Michal Horáček: Někdy se naznačí, že i kalašnikov je řešení. Jsem zásadně proti

foto: video - Pavel Hofman ()

Kandidát na prezidenta ČR Michal Horáček mluví pro Svobodné fórum o tom, jak se zrodil nápad na jeho kandidaturu, že se nechce jen vymezovat vůči Zemanovi, co by řekl prezidentům Ruska a Číny, jak to bylo měsíce před listopadem 1989, jak se pracovali v Mladém světě a jaký je rozdíl mezi hazardem a sázkou.

Kde vás to vlastně vážně napadlo že budete kandidovat? V dětství každého napadne, že bude prezidentem, ale teď myslím reálně.

To nebyl žádný jediný okamžik, který bych mohl pojmenovat. Nazrávalo to postupně. Už rok předtím se na internetu objevily facebookové skupiny lidi, které jsem neznal a neznám dodnes ale postupně se tam sdružovali a měli za dobré vyzvat mě, abych se o takovou kandidaturu pokoušel. Postupně jich bylo několik tisíc a psali mi do komentářů na můj Facebook. Všechno se to vyhrotila 25. dubna, kdy jsem byl hostem u pana Martina Veselovského v DVTV a téma našeho rozhovoru mělo být jiné a já jsem se na to připravil. On se ale zeptal: „Uvažoval byste o něčem takovém?“ Já jsem řekl: „No možné to je.“ Následně během deseti – čtrnácti dnů jsem dostal asi třicet žádosti o rozhovor téměř ze všech médií. Zdálo se, že o to tedy nějaký zájem je. Některé rozhovory jsem poskytl a ohlas byl značný, tak jsem si řekl, že se ještě půjdu zeptat lidí do regionů. Navázal jsem dialog s lidmi a postupně ve mně to rozhodnutí dozrálo. Prohlášení přišlo 3. listopadu a od té doby je považuji za nezvratné a jednoznačné.

Tam asi člověk musí mít takovou zvláštní povahu, aby někde vylezl z auta, postavil se na nějakou krabici a řekl: „Volte mě.“ Když to řeknete, proč si myslíte, že by lidé měli volit Michala Horáčka, když je tady několik milionů dalších lidí, kteří by mohli tu větu říci?

Ještě nikdy jsem neřekl „volte mě“. Jezdím se představit a charakterizovat svůj program a předložit to, co považuji za zajímavé pro lidi. To zaprvé. Nejsem spokojený s tím, jak je prezidentská funkce v České republice vykonávána a chci to změnit. Konkrétně myslím, že jeden z důležitých úkolů, který Ústava předepisuje hlavě českého státu, je zastupovat stát navenek a tam jsem opravdu nespokojený. Nejen se současným panem prezidentem, ale třeba i s tím předchozím. Druhá věc je, že hlava státu má velkou symbolickou moc a po mém soudu není vykonávána dostatečně dobře a inspirativně pro celou společnost, protože je používána k tomu, aby se česká společnost rozdělovala, někteří lidé byli nějak ocejchování a označeni a pak byli vylučováni z pospolitosti jako vlastizrádci. Někdy se naznačí, že i kalašnikov je řešení. Jsem zásadně proti tomu.

Samozřejmě se musíme přít, nemůžeme myslet všichni stejně, ale ten spor musí být plodný. Obávám se, že naše vyjednávání ve veřejném prostoru plodné není. Chtěl bych, abychom se odvolávali na společný zájem a to je duchovní a materiální prosperita České republiky. Pak je tady ještě několik dalších věcí zejména to, že kandidát v přímé volbě je přece jenom něco jiného než kandidát v nepřímé volbě. Je to kandidát, který se má jít představit před své voliče nezprostředkovaně. Není důvod, aby kandidáta nominovala politická strana nebo hnutí. Ten člověk by měl přesvědčit voliče, že mezi ním a voliči není nikdo další. Jediný na kom jsem závislý, je volič. Slibuji, že se ze všech sil pokusím politické strany, které přicházejí s různými programy, většinou moc hezkými, vést k tomu, aby je plnily. Když ne na 100 procent, aspoň co nejvíce.

