Předvolební jarmark hnutí SPD v Jihlavě (květen 2025) FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Ještě před deseti dny pózovali na Karlově mostě jako sjednocení obránci vlasti. Zapadající slunce, sochy barokních světců a mezi nimi lídři protestních stran – SPD, PRO, Trikolora a Svobodní – působili jako moderní variace na výjev z doby, kdy Čechové bránili Karlův most proti Švédům. Spojeni v kruhu, usměvaví a jednotní, vysílali do éteru vzkaz o spolupráci a síle.
Realita se ale začíná ukazovat v jiném světle. Idylka se proměnila ve stranický ring, kde už nejde o vlast, ale o místa na kandidátce do poslanecké sněmovny. A ta jsou, jak známo, jen pro některé.
Tomio Okamura, který ještě před čtyřmi lety označoval koalici SPOLU za podvod na voliče, přišel s daleko vypečenější variantou. Místo oficiální koalice, která by musela překročit jedenáctiprocentní hranici pro vstup do sněmovny, nabídl partnerům z jiných stran pozice přímo na kandidátce SPD. Zpočátku to vypadalo, že je nemožné, aby se rozhádané „vlastenecké“ formace spojily a předešly tak propadnutí hlasů jako v minulých volbách. Tehdy mimo SPD zůstali před branami sněmovny všichni. Samozřejmě, pokud nepočítáme Babišovo dominantní ANO, které má k „vlastenecké“ linii až nebezpečně blízko.
Jenže vzápětí po slavnostním oznámení spolupráce se objevily první trhliny. Místopředsedkyně PRO Ivana Turková dostala od SPD stopku na kandidátku v Ústeckém kraji. Předseda Rajchl to ještě zkusil žehlit řečmi o neuzavřených jednáních. Pak následoval poslanec SPD Jiří Kobza, který se nevešel ani na pražskou kandidátku – a utekl ke komunistickému slepenci Stačilo!. Tomio Okamura to vysvětlil tím, že nechodil do práce, tedy poslanecké sněmovny.
Nyní už je zřejmé, že vyjednávání mezi SPD a PRO se změnilo v tvrdý boj o přežití. Z lídrů PRO pouze Jindřich Rajchl získal první místo na kandidátce v Moravskoslezském kraji. Ivana Turková ostrouhala, stejně jako Michal Hašek, bývalý jihomoravský hejtman, dnes krajský lídr PRO.
Je to vývoj možná směšný, ale zcela předvídatelný. Kdyby se něco podobného odehrávalo mezi stranami demokratického spektra, Tomio Okamura by to jistě s chutí označil za „rvačku o koryta“ – možná i doprovázenou nenažraným chrochtáním. Jenže když se totéž děje pod jeho hlavičkou, zní to najednou jinak: je to jistě hledání ideálního nositele programových priorit – tedy lásky k vlasti, která se projevuje notorickou příchylností k Moskvě, odporem k Bruselu a strachem ze Západu, plného migrantů a „liberálních úchylek“.
Tak uvidíme, kdo z „vlastenců“ urve nejlepší sousto – a kdo bude smět z hostiny olíznout aspoň talíř. Kupte si popcorn, představení začíná.