Michael Žantovský: Putinovo Rusko uvízlo ve velkoruském bludu, Česko musí pomáhat s udržováním jednoty NATO

Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý diplomat Michael Žantovský (ČTK/Šulová Kateřina)

Ředitel Knihovny Václava Havla a bývalý diplomat Michael Žantovský | FOTO: ČTK/Šulová Kateřina

Michael Žantovský, ředitel Knihovny Václava Havla, býval Havlovým poradcem a tiskovým mluvčím, působil též jako český velvyslanec ve Spojených státech, Izraeli a Velké Británii. Jako někdejší diplomat pozorně sleduje aktuální geopolitickou krizi související s agresivitou Putinova Ruska a promyšlenou zahraniční politiku považuje za klíč k udržení svobody a demokracie v České republice. V této souvislosti se v rozhovoru pro náš deník FORUM 24 vyjádřil jak k velkoruským bludům, tak k prioritám české diplomacie a blížícího se českého předsednictví v Radě EU.

Francouzský prezident Macron hovořil na tiskové konferenci po nedávném setkání s Putinem v Moskvě o tom, že Západ a Rusko mají sice rozdílné pohledy na „ukrajinskou krizi“, je však třeba hledat „společný pohled na Evropu“. A volal po debatě o nové bezpečnostní architektuře Evropy. Ve střední a východní Evropě zní takové nápady zlověstně. Myslíte, že existuje smysluplný prostor pro vtahování Ruska do evropských bezpečnostních otázek?

Vztahy mezi Západem a Ruskem jsou momentálně na nejnižší úrovni za celá desetiletí. Nová ruská agrese proti Ukrajině by je zatížila ještě mnohem víc a na dlouhou dobu. Pokud se však krizi podaří vyřešit mírovými prostředky a Rusko ustoupí ze svých nesplnitelných požadavků, bude třeba hledat nový dlouhodobý rámec pro vztahy mezi Ruskem a Západem, jakkoli to může znít riskantně. Vycházím z přesvědčení, že Rusko není neodvolatelně odsouzeno k tomu, hrát roli evropského kazimíra.

(Týdeník FORUM)

Rusko je již téměř tři sta let uvízlé v dilematu svých evropských historických genů a velkoruského bludu. Cesta z něj vede jen přes přihlášení se ke společným kulturním tradicím a hodnotám, které nikdo Rusku násilně nevnutil, ale které spoluvytvářely a k nimž se hlásily generace ruských intelektuálů, osvícenců a odpůrců samoděržaví i bolševismu. To by Rusku umožnilo si také uvědomit, že reálné hrozby a rizika pro něj nepocházejí ze Západu či z NATO, ale odjinud. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění (například Levadova centra), lepší vztahy se Západem si na rozdíl od Putina přeje i valná část ruských občanů.

Jenže je evidentní, že Putin rozehrál se Západem geopolitickou „velkou hru“, v níž nejde jen o Ukrajinu. Jak hodnotíte aktuální angažmá Česka vůči Ukrajině, ale také našim spojencům v Pobaltí? Nemělo by Česko v rámci NATO být aktivnější ve strategické debatě i konkrétních návrzích?

„Velká hra“ nepochybně svědčí o Putinově představě o vlastní velikosti. Je to ale také hra, v které se často projevuje známý optický klam zaměnitelnosti figury a pozadí. Je stejně dobře možné, že Putin předstírá grandiózní geopolitický plán, ale jde mu přitom o Ukrajinu. Anebo předstírá, že mu jde o Ukrajinu, a ve skutečnosti se snaží změnit geopolitické uspořádání po konci studené války. Jeho skutečné motivy neznáme, a navíc je zřejmě schopen strategického oportunismu, podle něhož mění momentální nastavení hry.

České působení v této krizi mi zatím připadá přiměřené našim možnostem a zahraničněpolitické orientaci. Cesta ministra Lipavského na východ Ukrajiny měla jasný rozměr demonstrace solidarity, a byla tak stejně důležitá jako dar dělostřelecké munice ukrajinské armádě. A co by mělo být naším hlavním příspěvkem? Musíme pomáhat udržovat jednotu Aliance a zákulisně vybízet některé evropské spojence a diplomacii EU k jednoznačnějšímu postoji. Zatím si nemáme co vyčítat.