Je to jen symbolická moc, ale myslím si, že má reálný dopad a že se může konkrétně uplatňovat a že upozorňovat na neplnění volebních programu je dost dobře možné. Příště ti, kteří je neplní, už třeba nedostanou od voličů mandát aby působily v parlamentní vysoké politice s takovou silou jako dosud.

Myslíte si, že by se vzhledem k tomu, že se nepřímá volba změnila v přímou mělo uvažovat o změně prezidentských pravomocí? Tady nastala určitá nerovnováha, kterou teď vidíme jako soupeření mezi prezidentem a vládou třeba v zahraničně-politické oblasti.

Nemyslím si to. Soupeření mezi prezidentem a vládou není plodem přímé volby, bylo velmi výrazné už za obou předchozích prezidentů, za prezidenta Klause a svým způsobem i za prezidenta Havla. Myslím, že to je jedna ze slabin naší politiky, která oslabuje naši čitelnost. Zejména naši partneři mají veliké potíže pochopit, co je tedy vlastně zahraniční politika České republiky, jakou zastáváme pozici, jaké máme priority. Je to čím dál obtížnější, ale není to plodem přímé volby.

Pokud bude Miloš Zeman znovu kandidovat, tak to znamená, že byste byl v prvním nebo druhém kole pravděpodobně jeho soupeřem. On je protivníkem poměrně tvrdým a důvěra vůči němu se ve společnosti pohybuje mezi 55 až 60 procenty lidí. To je hodně. Vy byste vlastně musel některé z těchto lidí přesvědčit, aby přešli na vaši stranu. Jak to při jeho stylu a při hodnotách a jeho vyjadřování uděláte, aniž byste se začal podobat svému protějšku?

Dovolte abych řekl, že já s vaší premisou nesouhlasím. Za prvé vůbec není zřejmé, že zrovna pan inženýr Zeman bude znovu kandidovat. Takže se nechystám vymezovat vůči němu, to není vůbec potřeba. My nejsme zemanistán, kde by se všechno točilo kolem Zemana. jsme svobodná a stále ještě demokratická republika, kde může kandidovat každý kdo splní určité podmínky, komu je přes 40 let a je způsobilý k právním úkonům.  Druhá věc je, že jste zmínil, že podle průzkumů má pan prezident Zeman podporu 55 procent lidí, ale já tak sociologické průzkumy nečtu. Ta otázka je strukturovanější. Razantních a přesvědčených podporovatelů inženýra Zemana je asi 15 procent, stejně jako jeho razantních odpůrců je asi 15 nebo 16 procent voličů. To všechno, co je mezitím, je otevřené pro soutěž . Nálady lidí jsou dost proměnlivé, jsou takoví, kteří zastávají názor „spíše Zeman“, ale to může být dosti slabé. Mluvím s lidmi v regionech a oni mi sami říkají, že volili Zemana. „Copak jsem mohl volit toho Schwarzenberga?“ Pak dodají, proč by se jim to nelíbilo. Soudím tedy, že dostanou-li jinou nabídku, tak to jinak posoudí, protože jsou to lidé kteří mají vlastní hlavu a srdce.

Vy jste řekl, že jsme „stále ještě“ svobodná země. Proč „stále ještě“?

To znamená, že cítím takové na první pohled nenápadné tlaky, které omezují naše svobody. Jednou je to návrh zákona o tom, že se má zavést trest za hanobení prezidenta republiky, pak jsou tu různá pravidla pro podnikatele. Já sám mám malou firmu a občas vydám nějaké cédéčko, ale musím podávat různá hlášení, která předtím nebyla a těch omezení je stále víc. Ne že by to ohrozilo samu demokracii, takto zděšen nejsem, nicméně cítím vytrvalý tlak na občany na jejich větší „disciplinaci“ a dozor.

