Měli všechno společné: Jak je to s dědictvím křesťanského komunismu?

Za vlády soudruha Si začalo v „lidové“ Číně nové pronásledování křesťanů – přesto jejich počet stále roste (International Christian Concern)

Za vlády soudruha Si začalo v „lidové“ Číně nové pronásledování křesťanů – přesto jejich počet stále roste | FOTO: International Christian Concern

Ve velikonoční době čteme při slavení křesťanských bohoslužeb úryvky ze Skutků apoštolů o životě a formování rané církve. Jedním z nejpůsobivějších textů je vyprávění, jak učedníci prodávali svůj majetek a všechno darovali církvi, kde se zase rozdělovalo každému podle jeho potřeb. Ačkoliv nemáme dobová svědectví, zda to skutečně mělo právě tento průběh, drobné detaily naznačují, že se o to společenství rané církve opravdu pokoušelo.

Nevíme, jak dlouho v tomto úsilí první křesťané vytrvali, je ovšem jisté, že několik veršů z druhé kapitoly Skutků patří mezi vůbec nejvlivnější texty lidských dějin a mají velmi dlouhé a stále trvající „dějiny působení“. Vždy představovaly v kombinaci s hlásáním příchodu Božího království výzvu k radikálnímu přebudování společnosti ve smyslu hodnot sociální spravedlnosti a solidarity, která se díky křesťanskému univerzalismu nezastavuje u hranic vlastního společenství, ale vztahuje se na všechny, ani se nebojí radikální přeměny společnosti, která by větší míře spravedlnosti a solidaritě napomohla.

Zkoumání spletitého dědictví

Vzhledem k tomu, že tato křesťanská tradice předchází marxismus a komunismus, tak se tyto dvě spojité ideologie vlastně jeví jako její pozdější manifestace.  K promýšlení této problematiky se výborně hodí nedávno publikovaná kniha „Red Theology: On Christian Communist Tradition“ (2019) z pera Australana Rolanda Boera, který působí jako profesor literární teorie na Renmin University of China v Pekingu a výzkumný profesor náboženského myšlení na University of Newcastle v Austrálii. Tématem vztahu křesťanství a komunistického hnutí se tento biblista a marxistický filosof zabývá dlouhodobě, je (spolu)autorem více než 20 knih a mnoha studií především o marxismu a jeho vztahu k náboženství.

Banner Nová Orientace

Otevřeně se definuje jako křesťanský komunista a ve zmíněné knize se netají svojí sympatií k obojímu: ke komunismu a komunistickému hnutí na jedné straně a ke křesťanství v jeho různých církevních podobách na straně druhé. Už tato perspektiva je pro českého čtenáře, který vnímá vzájemný vztah na základě historické zkušenosti jako něco nutně a nesmiřitelně antagonistického a nepřátelského, překvapivá. V knize se autor pokouší vysvětlit svou pozici ve světle dvou tisíců let komplexní tradice křesťanského komunismu. Není to souvislé a systematické líčení, jde o sondy, které na řadě míst mají navíc metahistorický charakter, ke komplexnímu pojednání křesťansko-komunistické tradice by bylo potřeba celé encyklopedie.

Miloš Zeman kráčející - Andrej Babiš sedící (Den podnikatelů ČR, Praha, 13. 11. 2014) (ČTK/Šimánek Vít)

Už pojem křesťanský komunismus v postsovětském prostředí, s ještě relativně čerstvou historickou zkušeností potlačování církví a náboženského života v době komunistických režimu, provokuje. Autor oceňuje křesťanství i komunismus jako utopický koncept a snaží se najít styčné plochy, ačkoliv se opakovaně vymezuje proti pojímání marxismu a komunismu jako sekularizované verze židokřesťanských dějin spásy. Citát „Mít všechno společné“ ze Skutků apoštolů 2,44 pokládá za základ nejstarší kontinuální tradice komunismu. Druhým výchozím bodem je pro něj spis Karla Kautského „Předchůdci moderního socialismu“ z roku 1895, který hledá stopy křesťanského komunismu v evropských dějinách.

