Michal Veselý, generální ředitel společnosti KUPEG, hovoří o tom, jak čelit rizikům v podnikání a přitom se nebát kvůli strachu rozvíjet byznys. Také o tom, jak naši ekonomiku ovlivňuje situaci ve světě a v čem je pro nás přínos Evropské unie.
Jak by se dalo jednoduše říci, v čem je podstata vaší práce? Lidé se běžně setkávají s jiným typem pojištění, než je to, co nabízíte vy.
Stručně řečeno, je to ochrana podnikatele před rizikem selhání protistrany. Existence institutu úvěrové pojišťovny je ale dobrá pro celou společnost, nejen pro nějakou konkrétní firmu. Úvěrová pojišťovna totiž mimo jiné narovnává informační nerovnováhu v ekonomice, z níž žijí a profitují některé firmy, které spoléhají na to, že se o jejich nepoctivosti neví. Pak dochází k tomu, že se firmy obávají do něčeho pustit, protože nevědí, s kým mají co do činění. Dodavatel zkrátka a dobře nemůže stoprocentně vědět, jestli si může dovolit dodat produkt na fakturu do určité firmy v nějaké zemi.
A vy to víte…
My zaprvé přinášíme know-how a dokážeme klientovi poradit. Naším nejpočetnějším oddělením je oddělení analytiků. Například když chce někdo dovážet zboží třeba do Jihoafrické republiky nebo do Francie, tak my máme informace o tamních firmách. Zadruhé máme zkušenost, jakousi přidanou hodnotu, kterou si jinde nekoupíte. Je to historická zkušenost s jednotlivými odběrateli, která se u nás kumuluje díky tomu, že do určité firmy postupně dodávalo několik našich klientů. Proto dobře víme, co všechno se tam už stalo a s čím můžeme počítat.
Funkcí takové firmy, jako je Vaše, je vlastně hygiena obchodních vztahů, což znamená, že jste schopni identifikovat obchodního partnera, zda je zdravý, aby nedošlo k infekci, a potom poskytujete také první pomoc.
Takové přirovnání můžeme použít. My se snažíme o prevenci problému. Pokud se zmýlíme, tak máme v záloze léky.
Znamená to, že vy bráníte na začátku své klienty, vesměs větší průmyslové firmy, před rizikem závadných obchodních vztahů, které by nevedly vzdor předběžnému očekávání k dobrému výsledku?
Přesně tak. My interně říkáme, že je to „preventivní role úvěrového pojištění“. Tím se úvěrové pojištění značně liší od velké části dalších pojistek, které si koupíte. Když si koupíte auto, tak neočekáváte, že se Vám díky vztahu s pojišťovnou vyhne autonehoda. Tam nejde o prevenci. Stejně tak když si pojistíte úraz, tak neočekáváte, že si díky pojistce nezlomíte nohu, ale očekáváte, že když k tomu dojde, dostanete nějaké plnění.
Ta preventivní role u vašeho pojišťovnictví předpokládá vyšší formu zodpovědnosti za klienta, než je tomu u běžných pojišťoven.
Určitě. Má to spoustu zajímavých elementů. Jedním z nich je morální hazard. Když si pojistíte dům proti požáru, tak Vás to nezbaví přirozené opatrnosti a neřeknete si, mám pojištěný dům, můžu si topit parketami v obýváku. Asi to neuděláte. Stejně tak když si pojistíte zranění končetin, tak se díky pojištění nepustíte okamžitě do mnohem riskantnějších sportů. Ten sport bud děláte, nebo neděláte a pojistíte se, abyste předešel následkům. V úvěrovém pojištění to funguje jinak. My, když vás pojistíme, si jako obchodník řeknete „dobře, můžu tam dodávat“. Sice po tom co tam přijedete, zjistíte, že dům, kde firma sídlí, je trošku oprýskaný a možná tam ta firma ani není, ale ten pán vypadá příjemně a dodací list Vám podepsal, tak co byste mu ten kamion nepředal a zboží neprodal. Koneckonců je to pojištěné. Kdyby to pojištěné nebylo, tak to neuděláte. Úvěrové pojištění chování pojištěného může ovlivnit, přestože právě zachování přirozené opatrnosti klienta je něco, co chceme zachovat.
