ROZHOVOR / Československá obec legionářská a Ministerstvo obrany České republiky v pátek 9. června pořádají komentovanou projekci dokumentárních filmů Veroniky Homolové Tóthové. Spolu s trojicí filmů Heydrich a 74 žien, Atentát – Nezodpovedané otázky a Anna Malinová – Bezpečný úkryt pro Gabčíka bude možné zhlédnout i výstavu Československé obce legionářské Operace Anthropoid či repliky operačního vybavení našich parašutistů. O tom, co pro ni znamená historie, hrdinství parašutistů a proč se věnuje právě této tematice, hovořila s deníkem FORUM 24 autorka těchto dokumentů a také spisovatelka Veronika Homolová Tóthová.

V Praze budete prezentovat trojici svých dokumentárních filmů. O čem budou?

Heydrich a 74 žen je film o tom, jaká byla příčina Heydrichovy smrti a jak jeho smrt zasáhla do pokusů na vězenkyních v ženském koncentračním táboru Ravensbrück. Historička medicíny, Dr. Astrid Ley v něm mluví i o tom, co to byly sulfonamidy a zda by mohly Heydricha zachránit. Na rozdíl od antibiotik je totiž Němci k dispozici měli.

Druhým filmem je Atentát – nezodpovězené otázky. To je film, kde jsme se podívali na několik otázek, které o atentátu, respektive období po něm stále neumíme podložit relevantními dokumenty. Odkud Gabčík a Kubiš opravdu odcházeli v to ráno na místo útoku, kde je Gabčíkův samopal dnes, nebo co se stalo s hlavami parašutistů, které jim nacisté po pitvě oddělili od těla.

Třetím je film s názvem Anna Malinová – bezpečný úkryt pro Gabčíka. Ten představuje příběh mladé Anny Malinové, která u sebe Gabčíka měsíce ukrývala, stala se jeho důležitou spolupracovnicí, spojkou, nosila jeho zbraně k lidem, kteří se o ně starali. Právě k ní se po útoku šel ukrýt a zůstal u ní až do 1. června, než jako poslední z parašutistů odešel do krypty. Právě tyto informace a také nacistická zpráva o vyšetřování atentátu nám ukazují, že kromě spolupráce byl mezi nimi i emocionální vztah.

Proč vás zajímá právě doba spojená s druhou světovou válkou a speciálně s atentátem na Reinharda Heydricha?

Je to jeden z nejdůležitějších příběhů Československa spolu se Slovenským národním povstáním. Je to důvod, proč se nakonec Československo podařilo obnovit v jeho hranicích (bez Podkarpatské Rusi) a že jsme byli na straně vítězů války, ne na straně poražených.

Ta doba mě zajímá právě z pohledu lidí, kteří měli odvahu se tomu zlu postavit. Mě nezajímá krutost nacistů, nefascinuje mě zlo. Zajímá mě odvaha obyčejných lidí. A to, jak, pokud svůj akt odporu přežili, nebo byli obětí toho zla jako vězni v koncentračním táboře, dokázali žít potom. Jak si dokázali vybudovat alespoň trochu spokojený život, milovat, starat se o děti, dát jim naději, že svět je dobrým místem. Když sami zažili opak. Toto mě na druhé světové válce zajímá nejvíc. Ta síla, odvaha a odhodlání žít dál.

Jak osobně vnímáte útok parašutistů na Heydricha?

Považuji to za hrdinství parašutistů a ještě více za hrdinství těch lidí z domácího odboje, kteří jim při tom pomáhali. Bez nich, bez jejich odvahy a obětavosti by parašutisté neměli šanci na nepřátelském území přežít tak dlouho a připravit celý plán útoku na Heydricha. A všechny tyto lidi ještě potřebujeme lépe poznat. Podrobněji známe příběhy cca 20–30 z nich. Těch hlavních podporovatelů, ale lidí popravených za pomoc parašutistům bylo 294.

