Medaile od Putina: Ať si Nohavica nebere jméno Vysockého do svých udavačských úst

Český zpěvák Jaromír Nohavica v Moskvě u ruského autokrata V. V. Putina (4. 11. 2018) (ČTK/ITAR-TASS/Mikhail Metzel)

Český zpěvák Jaromír Nohavica v Moskvě u ruského autokrata V. V. Putina (4. 11. 2018) | FOTO: ČTK/ITAR-TASS/Mikhail Metzel

Básník a folkový písničkář Jaromír Nohavica v pátek 25. února sdělil na dotaz novinářů, že si hodlá ponechat Puškinovu medaili, kterou mu Ruská federace udělila v roce 2018 a kterou mu osobně předal prezident Putin. Medaili prý „dostal za zpívání písní Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy, a ne za válčení“. K tomu je snad možné doplnit argument, že Nohavica je měřeno počtem překladů svých písní do ruštiny daleko nejúspěšnějším českým folkovým písničkářem v ruské jazykové oblasti. Celkově existuje přibližně půldruhé desítky ruských překladů jeho písní.

Připomeňme si však na druhé straně, za jakých okolností Nohavica Putinovu medaili přebíral. Jistě nemohl vědět, že v roce 2014 spáchali agenti ruské vojenské rozvědky GRU Čepiga a Miškin vražedný teroristický útok ve Vrběticích. Stejně tak Nohavica nemohl tušit, že se v roce 2019 Putinovi killeři z ruské Federální služby bezpečnosti (FSB) pokusí zavraždit Dmitrije Lvoviče Bykova (nar. 1967), spisovatele, literárního vědce a především jednoho z nejtalentovanějších a nejpozoruhodnějších ruskojazyčných básníků posledních desetiletí.

(Týdeník FORUM)

Před Bykovovým talentem, jeho brilantní prací s jazykem, vytříbenou poetikou, schopností napodobovat či parodovat různé básnické styly a jeho lexikální vynalézavostí musí každý, kdo má rád ruskou poezii, smeknout, ba pokleknout. Kromě toho je Bykov autorem jedné z nejlepších a myšlenkově neoriginálnějších literárněvědných monografií o Bulatu Okudžavovi. Ve srovnání s Bykovovými básněmi jsou mnohé Nohavicovy texty jen o málo víc než nepříliš rytmické veršovánky. Již takovýto ruskou FSB spáchaný útok na skvělého básnického kolegu by byl pro některé umělce dostatečným důvodem k vrácení medaile od Putina.

Nohavica však v roce 2018 věděl, že Rusko v rozporu s mezinárodním právem anektovalo Krym. Nemohl nevědět, že Rusko vyprovokovalo vojenský konflikt na Donbasu a podpořilo následný vznik tamějších separatistických republik. Stejně tak musel přinejmenším tušit, že malajsijský Boeing byl v červenci 2014 sestřelen ruskou raketou.

Banner Nová Orientace

To samé ostatně dobře věděl už Cyril Svoboda, když se v roce 2015 v Moskvě účastnil oslav 10. výročí propagandistického kanálu Russia Today (RT) společně s Putinem a se členy jeho kamarily. A také s řadou putinovských propagandistů v čele se šéfredaktorkou RT Margaritou Simonjanovou, kteří už v té době chrlili proudem odpudivou, nenávistnou a prolhanou propagandu na adresu Ukrajiny. Domnívám se, že by to měl Cyril Svoboda vysvětlit. Alespoň v míře, ve které to snad vysvětlit lze. (Osobně od něj toto vysvětlení veřejně žádám již od roku 2019.) Rozhodně by se však k tomuto jednání svého prominentního člena, má-li si zachovat věrohodnost, měla vyjádřit KDU-ČSL.

Co však Nohavica věděl zcela určitě, bylo, že putinovský režim převzetí medaile, a zvláště jeho přespříliš vstřícné, až servilní vystoupení při jejím převzetí, propagandisticky využije.

Není zajisté úplně patřičné se vyvyšovat nad ubožáky: jako nositel vysokého státního vyznamenání státu, který je už skoro 70 let kontinuálně stabilní a s vyspělou demokracií, si nicméně dovoluji vyslovit názor, že prestiž státního vyznamenání velmi záleží na reputaci státu, který je uděluje, a také na prestiži konkrétního státníka.

Jinak řečeno: v současné době je setsakra velký rozdíl mezi ruským státním vyznamenáním na straně jedné a například Řádem čestné legie či rakouským státním vyznamenáním na straně druhé. Nepřehlédnutelný je třeba i rozdíl mezi vyznamenáním od Havla a od Zemana.

Týdeník FORUM (FORUM 24)

Proč? Člověku by mělo záležet na tom, v jaké společnosti se jako nositel konkrétního vyznamenání ocitne: jistě je lépe prodlévat ve společnosti velkých umělců, jako je Max Brod, Herbert von Karajan, Maximilian Schell, Plácido Domingo, Christoph Waltz, Mario Simmel či Frank Sinatra, nebo světově proslulých vědců než v cirkusově pestré společnosti Putinových „orděnonosců“, kde se vedle významných umělců a vědců vyskytuje přespříliš panoptikálních figur a kreatur.

Nevím, zda existoval nějaký český umělec, jenž by dostal za protektorátu Svatováclavskou orlici (která byla ovšem vyznamenáním od kolaborantů a od zrádce, nikoli od vraha) a jenž by nebyl po osvobození postižen minimálně podle retribučního tzv. malého dekretu. V nejednom případě šlo přitom o umělce světového či mezinárodního renomé, kteří orlici bezesporu získali také například za zpívání. Ale to jen na okraj.

