PODCAST / Pavel Šafr v podcastové sérii Iluze dobré smrti hovořil s předsedou České lékařské komory Milanem Kubkem o možnosti legalizace eutanazie. Podle Kubka jde o velmi nebezpečný krok, který neváhá přirovnat k nacistickému Německu. „Dovedu si představit případy, kdy rodina, a nemusí jít jen o dědictví, ale jen z důvodu, aby dědeček nebo babička neobtěžovali, nezacláněli, nepřekáželi, dokáže v seniorech vytvořit pocit, že jsou na obtíž. A potom takový nešťastný senior požádá o sebevraždu,“ varuje Kubek.

Pane prezidente, jaké důvody stojí za odmítavým stanoviskem České lékařské komory k zavedení eutanazie? 

Eutanazie je takový eufemizmus. Nazvěme to pravým jménem, je to prostě zabíjení. My lékaři jsme studovali medicínu proto, abychom lidi léčili, abychom prodlužovali život, abychom samozřejmě mírnili jejich utrpení, ale ne proto, abychom lidi zabíjeli. A to je zásadní etický milník, přes který lékař nemůže jít.

Jde o problém etický. Jestli něco medicína umí úplně spolehlivě, je to tlumení bolesti. Při správně vedené analgetické léčbě a správně vedené paliativní péči to není problém.

Medicína neumí mírnit psychické utrpení těžce nemocných umírajících lidí, kteří často mají pocit, že jsou někomu na obtíž. Zemí, kde je zavedena eutanazie, je stále naprostá menšina. Většina zemí se drží toho, že bychom neměli nejslabší členy společnosti zabít, měli bychom je chránit. A to je stanovisko České lékařské komory, které nepřišlo jen tak z ničeho nic.

My jsme se tím vážně zabývali, opakovaně, uspořádali jsme dokonce velké konference, na kterých samozřejmě zaznívaly i hlasy zastánců eutanazie, protože stanovisko lékařské komory není názorem všech lékařů. Naše stanovisko je poměrně pevné.

Znamená to, že se skutečně většina lékařů staví proti zavádění eutanazie? 

Jsem přesvědčený, že to je skutečně většina lékařů. V každém případě vím, že to je drtivá většina funkcionářů České lékařské komory a účastníků těch konferencí, kteří o tom diskutovali.

Naše stanoviska jsou etická. 

Vy říkáte, že fyzická bolest už není problém, ale zastánci eutanazie tvrdí, že jsou kritické situace, v nichž je lidem potřeba pomoct zemřít. Jak na to reagovat? 

Fyzickou bolest dokáže medicína tlumit naprosto spolehlivě. Psychické utrpení samozřejmě ne. Pokud legalizujete eutanazii nebo asistovanou sebevraždu, tak tím otevíráte Pandořinu skříňku a vstupujete na šikmou plochu.

My víme, jak ta šikmá plocha vypadá, kam to vede. Připravil jsem si čísla. Nizozemsko legalizovalo eutanazii v roce 2003 a v prvním roce to bylo 1626 případů, v loňském roce 10 341.

Obdobná situace je v Belgii. V roce 2003 legalizace, 235 případů v prvním roce, v roce 2025 už 4486, to jsou  čtyři procenta všech úmrtí.

Mimochodem, Belgie je první zemí, která legalizovala eutanazii pro nezletilé a neustále snižuje věkovou hranici. Šikmá plocha nespočívá jen v tom, že případů eutanazie je víc a víc, ale také v tom, že se víc a víc rozvolňují pravidla, protože se rozšiřuje okruh osob, o kterých si část společnosti myslí, že by pro ně bylo lepší, aby nežily. V Kanadě nerozlišují čistou eutanazii a asistovanou sebevraždu. Už v roce 2004 měli 16 500 případů. A je to pět procent všech úmrtí v Kanadě. Celkem takto bylo usmrceno 76 500 osob.

Když se hovoří o eutanazii, tak si možná někteří vzpomeneme na nacistické Německo. V nacistickém Německu se v roce 1939 uzákonila eutanazie pro osoby neužitečné a života neschopné, mentálně postižené, psychiatrické pacienty nebo děti s vrozenými vývojovými vadami.

Během  tří let zavraždili 70 000 osob. Dnes už asi nikdo nepoužívá plynové komory, ale ten princip je v zásadě stejný. A poté, co byla v roce 1941 eutanazie oficiálně v Německu zrušená, tak do konce války běžela nelegálně dál.