Hlavní teze Boerovy knihy zní: Křesťanský komunismus se zakládá na zásadní kritice socioekonomického uspořádání světa, zpravidla vycházející z poznání pramenícího v radikální transcendenci. Odtud plyne výzva pokusit se vytvořit alternativní, ze své podstaty malou komunitu, kde se budou žít principy jejich víry. Alternativní model začne přinášet své plody a postupně bude proměňovat celý život společenství. Někteří budou chtít podržet tyto výsledky pro své komunity, jiní to pochopí jako výzvu k revolučnímu vystoupení a pokusí se prosadit své principy.

Někdy se komunitní a revoluční moment spojují, jindy je komunita donucena k revolučnímu činu v reakci na nepřátelský postoj vnějšího světa. Jediným způsobem, jak dosáhnout vytouženého komunismu, je přijmout revoluční násilí.  Jak se ukázalo v dějinách opakovaně, stejné posvátné texty a doktrinální pozice mohou stejně dobře podporovat udržení společenského status quo jako inspirovat zásadní kritiku uspořádání a revoluční akci.

Počátky teorie a praxe křesťanského komunismu

Podle Boera prvním autorem, který studoval tradici křesťanského komunismu, nebyl žádný teolog nebo křesťanský myslitel, nýbrž marxistický teoretik Karl Kautsky (†1938), narozený v Praze v česko-německé rodině. Ten nachází projevy komunismu již v rané církvi, která je apolitická a pasivní, a v heretických hnutích středověku, jež se naopak vyznačují politickou aktivitou a sklonem ke vzpourám. Je to však jen komunismus spotřeby, nikoliv produkce. Sdílí své majetky, ale nemění ekonomickou strukturu společnosti. Zásadním momentem je narativ pádu či zrady, který nastal, když se z křesťanství jako původně komunistického revolučního hnutí stalo ve 4. století státní náboženství se všemi privilegii.

Dokumenty vytvořené tzv. Ładośovou skupinou ve Švýcarsku pro záchranu Židů (Instytut Pileckiego Warszawa)

Všechna středověká a raně novověká heretická hnutí chápe Kautsky jako pokus o návrat k původnímu křesťanskému komunismu. Transformace do aktivního hnutí souvisí dle něj ve středověku a raném novověku se socioekonomickými proměnami, především s nárůstem počtu námezdních pracovníků.

Ve středověku se už objevují formy křesťanského komunismu i ve výrobě a její organizaci, kde za nejvýznamnější představitele pokládá tábority, Jednotu bratrskou a moravské novokřtěnce, poněvadž všechny tyto skupiny měly pověst pilných pracovníků.

Boer objevuje paralelu mezi narativem pádu v případě křesťanství, kde všechna monastická hnutí, disentní skupiny až po reformaci, selskou revoltu a münsterskou komunu představují různé variace návratu do doby rané církve, a pokusy komunistických teoretiků vracet se k mladému Marxovi a Engelsovi a objevovat „původní význam“ jejich textů.

Levicoví teoretici si oblíbili německou selskou válku a münsterskou komunu, protože kvůli brzkému násilnému potlačení silami reakce nemohlo dojít k zradě revolučních ideálů, postavu Thomase Müntzera (†1525) pak pro jeho kombinaci ideologa revoluce a praktického organizátora, odhodlaného popravit světské vládce, kteří i po poučení odmítnou uznat principy revoluce.

Středověké a novověké pokusy nemohly uspět, protože budování socialismu vyžaduje vojenskou, ekonomickou a politickou sílu a spojence, aby mohlo obstát proti stálému tlaku protivníků. Zápas o sociální práva se vyjadřuje teologickými pojmy, které hrají roli politických ideologií, ale i tak má schopnost radikalizovat masy a urychlovat společenský pohyb.

Euromajdan v Kyjevě byl též demonstrací ukrajinského evropanství (2014) (Wikimedia Commons)

Křesťanský komunismus jako politický mýtus tématizuje i německá komunistka a marxistická teoretička Rosa Luxemburgová (†1919). Zvláště v zemích jako Litva či Polsko bylo nutné přesvědčit křesťany, že komunismus autenticky navazuje na křesťanství, které vzniklo jako radikální hnutí s komunistickou sociální organizací. Proto přitahovalo otroky a masy zbídačených, ale protože nikdy nepřešlo od komunismu rozdělování ke komunismu produkce, nemohlo změnit základní nastavení starověké společnosti.