Ruský prezident Vladimir Putin (ČTK/ABACA/Jacovides Dominique/Pool/ABACA)

Jak z pohledu aktuální mezinárodní situace zpětně vidíte události z let 1989–1991, kdy se Čechům podařilo vymknout ze sovětsko-ruského imperiálního chomoutu? Občas se Václavu Havlovi vyčítá, že opustil svou vizi rozpuštění Varšavské smlouvy i NATO a začal výrazně podporovat náš vstup do Severoatlantické aliance.

To kritické okno se ve skutečnosti objevilo ještě o něco později. První dva porevoluční roky byly ve znamení nejrůznějších diskusí o nové evropské bezpečnostní architektuře, včetně proměny KBSE v OBSE, Gorbačovovy představy „evropského domu“, Mitterandovy koncepce Evropy soustředných kruhů i možnosti atrofie NATO po rozpuštění Varšavské smlouvy. Moskevský pokus o puč v srpnu 1991 a neschopnost zabránit válce v bývalé Jugoslávii mnoha lidem otevřely oči. Havlovi není třeba vyčítat, že mu byla obecně bližší politika dorozumění a spolupráce. Dokázal však včas reagovat na měnící se okolnosti a přetrvávající potenciální hrozbu z Východu.

Nebylo vlastně přijetí České republiky do Aliance v roce 1999 malým zázrakem? Jak na celý proces vzpomínáte? Měl v západní Evropě a USA nějaké zásadní odpůrce? A jaké signály vůči nám tehdy vysílalo Jelcinovo Rusko?

Být ve správný čas na správném místě je jedním z předpokladů úspěchu nejen v diplomacii. Jinak ale nešlo o žádný zázrak, ale o tvrdě odpracovaný úkol. Museli jsme vytvořit vnitrostátní předpoklady pro přistoupení včetně civilní kontroly nad armádou, znovu prezentovat Českou republiku jako suverénní demokratickou zemi po rozdělení Československa, prokázat schopnost prakticky přispívat k evropské bezpečnosti účastí v mírových misích v bývalé Jugoslávii, zvýšit výdaje na obranu a získat západní spojence v čele se Spojenými státy pro myšlenku rozšíření.

Prezident Putin a car Mikuláš II. - nynější ruský imperialismus představuje zvláštní amalgám carské a sovětské tradice (Łukasz Adamski / Atlantic Council)

Jeho odpůrců v Evropě i ve Spojených státech bylo víc než dost. Francouzi i Britové zůstávali dlouho k myšlence rozšíření vlažní, v Německu ji vlastně podporoval jen ministr obrany Volker Rühe a nová administrativa prezidenta Clintona se chtěla soustředit především na domácí ekonomiku.

V Americe byla také velmi hlasitá skupina odborníků, kteří upřednostňovali ruské zájmy, anebo se obávali ruské reakce, včetně veterána americké diplomacie George Kennana, přední zastánkyně rusko-amerických vztahů Susan Eisenhowerové, skupiny amerických velvyslanců v čele s bývalým americkým velvyslancem v Praze a v Moskvě Jackem Matlockem nebo vlivného komentátora The New York Times Thomase Friedmana.

Klíčem bylo získat podporu významných členů amerického Kongresu z obou politických stran a postupně přesvědčovat vedoucí činitele administrativy a Clintona samotného. Osobně se o to zasloužili prezidenti Havel a Wałęsa, pomáhala nám Madeleine Albrightová i polské, maďarské a české krajanské komunity. Ale teprve když Clinton v Praze v lednu 1994 prohlásil, že rozšíření NATO už není otázkou „jestli“, ale pouze otázkou „kdy“, jsme získali jistotu, že cíle můžeme dosáhnout.

Martin Nejedlý, Jiří Ovčáček a Vratislav Mynář naslouchají vystoupení Miloše Zemana na Valném shromáždění OSN v New Yorku (19. 9. 2017) (ČTK/Vondrouš Roman)

Pro Česko jako středně velkou zemi EU a malý stát západního civilizačního okruhu je nutný důraz na zahraniční politiku a diplomacii. Jejich základní půdorys je jasný – jsme členy EU a NATO. Přesto – jsou nějaké akcenty, které vám v české zahraniční politice dlouhodobě chybí? Anebo byly vytěsněny a zasluhují si obnovení?