Existují odhady, že bylo tímto způsobem zavražděno 200 000 až 300 000 osob. Ta plocha je opravdu strašně kluzká, strašně šikmá. A jak jsem říkal, eutanazii považuji za selhání soudržnosti lidské společnosti.

Dovedu si představit případy, kdy rodina, a nemusí jít jen o dědictví, ale jen z důvodu, aby dědeček nebo babička neobtěžovali, nezacláněli, nepřekáželi, dokáže v seniorech vytvořit pocit, že jsou na obtíž. A potom takový nešťastný senior požádá o sebevraždu. 

A pak je tu asistovaná sebevražda. Když se dnes někdo snaží spáchat sebevraždu, děláme všechno pro to, abychom ho zachránili. Nevíme, jestli to je demonstrativní sebevražda, co je cílem toho konání, jestli chce skutečně ukončit svůj život, nebo jen upozornit na nějaký jiný problém, ukázat: „Tady jsem, pomozte mi…“. Jak to potom odlišovat od těch asistovaných sebevražd? 

A poslední aspekt, který zmíním, je výhrada svědomí. To znamená, že žádný lékař nesmí být nucen k tomu, aby se něčeho takového účastnil. Vzpomínám si, když byly na toto téma velké diskuse v Německu, Německá lékařská komora se postavila proti. Po příjezdu do Frankfurtu nad Mohanem čelili její členové obrovské demonstraci příznivců eutanazie, ale pevně si stáli za svým, také kvůli zkušenostem, které Němci s eutanazií mají.

Ale proti tomu stojí to, co říkají zastánci eutanazie. Budu citovat filozofa Tomáše Hříbka z knihy Obrana asistované smrti z roku 2021. „Eutanazie může být aktem milosrdenství a projevem respektu k autonomii člověka. Člověk má právo rozhodnout o svém životě, a tudíž i o své smrti.“ Tím zásadním argumentem je autonomie pacienta. Podle jejich postoje vlastně vy, lékaři, upíráte právo tomu pacientovi rozhodnout o sobě samém. 

Já bych to takhle kategoricky neviděl. Když chce někdo spáchat sebevraždu a chce se zastřelit a je k tomu pevně rozhodnut, tak mu v tom asi nikdo nedokáže zabránit. Ale nemůže chtít po lékaři, aby zmáčkl spoušť.

Dalším argumentem je důstojnost umírání. Zastánci eutanazie mají za to, že v některých situacích může být mnohem důstojnější odejít právě způsobem aktivního usmrcení pacienta lékařem, nebo je tady ta varianta asistované sebevraždy. 

Může být eutanazie důstojnější než jiný druh smrti? 

Za některých okolností asi může. Ale každý život má svoji cenu a zaslouží si svoji ochranu. Cílem paliativní péče je umožnit lidem, kteří jsou nevyléčitelně nemocní, dožít ten zbytek času, který mají, důstojným způsobem. My také nebráníme tomu, aby se pacientům mírnily bolesti, aby se třeba i nějak tlumily a léčila se jejich psychická stránka.

To všechno je možné, ale mezi tímto a asistovanou sebevraždou nebo eutanazií je  zásadní etický rozdíl. Už je to skoro 15 let, kdy lékařská komora vydala stanovisko, jak mají lékaři postupovat při rozhodování o přechodu z kurativní péče na péči paliativní u pacientů, kteří se už nejsou schopni v této situaci adekvátně rozhodovat. Rozhodně nejsme zastánci léčení za každou cenu, když je jasné, že léčba, která je často nepříjemná, nemůže přinést vyléčení ani zásadní prodloužení života, ani zlepšení jeho kvality.

Taková razantní léčba by mohla kvalitu konce života dokonce zhoršit. Ale zabíjet lidi, to po lékařích nechtějte.

Jsou tady ovšem hraniční případy, například diagnóza ALS. Ta prognóza u takové nemoci je, že se člověk kromě toho, že se přestane hýbat, nakonec udusí. Není tohle třeba taková krajní situace, kdy si jako lékař řeknete, že chápete, že ten člověk odjel do Švýcarska a tam podstoupil asistovanou sebevraždou? 

Já odpovím příkladem. Příkladem pana Hawkinga, skvělého astrofyzika, který touto nemocí trpěl, strávil většinu svého života ochrnutý na vozíku, dýchal pomocí přístrojů, komunikoval pomocí počítačů a jeho geniální mozek přinesl lidstvu fantastické kosmologické teorie. A jeho život měl obrovskou cenu. Život každého člověka tu cenu má a nikdy nevíme, co může svému okolí nebo celé společnosti přinést.