Práce Rosy Luxemburgové vyvolala odpověď berlínského protestantského teologa Adolfa von Harnacka (†1930), podle nějž prvotní křesťanství bylo niterné a apolitické. Další autoři zpochybňovali, zda vůbec byl křesťanský komunismus někdy uveden do praxe, případně, zda křesťanství skutečně oslovovalo primárně nižší sociální vrstvy, nebo si jej naopak osvojovaly privilegované třídy a stálo tak u základů západní racionality, individualismu, svobody a kapitalismu. I když se v případě zmínky ve Skutcích apoštolských může jednat o konstruovaný, vymyšlený narativ, podle Boera nese jako politický mýtus hlubší význam, pravdu, která ovlivňuje budoucí vývoj a inspiruje naději.

Nový zákon: revoluční, nebo reakční spis?

„Revoluční“ texty jsou v Novém zákoně vyvažovány pasážemi z listů apoštola Pavla, především slavným výrokem o nutné a žádoucí podřízenosti vládnoucí moci na počátku 13. kapitoly listu Římanům, který byl v dějinách Západu často využíván k obhajobě mocenského a politického status quo. Pavel je tak podle Boera nejdůležitějším ideologem křesťanské tradice a rovněž další jeho texty obsahují výzvy k poslušnosti, které byly autory jako například Kalvínem plně využity.

Není důvod si myslet, že by se jednalo o pozdější vsuvku jenom proto, že Pavlovy listy obsahují na druhé straně texty s revolučním obsahem, například o naprosté rovnosti mezi pánem a otrokem, ani neobstojí výklad, že se jednalo o taktickou reakci na momentální mocenskou konstelaci, kdy jakýkoliv odpor proti římské moci neměl naději na úspěch.

Rusko slaví v květnu vítězství ve zcela jiné válce než Evropa (wikimedia commons)

Rozpory v Pavlových výpovědích, napětí mezi revolučními a reakčními texty souvisí s politickým a socioekonomickým napětím ve společnosti. Hlavní je rozpor mezi boží a lidskou autoritou, mezi centrálními a lokálními vládci, mezi městem a venkovem a mezi otroky a svobodnými. Pavel je hlasatel radikálního přechodu k novému typu společnosti, který tyto rozpory odstraní, přičemž v Kristu už jsou odstraněny a překonány. Ale protože přeměna neprobíhala tak účinně, jak Pavel doufal, provizorně nadále platí i některé stávající nástroje a přístupy.

Pavel se nachází v ambivalentní situaci uprostřed přechodu, kdy platí zároveň zákon i milost, víra a skutky, tělo a duch, Adam a Kristus. Proto mohla církev oslovit lidi ve všech společenských vrstvách. Pavel zanechal mnohoznačné dědictví, které umožňuje jak radikální či dokonce revoluční čtení jeho myšlení, tak naprosto reakční výklady podporující moc a prestiž vládnoucích elit.

Podobnou ambivalenci najdeme i v myšlení ženevského reformátora Jana Kalvína (†1564), který politicky intuitivně inklinoval ke konzervativnímu postoji podpory stávající moci a striktně odlišoval světskou a duchovní oblast. Svoboda, ke které křesťany vykoupil Kristus, se vztahuje výhradně na duchovní individuálně chápanou sféru vnitřního života. Jenže ve chvíli, kdy světská moc, které se má křesťan oddaně podřizovat, nechrání a nepodporuje pravé náboženství, pak jeho striktní odlišení světského a duchovního neplatí a křesťan se musí odhodlaně postavit tyranii.

