtěli zamaskovat svá selhání z let okupace“

„Přišli lidé, kteří po odsunu zabírali hotely a penziony. Byl tady velký majetek. Co si nakradli, někteří, ti chytřejší, odešli, jiní zůstali,“ vzpomínal v rozhovoru pro server iDNES.cz Jan Špindler, potomek slavného krkonošského rodu, který dal dnes nejnavštěvovanějšímu horskému středisku v Česku své jméno. Jeho předkové, dřevaři z Tyrol, přišli do místních hor už v 17. století. 

Nově příchozí ovšem nebrali jen majetek. Do svých rukou si uzurpovali i moc nad životy místních lidí. Zadrželi a uvěznili desítky německých obyvatel, ať již za skutečné prohřešky, jako bylo členství v nacistických organizacích nebo ozbrojených složkách, nebo na základě domněnek – například kvůli šikaně Čechů během okupace či údajnému přechovávání zbraní. 

Přinutili je vykopat si hrob

Němci byli vězněni a mučeni v hotelu Central, kde sídlila partyzánská skupina Nikolaj. Řadu z nich partyzáni vyvlekli na Věřinu cestu v údolí Svatopetrského potoka, nedaleko centra Špindlerova Mlýna. Tam je bez soudu a bez důkazů o jejich vině zastřelili.

„Odvedli je, přinutili je vykopat si hrob a postříleli je. Myslím, že to spáchala ta samá parta, co u Petrovy boudy málem zabila nás,“ míní Jan Špindler. „Do našeho baráku vtrhla tlupa ozbrojenců a hnala nás až na Petrovku,“ líčil svůj příběh. „Přikázali, abychom dali ruce na kamennou zeď a stáli k nim zády. Neměl jsem z toho rozum, ani jsem pořádně nerozuměl, co si mezi sebou povídali, česky jsem neuměl. Měli pušky, možná i nějaký samopal. Stál jsem s bratry, dědou, babičkou a s tetou a strejdou. Najednou zpoza rohu vyběhl domovník z Petrovky, který uměl perfektně česky i německy. Řekl jim: Co blbnete, to je chcete postřílet? Pak nás pustili. Vlastně nám zachránil život.“ Bylo mu tehdy sedm let.

Těla postřílených Němců skončila v hromadných hrobech. „Tato praxe se příliš nezměnila ani po příchodu prvních jednotek československé armády a popravy probíhaly až do konce měsíce června,“ podotýká Louda. Masové hroby nikdo neoznačil, a tak se dnes přesně neví, kolik těl v nich spočinulo. Přímí svědkové masakrů buď nepřežili, nebo raději mlčeli. Podle nepřímých svědectví z řad příbuzných pozůstalých zde bylo zavražděno nejméně 23 lidí, některé odhady bývají ještě vyšší.

„Revoluční spravedlnost“

„Ve slušné demokratické společnosti má každý, i kdyby byl sebevětším zločincem, právo na spravedlivý soudní proces. Ten byl zde popraveným mužům odepřen. Stali se oběťmi takzvané ‚revoluční spravedlnosti‘, která ovšem se spravedlností nemá společného zpravidla nic,“ zdůrazňuje historik.

Nikdo za masakry nebyl vyšetřován, nikdo nebyl souzen – ani dodatečně. Případy totiž spadají do období, které amnestoval zákon z května roku 1946. Stojí v něm: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

Před deseti lety, v září roku 2015, byl obětem poválečného masakru odhalen pomník. „Nevíme o mrtvých, čím se měli provinit, zda byli vinní, v řadě případů neznáme dokonce ani jejich jména. Ba co víc, my nevíme ani, kolik lidí tu vlastně před popravčí četou skutečně přišlo o život,“ řekl při jeho odhalení Jakub Kašpar, náměstek ředitele Správy Krkonošského národního parku.

„Pomník ale nemá za cíl soudit tehdejší události či jejich aktéry, ať už z řad popravených, nebo těch, kdo popravu provedli či o ní rozhodli. Sedmdesát let po událostech chceme připomenout, že k nim v našem regionu došlo a v neposlední řadě dát najevo, že spravedlivý soud a možnost obhajoby jsou v právním státě základním předpokladem udělení jakéhokoli trestu. A tedy že nechceme, aby k podobným událostem kdykoli v budoucnu znovu docházelo.“

I smíření potřebuje paměť

Tehdejší starosta Špindlerova Mlýna Vladimír Staruch zadoufal, že pomník bude sloužit jako pietní místo, kde se budou zastavovat nejen současní občané města, ale i návštěvníci všech národností. „Připomenutí událostí budiž důvodem pro nás i další generace, abychom nadále dokázali žít ve shodě bez ohledu na národnost či jazyk,“ dodal.

Zazněla i slova německého zmocněnce pro vysídlence a národnostní menšiny Hartmuta Koschyka: „Nejen budoucnost, ale i smíření potřebuje paměť.“