Dnes si připomínáme 70. výročí popravy Milady Horákové. Mluvit o tzv. justiční vraždě je vlastně podivný eufemismus. Plakáty hlásající, že byla „zavražděna komunisty“, jsou zcela namístě. Jenže skutečnost byla mnohem horší. Oběsili ji českoslovenští komunisté, kteří byli poslušnými pomahači kremelských gangsterů. Tito „naši“ komunisté byli především vlastizrádci, kteří aktivně přispěli k přeměně Československa v gubernii agresivního sovětsko-ruského impéria.

Komunisté, kteří si v časech invalidní demokracie tzv. třetí republiky (1945–1948) hráli na české vlastence, byli hanební kolaboranti s nepřátelskou mocností. „Vítězným únorem“ 1948 se jen veřejně vyjevilo to, co bylo faktem od roku 1945, nebo spíše od roku 1943, kdy byla podepsána československo-sovětská smlouva: protektorát německý byl nahrazen sovětsko-ruským.

„Únor je náš malý poloříjen,“ pravil Václav Kopecký, hlavní ideolog českých komunistů, již 9. dubna 1948 na zasedání ÚV KSČ. Pražský hrad je „náš malý pražský československý filiální Kreml“, jak Kopecký zhodnotil geopolitické postavení tzv. lidově-demokratického Československa v rámci sovětsko-ruského impéria, a sice 17. listopadu 1948 na jiné sešlosti českého komunistického „ústředí“, které však bylo jen trapnou expoziturou Moskvy.

Jestliže už v roce 1945 infiltrovali sovětští agenti a jejich spolupracovníci československé bezpečnostní a zpravodajské složky, pak od roku 1948/1949 se postupně všechny státní, vojenské a stranické orgány dostaly pod dozor tzv. sovětských poradců. V Československu tak nerozhodovali domorodí komunisté jako prezident republiky Klement Gottwald, generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský nebo předseda vlády Antonín Zápotocký, jehož kýčovitá socha dosud straší v Zákolanech… To sovětští poradci řídili ministerstva, úkolovali stranické papaláše, dohlíželi na těžbu uranu a rozvoj zbrojního průmyslu, přičemž naši kolaboranti úslužně realizovali jejich „rady“ a „doporučení“.

To však nikterak nezbavuje viny československé komunistické zrádce za zrůdný teror vůči vlastnímu obyvatelstvu, jen je třeba připomínat, že jejich politická a morální vina je mnohem větší, neboť zlikvidovali československou státní suverenitu a perzekuovali skutečné vlastence, mezi něž patřila i Milada Horáková.

Sovětských poradců, kteří byli podřízeni přímo Moskvě, působily v Československu stovky a jejich moc byla zejména v padesátých letech neomezená. Jak na to poukázali historikové jako Karel Kaplan nebo Pavel Žáček, samotný Klement Gottwald ukládal ministrům československé vlády, aby se řídili pokyny „svých sovětských poradců“. Sovětsko-ruské impérium tak do roku 1953 pohltilo své satelity ve střední Evropě a uskutečnilo centralizaci svého panství s jediným velínem v Kremlu. Také v Československu byla vytvořena jakási paralelní mocenská struktura v sovětské režii.

Jistě, po obou stranách železné opony zuřila tzv. studená válka, jenže situace svobodného Západu a tzv. východního bloku se lišila v jednom podstatném detailu. Zatímco například v USA probíhal v období mccarthismu hon na komunisty obviňované ze zrady vlastní země ve prospěch agresivní cizí mocnosti, českoslovenští komunisté naopak pronásledovali, mučili a vraždili vlastence a demokraty, kteří se odmítali smířit se sovětsko-ruskou hegemonií v Československu.