V Česku jde o dostatečně známou a v poslední době i hodně často připomínanou událost. Díky vám se zvyšuje povědomí o tomto činu i na Slovensku. Proč si myslíte, že se o atentátu na Slovensku dříve tak nemluvilo, přestože jedním z vykonavatelů byl J. Gabčík?

Chodila jsem na gymnázium v letech 1994–1998, a přesto jsme v učebnicích měli o atentátu jen dvě věty.

To, že se o Gabčíkovi ví na Slovensku pořád tak málo, vnímám jednoznačně jako důsledek snahy představitelů minulého režimu vymazat památku na lidi, kteří bojovali, ale byli vycvičeni u spojenců na Západě. Stejně tak stále přetrvává komunistický pohled na atentát, že v podstatě nic nevyřešil a parašutisté jsou zodpovědní za tragédii Lidic. Nic z toho není pravda. Za tragédii Lidic jsou zodpovědní jen nacisté. Oni to naplánovali, přinesli tam zbraně a nefunkční vysílačku, které pak toho 10. června 1942 triumfálně našli jako důkazy o pomoci místních lidí parašutistům. Přitom si jen Hans Ulrich Geschke a Horst Böhme tímto způsobem chtěli zachránit kariéru a možná i život, protože jim hrozilo, že je pro neschopnost atentát vyšetřit a najít vykonavatele převelí z Prahy například na východní frontu. První jasný signál toho, že je s nimi Hitler nespokojen, byl, když je nepozval na Heydrichův pohřeb do Berlína.

Museli udělat velkou akci, a tak si ji vymysleli. Vybrali si na to Lidice, zrealizovali ji a ještě si to i natočili a svůj čin zveřejnili do celého světa. A právě to, že likvidace celé vesnice byla natočena a prezentována, zvedlo velkou vlnu odporu proti nim a naopak solidarity s Československem.

A na Slovensku, co se Gabčíka týká, velmi platí, že „doma není nikdo prorokem“. Stále se na něj část společnosti totiž dívá tak, že jeho účast na akci byla jen náhoda. Gabčíka si stále více váží v zahraničí než doma.

Jste první člověk, který Slovákům vlastně osobnost J. Gabčíka připomněl. Nepočítám-li Milana Varsíka a jeho dnes již nesehnatelnou knihu z roku 1973 Kto ste, Jozef Gabčík. Proč vás přitahuje právě tato osobnost?

Gabčík je moje srdeční záležitost proto, že mi o něm vyprávěl můj pradědeček. Byl ročník 1905 a dožil se 94 let. Když přijel T. G. Masaryk do Lučence, odkud pocházím, můj pradědeček ho jako chlapec vítal. Vyprávěl mi o legionářích, o vzniku republiky a také o Gabčíkovi i v době, kdy se o tom nemluvilo.

Když se řekne Gabčík, většina lidí si ho představí se stengunem v ruce proti Heydrichovi v mercedesu. Já si ho představuji během posledního boje v kryptě, když už všichni věděli, že odtud živí nevyjdou. I oni toužili po tom, aby žili dobrý život, naplněný vším tím dobrým a příjemným, co přináší, máme-li šanci žít v klidu a míru.

Pro mě je odkaz Gabčíka nejen v tom okamžiku útoku na Heydricha, nejen v tom, že byl ochoten do tak nebezpečné akce jít. Já to vnímám jako jeho vyjádření, jakou cenu pro něj má svoboda a demokracie. A nejvíc si jeho odvahu a oběť připomeneme a budeme vážit tehdy, když si tu svobodu a demokracii už nedáme nikdy vzít.

Jako autorka knihy Mama milovala Gabčíka jste zpracovala osud Anny Malinové. Co pro vás znamenalo setkání s její dcerou Alenou Voštovou?