Vy mu můžete, jednak znalostmi a jednak právě pojištěním, snížit práh přijatelnosti obchodního vztahu, protože to není díky vám tak velké riziko.
Je to dvousečný meč. Na jednu stranu klienta zbavujeme míry nejistoty a on se bez obav může pustit do obchodování. Což je velká výhoda, protože my mu v podstatě umožňujeme a usnadňujeme realizaci businessu. Ale zároveň v tom samém okamžiku otevíráme dveře neblahému chování, kdy se člověk může sám vzdát vnitřní opatrnosti.
Takže to jsou vlastně dvě role. Jednak je to umožnění obchodování, aby se omezilo riziko, ale zároveň také na základě určité široké sumy znalostí a zkušeností můžete i varovat
Podívejme se na typickou situaci: máme odběratele, kterému dodává několik našich klientů. A od jednoho z nich přijde informace, že tomuto odběrateli dodal a on už je šedesát dní po splatnosti a pořád mu není schopen zaplatit. Něco divného se tam děje. V tom okamžiku začínáme situaci řešit a zároveň rychle varujeme ostatní: „Podívejte se, ten odběratel se dostává do problémů, už tam ty kamióny nevozte“. A zase je to v zájmu všech. My minimalizujeme své riziko, protože když obchod selže, tak to samozřejmě zaplatíme. Stejně tak minimalizujeme problémy našim klientům. Protože jako v každém pojištění, my nezaplatíme úplně celou ztrátu, ale je tam spoluúčast klienta.
Pojišťujete hlavně vývozy do zahraničí?
Pojišťujeme celý svět, ale jádro našeho businessu je stále ještě Česko. Polovina toho, co chtějí čeští klienti pojistit, jsou čeští odběratelé. A jsou to neuvěřitelné historky, když pozorujete vývoj nějakého malého lumpa, jak za sebou na konci zanechá 600 miliónů sekeru v bankách a 300 miliónů u dodavatelů.
Znamená to, že vy jste zcela autenticky prožili turbulentní vývoj vzniku českého kapitalismu?
My přímo ne, protože KUPEG vznikl jako samostatná entita v roce 2005, kdy jsme se oddělili od EGAPU. Prožili jsme si nástup krize. Málokdo si uvědomuje, jaký to je potom fofr.
Třeba řetězová platební neschopnost?
Přesně tak. Uvedu příklad, ta čísla jsou přibližná. Každý měsíc tradičně selže kolem jednoho procenta pojištěných transakcí. V tom smyslu, že odběratel se dostane do nějakých potíží. Když nastupovala krize, tak se nám tahle proporce „defaultujících“ během tří měsíců zvedla z jednoho procenta na čtyři procenta. Řeklo by se, že jsou to „jen“ čtyři procenta, ale je to čtyřikrát tolik. A tohle se stalo během tří měsíců.
Neohrozilo to také stabilitu vaší společnosti?
Neohrozilo, přestože ta čísla vypadají strašidelně. Ale úvěrové pojišťovnictví je nejenom pamětí národa, kde se potkávají informace, ale také místo, kde se potkávají globální finance. Pokud nastane větší problém, jistí nás kapitál zajišťoven. To jsou vlastně pojišťovny pojišťoven a tam už si saháme na světový kapitálový trh. Pokud my utrpíme škodu, tak zajišťovny nám pošlou peníze třeba z Irska, ze Švýcarska a podobně. V tuto chvíli máme v panelu 17 zajišťoven. Vyrovnávací mechanismus je prostřednictvím pojišťovny a zajišťovny rozprostřen do finančního polštáře na úrovni celé zeměkoule.
