Michal Klíma: Musíme ukázat, v čem spočívala zločinnost komunistického systému

youtube

Gustáv Husák řeční v roce 1971. Komunistická moc je zase po invazi v plné síle. | FOTO: youtube

Přinášíme plné znění otevřeného dopisu, který napsal předseda správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu, novinář a mediální manažer Michal Klíma Jiřímu Šestákovi, řediteli ještě neexistujícího Muzea paměti XX. století. Navazuje v něm na myšlenky, které už vyslovil v dopisech děkanovi Filozofické fakulty Karlovy univerzity Michalu Pullmannovi, historičce Muriel Blaive a Spolku studentů historie FF UK. Povědomí o tom, jaký byl totalitní komunistický režim, se ve společnosti a v nové generaci vytrácí a je třeba proti ztrátě historické paměti něco udělat.

Otevřený dopis řediteli zatím neexistujícího Muzea paměti XX. století Mgr. Jiřímu Šestákovi, Ph.D.

Vážený pane řediteli,

asi jste si povšiml bouřlivé diskuse, kterou rozpoutal můj otevřený dopis děkanovi Filozofické fakulty Karlovy univerzity, v němž jsem polemizoval s jeho předchozím rozhovorem. Následné reakce v médiích a zejména na sociálních sítích ukázaly, jak je u nás velmi zanedbána výuka moderní historie, jak velmi chybí muzeum, které by názorně ukazovalo nejširší veřejnosti, jak fungoval komunistický totalitní systém a jak se v něm lidem žilo. Zarážející množství mladých lidí, kteří ten režim nepamatují, vůbec nechápe základní principy jeho fungování. Navštívil jsem muzea moderní historie v mnoha zemích, tak vím, jak poutavě a názorně lze historii zprostředkovat – s využitím moderních technologií, interaktivních audiovizuálních zařízení apod.

Pavel Hofman

Když jsem se ve výběrovém řízení ucházel o místo, které jste pak získal Vy, měl jsem představu, že co nejrychleji zpřístupním veřejnosti historická fakta alespoň ve virtuálním prostředí a že muzeum začne vyvíjet viditelnou aktivní činnost ještě před tím, než získá své kamenné sídlo, protože bylo a je zjevné, že adaptace jakéhokoliv prostoru a příprava kvalitní expozice není otázkou krátké doby. V Polsku a v Maďarsku i v Německu se podobná muzea budovala roky. Možná by pomohlo, kdybyste využil možnosti, kterou přinesla právě otevřená diskuse, aktivně se do ní zapojil a pomohl myšlenku muzea zpropagovat, získat pro ni větší podporu a urychlit zahájení jejího účinného fungování.

Asi nejpozoruhodnější představa, která z diskuse zatím vyplynula, je, že na řízení komunistického režimu participovali pracující. Popírá to základní skutečnost, kterou si oba pamatujeme, totiž že základem komunistického režimu bylo systematické potlačování všech demokratických principů a direktivní řízení shora. Proto byl také označován jako „centrálně-direktivní systém“. Pochopitelně, nejde o nic nového. Komunistická propaganda byla založena na tom, že popírala realitu a tvrdila opak. Takže direktivní řízení vydávala za lidovou demokracii (včetně tohoto nesmyslného termínu). Nové je to, že tato nebezpečná fikce je i ve svobodné společnosti vydávána za skutečnost.

V zemích, kde fungují muzea moderní historie, je navštěvují školy, mladí lidé a srozumitelně se tu dozvídají, jak společnost fungovala. U nás velmi záslužnou činnost odvádí Post Bellum, neziskovka, občanská iniciativa, která má nehynoucí zásluhu, že zachytila stovky výpovědí pamětníků a že je velmi srozumitelně zprostředkovává všemi mediálními cestami. Také Člověk v tísni, další neziskovka, pomáhá zprostředkovávat mladým lidem totalitu. Ale ukazuje se, že je to stále velmi málo. Mladá novinářka, která se mnou nedávno dělala rozhovor, se mne ptala, jestli si opravdu nemyslím, že komunisté v socialismu umožnili pracujícím více se podílet na politickém dění. Chápu ji. Narodila se ve svobodné zemi a nedokáže si představit, že to všechno, co možná četla třeba v tehdejších médiích, je lež. Zejména když to nechápou ani někteří historici, kteří se tím obdobím profesionálně zabývají.