Když se podíváme na dnes tolik diskutovanou Elektronickou evidenci tržeb, připadá vám zbytečná, nebo jako šikanování lidí? Máte pocit, že by se přece jenom mělo pohlídat, aby lidé nekradli a hezky platili daně? Je to téma diskutované a ti takzvaní normální lidé, kteří pracují jsou živnostníci, teď mají pocit, že se na ně navaluje nějaké břemeno.

My spolu mluvíme shodou okolností několik hodin poté, co Elektronická evidence tržeb začala fungovat. Myslím si, že je ještě příliš brzo, abychom to mohli hodnotit, ale vy se ptáte spíše na tu filozofii. Obecně se domnívám, že je správné, aby prostředí jakékoli soutěže bylo co nejrovnější. Jestliže by tato evidence přispěla k tomu, aby podmínky trhu byly rovnější, tak eticky proti tomu nemohu namítat nic. Já daně platím a nejsem rád, když je někdo neplatí. Ta myšlenka není zavrženíhodná od samého počátku, ale spíše se obávám o její skutečné provádění.

Těch námitek je mnoho a já bych se také obával, protože vím co to znamená spustit vlastní web, nebo se pamatuji na obrovský problém, když byla spuštěná evidence motorových vozidel. Vidíme ale, že se sešel rok s rokem a o problémech evidence motorových vozidel už nic neslyším. Snad se vychytá i tohle, ale soudím, že těch problémů bude hodně, protože je to nesmírně složitá věc. Zadruhé se musím ptát – a to se musím jenom ptát, protože nemám odpovědi – k čemu to vede, kde jsou tato data skladována, je to úložiště dobře ošetřené? A zejména co z toho úložiště plyne a kdo a za jakým účelem to bude analyzovat?

Je to samozřejmě hodně spojeno s osobou pana ministra financí Andreje Babiše, jehož činnost jako médium sledujeme. Kromě toho, že je ministrem a velkým podnikatelem, tak je také majitelem velkých médií, což je kombinace neobvyklá. Berlusconi byl nejdřív mediální podnikatel a pak šel do politiky a tady je tomu vlastně naopak. Pan Babiš si média dokoupil. Vidíte v tom narušení svobody slova, svobody projevu a možnost využít to v politickém boji? Tam často rozhodují malá procenta, pokud jde o vliv na veřejnost a na konečný výsledek.

Tak o tom, že ten potenciál je mocný, o tom není sporu.  Když je někdo tak nesmírně bohatý a má drůbežárny a řepková pole a média a ještě je ministr financí… To se těžko někomu vyvrací názor, že té moci je příliš. Potřeboval bych vědět, jeli to někde už zneužíváno. Kdyby byly známy případy, že někteří redaktoři musí psát jinak, než by psali sami, nebo že dostávají zadání, jak mají psát. To by bylo alarmující, ale zatím takové případy neznám. Možná, že takové případy jsou. Nedokážu posoudit. Nicméně ano, zdá se, že je té moci akumulováno hodně. Na druhé straně: jak s tím nakládat? Kde je napsáno, že člověk, který má více než miliardu, něco nesmí? Když máte více než miliardu, tak nesmíte být ministrem financí?

Ten člověk žije hodně ze státních dotací…

To problematické je, souhlasím. Je li-to navázáno na to, že má lepší podmínky hospodářské soutěže než jiní. Je?  Ale to vy si jako novináři ošetříte, ne? A dáte to nám, občanům, vědět.

To my si někteří ošetříme. Když se vrátíme k prezidentským tématům, tak je samozřejmě zajímavé, jak stačil jeden Donald Trump, aby zmizel milion uprchlíků v Německu z předních stránek novin. Oni někde jsou. U nás třeba moc nejsou, ale tématem byli a může se stát, že se to vynoří v prezidentské kampani jako strašidlo, může třeba dojít k nějakému incidentu, nebo bude – třeba v nějaké menší formě – pokračovat příliv uprchlíků do Evropy. Jak vy byste jako prezident mluvil o této věci?

