Když šla ve čtvrtek 16. ledna 1969 Jaroslava Portešová do práce, netušila ještě ani ona, ani její muž, Milan Porteš, co tento den bude znamenat jak pro ně dva, tak pro celý český národ. Ten den se v půl třetí odpoledne v horní části Václavského náměstí v Praze na protest proti stávající politické situaci polil hořlavinou a zapálil Jan Palach. Těžce zraněného jej záchranka odvezla na popáleninové centrum do pražské Legerovy ulice. Přesně tam, kde paní Portešová jako zdravotní sestra pracovala.
„Vzalo nás to oba,“ vzpomíná Milan Porteš. „Manželce bylo v té době 30 let, byli jsme mladí, těžce jsme nesli, že Jan položil život vlastně i za nás,“ dodává pamětník narozený v roce 1938. Milan Porteš nebyl nikdy členem KSČ a dle svých slov mu rodiče dali klasickou prvorepublikovou výchovu. S o rok mladší Jaroslavou se seznámil v roce 1957, o dva roky později se jim narodil syn Roman, posléze i dcera Kateřina. Manželé měli stejné názory na politickou situaci a i to je vždycky spojovalo.
„V těch dnech, kdy byl Palach hospitalizován v Borůvkárně, jak se tehdy sanatoriu říkalo, měla moje žena službu několikrát. Jednou jsem se za ní i zastavil. Byla to sobota, 18. ledna, a než se žena připravila na odchod domů, zahlédl jsem otevřenými dveřmi Palacha. Vypadal na té bílé nemocniční posteli jako čokoládový panáček. Strašný pohled,“ říká Milan Porteš. V popáleninovém centru tehdy pracovala také dnes již legendární lékařka Radana Konigová s neméně známou Jaroslavou Moserovou. „Personál se po celou dobu staral o Palacha skvěle. Myslím tím nejen lékaře a lékařky, ale i sestřičky Sváťu Pinkasovou, Janu Ratajovou, Máju Novákovou nebo Lídu Petránkovou,“ vyjmenovává Porteš.
Mezi sestřičkami byla právě i Jaroslava Portešová, která se o Palacha starala i poslední hodiny a minuty jeho života. „Říct, že jí zemřel v náručí, by bylo asi trochu nadsazené, ale ne zas tak daleko od pravdy, protože měla ten den službu a skutečně byla u něj,“ vzpomíná Porteš, který 19. ledna 1969 přišel své ženě k práci naproti, aby si ji zlomenou a nešťastnou ze zbytečné smrti studenta odvedl domů.
„Šli jsme pěšky z Legerovy ulice po Vinohradské třídě kolem Rozhlasu. Že Palach zemřel, už se vědělo. Na budově Rozhlasu visely dvě vlajky, jedna československá, druhá sovětská. Dva kluci, možná pod dojmem Janovy oběti, si jeden druhému vlezli na záda a tu rudou vlajku strhli. Malý čin protestu. Moc se toho tehdy dělat nedalo. Moje žena, když je uviděla, plačící zakřičela na celou ulici ‚Ty kurvy komunistický, zabili nám Palacha!‘ Nikdy předtím ani nikdy potom jsem ji neslyšel něco takového říct, natož křičet. Ona byla velmi klidná,“ vypráví Milan Porteš, jehož život se s Palachem vždycky nějak, třeba vzdáleněji, spojoval. Na Žižkově ve Fibichově ulici žil například Portešův bratr, ve stejném domě jako Olbram Zoubek, sochař, který po Palachově smrti šel do Ústavu soudního lékařství na pražském Albertově a sejmul studentovi posmrtnou masku.
„Pětadvacátého ledna měl Palach pohřeb. Žena měla službu, tak jsem šel sám,“ pokračuje ve svém vyprávění Porteš, který se tehdy přidal ke smutečnímu průvodu, čítajícímu asi půl milionu lidí. Ti se šli nejen poklonit jeho památce, ale také vyjádřit nesouhlas s normalizací. Průvod, jenž vyšel z Václavského náměstí na tehdejší náměstí Krasnoarmějců v Praze 1 (dnešní náměstí Jana Palacha), se tak stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech, v roce 1973 byly jeho ostatky bez souhlasu pozůstalých zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. V roce 1990 se urna s popelem vrátila opět na Olšanské hřbitovy. Toho už se ale Jaroslava Portešová nedožila. Zemřela totiž na rakovinu v roce 1984.
„Palachův čin ve mně zůstal jako nezapomenutelný zážitek. Pořád jsem se k němu vracel. Kupoval jsem si o Palachovi knížky, díval se na filmy, prohlížel si fotky… zkrátka nezapomněl jsem,“ vypráví ve svém trojském bytě Milan Porteš. „Jan Palach se zapsal do dějin naší země a měl by být pro nás nezapomenutelný. Je jedno, jak hluboko v minulosti se něco stalo, pokud je to natolik významné jako Palachův čin, tak bychom na to nikdy zapomínat neměli.“