Již od 80. let je u nás všeobecně rozšířena mylná představa, že Nohavica přeložil písně Vladimira Vysockého, které zpívá. Není tomu tak. Nohavica přeložil do češtiny jen asi tucet písní Vysockého, tj. méně než třeba jeho písničkářský kolega Jiří Dědeček. V naprosté většině Nohavica zpíval české překlady Milana Dvořáka, mladšího bratra známějšího novináře a překladatele Libora Dvořáka. Hlas Milana Dvořáka jsme v posledních dnech mohli slýchat při tlumočení Bidenových projevů. Dvořák přeložil od počátku 80. let do češtiny asi 180 Vysockého písní a textů, což je úctyhodné.

Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) (U.S. National Archives (wikimedia commons))

K tomu je třeba přičíst ještě jeho překlady textů dramatika a písničkáře Alexandra Galiče, přítele našeho Karla Kryla. Galičova „Petěrburská romance“ je v Rusku kultovním dílem asociujícím sovětskou intervenci v Československu v srpnu 1968.

Dvořákovým překladem je také český text Vysockého písně „Pravda a Lež“ („Podobenství o Pravdě a Lži“), kterou si tolik lidí spojuje s Nohavicou. Osobně jsem tuto píseň poprvé slyšel někdy v roce 1983, ve Dvořákově překladu, v podání dnes již pozapomenuté herečky paní Zuzany Talpové (1932–2005).

Jsem přesvědčen, že samotná píseň „Podobenství o Pravdě a Lži“ („Притча о Правде и Лжи“) byla u nás pochopena, řekněme, neadekvátně. Výklad této písně je přinejmenším nejednoznačný a panují o ní dodnes spory mezi badateli i miliony Vysockého fanoušků. Typický příklad tohoto českého nepochopení lze nalézt v článku ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka „Listopadové připomenutí“ v Respektu z 1. 11. 2019. Docent Šimíček v tomto článku navíc projevil politováníhodně málo piety a respektu k osobnosti velkého ruského básníka, jehož označil za „barda“. Proti tomuto označení se Vysockij při svých vystoupeních nejednou veřejně ohrazoval… Píseň „Podobenství o Pravdě a Lži“ nese podtitul „imitace Okudžavy“ a Vysockému, podle mého názoru, šlo o to, vytvořit nápodobu „okudžavovské“ písně.

Samotný Vysockij, ačkoli (jak o něm řekl v roce 1987 významný ruský filmový režisér Eldar Rjazanov) „říkal pravdu v jakékoli době a bez ohledu na cokoli“, neměl potřebu ve svých písních hauzírovat s patetickými pojmy, jako „pravda“ či „lež“. Pravda a pravdivost Vysockého díla byly ukotveny mnohem hlouběji a měly pevnější oporu.

Překrásná Vasilisa a car – ilustrace Ivana Bilibina k tradiční ruské pohádce (1900) (Ivan Bilibin / Public Domain)

Jak Vladimir Vysockij, tak Bulat Okudžava se při svých cestách na Západ nebáli stýkat s ruskými a sovětskými exulanty. A to i s těmi, které komunistická režimní propaganda označovala za „antisovětčíky“ a jichž se měli občané SSSR zcela stranit. Takovými byli v případě Vysockého zvláště literární vědec a první významný politický vězeň Brežněvovy éry Andrej Siňavskij, básník Naum Koržavin či básník a pozdější držitel Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij.

Sovětským tabu byl od svého odchodu do exilu také tanečník a herec Michail Baryšnikov, jehož zásluhou roku 1977 poprvé zazněl v hollywoodském filmu úryvek z Vysockého písně. Se svým přítelem Baryšnikovem se Vysockij sešel při obou svých návštěvách USA v letech 1976 a 1979. Okudžava navštěvoval při svých cestách do Paříže redakci ruského exilového časopisu Kontinent, kde působili mimo jiné prozaik Viktor „Vika“ Někrasov a básnířka Natálie Gorbaněvská, jedna z moskevských „sedmi statečných“ z 25. srpna 1968.

Vladimir Vysockij ve svém díle zásadně a jednoznačně odsuzoval udavačství a denunciantství jakéhokoli druhu, někdy s humorem, jindy zcela přímočaře. Dělal si legraci ze šmírování sovětských občanů na zahraničních cestách, ale zároveň dokázal velmi přesně postihnout, k čemu toto odpudivé jednání mohlo vést.

Uměl také krutě a s náznakem mentality příslušníka pouličního gangu vyjádřit, jak se má s udavačem naložit… Třebaže Vysockému je věnována od druhé poloviny 80. let skutečně podrobná, místy až intimní badatelská a publicistická pozornost, nikdy se neobjevil jediný věrohodný náznak, že by Vysockij nějak spolupracoval s KGB. Lidé spolupracující s KGB se ostatně neobjevují ani mezi jeho blízkými přáteli…

V každém případě na rozdíl od Nohavici ani Vysockij, ani Okudžava nikdy s komunistickou tajnou policií nemluvili o lidech, s nimiž se na Západě setkávali. Tuto světlou a neposkvrněnou památku dvou velkých ruskojazyčných básníků (z nichž ani jeden nebyl, přísně vzato, Rus) by měl mít Nohavica na zřeteli, pokud si jejich jména bere do své udavačské huby.

Poznámka: Dne 24. února 2022 se Puškinovy medaile oficiálně vzdal slovenský překladatel a básník Ján Strasser. Medaili obdržel z rukou ruského prezidenta Putina v roce 2004.

Doc. PhDr. Petr Kreuz, Dr., je archivář a historik. Je nositelem rakouského Čestného kříže Za vědu a umění.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]