Překladatel a diplomat Michael Žantovský, poradce prezidenta Petra Pavla FOTO: Veronika Rejmanová
FOTO: Veronika Rejmanová
ROZHOVOR / Proč je na Klause smutný pohled? Co je příčinou degenerace Miloše Zemana? Čím ho naopak uklidňuje Petr Pavel? K takovým a podobným otázkám se mi v rozhovoru pro knihu „Disidenti u moci. Česká cesta ke svobodě a demokracii“ vyjádřil překladatel a diplomat Michael Žantovský, který působil jako poradce prezidenta Václava Havla a nyní radí i Petru Pavlovi. Inspirativní knihu, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, můžete zakoupit v našem e-shopu.
V čele České republiky jsme dosud měli čtyři prezidenty. Jakou emoci či asociaci ve vás vzbuzují jména Havel, Klaus, Zeman, Pavel?
Asi nedokážu všechny čtyři reflektovat ve stejné rovině, poněvadž Václav Havel byl z nich jako jediný nejen můj šéf, ale také blízký přítel. Často lidi překvapuji tím, když připouštím, že mám ambivalentní vztah k Václavu Klausovi. Znám ho dlouho, už od sametové revoluce, a nepřestávám se podivovat nad jeho psychologickým ustrojením a tím, kam ho vede. U Klause jsem dospěl k obrazu Jekylla a Hyda, znám ho totiž jako Jekylla, když jsem jej jako velvyslanec ve Washingtonu mnohokrát doprovázel po Americe a mohli jsme spolu být sami a diskutovat.
Zjistil jsem, že když je člověk s Václavem Klausem ve dvou, chová se jako kultivovaný, vzdělaný, přemýšlivý a vtipný člověk s opravdovým zájmem o jazz, literaturu a kulturu. Teprve v okamžiku, kdy přijde někdo třetí, vzniká problém, poněvadž Klaus se změní v Hydea a začne se předvádět, nesnese totiž konkurenci, nebo dokonce rovnocennost, druhého tupí a zesměšňuje, a říká i všelijaké hlouposti. Proto tvrdím, že největším nepřítelem Václava Klause je Václav Klaus. U všech případů narcistické úchylky funguje progrese, takže v pokročilém věku už ani aspekty, které jsem u Klause kdysi respektoval, bohužel nenacházím. Je to velmi smutný pohled.
A co Miloš Zeman?
Miloš Zeman byl nesporně schopný politik, kdysi jeden z nejlepších politických rétorů v této zemi, a nikoliv neúspěšný premiér. Nicméně je to člověk, který je zcela pohlcen touhou po moci. Říká se, že když se poprvé rozváděl, vypovídala u soudu i jeho matka, přičemž mluvila o Milošovi jako o chytrém a nadaném chlapci, který byl velmi osamocený. Jeho nejoblíbenější aktivitou prý bylo, že se v trenýrkách postavil před zrcadlo a recitoval Friedricha Nietzscheho. I kdyby to nebyla úplná pravda, jako metafora pro pochopení Miloše Zemana to nemá chybu.
V kombinaci s pokročilými degenerativními změnami, jež způsobuje desetiletí trvající alkoholismus, který je u něj naprosto zřetelný, to vede k destrukci i toho mála morálního cítění a k obrazu člověka, který je v podstatě zlý a vyžívá se v tom, že je zlý. Je to právě zášť a nenávist, co ho udržuje naživu. Paradoxně platí, že je to intelektuálně zcela zaostalý člověk, zamrzlý někde v šedesátých letech, což mnohým není na první pohled zřejmé. Jeho erudice končí Římským klubem, nebo Dostojevským, kterého jsme tehdy všichni oblibovali, ale on už pak pořádně nepřečetl nic.