Předpokládám, že příliv uprchlíků bude pokračovat Otázkou je pouze, v jaké míře, ale 62 milionů lidí je v pohybu z různých důvodů, z důvodu brutální války v Sýrii, kde vidíme, jak ruské bomby dopadají na Aleppo a z dvou a půl milionového města jsou trosky, kde žije 300 tisíc lidí a nedá se tam přežít. Pak je také ve světě sucho a mnoho dalších důvodů, proč utíkat. Utíkají z rozvalených států, jako je třeba Libye, takže soudím,  že příliv uprchlíků pokračovat bude a je pouze otázka v jaké míře. A dokážeme-li to jako Evropané zvládnout, nebo do jaké míry to dokážeme zvládnout. Odpovídal bych na to tak, že si musíme uvědomit že tento fenomén je trvalý a bude provázet naše životy a životy našich dětí.

To co můžeme udělat, je zejména asistovat co nejblíže místu konfliktu, protože jestliže se dostali hluboko do nitra Evropy, tak už je pozdě a doporučovat nasazení hasičů vůči lidem, kteří prošli mořem  mi nepřipadá jako dobré řešení. Je to až tragikomické. Zejména bych pomáhal tam, kde můžeme pomoci vybudovat lepší tábory, než jsou dosud. Lepší v tom, že tam bude lepší hygiena a voda a jídlo a také školy. Když utíkáte z Aleppa a máte sebou šestiletého kluka a devítiletou holčičku, tak potřebujete školu, protože oni jsou vaše budoucnost. Pokud to tam nebude, tak si dovedu představit, že na jejich místě bych šel dál. Tam, kde se mé děti budou moci naučit číst a psát. Tam bychom měli pomáhat lépe a chytřeji, protože to nakonec bude levnější, než když budeme řešit už jenom následky.

Celkově na to recept nemám, protože to není jedna kauza, ale jsou to desítky různých kauz a potřebuji desítky různých řešení. Říci, že to vlastně řídí Muslimské bratrstvo, protože mi to řekl egyptský ministr zahraničí a že to tak asi bude, to je nehorázné a brutální zjednodušování. Musíme být připraveni na to, že i my budeme muset něčím přispět, finančně i materiálními a lidskými zdroji. Další věc – a to bych zastával razantně – nesmíme propadat panice a prohlubovat paniku. Takový mohutný fenomén paniku vyvolává, ale v panice nebudeme akceschopní. Bojme se, ale bojme se lépe. Bojme se pouze toho, co stojí za strach a tam konejme.

Právě jsem se chtěl zeptat, kdybyste se jako prezident potkal s Angelou Merkelovou, co byste jí k tomu řekl. Na to jste už nejspíš odpověděl. Co ale jako Česká republika můžeme aktivně navrhnout, krom sdělení, že nechceme kvóty? Co by stát naší velikosti a naši ekonomické síly a nálady obyvatel u nás mohl konkrétně udělat?

Česká republika by měla přispět asi tou měrou, jak je zastoupena v evropských záležitostech. My jsme země střední velikosti stejně jako nás nebo méně je Dánů a Maďarů a Slováků… My bychom měli podle svých sil a možností přispívat důstojně a sebevědomě, jak cítíme, že je to správné. V některých věcech jsme dobří, třeba v lékařství, můžeme pomoci v Sýrii a jinde, můžeme se starat třeba o zraněné děti, na hranice konfliktu jezdit a poslat tam lidi, kteří mají nějakou kompetenci. Bylo by to levnější a efektivnější než čekat.

V době příštího prezidenta budou tyto konflikty určitě ještě přetrvávat. Může se stát, že přijedete do Moskvy a potkáte se s Vladimírem Putinem. Co mu řeknete o sankcích vůči Rusku, co mu řeknete o Krymu, nebo jak to dnes v Rusku vypadá s lidskými právy?