Muzeum paměti XX. století by mělo začít fungovat i bez budovy co nejdříve. Zasaďte se o to, ať instituce, kterou řídíte, začne působit jakoukoliv efektivní formou, která dokáže zastavit toto obrovské a nebezpečné zkreslování historie.

Milan Šimečka, marxista, vysokoškolský učitel, který byl po invazi armád Varšavského paktu donucen vyměnit katedru za bagr, podobně jako se to stalo mnoha marxistům, kteří odmítli souhlasit s tím, že okupace jejich vlasti je v souladu s jejich přesvědčením, popsal fungování komunistického režimu velmi ilustrativně v útlé knize Obnovení pořádku, která vyšla nejdříve v roce 1979 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a pak v druhém vydání v roce 1984 v londýnském exilovém nakladatelství Rozmluvy. Přesně tam popisuje to, co dnes zejména mladí lidé nechápou, jak režim dotlačil lidi, aby se mu podřídili:

„Motivace jejich základního postoje ke společnosti je skryta hlouběji a má málo společného se zdravým rozumem. Je dána jejich existenčním včleněním do systému, jejich ekonomickou a vlastně i komplexně lidskou závislostí na totální všemocnosti státu reálného socialismu. Zdravý rozum se může bránit a provokovat vědomí tisícem výhrad, je však slabý proti věčné závislosti naprosté většiny lidských bytostí na materiální determinaci. A ta přichází v našem případě jen z dobré vůle státu, z jeho funkce jediného rozdělovatele základních podmínek k životu.“

Jako by Šimečka před více než padesáti lety odpovídal na tvrzení, která dnes zaznívají o tom, že občané podporovali systém z vlastní svobodné vůle:

„Pro život v novém systému stačilo občanu vzít na vědomí jen několik nejvýraznějších faktů: že vládne jen jedna strana, že je jen jediná pravda, že osud člověka je závislý na přízni či nepřízni tohoto státu, že svět je rozdělen na přátele a nepřátele, že souhlasit se vyplácí a nesouhlasit nevyplácí, že hlavou nikdo zeď neprorazí, že stát nechce člověka celého, ale jen jeho menší část, která vystupuje nad hladinu veřejného života, a že tedy bude-li touto svou částí přikyvovat jediné pravdě, může si v celé neveřejné sféře dělat, co chce. Stát dal svým občanům najevo, že nepotřebuje občany do hloubky duše přesvědčené o postulátech každodenní propagandy, že mu stačí pasivní loajalita, uznání základních pravidel ve vztazích mezi občanem a státem, mezi občanem jako zaměstnancem a státem jako zaměstnavatelem, mezi občanem jako konzumentem a státem jako monopolním dodavatelem zboží, služeb, kultury, sociální ochrany, vzdělání apod. Dobrým předpokladem pro adaptaci v nových poměrech bylo, že neexistuje jiná alternativa. […] Adaptace v reálném socialismu je zvláštním druhem společenské smlouvy, jakou by si Jean Jacques těžko vymyslel. Je to však společenská smlouva poměrně spolehlivá, funguje už celá desetiletí a je základem stability reálného socialismu.“

Zájem novinářů i lidí na sociálních sítích o probíhající diskusi ukazuje, že jde opravdu o palčivý problém. Máme už dvě generace, které nepamatují totalitu, případně ji pamatují jen jako děti. Neumíme jim přesvědčivě ukázat, v čem spočívala zločinnost komunistického systému. Naopak to, v čem byl přitažlivý i pro jeho současníky na Západě, vystupuje do popředí. Totiž předstírání jeho lidovosti. Předstírání, že poskytuje širokým vrstvám podíl na rozhodování. Přitom nic nebylo vzdálenější skutečnosti.

Stojí před Vámi jako před ředitelem Muzea paměti XX. století velký úkol.

V úctě,

Michal Klíma

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner