Sídlo mediální skupiny Mafra v Brně (Ilustrační foto) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Deník Mladá fronta DNES uveřejnil ve svém dvojčísle ze dnů 30. dubna a 1. května 2020 článek s titulkem „Německo sbírá aplaus ze světa. Oprávněně?“, jehož autorem je Jiří Sládek. Jakožto politolog dlouhodobě žijící v Německu si vážím zájmu českých médií o situaci v Německu. Nicméně jsem přijal s lítostí, že článek byl plný citově podbarveného jazyka a účelově interpretovaných informací, z kterých jasně vyznívá snaha počínání Německa znevážit, případně zpochybnit. Proto cítím nutnost na tyto nepřesnosti, ať už záměrné, či nikoliv, reagovat. Jistě, bavit se o tom, jak různé státy zvládají pandemii, je nutné. Nicméně ve formě, v jaké to udělal Jiří Sládek, se jedná o zpravodajství velmi neobjektivní, což jistě nepřispívá k uklidnění rozjitřených nálad ve společnosti.
Předně je třeba se vyjádřit k implicitnímu podivení autora nad tím, že světové deníky vyzdvihují Německo jakožto zemi, která si dokázala s virem poradit. Ano, je pravda, že například Washington Post staví Německo do ostrého kontrastu s Velkou Británií. Nicméně v článku, na který se nejspíš Sládek odkazuje, se neozývá zhola nic podobného „hlasitému potlesku“ nebo „přehnanému jásotu“. Ostatně ten by člověk těžko hledal i v Německu samém. Článek pouze odkazuje na jasné, daty podložené rozdíly mezi Německem a Británií. A z těchto dat Německo vychází lépe. Autoři například připomínají, že v době vydání článku (16. dubna) bylo v Německu provedeno celkem 1,3 milionu testů, zatímco v Británii, která má o 17 milionů obyvatel méně než Německo, bylo testů pouze 335 tisíc. K dnešnímu dni bylo v Německu provedeno více než 2,5 milionu testů (v přepočtu 30 tisíc testů na milion obyvatel), v Británii 1,26 milionu (17 tisíc testů na milion obyvatel). Rozdíl tedy přetrvává a Sládkův článek v MF Dnes ho, kdo ví proč, nezmiňuje. Pro zajímavost, v Česku bylo k 4. květnu provedeno 261 tisíc testů (24 tisíc testů na milion obyvatel).
Dále k tvrzení, že počet obětí neopravňuje k nadšení. Jistě, každého jediného ztraceného života je škoda. Nicméně uvádět absolutní počty mrtvých a snažit se jimi cokoliv dokázat je velmi zavádějící. Počet mrtvých ani počet nakažených nutně nedokazuje úspěšnost, s jakou stát pandemii zvládá. Důležitá je smrtnost, tzn. procento úmrtí z celkového počtu nakažených. Ano, co se celkového počtu nakažených týče, je Německo v první šestce. Nicméně ve smrtnosti (která dnes činí 4,14 %) je celosvětově až na 24. místě. Británie má přitom smrtnost 15,24 % a zaujímá v ní nechvalné šesté místo ze všech zemí na planetě.
Co se navíc aktivních případů týče (tedy pouze těch zatím nevyléčených), je Německo na 14. místě. Aktivních je zde nyní 26.179 případů, tedy 15,8 % ze všech dosud diagnostikovaných. Neobstojí ani Sládkův argument, že „počet úmrtí je v Německu podle všeho mnohem větší, než vypovídají oficiální čísla“. Ano, to je nejspíš pravda, ale stejně tak to platí o každé jiné zemi světa. Stoprocentní zachycení viru není možné a všichni pracují jen s oficiálně potvrzenými počty případů. To ale nijak nedegraduje úspěchy Německa nebo jiných zemí, kde je relativně nízká smrtnost či malý počet aktivních případů oproti ostatním. „Přehnaný jásot“ asi není třeba, ale potlesk by si Německo nejspíš zasloužilo.
Stejně tak neplatí, že německá velvyslankyně v USA Emily Habertová „krotí nadšení“ z německého úspěchu. Habertová pouze říká, že neexistuje žádný ryze německý osvědčený postup proti pandemii. Bezpečnostní doporučení jsou po celém světě zhruba stejná. Záleží jen na obyvatelích a na vládách, jak efektivně a striktně je budou vymáhat. Velvyslankyně nicméně vůbec netvrdí, že si německý postup nezaslouží pozornost či chválu. Ano, postup to nejspíš nebyl unikátní, ale to neznamená, že nebyl úspěšný. Bohužel německé diplomatce tedy Sládek vkládá do úst něco, co nikdy nevyslovila, a tvoří tím nepřesný obraz o německé situaci.
