ROZHOVOR / Dokumentární film Po stopách přináší syrová svědectví ukrajinských žen, které přežily sexuální násilí během ruské agrese na Ukrajině a rozhodly se prolomit své mlčení. Režisérka Alisa Kovalenko spolu s dalšími ženami včetně Iryny Dovgan vytvořila film, jenž místo explicitních obrazů staví na síle osobních výpovědí, každodennosti a křehké poetice přírody. Snímek, uvedený na festivalu Jeden svět, ukazuje, jak se z individuálních traumat rodí solidarita, odvaha a snaha o spravedlnost. V rozhovoru pro Forum24 se režisérka spolu s hlavní protagonistkou rozpovídaly o tom, co je vedlo k zaznamenání těchto zločinů i proč se nestaví do role oběti.

Co vás vedlo ke tvorbě filmu Po stopách?
Alisa Kovalenko: Cesta začala už v roce 2014, kdy jsem jako studentka filmové školy v Kyjevě natáčela protesty. Později, po anexi Krymu a začátku konfliktu v Donbasu, jsem byla zajata proruskými separatisty a ruskými vojáky. Čtyři dny jsem byla v zajetí, kde jsem přežila sexuální násilí ze strany ruského důstojníka. Po propuštění mi řekli, že bych měla být vděčná, že mě nezastřelili. Téměř dva roky jsem o tom nemluvila ani s rodinou, ani s přáteli. Nechtěla jsem traumatizovat své blízké a ani jsem nevěděla, jak začít. Když jsem později zjišťovala, jestli existují další ženy s podobnou zkušeností, našla jsem jich mnoho, ale žádná nechtěla veřejně svědčit.

Zlom nastal, když mě Irina pozvala na první setkání žen, jimž se stalo něco podobného, tehdy ještě před vznikem organizace SEMA Ukraine. Společně jsme začaly přemýšlet, co můžeme udělat. Dokumentární film byl od začátku hlavním bodem těchto debat. Měla jsem ale strach, že mě práce na filmu retraumatizuje. Definitivní rozhodnutí o natočení přišlo až po invazi v roce 2022, kdy jsme viděly masivní rozsah válečných zločinů včetně sexuálního násilí. Získaly jsme malý grant a kolektivně jsme se rozhodly film natočit – pět žen s cílem dosáhnout změny, bojovat za spravedlnost a prolomit mlčení.

Iryno, můžete popsat svou zkušenost z Donbasu?
Iryna Dovgan: Na Donbasu jsem žila celý život a patřila jsem mezi ty, kteří neakceptovali ruskou okupaci. Pomáhala jsem ukrajinské armádě. Nosila jsem vojákům jídlo, oblečení a základní potřeby, protože armáda tehdy prakticky nefungovala. V roce 2014 jsem byla jsem zatčena jednotkou napojenou na proruské síly a strávila jsem pět dní v zajetí. Byla jsem mučena, veřejně ponižována a obviněna z absurdních věcí, například že zabíjím děti. Záchrana přišla díky tomu, že mě na náměstí přivázanou k tyči vyfotil novinář a snímek se dostal do mezinárodních médií, včetně The New York Times. Následoval mezinárodní tlak, díky čemuž jsem byla propuštěna.

Po návratu jsme s rodinou přišli o všechno, o domov, majetek, podnikání. Začali jsme od nuly v Kyjevě. Bylo to extrémně těžké, zejména pro moje děti. Moje dcera se o tom, co se mi stalo, dozvídala z nenávistných zpráv na sociálních sítích. Dlouho jsem fungovala v režimu zatnout zuby a přežít. Později jsem začala spolupracovat s lidskoprávními organizacemi a svědčila jsem i u Mezinárodního trestního soudu v Haagu jako svědkyně z ukrajinské organizace na ochranu lidských práv. Na základě tohoto výstupu mě kontaktovaly různé lidskoprávní mezinárodní organizace, za jejichž pomoci začala vznikat SEMA Ukraine, která pomáhá ženám, jež přežili sexuální násilí ve válce na Ukrajině.

Jak vznikla organizace SEMA Ukraine?
Iryna Dovgan: Z potřeby. Na prvním setkání bylo jen pár žen a vůbec jsme nevěděly, co děláme. Postupně jsme začaly vyhledávat další přeživší přes sociální sítě, naše osobní kontakty i terénní práci. Velký zlom přišel po roce 2022, kdy jsme aktivně vyjížděly do osvobozených oblastí a hledaly ženy, které přežily sexuální násilí. Bylo velmi těžké je najít a přesvědčit, aby mluvily. Některé odmítaly, jiné se nakonec otevřely. Dnes má organizace přibližně osm tisíc členů a stále se rozrůstá. Jsme komunitou přeživších, něco jako rodina. Zároveň ale pracujeme na systémové změně. Snažíme se ukázat státu, jak má obětem pomáhat. Spolupracujeme s mezinárodními organizacemi, například s OSN nebo Mezinárodní organizací pro migraci, které poskytují lékařskou péči, rehabilitaci nebo finanční pomoc.