Tam mám názor jednoznačný. Rusko se dopustilo něčeho už dlouho nevídaného tím, že anektovalo území cizího státu. Ruská federace garantovala Ukrajině, že když Ukrajina předá Ruské federaci jaderné zbraně, tak definitivně garantuje její územní celistvost. Jaderné zbraně Rusku předala a to pak anektovalo Krym. To je něco doslova nehorázného. Kdyby to nemělo odezvu, tak by to mohlo mít fatální následky v dalších anexích a podobných činech. To nejmenší, co mohla Evropská unie udělat, bylo že deklarovala svou vůli uvalit na Ruskou federaci sankce. Nepřeceňoval bych úplně jejich ekonomickou sílu, ale rozhodně bych nepodceňoval to, že jsme jako spojenci vyjádřili naše společné předsevzetí neustupovat ruské imperiální rozpínavosti, která je historickým jevem. Já bych rozhodně sankce podporoval.

Podobné je to zřejmě ve vztahu k Číně, která nás nejspíš nebude okupovat, protože je daleko, ani ta ekonomická výměna není zase tak velká. Nicméně Číňané jsou velmi aktivní a jsou nepříjemní, když se někdo setká s dalajlámou, mluví o nuceném odebírání orgánů na transplantace a podobných jevech. Jak byste se v takových situacích choval vy jako prezident? Přijedete do Pekingu a potkáte se s čínským prezidentem, nebo někde ve Spojených národech. Třeba byste nezačal sám aktivně, ale oni by začali být nepříjemní. Co byste řekl o dalajlámovi nebo pracovních táborech, nebo svobodě internetu?

Máme z dobrého důvodu nějaké spojence, třeba v Severoatlantické alianci. Je to spojenectví, které garantuje naši národní existenci a veškerá politika Česka je oprávněně opřená o to, že toto jsou naši spojenci. Jsou země, které jsou zajímavé a mají velkou ekonomiku, jako třeba Čína, ale našimi spojenci nejsou. Nemůžeme upřednostňovat zájmy těch, kteří našimi spojenci nejsou oproti zájmům těch, kteří našimi spojenci jsou, protože jsou to naše vlastní zájmy. Tak se při návštěvách Číny chovají evropští a světoví státníci. Rozhodně bych zdůraznil, že lidská práva jsou univerzální a nedělitelná a že nám leží na srdci. Ostatně i Čína je členem OSN a signatářem její Charty. Vy jste dokonce říkal, že bych čekal, až oni se zeptají. Já bych o tom mluvil sám.

Máme samozřejmě i společné zájmy s Čínou, abychom si za vzájemně výhodných podmínek vyměňovali služby a zboží a tím dosahovali větší prosperity. To máme za určitých podmínek dělat Jenom chci konstatovat, že přílišný lokajský postoj, který vyvrcholil dopisem čtyř našich nejvyšších ústavních představitelů pod známým memorandem vůči Číně, je velice smutná záležitost, kterou já bych rozhodně nikdy nepodepsal. To je daleko přes čáru , to si v roli aktéra vůbec nedovedu představit. Od té doby, co jsme vůči Číně tak vstřícní a přišel s tím prezident Zeman,  naše obchodní výměna s Čínou nevzrostla. Naopak, poklesla z 1,2 desetiny procenta veškeré naší obchodní výměny na 1,1 procenta, takže to výsledek nemá prakticky vůbec žádný. Aspoň v mé mysli z toho všeho zůstává jen pocit ponížení.

Mluvíme tady o svobodě a nesvobodě dnes. Když se podíváme zpátky, vy jste pracoval v Mladém světě. Jaká tam na konci těch 80. let byla atmosféra, co jste vlastně směli a co jste nesměli?