Zaznamenávání příběhů lidí, kteří byli pronásledováni během nacistické či komunistické totality, lidí, kteří pro tyto strašlivé režimy ztratili někoho blízkého, se věnuji již více než dvanáct let. A vždy mám před nimi pocit ostychu z toho, jak jsme se jako společnost stále nevyrovnali s tím, že neumíme společně jednoznačně odsoudit režimy, které jim takové utrpení způsobily. Stále se najde dost lidí, kteří řeknou „Ano, bylo to strašné, ale…“. Právě za každé takové ale se před nimi stydím.

Oni už většinou odpustili. Odpustili, neboť vědí, že žít s nenávistí v srdci se nedá. Ale nezapomněli. A na nás ostatních je, abychom vnímali, že nesmíme snižovat jejich utrpení žádnou relativizací toho, co museli přežít.

Osobně si paní Voštové velmi vážím i pro její postoj k adoptivním rodičům – nikdy jí neřekli přímo, že je adoptována, nikdy s ní o tom, kdo byli její biologičtí rodiče, kdo byla Anna Malinová a co dokázala, nemluvili. Ona má v sobě velkorysost a sílu, že se snažila pochopit, proč se tak rozhodli, a nesoudit je.

Narazila jste během psaní či během natáčení na něco, co vás překvapilo? (Ať mile či naopak nemile.)

V Žilině sídlí 5. pluk speciálního určení, který nese jméno Jozefa Gabčíka. Kdysi u výsadkářů sloužil pan Jan Hanák a ten před 29 lety založil Memoriál Jozefa Gabčík – jde o asi desetikilometrový běh od Gabčíkova rodného domu v Poluvsí do Žiliny, do kasáren pluku.

O memoriálu jsem věděla dlouho, ale až během natáčení filmů jsem se dozvěděla, že Jan Hanák je zřejmě nejsymboličtější osobou, která mohla takovou vzpomínku na Gabčíka založit. Gabčík měl odvahu postavit se nacistické bestii. A vzpomínku na jeho hrdinství založil a dodnes udržuje člověk, který byl jako dítě obětí holocaustu a spolu s bratrem byl vězněm koncentračního tábora, který se mu podařilo přežít.

Jak se díváte na dění okolo hledání těl mrtvých parašutistů na Ďáblickém hřbitově?

Mnozí z nás, kteří se tímto tématem zabýváme, bychom byli rádi, aby měli parašutisté důstojné místo posledního odpočinku. Zároveň právě v našem filmu Atentát – nezodpovězené otázky zazní vzpomínka Jaroslava Čvančary, že v roce 1988 viděl, jak se na daném místě bagruje do hloubky více než dva metry.

Vnímám i vyjádření některých historiků, kteří tvrdí, že těla parašutistů na tom místě možná vůbec pohřbena nejsou a byla dána k dispozici německým studentům medicíny.

Věřím, že konečné rozhodnutí, zda exhumace proběhne, padne až na základě relevantních podkladů, které experti na dané oblasti vyhodnotí.

Co nového chystáte? Na co se mají vaši čtenáři či diváci těšit?

Se svým štábem chystám další film o Jozefu Gabčíkovi, o tom, jaké stopy po něm zůstaly v rodném kraji, ale i ve Velké Británii. Zatím jsme však na úplném začátku, potrvá nám to jistě minimálně dva roky.

A píšu další knihu. Opět je to příběh z druhé světové války, tentokrát z Prešova. Na Slovensku se totiž stále vyskytuje přesvědčení, že pokud měl nějaký člověk židovského původu tzv. výjimku, takže se na něj nevztahovala některá, nebo dokonce žádná protižidovská nařízení, tak se zachránil. A že těch výjimek bylo mnoho, ať už prezidentských nebo resortních, protože je udělovala jednotlivá ministerstva.

Zpracovávám příběh rodiny, kde měli výjimku i otec, i matka. Oba byli důležití pro hospodářství – on byl zubař, ona vystudovaná farmaceutka, shodou okolností oba studovali v Praze. A přestože oba tyto výjimky měli, válku přežila jen matka a mladší syn.