Jakou roli v této práci sehrál film?
Iryna Dovgan: Původně jsme jen chtěly zaznamenat svědectví. Ale Alisa řekla, že to nestačí a že musíme vytvořit skutečný film, který osloví širokou veřejnost. Chvilku nám trvalo přijít na to, jak zobrazit takové násilí, aby to bylo i pro diváka únosné. Jak můžete zobrazit situaci, kdy vám ruský voják v noci zaklepe na okno, vytáhne vás z domu, znásilní a pak vše kolem rozstřílí kulometem? Rozhodly jsme se, že nebudeme ukazovat explicitní hrůzu, ale spíš emoce a lidské příběhy. Práce na filmu trvala tři roky. Alisa zároveň jezdila na frontu jako dobrovolnice a natáčela další materiál.

Bylo těžké začít o těchto zkušenostech mluvit veřejně?
Iryna Dovgan: Z počátku ano. Postupně vznikla komunita, kde se s ostatními ženami vzájemně podporujeme. Dnes už nevystupuje veřejně jako jednotlivci, ale je nás mnoho.

Alisa Kovalenko: Nešlo o jeden moment, kdy někdo prolomil mlčení. Byl to proces, díky němuž se vytvořila komunita. Společně jsme podaly svědectví generální prokuratuře a tím se tyto zločiny oficiálně zaznamenaly.

Jsou nějaké cíle, kterých chcete pomocí dokumentu dosáhnout?
Alisa Kovalenko: Film je součástí širší kampaně. Zhruba rok bude putovat po festivalech a chceme ho promítat i v institucích jako je Evropský parlament nebo Mezinárodní trestní soud. Naším cílem je nejen zvyšovat povědomí, ale také dosáhnout mezinárodního uznání, že Rusko systematicky používá sexuální násilí jako válečnou zbraň. Prosazujeme například zařazení Ruska na seznam států odpovědných za sexuální násilí v konfliktech. Na národní úrovni chceme motivovat ženy, aby podávaly svědectví, a dokumentovat všechny zločiny. Organizujeme také vzdělávací aktivity, například ve spolupráci s právnickými fakultami.

Jaké konkrétní změny se vám podařilo prosadit?
Alisa Kovalenko: Podílely jsme se na vzniku speciálního zákona, který uznává oběti sexuálního násilí v konfliktu a zajišťuje jim státní podporu. Ukrajina se stala první zemí v historii, která tento zákon vypracovala a přijala během probíhající války. Mnoho států, jako Bosna nebo Kosovo, přijalo podobné zákony deset až patnáct let po skončení konfliktu. Kromě toho jsme přispěly ke vzniku mechanismu prozatímních reparací, díky kterým přeživší dostávají finanční pomoc na zdravotní péči nebo psychologickou podporu. Ukrajina tak vytváří nový model pomoci přeživším.

Sexuální násilí se ale netýká jen žen…
Iryna Dovgan: Ano, a je důležité o tom mluvit. Muži jsou často mučeni způsobem, který má sexuální povahu, například elektrickým proudem aplikovaným na genitálie. Dlouho to nebylo vnímáno jako sexuální násilí, ale jako běžné mučení. Dnes už se to začíná pojmenovávat správně. Existují i organizace pomáhající mužským přeživším, ale je jich méně a jsou teprve na počátku.

Jak by měli lidé přistupovat k přeživším?
Alisa Kovalenko: Je důležité nevnímat je jen jako oběti, ale jako přeživší. Snažíme se změnit narativ a postavit se z pasivní role do aktivní. Mnohé ženy se stávají lídryněmi a obhájkyněmi práv. Lidé by s nimi měli mluvit jako s rovnocennými, ne s lítostí. Existuje také tzv. Muradův kodex, který nabízí doporučení, jak citlivě přistupovat k přeživším. Vznikl díky Nadii Murad, jezídské ženy, která byla unesena členy Islámského státu a mimo jiné po osvobození získala Nobelovu cenu za mír. Kodex začal její iniciativou, ale my, ukrajinské ženy, jsme se podílely na jeho tvorbě. Najdete v něm dokonce i citáty ode mě a od Iryny.

Dále čtěte

Film Čaroděj z Kremlu nechává nahlédnout do režimu, který si hraje se skutečností a fakty

Ve velkém sále kina Lucerna proběhla novinářská projekce politického thrilleru Čaroděj z Kremlu v hlavních rolích s Judem Lawem a…

Je něco, co byste chtěly dodat na závěr?
Alisa Kovalenko: Tento film i naše práce jsou součástí širšího boje za spravedlnost, za uznání a za prolomení mlčení. Už jsme dosáhly mnoha věcí, ale stále je před námi hodně práce.