Aby eliminovali zbytky občanského sebevědomí a převzali úplnou kontrolu nad mocí omámenou komunistickou „šlechtou“ v Československu, zavedli sovětští poradci v naší zemi sofistikovanou praxi věznění a mučení. Přinesli také své bohaté zkušenosti s organizováním tzv. monstrprocesů. To oni vytvářeli koncepci jednotlivých „divadelních představení“ v soudních síních, kde se brutálně demonstrovala sovětská „spravedlnost“ a „zákonnost“. U sovětských poradců se běžně projevoval nejen despekt vůči údajné měkkosti československých soudruhů a obecná nedůvěra vůči Čechům a Slovákům, ale i odporný antisemitismus. A tyto katanské hlídače si navíc servilní československá gubernie královsky platila z vlastního státního rozpočtu…

Vůbec poprvé se tzv. výrobní technologie politických procesů sovětského ražení uplatnila právě v ostudném procesu s Miladou Horákovou (1901–1950) a její „spikleneckou skupinou“. To sovětští poradci zavedli i v „našich“ monstrprocesech tzv. otázkové protokoly a zvrhlou praxi, kdy se obžalovaní učili nazpaměť svou soudně-divadelní „roli“.

Proces s Miladou Horákovou mělo ve své režii krvavé sovětské duo Makarov–Lichačev, které se osvědčilo již v bulharských a maďarských monstrprocesech. Nikolaj Ivanovič Makarov (1905–1976), příslušník sovětských bezpečnostních složek, působil později například v NDR, nakonec byl roku 1955 propuštěn z KGB a vyloučen ze sovětské komunistické strany. Jeho souputník Michail Timofejevič Lichačev (1913–1954) pocítil vděčnost kremelského gangu tvrději, když byl roku 1951 zatčen, posléze odsouzen k trestu smrti a roku 1954 zastřelen. Inu, revoluce požírá své děti, despocie likviduje své nejochotnější pomocníky… Věrným slouhou oněch sovětských zločinců byl jakýsi Ladislav Kopřiva (1897–1971), ministr národní bezpečnosti, roku 1963 „potrestaný“ vyloučením z KSČ…

Až vám nějací darebáci, třebas i vzděláním historikové nebo politologové, budou tvrdit, že padesátá léta byla sice strašná, ovšem nešlo o skutečný komunismus, nýbrž o jakousi stalinskou úchylku, pak je třeba to jasně označit za nestoudnost. Stejnou hodnotu má blábol, že tzv. normalizace u nás pomáhala budovat „společenský konsensus“ (čili husákovskou konzumní společnost), v níž se až na několik reptalů měli vlastně všichni dobře. Zároveň bychom neměli vytěsňovat velice důležité faktum: komunismus je sice zrůdná ideologie, avšak ještě zrůdnější je, že se pod mlhovinou komunistických keců o internacionalismu a emancipaci skrýval jen prachsprostý ruský imperialismus, byť dočasně zahalený v sovětském převlečníku. Ostatně – právě čeští komunisté, tato údajná „levice“, byli a jsou tehdy jako dnes především vlastizrádci a ochotnými kolaboranty s kýmkoliv, kdo se nachomýtne, aktuálně s revizionistickým Ruskem a imperiální Čínou.

Československo bylo takřka půl století gubernií obludného sovětsko-ruského impéria, přičemž okupace naší země skončila až s odchodem jeho vojsk v roce 1991. I na to si vzpomeňme ve výroční den vraždy Milady Horákové, která je především obětí sovětsko-ruského imperialismu a jeho pomahačů, totiž českých komunistů-kolaborantů, jejichž skutečnou vlastí, které loajálně sloužili a slouží, bylo vždy ono zaostalé a frustrované impérium na eurasijském Východě, nikoliv naše republika.

Čest památce Milady Horákové, stejně jako všem hrdinům třetího odboje a obětem sovětsko-ruského imperialismu! Hanba, hanba a ještě jednou hanba všem vlastizrádcům, kteří se neustále lísají ke krvavému kremelskému trůnu…

Autor je historik, filosof, docent českých dějin na Univerzitě Karlově a stálý spolupracovník deníku FORUM 24