Našemu členství v EU a NATO předcházelo základní strategické rozhodnutí zvolit si západní orientaci jako odpovídající našemu historickému a kulturnímu zakotvení a hodnotám nového demokratického státu, který jsme začali budovat. Širší integrace v evropských a atlantických strukturách by také nebyla možná bez vyřešení a položení nových základů vztahů s našimi bezprostředními sousedy.

To všechno, stejně jako akcent na dodržování lidských práv i v našich mezinárodních vztazích, je součástí odkazu Václava Havla. Jeho následovníci a střídající se vlády akcentovaly tu jeden, tu druhý aspekt tohoto odkazu, ale vcelku se podařilo kontinuitu naší zahraniční politiky zachovat. Málokdo nezasvěcený si uvědomuje, jak velká je to deviza při praktickém výkonu diplomacie.

Blíží se české předsednictví v Radě EU. Aniž bychom je přeceňovali, co by mělo být prioritou Česka?

Existují dva druhy priorit v zahraniční politice a v politice vůbec. Ty první se vytvářejí v kabinetech ministrů a v odborech analýz a plánování. Ty druhé, důležitější, vytváří život sám. Před naším prvním předsednictvím v roce 2009 nám také nikdo neřekl, že současně s ním začne operace „Lité olovo“ v Gaze, tři týdny po jeho začátku vypukne první rusko-ukrajinská plynová krize a v jeho prostředku povalí oportunistický sociálnědemokratický vůdce okresního formátu vládu.

Bezpečnostní politiku jsme v tomto roce chtěli přenechat francouzskému předsednictví, ale je pravděpodobné, že bezpečnostní problémy a krize přetrvají až do druhé poloviny roku. Stejně tak jsme se nechystali na energetickou politiku jako ústřední prioritu, ale asi nám nic jiného nezbude. Chtěli jsme naopak učinit naši prioritu z vědy a inovací, ale je otázka, kdy bude muset Evropská centrální banka šlápnout na brzdu a přiškrtit tak zdroje investicí do těchto oblastí. Když se britského premiéra Harolda Macmillana kdysi ptali, co je na politice nejtěžší, odpověděl: „Events, my dear boy, events.“

Johana Hovorková, Milan Tesař, Veronika Kučíková, Dan Hrubý a Jaroslav Bican z nové redakce Týdeníku FORUM (Roman Black Černý a Michal Hošek)

Vidíte zde i nějaký prostor pro koordinaci našeho postupu třeba s poněkud problematickou Visegrádskou čtyřkou?

Pokud jde o V4, je to jako v rodině. Vždycky je v ní někdo problematický. Sourozence si člověk nevybírá. Na V4 je zajímavé, že se v ní role problematického sourozence střídá. Nejdřív to bylo Mečiarovo Slovensko, pak Klausovo Česko, teď se jako problematické jeví Polsko a ještě vážněji Orbánovo Maďarsko. Ale hlubší důvody regionální spolupráce, mající zásadní geopolitické, historické a kulturní kořeny, přetrvávají. Zatracovat formát V4 je přinejmenším předčasné a dle mého názoru i neprozřetelné. Může nám ještě přijít vhod.

Působil jste jako český velvyslanec v USA, Izraeli a Velké Británii. Čím by se mohla česká diplomacie od těchto zemí inspirovat? Může být naším vzorem ve strategickém a taktickém myšlení třeba Izrael?

Hledat inspiraci musíme pořád a všude. Z USA bychom mohli pochytit širší koncepci „zahraničně-politické komunity“, která se neomezuje na státní struktury, ale zapojuje do tvorby zahraniční politiky širší okruh odborníků, think tanků a opinion-makerů. Izrael je nesmírně cenný, ale pro nás těžko aplikovatelný příklad národa, jehož nedávná historická zkušenost byla tak traumatická, že si z ní odnesl poučení, že v boji o přežití se nakonec může a musí spolehnout jenom sám na sebe a někdy si přitom nevybírat prostředky. Od Britů se můžeme poučit, že když diplomat řekne „Je osm hodin“, nemusí tím nutně myslet osm hodin. A ode všech tří můžeme pochytit, že sledování dnes v Evropě tak nepopulárních národních zájmů není nutně rezignací na hodnoty, o které se opíráme, ale může být i způsobem jejich prosazování.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články