Na jedné straně tak Kalvín odmítá politický radikalismus a anarchii, neschvaluje však také všelijaké formy spirituálního mimosvětského útěku. Křesťan má být dobrým poddaným. Stejným problémem jsou ovšem slabiny vlády, kdy monarchie sklouzává k tyranii a aristokracie k oligarchii. Kalvín není demokrat v žádném slova smyslu, spíše se kloní k vyvážení moci. Lidé by se neměli bouřit proti vládci, jenže ti jsou rovněž lidé a podléhají proti stejným trestům Božího hněvu, pokud se dopouštějí hříchu. Bůh pak může takového vládce sesadit přímo nebo skrze někoho k tomu pověřeného.

Lidé musí poslouchat pomazaného krále, ale ten musí nejprve poslouchat toho, kdo ho na panovníka pomazal. Kalvín si je vědom nebezpečí svévole, proto jsou korekcí vlády pověřeny vrchnosti. Vnitřní napětí, které v Kalvínově intuitivně konzervativním a potenciálně subversivním postoji spočívá, se naplno ukázalo během anglické Slavné revoluce (1688).

Ikonami tzv. socialismu 21. století jsou Kristus i Bolívar, Che Guevara, Castro i Chávez  (wikimedia commons (Eneas De Troya))

Přirozenost a dějiny spásy

Marx a Engels se přímo zabývali otázkou přínosu Martina Luthera (†1546) k rozvoji revolučních myšlenek. V centru pozornosti pro něj byla otázka lidské přirozenosti, totiž nakolik umožňuje rozvoj lidské kapacity tvořit dobro ve světle nauky o prvotním hříchu.

Evropské osvícenství převzalo pelagiánskou myšlenku o bytostné dobrotě lidské přirozenosti, ale v marxistickém pojetí musí být tato dobrota osvobozena od vykořisťování ze strany vládnoucích vrstev, aby se mohla naplno projevit.

Zatímco Engels vyčítá Lutherovi, že se v krizi vyvolané selskou válkou přimkl ke svým skutečným spojencům, Marx uznává, že Luther dokázal položit správné otázky a nakolik mu to jako teologicky myslícímu člověku bylo možné, otevřel cestu revoluci. Zbavil člověka ujařmení autoritou tím, že ho podřídil ještě pevnějšímu sevření přesvědčení. Dalším krokem musí být osvobození od těchto internalizovaných představ. V základní otázce platí dialektické napětí: aby se člověk skutečně osvobodil, musí se změnit vnější rámec existence, společenských podmínek, ale zároveň musí usilovat o svou vnitřní svobodu.

Boer odmítá tezi, že marxistické pojetí dějin představuje sekularizovanou formu dějin spásy, kde hřích je nahrazen vykořisťováním a odcizením a mesiáš má kolektivní podobu proletariátu, jak to ve 20. století prezentovali například Nikolaj Berďajev či Leszek Kołakowski. Marx byl sice výrazně ovlivněn myšlením svého učitele Bruna Bauera, Engels, vychovaný jako evangelík a ovlivněný pietismem, dokonce studoval řecký originál Nového zákona, ale oba, Engels i Marx, se důsledně snažili vymýtit z komunistického hnutí odkaz křesťanských utopických socialistů.

Boer odmítá i argument, že do své koncepce dějin absorbovali dějiny spásy mimoděk, protože by snad všechny teorie dějin měly být v posledku jen různými variantami sekularizované teologie. Je přesvědčen, že takové tvrzení jde příliš daleko a absolutizuje roli Bible jako ultimátního zdroje, neboť jsou přece i jiné možnosti pojetí teorie dějin.

Jednotlivé prvky marxistického pojetí neodpovídají příslušným teologickým konceptům. V základu materialistického pojetí dějin leží dialektický boj protikladů mezi výrobními prostředky a společenskými vztahy, objektivní analyzovatelné síly dějin. Co v této argumentaci překvapí, je v daném kontextu autorovo ignorování klíčového novozákonního konceptu Božího království a jeho prolamování do dějin, které spočívá v odstraňování nespravedlnosti, nerovnosti a nedostatku.

Ačkoliv řada Boerových zpřesnění platí, obejití otázky vlivu konceptu Božího království jeho vývody problematizuje. Ani bolševičtí teoretici úplně nezamlčeli ruské tradice křesťanského komunismu a agrárního komunalismu, které se hodily ke konstruování dlouhé komunistické linie dějin a dokladování třídních rozporů, aby přitom byly marxistickými teoretiky tvrdě kritizovány pro limity svých postojů.

