ROZHOVOR / Mikuláš Minář je jedním ze zakladatelů spolku Milion chvilek, který za vlády Andreje Babiše pořádal statisícové demonstrace proti Babišově střetu zájmů. Po dokončení tehdy přerušeného studia se teď před volbami vrátil k veřejné činnosti. V rozhovoru pro FORUM 24 upozorňuje na nebezpečí, že by se extremisté mohli po volbách dostat k moci. Je přesvědčený, že výsledek není předem daný a demokratické síly mohou vyhrát.

Rozhovory s vámi teď často začínají zmínkou o tom, že jste dokončil studium, a lidé to pak různě očekávatelným způsobem komentují. Zeptal bych se jinak: jaká byla nálada v akademickém prostředí, do kterého jste byl v poslední době ponořen?

Na mě to působilo dvojím způsobem. Jednak to bylo nesmírně stimulující prostředí. Musím říct, že mi obor, který jsem studoval – humanitní vzdělanost – hodně sedl. Je to kombinace filozofie, historie, psychologie a sociologie. Někdo by mohl říct, že to je zbytečné, protože to „nevede k práci“. Já si ale myslím, že je to v dnešní době o to potřebnější. Žijeme v éře obrovského rozvoje vědy a techniky, velká část práce se automatizuje a nahrazují ji stroje. O to víc potřebujeme mít hlubší znalosti historie a fungování společnosti a umět reflektovat, kam se jako civilizace posouváme. Získáváme čím dál větší technologickou moc, ale chybí nám moudrost s ní zacházet. A právě k tomu by humanitní obory měly vést – k určité kultivaci společnosti.

Co se týče atmosféry mezi studenty, tam jsem pozoroval spíš skepsi. Chybí velká pozitivní vize do budoucna. Mluví se o tom, že žijeme v permanentní nebo „multi-krizi“. Mladí lidé hodně řeší ceny bydlení a celkově nemají velká očekávání. Je tam cítit určité zklamání z toho, jak současný svět funguje – ať už jde o nástup populistů nebo neschopnost politických elit hledat řešení.

Na druhou stranu je to takový zvláštní „dvojboj“. Skepsi a obavy z budoucnosti vyvažuje i to, že se mladí lidé umí odreagovat, neberou to všechno až tak vážně. Zkrátka zajdou do hospody, baví se, žijí přítomností. To tu ostatně bylo vždycky a pořád to funguje.

Teď se tedy vracíte zpátky jako aktér do společenského dění. Co vás k tomu motivovalo?

V červenci mě oslovil Lukáš Hilpert s nabídkou, abych se vrátil do spolku a pomohl s vedením předvolební kampaně. Upřímně, dlouho jsem to zvažoval. Vím, co to obnáší – stres, kritiku, „hnojomet“. Ale cítím i určitý závazek, odpovědnost a vděčnost. Přece jen, je to pořád trochu moje dítě a přišlo mi, že v době, kterou žijeme, může být důležité se znovu zapojit.

Říkal jsem si, že pokud budou volby, chtěl bych udělat maximum pro to, aby dopadly dobře. Abych měl pocit, že jsem osobně přispěl k něčemu, co může mít pozitivní dopad. Když se dívám na východ, vidím putinovské Rusko. Když se podívám na západ, sleduji chaos a polarizaci v Americe. A mám pocit, že jsme ve zlomové době.

Poprvé v životě si dokážu představit, že by se mohlo dít něco podobného jako ve 30. letech minulého století. Ta společenská dynamika se točí ve spirále, která může vést i k velkým konfliktům. Jestli demokracie přežije nástup autoritářství a populismu, nebo ne, to je dnes podle mě otevřená otázka. A právě proto mě motivuje tomu čelit – i když na to nikdo nemá jednoduchý recept. Chci udělat aspoň to svoje málo, svoji „chvilku“, aby to nakonec dopadlo dobře.

Viděl jste film Velký vlastenecký výlet?

Ano, viděl.

Jaký jste z toho měl dojem?

Vlastně dvojí. Ten první asi sdílí většina diváků – šok a zděšení z toho, že skutečně existují lidé, kteří jsou schopni před kamerou nebo novinářům říct, že Putin by měl rozložit Západ a že by mu s tím rádi pomáhali. V tom mi film přijde nesmírně cenný, protože úplně jasně ukazuje, že informační válka existuje, že Rusko šíří dezinformace s cílem oslabit Západ a že část společnosti tomu podlehla. To je podle mě zásadní sdělení.

Druhá rovina, o které se tolik nemluví, se týká lidské psychologie. Kdo studuje kognitivní disonanci, dobře ví, že pokud veřejně vystoupíte s nějakým přesvědčením a víte, že budete zachyceni na film, jste jako lidská bytost velmi motivováni své postoje spíše utvrzovat než je měnit. Myslím, že film v něčem funguje jako varování – ukazuje, jak silná je lidská potřeba obhajovat svůj názor, i když čelí konfrontaci.