Můžeme si to nějak ukázat na číslech?
KUPEG má vlastní kapitál kolem 400 miliónů korun, což není málo, ale zase to není žádná gigantická částka, když se podíváte, kolik peněz mají banky. Přes nás ročně proteče pojištěním transakcí kolem tří až čtyř procent hrubého domácího produktu ČR. Za rok 2015 jsme pojistili transakce v hodnotě 178 miliard. Můžete si říci, to je zvláštní, že firma se 400 milióny bere na sebe riziko za 180 miliard, to je obrovský nepoměr. Můžeme to dělat díky tomu, že jednak s rizikem aktivně pracujeme a jednak za námi stojí nejen skupina Credendo Group, jejíž jsme součástí, ale celá globální finanční sféra.
Teď mě napadlo nové přirovnání. Tím, jak vy zajišťujete obranyschopnost organismu, zvyšujete odolnost před krizí, odolnost před neočekávanými událostmi a to jak v měřítku jednotlivých klientů, tak v měřítku celé ekonomiky.
Problém jedné firmy způsobí problém celému jejímu dodavatelskému řetězci a od nich se to zase větví dál. Pokud nastává krize, tak takových problémů se vám v tom řetězci stane víc a máte velký problém. Lékařsky řečeno: máte zánět. Pokud tam je pojištění, tak každá firma má svůj „ochranný obal“. Zkrátka pokud mi nějaký odběratel selže a peníze nepřijdou, tak se mnou to neotřese, protože mi peníze zabezpečí pojišťovna. Izoluji ten problém kolem jednoho dlužníka a nedovolím, aby se ti ostatní dostali do potíží. Pokud bychom tam nebyli, dojde k dominovému efektu, který otřese celým sektorem.
Do jaké míry jste schopni varovat, nebo poskytovat informace o trzích, které jsou riskantnější?
S tím nemáme problém. V každé jednotlivé zemi se snažíme najít partnera, který ji dobře zná. To je mravenčí práce a chce to léta praxe a zkušeností. Neexistuje bohužel nějaká centrální celosvětová evidence. Důležitý je vždy lokální kontakt. Můžete se zeptat nějaké globální agentury, která Vám podá informace od Brazílie po Čínu, od Finska po Jihoafrickou republiku, ale pokud budu mít někoho opravdu dobrého v Jižní Africe, tak se dozvím i něco kvalitnějšího.
To znamená i konkrétní zkušenosti, dejme tomu historii obchodních vztahů v daném prostředí u dané firmy?
To je jedna věc. V České republice to tolik nevnímáme díky našemu on-line rejstříku, odkud si stáhneme živá data, kdykoliv je potřebujeme. Ale pokud jste v zemi, kde – pokud chcete informace o firmě – si musíte stoupnout na obchodním soudu do fronty, dva dny si to tam vystát a potom si ten papír ofotit, odnést a zapsat do databáze, tak se změnu ve vlastnictví jen online nedozvíte. To, že je firma prodaná, se dozvíte, až když si do té fronty znovu stoupnete.
Jak se vyvíjí platební morálka firem v ČR?
Zatím máme samé dobré zprávy, respektive tak do polovičky loňského roku se to od krizových let průběžně zlepšovalo. V polovině loňského roku se to zlepšování zastavilo a platební morálka je na setrvale dobré úrovni, s nějakými zvýšenými riziky, že se začne zhoršovat.
Jak ovlivňuje ekonomiku třeba to, že klesá cena surovin? Nejvíce se mluví o ropě.