Sládek má jistě pravdu, že Němcům ještě při zvládání pandemie pomáhají shody okolností, které nemohli ovlivnit – například relativně mladá populace, která je nejspíš méně náchylná k vážnému průběhu nemoci. Nicméně musím odmítnout zařazení faktorů jako „kvalitní zdravotnictví“ či „úspěšný program testování“ do výčtu oněch šťastných okolností, které Němcům pomohly. Naopak. Kvalitní zdravotnictví a promyšlený systém testování vyžaduje dlouhodobou koncepční práci a systematičnost. Jak jsem již zmínil výše, Německo testuje v přepočtu na obyvatele výrazně více než Británie, což je jen těžko náhoda.
Dále pak není zcela pravdivé Sládkovo naznačení, že Němci jsou úspěšnější proto, že měli víc času se připravit. Jistě, pandemie sem přišla později než například do Itálie, což znamenalo jistý čas navíc. Nicméně je velmi pravděpodobné, že německé zdravotnictví bylo na krizi podobných rozměrů připravenější než v jiných zemích, a to již dlouho dopředu. Už v roce 2012 (tedy před osmi lety) vyšla ve vědeckém časopise Intensive Care Medicine studie, podle které mělo Německo zdaleka největší počet lůžek intenzivní péče – přesně 29,2 na sto tisíc obyvatel. Velká Británie tehdy měla kapacitu pouze 6,6 lůžka, tedy hluboko pod průměrem EU. Česko bylo s 11,6 lůžka těsně nad průměrem. Takže ano, je sice asi pravda, že „němečtí lékaři nejsou lepší než lékaři jinde“, ale je evidentní, že německé zdravotnictví lépe připravené bylo.
K tvrzení, že Německo „podceňovalo“ roli roušek v omezení šíření nákazy, mělo „nekonzistentní“ názory a že nyní německé úřady „překvapivě“ tvrdí, že jsou roušky užitečné. Jistě, z pohodlí české kotliny, kde se nošení roušek prakticky přes noc stalo div ne náboženstvím, by se mohlo zdát, že jsou všelékem a že kdo je nenosí, je automaticky vyvrhelem společnosti. Nicméně platí, že vědecká obec si dodnes není přínosem roušek zcela jistá. Například Světová zdravotnická organizace doporučuje jejich nošení zejména těm, kteří jsou nemocní, nebo mají příznaky onemocnění, či se starají o jiné, kteří buď nemocní jsou, nebo mají příznaky. Německý Institut Roberta Kocha pak doporučuje jejich nošení v místech s vysokou koncentrací lidí. Nicméně odborníci upozorňují, že nesprávná manipulace s rouškou může přivodit více škod než užitku a že by jejich používání mělo kvůli nedostatku zásob být vyhrazeno zejména těm, kteří roušky opravdu potřebují. Tedy třeba zdravotnickému personálu.
Navíc, jelikož německá vláda nebyla schopna zajistit distribuci roušek do každé domácnosti, zdá se mi rozumné, že se z jejich nošení nestala povinnost, jejíž porušení je tvrdě sankcionováno, jako tomu je v Česku. Patří podle mého názoru k zodpovědnému chování vlády, aby vyžadovala pouze dodržování takových pravidel, jež je sama schopna garantovat. Můžeme diskutovat o tom, jak zodpovědné a fér je po občanech vyžadovat, aby si roušky sami ušili. Německá vláda se každopádně domnívá, že by to moc fér nebylo.
Německo je navíc federací. Jak správně Sládek uvádí, zdravotnictví je ve výlučné kompetenci spolkových zemí. Vláda jim nemůže nic taxativně nařizovat. Německá ústava dokonce neumožňuje vyhlášení nouzového stavu v takovém rozsahu, jak ho známe z Česka. To má jasné a legitimní historické důvody. Článek 48 ústavy Výmarské republiky umožňoval spolkové vládě vydávat dekrety a přikazovat spolkovým zemím opatření bez vlivu parlamentu. Právě skrze článek 48 Adolf Hitler schválil tzv. zmocňovací zákon. K čemu vedl, to už historie ví přesně. Nyní je tedy zcela běžné – a ústavodárce to tak chtěl – aby vláda nemohla spolkovým zemím nařizovat. Vyčítat federální republice v takovémto kontextu nekonzistenci je tedy liché a zavání to neinformovaností.
Německé federální uspořádání souvisí i se Sládkovou další zcela neobjektivní a politicky podbarvenou výtkou, a sice že se Angela Merkelová „chovala jako vždy v minulosti. Zpočátku nedělala vůbec nic.“ Toto zvolání se snaží vsugerovat, že německá vláda nástup pandemie zaspala. Což není pravda. První případ nákazy byl v Německu potvrzen 27. ledna. Už o den později spolkový ministr zdravotnictví Spahn uspořádal tiskovou konferenci, na které uklidňoval občany. Byly zřízeny krizové linky pro ty, kteří byli situací vyděšeni. Další tisková konference následovala už 1. února, spolková vláda následně poslala ochranné vybavení do Číny. Devátého března se pak vyjádřil mluvčí spolkové vlády Steffen Seibert, který ubezpečil občany, že celá vláda, s „kancléřkou ve velení“, se pandemií zabývá.
Ano, Angela Merkelová zpočátku nevystupovala. Ale vzhledem k výše popsanému německému kontextu to ani nebylo nutné. Jednat musely především jednotlivé spolkové země, a to se dělo. Jistě, v Česku jsme si zvykli, že vláda má několik tiskových konferencí denně, často s protichůdnými oznámeními. Dá se ale tvrdit, že umírněnější, klidnější přístup, kdy nejvyšší představitelé státu vystupují až po zralé úvaze, je rozumnější. Nicméně kancléřka Merkelová ke krizi vystoupila již 11. března, kdy pandemii – proti zvyklostem – věnovala celou tiskovou konferenci. Není tedy zdaleka pravda, že buď ona, nebo spolková vláda nic nedělaly, a už vůbec, že to tak bylo „vždy v minulosti“.
Angela Merkelová sice 10. března řekla, že je možné, že se virem nakazí 60–70 % Němců. Nicméně není pravda, že tím Němce „vystrašila“, jak píše Sládek, nebo že by snad tento odhad pocházel z její nedostatečné erudice, jak se snaží naznačit. Naopak. Původním autorem odhadu byl již 1. března celosvětově uznávaný virolog Christian Drosten, který je například autorem PCR testu. Tím se dnes na celém světě zjišťuje přítomnost koronaviru v těle, a Drosten je v současnosti vládním poradcem pro koronavirus. A rozhodně neplatí, že by Drosten Němce jakkoliv „strašil“. Naopak říkal, že promoření populace na 70 procent může trvat dlouhou dobu, možná až dva roky, a postupovat může velmi pomalu. Dokonce prohlásil, že věří tomu, že se „plamen viru podaří v Německu udržet tak slabý, že si jej časem v běžném životě sotva budeme všímat“. S tím, že se časem promoří velká část populace – a je jen otázkou, jak rychle k tomu dojde – mezitím souhlasí mnoho odborníků. Němci tedy neřekli nic převratného, bez ohledu na to, jestli to například Andreje Babiše pohoršilo.
A nakonec k argumentu, že Německo sice odmítá společné evropské dluhopisy, ale „argumentaci nechává na nizozemském ministru financí“. Opět není pravda, že by se k nechuti vydat evropské dluhopisy Němci vůbec nevyjadřovali. Odmítl je například spolkový ministr financí Olaf Scholz nebo třeba bavorský premiér Markus Söder. Ba co víc, už 23. března tzv. eurobondy jasně odmítl také Peter Altmaier, německý ministr hospodářství a energetiky, současně stranický kolega a blízký spojenec Angely Merkelové. Což je v diplomacii zhruba totéž, jako kdyby to udělala Merkelová sama. Takže opět, vyčítat Německu nečinnost na evropské úrovni je liché. Navíc Německo v odporu k evropským dluhopisům zdaleka není samo. Proti se kromě Německa a Nizozemska vyslovuje například také Rakousko či Finsko.
Cením si Sládkova zájmu o situaci v Německu. Nicméně na základě výše uvedených skutečností se nemůžu ubránit dojmu, že jeho cílem nebylo čtenářům poskytnout objektivní informace a z nich dovodit logické, objektivní závěry. Spíše se zdá, že se snažil Německo systematicky prezentovat v nelichotivém světle. Ostatně nebylo by to poprvé, co Jiří Sládek předával skrze MF Dnes dezinformace. V loňském roce se nechvalně proslavil lživým tvrzením, že Švédsko „vzdává“ integraci přistěhovalců, jelikož údajně omezuje výuku švédštiny. To se ukázalo jako zcela nepravdivé a z autorových zdrojů naprosto nevyplývající. Sládek po medializaci svého „přešlapu“ článek mírně upravil a změnil jeho titulek. Napsal také, že stockholmská čtvrť Rinkeby je no-go zóna. To se rovněž ukázalo jako nepodložený hoax, který rozšiřovaly i otevřeně dezinformační weby. Zdá se tedy, že Sládkova účelová práce s informacemi nebude důsledkem nepozornosti či jednotlivé chyby, ale systematické snahy překrucovat fakta a prezentovat je tak, aby to mezi čtenáři vzbudilo rozhořčení či strach.
Já sám nejsem virolog a nechci za každou cenu tvrdit, že Německo pandemii zvládlo absolutně bez chyb. Přehnaný jásot, o kterém Sládek píše, není oprávněný ani zde, to je jistě pravda. Nicméně argumenty, které ve svém článku uvedl, žádné zásadní pochybení Německa nedokazují. Jestli pochybení existují, je potřeba je hledat jinde a s respektem k objektivní, kritické práci s daty. Ta mi bohužel ve Sládkově původním článku chybí. Což je u novináře píšícího pro deník s výraznou čteností poněkud politováníhodné.
Autor je politolog žijící v Německu.