V. V. Putin na palubě křižníku Maršál Ustinov během cvičení Černomořské flotily (Kancelář prezidenta RF (Kremlin.ru))

Stejná ambivalence, totiž směs snahy na jedné straně přivlastnit si dílo a odkaz, na druhé straně kritika za nedůslednost a neúčinnost, platí i v případě Lva Tolstého. Zamlčování se ovšem nevyhnuli.

Například v díle Anatolije Lunačarského, budoucího vysokého funkcionáře sovětského režimu, byly z jeho sebraných spisů vynechány části, v nichž na počátku 20. století oceňoval radikální a revoluční prvky křesťanství, například univerzalismus, rovnost, bratrství a demokratismus. Teprve infiltrací gnostického aristokratismu a spiritualismu byly prý tyto prvky potlačeny a církev se stala nástrojem útlaku.

Východní Asie a křesťanský komunismus

Pro evropského čtenáře může být překvapivým zjištěním, jak dlouhou tradici a hluboké kořeny má křesťanský komunismus ve východní Asii, například v podobě vlivu křesťanství na vůdce čínského hnutí Taiping a následnou revoluci. Bible zde představuje hlavní inspirační ideologický zdroj vedle mystických snů a obojí bylo vnímáno jako rovnocenný zdroj, a to nejen zakladatelem hnutí Chung Siou-čchüanem (†1864). Hnutí, které po roce 1843 založil, bylo dle Boera největším revolučním počinem 19. století, na vrcholu roku 1853 mělo milionovou armádu s inovativní taktikou a zřejmě by dokázalo zvítězit, kdyby čínskému císařskému režimu nepřišly na pomoc koloniální mocnosti.

Bible byla hlavní inspirační zdroj i pro uspořádání společnosti. Bohatství mělo být rozdělováno stejnou měrou ze společných skladů podle potřeb. Byly zakázány opium, hazardní hry, otroctví, ale i alkohol a tabák. V rámci rovnostářství a myšlenky bratrství měla být odstraněna tradiční úcta k císaři a jeho úředníkům, rodičům a starším, zrušeny měly být všechny sociální třídy.

Hnutí se také vymezovalo vůči konfuciánskému ponižování žen, které sloužily v armádě a brzy zaujaly i vedoucí pozice v administrativě ovládaných oblastí. Taiping nepochybně představoval specifickou hybridní formu křesťanství, která je kombinovala s konfucianismem a vlastními vizemi. Někteří jej označili za variantu čínských lidových náboženských forem či za svébytný typ milenaristické, fanaticky totalitární teokracie založené na nepoučené variantě protestantismu.

Náboženské (křesťanské) jádro této čínské revoluce je často přehlíženo, zvláště v marxistické historiografii. Taiping znamená první čínskou zkušenost s revolučním potenciálem křesťanství, zatímco do té doby všechny formy křesťanství, počínaje nestoriánstvím, přes katolickou misii 16.–17. století a protestanskou misii 18.–19. století se ucházely o přízeň císařského dvora.

Právě heterodoxní četba Bible a její étos poslouchat více Zjevení než světskou moc dodaly rozhodující impuls k boji proti útlaku. Přitom se tento křesťanský komunismus dokázal účinně vtělit a kontextualizovat do čínské tradice a myšlení. Ačkoliv se v dějinách Číny uznává progresivní úloha tohoto hnutí, jeho západní inspirační vlivy působí ideologům čínské komunistické strany značné problémy.

Oslava „osvobození Rudou armádou“ na plakátu z doby třetí republiky (1945–1948)  (profimedia.cz)

V první polovině 20. století se křesťanství v Číně nacházelo v obtížné situaci. Na jedné straně se snažilo oddělit od hnutí Taiping a odsuzovalo jeho heretický charakter, na straně druhé bylo mnohými pokládáno za součást západní koloniální invaze a byla zpochybňována loajalita čínských křesťanů vůči své vlastní zemi.