Mně se to těžko srovnává, protože to bylo moje první povolání, byl jsem poprvé skutečně zaměstnán až v roce 1986. Tehdy už byla v plném rozkvětu – aspoň v Sovětském svazu – perestrojka a glasnost a naši představitelé z toho měli hrůzu, protože byly legitimování smlouvou s Brežněvem a jeho doktrínou omezené suverenity. Ve skutečností jsme žili v okupované zemi a Mladý svět byl velice zvláštní, protože jeho šéfredaktorkou byla Olga Čermáková, která byla manželkou nejvyššího cenzora v Československu. Jmenovalo se to Federální úřad pro tisk a informace a jistě dokázala od svého manžela získat různá privilegia, aby byla kryta. Ona byla politicky aktivní a dělala si svou politiku, aby se Mladý svět četl. Heslo bylo „Už jsi čet Mladý svět?“ Přitom ta reklama byla úplně zbytečná, tehdy vycházelo 500 tisíc kusů a nebylo možné časopis dostat. Musel jste znát trafikanta, jeden výtisk četli tři nebo čtyři lidi. Dnes se to dá těžko sdělit někomu, kdo to nezažil.

Pro mě osobně to bylo také privilegium moci si pracovat v takové redakci, kde se občas se dalo něco zkusit. Pak záleželo na každém člověku, jestli chtěl něco zkusit. Zkusil jsem Dopisy z lásky a nenávisti, který nenáviděl Ústřední výbor SSM. Pak jsem také s kolegou Beniakem udělal první investigativní reportáž o Ochranném svazu autorském a jak rozděluje peníze. Také jsem bojoval s Pragokoncertem, aby sem občas pustil nějaké hudební skupiny, které by lidi opravdu chtěli poslouchat, třeba Genesis nebo Depeche Mode. Podařilo se to a Depeche Mode jsem mohl přivézt, takže jsem spokojený.

Iniciativa Most – to už ale byla vaše politika. V atmosféře léta 1989 už bylo jasné, že něco je nazrálé Ale nic konkrétního nikde nebylo. Měli jste nějakou odezvu už ty měsíce před listopadem, že by se s vámi komunisté chtěli nějakým způsobem bavit?

To bylo velice proměnlivé, oni sami nevěděli. Nebyla to úplná panika, ale byla to veliká nejistota. Oni se také dívali jeden na druhého a soutěžili o pozice. Lidé z ÚV SSM byli nenáviděni těmi z Ústředního výboru KSČ, protože od nich cítili tlak a podobně. Nedokážu to shrnout jedním slovem. Bylo to pro nás dost nečitelné a bylo to nečitelné i pro ně. Pamatuji se, že jsme byli na Škroupově náměstí, kam byla svolána demonstrace nezávislých iniciativ a kde mluvil Vašek Havel a další lidé, což tenkrát povolili v rámci nějaké glasnosti, aby se mohli ukázat a pak to zase zakázali a řekli „oni to zneužili“. Takže sami pořád nevěděli .

S tou iniciativu Most to bylo podobné, oni s námi vůbec nechtěli mluvit. Dávali jsme podání přes podatelnu na Úřad vlády a nic. Pak jsme šli jsme na premiéru Aristofanových Ptáků v Národním divadle a tam stál premiér Adamec. A moje žena mi řekla: „Tak jdi!“ Tak jsme za ním šli s Michaelem Kocábem a říkali jsme mu, „my vám dáváme tahleta podání a pořád nic“. A on říkal: „Hoši, ale to je složité.“ Ale už jsme o sobě věděli a jak situace potom dramaticky nazrála po 17. listopadu, tak už to bylo možné a byli jsme vybraní jako skutečný parlamentář politické síly, kterou je možné přivést přivést k jednacímu stolu.

Jaká byla v listopadových událostí role Státní bezpečnosti, co předem tušili, co věděli? Sami něco plánovali, nebo byli tím zaskočení, co chtěli uhrát?

Pane redaktore, jak to mám vědět? Nám Státní bezpečnost nesdělovala, jaké má plány.

Ale napsal jste o tehdejších událostech knihu Jak pukaly ledy.

Ale tam o tom nic není. Dozvěděli jsme se až roky později, že poradce pana premiéra Adamce pan Krejčí byl agentem Stb a držitel propůjčeného bytu či co, ale je to tak že když máte jednat s premiérem komunistické vlády, který prý také spolupracoval dokonce s KGB, tak s nimi prostě jednáte. Stejně jako když jednáte o tom, aby kapitulovalo nacistické Německo, tak nemůžete říci, že ten Dönitz, který je teď vede, je nácek. Byli to komunisti a měli své poradce a s tím já nemohu nic dělat.