Aktuálně máte docela blízko k prezidentu Petru Pavlovi…
K Petru Pavlovi mám vztah jako jeden z jeho poradců pro zahraničněpolitické otázky. Snad mě nikdo nebude podezřívat ze zaujatosti, když řeknu, že to je balzám na duši každého občana, který si s prezidenty Klausem a Zemanem protrpěl dvacet let. Prezident Pavel je člověk, který má hodnotový rámec dobře srovnaný, nadto je natolik erudovaný v oblasti zahraniční politiky, že máme v našem poradním týmu někdy pocit, že ani nepotřebuje příliš radit.
V těchto časech, které jsou velmi nejisté, je velmi uklidňující pocit, že v čele našeho státu stojí člověk, který je profesně na výši a osobnostně vyrovnaný, nepodléhá emocím, nevyřizuje si s nikým účty. Prezident Petr Pavel spolu s vládou premiéra Petra Fialy nesporně pomohl k obnovení dobré pověsti České republiky ve světě, díky tomu máme i o něco silnější slovo v zahraničněpolitických záležitostech. Bohužel však platí, že se to může změnit ze dne na den s výměnou vládnoucí garnitury, stačí se podívat třeba na Slovensko.
Rusko, Čína a Írán vyhlížejí post-západní svět, který bude oproštěn od údajně západního konceptu lidských a občanských práv. Z čeho máte v globálním kontextu největší obavu?
Globální situace je opravdu výbušná. Ačkoliv mohou být finální představy o budoucím světě u agresivních mocností typu Ruska a Číny podobné, nástroje, prostředky a metody, které používají, se diametrálně liší. Jejich zájmy nejsou ze střednědobého hlediska kompatibilní, představa čínsko-ruského soupeření je stejně reálná jako soupeření čínsko-západní. V blízké perspektivě vidím výrazný rozdíl v tom, že Rusko je nepřítelem současného mezinárodního řádu, snaží se ho rozvrátit a zničit, poněvadž vychází z představy, že nemůže naplnit své imperiální ambice v rámci toho nynějšího.
Čína aktuálně ze stávajícího mezinárodního řádu těží a v tomto smyslu je jeho nedílnou součástí, její prosperita, obchod a hospodářský pokrok jsou závislé na tom, zdali tento řád vydrží. Jsem přítelem Tchaj-wanu, ale občas irituji své přátele, když tvrdím, že se Čína v nejbližší době nechystá podniknout invazi na Tchaj-wan, a to nikoliv proto, že by to vojensky nebylo proveditelné, ale proto, že by to znamenalo zničení nebo přinejmenším přerušení výroby osmdesáti procent technologicky vyspělých čipů na této planetě. Samozřejmě si o konečných cílech Číny, co se týče Tchaj-wanu, nedělám žádné iluze, ale myslím si, že takzvaný hongkongský scénář je pravděpodobnější, byť v tom nemusí být velký rozdíl.
Myslíte, že aktuální válka Ruska proti Ukrajině nás jako Evropany trochu probudila?
Evropu to poněkud sjednotilo, válka vyvolala mezi Evropany pocit ohrožení, na který po počátečních rozpacích většina evropských zemí reaguje správně, to je pozitivní. Výjimky ovšem jsou, v zemích jako Slovensko, které by na základě vlastních historických zkušeností mělo vědět, oč se jedná.
Zdá se, že naši noví atlantičtí partneři, Finsko a Švédsko, jsou v tomto ohledu daleko poučenější. Obávám se ale, že celkově nejsou Evropané a evropské vládnoucí elity vnitřně připraveni změnit svoje myšlení a politiku, což se projevuje i ve volbách, třeba do Evropského parlamentu, totiž posilováním sil, které těží z pocitu, že liberální demokracie selhala a nebere v úvahu zájmy „normálních lidí“. A voda stoupá!
Nemám příjemný pocit a jediné, co vidím jako nadějné, je vzrůstající voličská účast i ve volbách do Evropského parlamentu, neboť občané si uvědomili, že se evropská politika skutečně týká i jejich života, ať už jde o migraci, ceny energií, nebo bezpečnost.