Přesto někteří autoři, i pod vlivem překladu Kautského práce o předchůdcích revoluce do čínštiny v roce 1932, nechtěli nechat ladem potenciál křesťanského komunismu pro rozvoj hnutí v Číně a odmítali soudit křesťanství podle momentálního stavu. Podle čínského komunistického myslitele Zhou Weizhi (†2014), někdejšího ministra kultury ČLR, směřuje Ježíšova kritika především proti sociálním a hospodářským nepravostem a on sám se zjevně identifikuje s utištěnými a jejich bojem za osvobození od lokálních vládců i imperiální moci.

Je tedy dialekticky nutné zbavit křesťanství jeho evropské podoby, aby se vyjevilo jeho univerzalistické jádro, které lze potom aplikovat na čínskou situaci, a pomoci tak čínským rolníkům a dělníkům zbavit se místních statkářů a vlády mezinárodního koloniálního kapitálu.

Křesťanství je nepochybně západní, ale dá se adaptovat, a tudíž i přenést („indigenizovat“) do každé situace vykořisťování a nespravedlnosti. Další z komunistických teoretiků Wu Leichuan odmítá redukci Ježíšova učení na pouhou sociální reformu, neboť už samo následování nevyhnutelně vede k sociální revoluci, ke kvalitativní změně. Ježíš měl jasný plán na transformaci společnosti, ale stal se velkým revolucionářem právě proto, že byl duchovní vůdce. Nechtěl založit nové náboženství, ale způsobit proměnu společnosti, ale ta začala právě náboženskou transformací.

Churchill, Roosevelt a Stalin, někdejší Hitlerův spojenec (Jalta, únor 1945) (U.S. National Archives (wikimedia commons))

Křesťanství a komunismus sdílí společný cíl, vybudovat společnost založenou na svobodě a rovnosti. Sice mají rozdílné cesty, jak toho dosáhnout, ale nemusí být v konfliktu, spíše se vzájemně doplňují. Přestože křesťanství umí být reakční, individualistické, pokrytecké, úzkoprsé, emocionální a otupující, lze probudit jeho revoluční potenciál.

Překvapí závěr, ke kterému se Wu Leichuan propracoval. Vzhledem k tomu, že křesťanská revoluční tradice předchází marxismus, natož revoluční snahy v Číně, obojí se jeví jako pozdější manifestace tradice, kterou právě křesťanství započalo. Jejich dialektické střetávání může skončit tím, že finálně křesťanství integruje a pohltí komunismus.

I přes dobře dokumentovanou tvrdou perzekuci křesťanů Boer označuje komunistickou Severní Koreu za zbytečně démonizovaný a ostrakizovaný režim, který prý umožňuje některým církvím existenci, ačkoliv jde o formálně ateistický stát. Zde překvapuje autorova naivita, s jakou je ochoten některé formulace normativních dokumentů totalitních režimů či osobní vyjádření jejich představitelů chápat jako doklady, že jejich vztah k náboženství není vysloveně jen negativní. Kim Ir-Sen sice dával přednost čchondoismu jako specificky korejskému náboženství, ale sám přece vycházel z prostředí reformované tradice presbyteriánské církve. Ta působila v Koreji zároveň jako nástroj cizího vlivu i modernizace a progresivního myšlení.

Podobně jako Engels a mnoho dalších přešel i Kim Ir-Sen od reformačního křesťanství ke komunismu. Křesťané sehráli v Kimově životě důležitou pozitivní roli. Autor odmítá, že by svébytná ideologie korejského režimu čučche byla náhradním náboženstvím, jak se někdy objevuje, a snaží se doložit, že se vyvíjí směrem k většímu porozumění subjektivní stránce dějin a její schopnosti ovlivnit objektivní společenské procesy.

Křesťanský komunismus jako budoucnost lidstva?

Australan Boer, dnes již plně etablovaný v oficiálních akademických strukturách komunistické Číny, odmítá nahlížet komunismus jako utopický ideál, snad realizovatelný až ve vzdálené budoucnosti. V dějinách podle něj existuje řada případů konkrétního uskutečnění komunistických ideálů a většina z nich má křesťanský charakter, jakkoliv se jedná o relativně omezené fenomény. Dlouhé dějiny pokusů vybudovat taková společenství zahrnovala relativně malý okruh osob a omezená teritoria.