A má ji až do konce? 

Určitě ji má až do konce.

Jste jako lékaři někdy konfrontováni s požadavky pacientů po eutanazii? 

Určitě ano. Ale nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti.

Vy jste internista.

Ano, jsem internista. Pracoval jsem 12 let v nemocnici na interním oddělení, kde byla spousta starých lidí, kteří zemřeli, a spousta nevyléčitelně nemocných pacientů.

Už více než 20 let pracuji v ambulantním sektoru, kde se s tímto nesetkávám. Konfrontován s tím nejsem, ale nepochybně existují lidé, kteří to chtějí. Ale je zde ještě jiný paradox.

Dokud jsou lidé zdraví, často jsou zastánci eutanazie. Čím jsou pak starší, tak už ji zastávají méně. A když potom onemocní třeba i nevyléčitelnou nemocí, tak rozhodně nevolí eutanazii. 

To musím potvrdit. Když jsem připravoval jako editor knihu Iluze dobré smrti, tak jsem obešel několik umírajících pacientů v hospicích. A pracovníci hospiců mi toto potvrdili: že vlastně nejsou konfrontováni s tím, že by od nich pacienti chtěli eutanazii, snad jen s tou výjimkou, že když se v médiích to téma objeví, tak se taky objeví nějaký pacient, který o tom hovoří.

Ano, kolegové, kteří mají praktickou zkušenost, pracují třeba v hospicech, tak přesně toto říkají. Já to mám pouze zprostředkovaně, ale máte pravdu, je to tak.

Zároveň slyšíme volání po dostupnější a co možná nejkvalitnější hospicové péči, například paliativní péči třeba v domácím prostředí. Tady jsme udělali za posledních 30 let obrovský pokrok, to je změna naprosto kvalitativní. A když budeme v tomhle pokračovat, když budou mít paliativci dostatek prostředků, a to i finančních, když budeme moci lidi , kteří v tomto oboru pracují, dobře zaplatit, protože ta práce je nesmírně psychicky náročná, tak volání po eutanazii nebude mít takovou podporu.

Jak se díváte na paliativní sedaci? Je to alternativa za eutanazii?

Není to alternativa za eutanazii, není to zabíjení, ale je to mírnění utrpení člověka. V tom jsme perfektní. Ale k tomu strádání pacienta, který je sám a má pocit, že je všem na obtíž, to je mnohem obtížnější. A ještě jeden aspekt eutanazie zmíním.

Nedej bože, aby si někdo spočítal, že eutanazie, asistovaná sebevražda jsou mnohem levnější než paliativní léčba. To by znamenalo, že bychom se mohli dostat do situace, kdy  drahá paliativní léčba bude jenom pro bohaté a těm, kteří si to nebudou moci dovolit, bychom nabízeli asistovanou sebevraždu nebo eutanazii. Pánbůh nás chraň před takovým vývojem společnosti.

Ale vzhledem k tomu, co se kolem nás děje, jaké tu jsou posuny, co vidíme na internetu, prošli jsme si všichni třeba covidovou pandemií a vidíme, co dokázala vzbudit, jaké bahno se zvířilo ve společnosti, tak o to víc bych se takovýchto věcí bál. 

Když jsme tady hovořili o Nizozemí a Belgii, asi nikdo nepochybuje o tom, že jde o právní státy s velmi robustním systémem kontroly. Jsou to moderní země. Zastánci eutanazie říkají, že nám ukazují cestu pokroku, protože zvyšující se čísla počtu eutanazií mohou také ukazovat, že se to vlastně osvědčuje, že to vlastně společnost chce. Není tohle argument? 

Tak to je úhel pohledu. Druhé vysvětlení je, že se neustále rozvolňují pravidla a že společnost třeba nepřímo vytváří tlak na nemocné lidi, aby o eutanazii žádali, protože se to přeci nosí. Když společnost na lidi tlačí, tak samozřejmě počet provedených eutanazii bude narůstat. To je vlastně dehumanizace společnosti.

Profesor Lemmens z Toronta upozornil na to, že se v Kanadě zvyšuje počet lidí, kteří jsou chudí a žádají o asistované usmrcení, protože jim okolí dává najevo, že jejich nepříliš perspektivní léčba je drahá. Takže to je taky problém. Vyskytly se názory, že by eutanazii, až bude legální, měla hradit pojišťovna.

No ano, bude to hradit pojišťovna a spočítá si, že to je levnější než paliativní léčba.