Hodně by mě zajímalo, co by se muselo stát, aby v takové situaci k opravdové změně postoje došlo. Možná kdyby byli protagonisté více povzbuzováni k tomu, že změnit názor není slabost, ale naopak ctnost, mohli bychom u některých z nich vidět posun. Minimálně u jednoho z účastníků – u Nikoly – jsem měl pocit, že byl místy nalomený a pohnutý. Dokonce i paní Petra měla chvíle, kdy filozoficky přemítala nad tím, proč se to děje a proč Rusové jednají tak, jak jednají. Tam se zdálo, že kdyby v tu chvíli někdo její myšlenku podpořil, mohla její cesta dopadnout jinak.

Celkově to ve mně zanechalo velké znepokojení. Ale také vědomí, že to, co jsme ve filmu viděli, není nic nepochopitelného – takhle prostě funguje lidská psychika.

Teď jste spustili novou podpisovou výzvu NE vládě extremistů, kde varujete před tím, co je přímo v názvu. Jak to zatím vypadá?

Máme teď (pondělí) přes 51 tisíc podpisů a myslím, že osmý den po spuštění je to vlastně mimořádný fenomén, protože já si nepamatuju takhle rychlý nástup podpisové výzvy a samotné nás to zaskočilo, že je odezva tak velká. Myslím, že se to trefilo do něčeho, co ve společnosti rezonuje. Skutečně panuje obava z vlády, kde budou mít podíl přímo či nepřímo extrémisté, a to právě v době, kdy se nás Rusko snaží rozložit, takže si myslím, že  to pojmenovává, co hrozí. Vlastně si ale myslím, že důležitější je ještě ta druhá část výzvy, kde stojí, že nebudeme nečinně přihlížet. I když víme, že nikdo ideální neexistuje, tak jde o postoj jen se nedívat a nadávat v hospodě a být zlý, ale jít něco aktivně udělat. Ten popis je úplně minimum. Šíření je druhá věc a přijít případně na nějakou akci nebo se pobavit doma, okolo sebe třetí věc.

Jde o dospělý postoj, že i když nemáme idealistická očekávání, tak má pořád smysl udělat aspoň něco než nic. Kdo nejde volit, tak trestá sám sebe. Zároveň je důležité pro lidi, kteří to podepsali, že vidí, že nejsou sami. Je jich ve skutečnosti velké množství a může to mít i nějaký dopad na náladu společnosti. Lidé vidí, že už jsou nás desítky tisíc. Právě proto je tu Milion chvilek, spojit ty lidi, kterým na demokracii záleží, aby udělali všechno pro to, aby to dobře dopadlo.

Jak vidíte posun v náladách lidí oproti době před pěti lety, kdy se ještě očekával obrat k lepšímu – nebo v něj alespoň mnozí doufali?

Myslím, že teď vstupujeme do úplně jiné atmosféry než tehdy. Před čtyřmi lety panovalo obrovské očekávání, zároveň jsme měli za sebou vládu Andreje Babiše a Miloše Zemana. Já osobně jsem měl výhodu, že jsem o iluze přišel dřív – už tehdy jsem pochopil, že samo spojení demokratických stran nestačí, a nakonec jsem se rozhodl i pro pokus založit vlastní politickou stranu. Díky tomu jsem teď nečekal zásadní změny, a proto necítím ani velké zklamání.

Samozřejmě, spousta věcí se nepovedla, ale vláda zároveň čelila bezprecedentním krizím – válce, ekonomickým otřesům. A když to srovnám s představou, že by v té době byl u moci Andrej Babiš spolu s populisty, je jasné, že by to bylo daleko horší. V tomhle ohledu si myslím, že vláda obstála, a přijala i řadu dobrých zákonů. Přesto je pořád klíčovou otázkou, jak dlouhodobě zvýšit kvalitu české politiky, jak přivést nové lidi, otevřít se novým nápadům a nezůstat uvěznění v nekonečném opakování stejných vzorců.

Dnešní opozice už se zdá být celá natěšená na takzvanou „změnu režimu“…

Ti, kteří teď usilují o moc, už dnes útočí na neziskový sektor nebo připravují útoky na veřejnoprávní média, včetně nápadů na jejich zestátnění. To musíme brát vážně a hlídat. Přesto si myslím, že máme silnější pozici než některé okolní země – máme prezidenta, který vytváří určitou protiváhu, máme senát, máme občanskou společnost. Tři sta tisíc lidí, kteří přišli v roce 2019 na Letnou, nezmizelo. Pokud by začal silný útok na demokracii a instituce, tak věřím, že se ti lidé znovu zvednou. Výsledek voleb je třeba respektovat, ale nikdo nemá mandát zneužívat moc a rozkládat demokracii. V takové chvíli se podle mě společnost opět aktivizuje.