Ceny komodit klesají z toho důvodu, že je jich nadbytek. A nejenom těch komodit, ale i produktů z nich. Ti, kteří je levně nakupují, sice mohou levněji vyrábět, ale nemají komu prodávat, takže zase klesají ceny koncových výrobků. Když klesá cena železné rudy, tak ne proto, že by nebyla poptávka po rudě, ale klesá, protože není poptávka po oceli. Kdybych to hodně generalizoval, tak jsme se dostali do stavu, kdy je ve valné míře na celé zeměkouli nadbytek věcí. Počínaje železem, přes ropu, konče u chemických produktů. Zásoby a objem toho, co se produkuje, nemá kdo odebrat.
To v sobě obsahuje trošku děsivé aspekty, ne? Protože takhle obvykle vypadá předsíň nějaké další krize. Nepředpokládám, že byste chtěl strašit, ale…
To ne, ani ne krize, spíš je to na filozofické zamyšlení nad tím, kam ten svět spěje. Už se produkuje tolik oceli, že ji nikdo nechce a obchodníci nemají ocel kam dávat a parkují ji na lodích. Stejně tak ropu není kam vyčerpat, protože i zásobníky jsou plné. Všichni se radovali, že se Rusko se Saúdskou Arábií domluvili, že nebudou navyšovat produkci ropy, což je dobře, ale i ta stávající globální produkce znamená, že se produkuje víc, než se spotřebovává. Zásobníky nejsou bezedné a není naděje, že by se cena zvedla. Otázka zní, proč není poptávka.
Je to tím, že země na světě jsou v zásadě chudé, nebo alespoň většina, a tak samozřejmě neodebírají žádné produkty?
Ano. Spousta se toho svede na Čínu, což je samozřejmě velký kus pravdy, ale dochází tam k efektům, jako když jedete v koloně na dálnici a někdo tam trochu šlápne na brzdu a o pět set metrů dál to stojí.
Ano, o tom jsou známé studie, jak vzniká dopravní zácpa.
Ano, tak tohle je něco podobného. Podobně to vypadá, když máte dodavatelský řetězec, ta amplituda výkyvu se zvyšuje tím více, čím dále jste v tom řetězci. To znamená, že pokud se někde něco zadrhne a všichni mají naplněné sklady, tak v tom okamžiku nejenže snížím odběr, ale úplně ho zastavím. Proč? Protože mám plný sklad a potřebuju trochu odebrat. To samé udělá ten další v řetězci a amplituda se vám zvedne. A to samé se teď děje s komoditami. A takovým škrtnutím o brzdu je i to co, se vypráví o Číně, která má skutečně velký vliv na to, co se odebírá.
Jak byste popsal tento vliv Číny?
Čína se dostala do stavu, kdy nemá jak financovat, nebo nechce financovat další infrastrukturní projekty. Zbrzďuje se růst, který byl tažen čínskými investicemi do nových továren. Čína musela nakoupit hromadu železa, betonu a všeho, aby postavila továrny. A ty už teď stavět nepotřebují. To se šíří napříč celou zeměkoulí, což má dopad na ceny komodit. A země, které z ropy žily, najednou nemají peníze a už taky nenakupují.
Jistě můžeme vysledovat i politické a sociální důsledky těchto procesů. Sledujete je?
Jednomu z elementů, který kryjeme, se říká politické riziko. Jinými slovy: důvod, že vám odběratel nezaplatí, není ten, že zbankrotoval, ale ten, že zaplatit nemůže. On tam sice je a funguje, ale není schopný k vám dostat peníze. To je třeba případ Uzbekistánu. Tam sice firmy fungují, ale nejsou schopny platit v dolarech, nemohou koupit a zaplatit. Nebo jsou tu nadproducenti pšenice, která je čím dál levnější. Na druhé straně máte vysušenou jižní Afriku, která pšenici nemá a nedostatek základních potravin ovlivňuje fungování celé země. A tady už se dostáváme k politickému elementu, jak moc jsou na vině různé dotace. Abych nemusel zaorat pšenici, tak mi stát dá peníze za to, abych tu pšenici vypěstoval a potom ji dal zasilážovat. A udělám to radši, než abych ji odvezl třeba do Afriky. Tohle je realita, jak teď funguje svět.