Myslíte si, že potom lustrační zákon měl být, neměl být, byl málo důsledný, nemá dneska význam?

To je obrovská otázka. Protože ta revoluce byla tak sametová, tak má své následky. Na druhé straně, kdyby to tak nebylo, kdo by to soudil, koho pověsit nebo kdo se zatkne. Nakonec bych řekl, že bylo dobře, že to byla sametová revoluce, protože jsme nespáchali další příkoří, genocidu komunistické inteligence. Jistě se o tom bude mluvit celá desetiletí. Nemohu to posoudit. Každé z těch řešení mělo své kladné i záporné důsledky.

Myslíte, že komunisté už historicky dohráli?

Komunisté nedohráli, mám na mysli jednotlivé lidi, ne komunismus. Oni byli obrovskými vítězi té změny, oni vedli podniky, byla to nomenklatura, ředitel náměstek, politruk, to všechno byli bolševici. A ti tomu dění rozuměli. Kdo jiný si mohl podat privatizační projekt na Papírny ve Štětí, než nomenklaturní kádry a pak to dostali. Ti, kteří nebyli komunisti, tomu nemohli rozumět a nemohli udělat konkurenceschopný privatizační projekt. Jako osoby byli jednoznačně vítězi. To, že komunismus sám vítězem nebyl, je zřejmé, protože se zhroutil, implodoval svou vlastní slabostí a statečností lidí, kteří vyšli na náměstí a zvonili klíči by asi nestačila, aby komunismus prohrál. Komunisté, zejména v Československu, jsou spíš těmi vítězi.

Tak to je hezké slovo: vítěz. Je jasné, čím budu pokračovat. Myslíte, že bych si měl někdy vsadit?

Když budete mít dobré informace, tak určitě.

Tím myslíte třeba sport…

Myslím tím cokoliv, třeba volby. Já jsem si teda vsadil a netrefil jsem to, takže nejsem zrovna ten, který by vám to měl doporučovat. Nicméně máte-li silný názor a chcete ho zastávat, tak je dobré ho zastávat prostřednictvím něčeho, o co se obáváte přijít a chcete to získat. To je podle mé hráčské zkušenosti takové mužné zastávání stanoviska než něco říkat zadarmo.

Tam je samozřejmě problém, že máte třeba dobré informace, ale ne všechny. Jsou tu podplacené zápasy a podobně…

Jistě, celý život je takový, že nemáme všichni informace ani o své ženě.

Mezi sázkou a hazardem je asi velký rozdíl.

To je velký rozdíl. Já jsem se to snažil v několika knihách popsat. Ten rozdíl ostatně vychází už z rakousko-uherské filosofie práva, které vždycky rozdělovalo hry na dvě kategorie. Jedna je ta, která podléhá štěstí, když třeba kulička pobíhá po ruletě. A je to nastavené nějakým matematickým poměrem, aby to pro vás nebylo výhodné, ale pro toho, kdo tu ruletu roztáčí. A pak je ta druhá věc, kterou je zastávání nějakého názoru, kde zohledněte své informace, intuici, zkrátka rozumovou racionální úvahu, do které samozřejmě jako vždycky na světě vstupuje štěstí, ale menší měrou. Když si koupíte akcie na burze, tak také sázíte.

Politika je pro vás taky sázka?

Já nahlížím světa život z herního hlediska, takže ano, ale chtěl bych říci, že v obecném povědomí je hra něco, co je frivolní a nezávazné. Z mého hlediska je to naopak. Hra je něco, co je mnohem vážnější než normální život. Těžko se domlouváme na pravidlech a na sankcích za jejich nedodržování, zatímco v herním světě jsou vždycky pravidla, která musím chtít, jinak se hra se hroutí. A protože všichni chtějí, aby se nezhroutila, tak je dodržují a tak je hra pro mě mnohem serióznější záležitost než nehra.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]