Velké riziko ale vidím v globální situaci. Doma máme dneska lepšího prezidenta než tehdy, ale svět kolem nás je méně stabilní. Nikdo neví, jestli se Putin zastaví tam, kde je teď. Nikdo neví, jestli bude za čtyři roky v Americe stále fungovat demokracie, jestli se Evropa dokáže semknout jako velmoc, nebo převládnou nacionalisté se svou mantrou „naše země především“. Rozdrobená Evropa bez společného zájmu by byla snadným cílem pro Rusko nebo Čínu. Proto je klíčové, aby v čele státu stáli lidé, kteří nelžou a nejsou prodejní. Nechtěl bych se dožít chvíle, kdy by při velkém konfliktu rozhodovali ti, o nichž nevíme, na čí stranu se přikloní.

Máme ale i v demokratických stranách politiky, kteří podporovali Donalda Trumpa, ačkoliv šlo o člověka, který se pokusil o puč a porušil ústavu…

Ano. A někteří to dokonce dávali najevo tím, že nosili červené čepice s jeho sloganem. To je pro mě těžko pochopitelné. Ukazuje to, jak se i zkušený politik může zásadně zmýlit a vsadit na klauna, který si chtěl koupit celou společnost a byl schopný udělat cokoliv. To s nějakým konzervatismem nemá nic společného, to je rozklad politiky v přímém přenosu.

Podobně varovná je bulvarizace politiky, když se z ní stane show, kde je možné cokoliv. Tam by měla přijít reflexe i v demokratických stranách. Voliči mají možnost politiky „kroužkovat“, což je dobrá věc. Ale máme tu i problémy, které se měly řešit – například stále neproběhla slibovaná „deagrofertizace“. Naopak se objevily zprávy, že ministerstvo zemědělství potichu nevymáhalo dotace po Agrofertu, přestože mělo právní analýzy doporučující opak. To považuji za trestuhodné a nebezpečné pro důvěru ve vládu i demokratické strany.

Máte zkušenosti s vedením kampaní. Přijde vám, že demokratické strany dnes vedou kampaně dobře?

Můj dojem je, že spíše ano. Zaznamenávám například kampaň Pirátů, která je nápaditá, má pozitivní étos a dokáže akcentovat protikorupční téma. Zároveň ale jasně říká i to, co chtějí dělat po volbách, což je důležité. Zajímavou cestu sleduji i u Starostů – ti se profilují jako třetí, smířlivá síla, pragmatičtí lidé, kteří umí řídit obce. Tam je samozřejmě problém kauzy Dozimetr, ale i tak je to cesta, která může oslovit. SPOLU zase silně staví kampaň na otázce „Západ, nebo Východ“ – a myslím, že to dělají dobře.

Na druhé straně tu máme Andreje Babiše. Jeho billboardy s českou vlajkou jsou sice kýč, ale působí profesionálně. Stylizuje se do role spasitele s rozpaženýma rukama jako Ježíš a slibuje lepší život. Chybí už jen, aby rovnou napsal „život věčný“. Je to klamavá reklama, zneužívání náboženských motivů a lidské psychiky. Ale funguje to – a fungovalo to vždycky. Babiš se navíc stylizuje i do role oběti, kterou všichni chtějí ukřižovat, což je další manipulace.

Zaujalo mě naopak, že premiér Petr Fiala jezdí do regionů a diskutuje přímo s lidmi, kteří s ním nesouhlasí. To je podle mě zásadní rozdíl oproti Babišovi – ten se vždy obklopoval jen svými příznivci. Fiala naopak jde do střetu, a to je podle mě skvělé.

Čeho by šlo těsně před volbami dosáhnout?

Pár dní před volbami je poslední možnost setkat se hromadně na jednom místě, pojmenovat, co hrozí po nich, a dodat si naději. Chceme do voleb oslovit co nejvíc lidí. Nic není ztracené. Kdyby se podařilo vytlačit ze sněmovny aspoň Motoristy, ideálně i převlečené komunisty ze Stačilo!, byl by to úplně jiný výsledek. Teď je třeba do toho šlápnout.

Z desítek tisíc lidí, kteří podepsali petici, by stačilo, kdyby každý z nich vždy jeden den oslovil jednoho člověka — do voleb bychom tak mohli kontaktovat statisíce voličů. I zdánlivě malá věc, když někdo sdílí odkaz na sociálních sítích, má smysl: jeden známý mi říkal, že mu to nepřineslo ani jeden „like“, ale přesto skrze sdílení přišlo šest podpisů. Lidé si myslí, že to nefunguje, ale právě takové malé vlny se kumulují.

Lidé v neděli přišli na Staroměstské náměstí dobít si „baterky“ a dát najevo, že bez ohledu na výsledek voleb o demokracii budeme bojovat. Lidé přišli z celé republiky a pak se vrátili domů — a v tom závěrečném týdnu může každý z nás udělat, co je v jeho silách, aby po volbách mohl říct: udělal jsem maximum.