Komunistický aspekt křesťanství je v dějinách Západu vytlačen na okraj v teorii i praxi, je mu vnucen charakter hereze a revolty. Naopak, jednou z velkých slabin ruského komunistického hnutí a revoluce, přes jeho mnohé zásadní výdobytky, byla prý neschopnost najít způsob, jak ocenit a spolupracovat s tradicí ruského křesťanského komunismu.

()

Studium dějin křesťanského komunismu ukazuje, že princip „všechny věci mít společné“ či dokonce „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“ vyžaduje vysokou míru organizace distribuce práce a prostředků, dokonce i v malých skupinách. Za druhé to vyžaduje silné ideologické zdůvodnění a stálé posilování identity společenství.

Za třetí většina takových skupin usiluje o život v míru, realizovaném oddělením od okolní společnosti. A konečně za čtvrté, takové vydělení je spojené s radikální kritikou světa, ať z konzervativních nebo progresivních pozic. Za páté, vládnoucí moc pokládají takové komunity za hrozbu, poněvadž se je snaží buď pohltit, zneutralizovat nebo zničit.

Únik není vždy možný, proto musejí tyto komunity sáhnout ke zbrani a bránit se násilím. Žádná z forem křesťanského komunismu se nikdy nedostala do pozice, aby kontrolovala nebo vytvořila celý stát, natož tak rozsáhlé státy jako Rusko nebo Čína. Jenže, jak zjistili Lenin a Mao, získat cestou revoluce moc ve státě je relativně snadné, mnohem komplikovanější je následné budování socialismu.

Zásadním přínosem křesťanského komunismu je jeho radikální prorocká kritika uspořádání světa, často z transcendentních východisek. Klíčovým pojmem je rezistence. Pokud jsou politické, sociální a ekonomické struktury utlačovatelské, je třeba se jim postavit. Tady se může měnit dle situace role ateismu a náboženství. Kde se náboženství stává oporou a zdůvodněním útlaku, tam je ateismus nástrojem radiální kritiky a osvobození.

Pokud se naopak ateismus stane ideologií represivního státního aparátu jako ve Stalinově Sovětském svazu, stává se náboženství revoluční silou. Přímé kritiky čínského komunistického režimu a jeho „náboženské politiky“ se však Boer nikde nedopouští, fakta o perzekuci křesťanů a dalších náboženských skupin v ČLR přehlíží či „ohlazuje“.

Ateismus nebo náboženství tedy nemají apriori kladné nebo negativní hodnocení, záleží na jejich společenské roli. Pro českého čtenáře překvapivě i v závěru vyjadřuje lítost nad koncem některých režimů, například NDR, a vyjadřuje přesvědčení, že řada podobných projektů i v minulosti jen potřebovala více času na svůj vývoj.

FORUM 24 (archiv)

Boerova práce ukazuje bohatství a pestrost tradice fenoménu, který můžeme nazvat jako křesťanský komunismus. Ačkoliv autor působí v některých pasážích naivně, když podléhá čínské komunistické propagandě a přechází problematické prvky komunistických režimů ve 20. století i v historických pokusech o prosazení utopických vizí, přináší jeho kniha též zasvěcený pohled na důležité dědictví dějin idejí nejen západní civilizace.

Zvláště v době znovuotevřené debaty o charakteru totalitních režimů (nejen) v Evropě či o povaze československé normalizace jsou podobné monografie důležitým přínosem k další debatě. Aktuální politický rozměr získává kniha také v kontextu vyhraněných kulturních střetů současné společnosti a v debatě o radikální levici a jejích ideologických cílech i kořenech.

Prof. PhDr. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D. je katolický kněz, teolog a historik, přednáší na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy a Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, kde též působí jako akademický kaplan.

Recenzovaná kniha: Roland Boer, Red Theology: On Christian Communist Tradition (Brill 2019).

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]