Vy se díváte tudíž na svět dotací skepticky.
Já si myslím, že to je věc, která brání očistné krizi. Dovoluje přežít něčemu, co přežít nemá. A schovává se to za nějakou nálepku strategické soběstačnosti země. Dlužno samozřejmě zdůraznit, že případný ústup z tohoto režimu bude neskutečně náročný, protože během takového procesu bude nutné zachovat vyrovnané podmínky.
Ano, dotace se u nás vždy frekventují v rozhovorech v souvislosti s EU. Jak se díváte na vývoj evropského hospodářského prostoru? Jak se díváte dejme tomu na udržitelnost Schengenu? To je politická otázka, ale jde hlavně na to, zda vy si ho jako pojišťovna přejete?
My jako pojišťovna si přejeme, aby Schengen vydržel, aby EU vydržela, aby eurozóna vydržela.
Co by bylo s Českou republikou podle vás, kdyby vystoupila z Evropské unie? Ptám se vás teď jako ekonoma i jako člověka, který určitě vnímá i ten hlubší hodnotový aspekt.
To je velmi těžké říci. Já si myslím, že by zmizela kotva, která – byť je na jednu stranu zatěžující, kvůli administrativě, proto, že se musím s někým na něčem domlouvat, – tak tahle kotva zároveň brání i extremismu. Když to vezmu čistě z hlediska korporátního světa, tak ano, je otravné bavit se s akcionáři, protože kladou nepříjemné otázky, ale zároveň ty otázky jsou zcela na místě. Je to jiný úhel pohledu a mě to v konečném důsledku pomáhá ujasnit si obraz, jak má firma fungovat. A myslím si, že ten samý element platí pro stát, pro vztah jakékoli země vůči Evropské unii. Jinými slovy – ano, musíme schvalovat nějaké zákony a můžeme si o nich myslet, co chceme, protože samozřejmě ne všechny jsou v náš prospěch. Ale zároveň to, že jsem tím konfrontován, má výchovný efekt. Učíme se domlouvat, učíme se kompromisu, učíme se přijímat další názory. Spousta případů, kdy se vyčleňujeme ze sféry vlivu Evropské unie, jsou z mého pohledu velmi často hysterické nářky nad nedostatečností schopnosti dokázat se domluvit.
Nakonec se zeptejme, jaké vy máte osobní cíle jako CEO této společnosti. Co je vaším snem? Třeba abyste byl spokojený s rokem 2016?
Aby lidé v naší firmě pracovali rádi a měli pocit, že to má smysl. Mým úkolem je ten smysl ukázat a zároveň i vysvětlit. A druhým cílem je, aby to úplně stejně vnímali i klienti. Aby naše okolí vědělo, že existence KUPEGU dává smysl, že jim v něčem pomáhá. Aby byla vidět přidaná hodnota. Smysl firmy není v tom vydělat rychle peníze. Smysl firmy je v tom přinést hodnotu lidem, pro které pracujeme – klientům, akcionářům i lidem uvnitř firmy.
Neodpustím si jenom osobní poznámku – vůbec není špatné, když nás za tu přidanou hodnotu také ještě někdo zaplatí. Tomu bych se nebránil.
Peníze jsou velmi dobrým měřítkem přidané hodnoty, ale ne vždy tím nejsprávnějším. Obzvlášť pokud se na věci díváte v širším časovém měřítku, uvidíte, že část vytvořené hodnoty se podaří „zpeněžit“ až v delším časovém horizontu. Tedy skutečná přidaná hodnota se nakonec vždy zaplatí, ale ne vždy to je hned.
Michal Veselý: Od dubna 2011 je generálním ředitelem a předsedou představenstva KUPEG úvěrová pojišťovna, a.s. Předtím ve firmě působil jako finanční ředitel. Je ženatý a má dvě děti. Rád čte sci-fi a jeho koníčkem je astronomie.