Zastánci eutanazie tvrdí, že rozdíl mezi ukončením marné léčby a aktivní eutanazií je vlastně jenom technický. Právě pan filozof Hříbek říká, že je to jenom technická záležitost. Proč z toho tedy dělá takové velké téma? 

Rozlišení života a smrti není technická záležitost. Buďto člověk žije, nebo je mrtvý. Nemůže být asi položivý nebo polomrtvý. To je prostě ostrá hranice.

A pak je tam ještě jedna otázka. Říká se, že eutanazie rovná se dobrá smrt. Kdo by nebyl pro dobrou smrt? Nikdo si nezvolí strašnou smrt sám od sebe. Jak asi vlastně probíhá taková eutanazie? Máme problém, že ti, co eutanazii podstoupili, už nám nepoví, jaké to bylo. Zda to byla skutečně dobrá smrt.

Tak to je samozřejmě případ každé smrti. Nikdo se tam odtud ještě nevrátil a nikdo nám o tom tedy neporeferoval. Ale já to vnímám jako nevhodný eufemismus, kterým se zakrývá pravda.

To slovo eutanazie? 

Ano, slovo eutanazie. Mně se to slovo nelíbí. Je to zabíjení. To je součást propagandy, jak se to nazve.

Protože kdyby se tomu říkalo třeba technicky neutrálně utrácení, tak je to velký rozdíl. 

Při studiu problematiky eutanazie jsem zjistil, že v zemích, kde se provádí, se často mění protokoly toho, jak se vlastně má provádět, protože dochází k problémům. Že se třeba to usmrcení  ne úplně se povede. Některé případy jsou otřesné, byť jsou to jednotky procent, ale existují problémy. Není tohle argument, že to vlastně ani nemusí být dost dobře dobrá smrt?

Argument to je a je tu určitá analogie s prováděním trestu smrti. Víte, že v zemích, kde se stále aplikuje trest smrti, se ne vždycky zabití toho zločince nebo toho odsouzeného povede humánním způsobem. I taková rizika jsou a zkazit se může všechno. I ta „dobrá smrt“, protože tu je přirozená chybovost. Je součástí každého lidského jednání. Pak si vezměte příklad, když si člověk úplně na poslední chvíli celou tu záležitost rozmyslí. A už je  pozdě. Anebo jeho okolí očekává, že už to bude. Že už bude pokoj.

Myslíte si, že nakonec bude nebo nebude schválená eutanazie v Česku?

Počet lidí, kteří jsou pro eutanazii, narůstá, a já jsem zjistil, že i někteří lékaři, slavní lékaři, pro její prosazení začali vystupovat. 

Řekněme si, co tomu napomáhá.

Napomáhá tomu, pokud není dostupná kvalitní paliativní péče. Napomáhá tomu, pokud všechno hodnotíme pouze ekonomicky. Napomáhá tomu rozklad soudržnosti v rodinách, ve společnosti. To jsou všechno věci, které tomu napomáhají. Napomáhá tomu i poměrně chytře vedená propaganda. Napomáhají tomu někteří politici, kteří zavětřili, že toto je téma. Prostě se podívají na nějaký průzkum veřejného mění a řeknou si: ha, tady můžu získat voliče. Oni sice o mně čtyři roky nevěděli, ale chci být zase znovu zvolen. Tak tohle je to téma, za kterým půjdu.

To tomu samozřejmě napomáhá. 

A naopak, co tomu brání? 

Brání tomu, když se k sobě budeme navzájem chovat jako lidi. Budeme se k sobě chovat slušně. Budeme se chovat slušně ke svým rodičům. Budeme se chovat slušně ke svým nemocným příbuzným.

Pokud budeme mít dostupnou kvalitní zdravotní péči, včetně té péče paliativní. A pokud se budeme snažit být kulturní společnost a nepodléhat primitivním pudům. Ale netroufám si říct, co bude, či nebude.

Pro mě je varování, že státy, které mají katolickou tradici, jako Španělsko a Portugalsko, v posledních letech eutanazii legalizovaly. Toto je zásadní změna.

Ale zase na druhou stranu si nesmíme myslet, že my Evropané a my křesťané jsme středobodem světa. Takže fakt nevím, ale byl bych rád, aby se tak nestalo. 

Vy jste řekl my křesťané, myslel jste to i sám na sebe? 

Ano, já jsem pokřtěný a jsem formálně katolík, ale nepraktikuji. Chodím sporadicky do kostela, ale myslím si, že můj názor tím není ovlivněn. 

Na to jsem se chtěl zeptat. Nevychází to tudíž z náboženské víry, ale spíše z toho, že jste lékař.

Spíše z toho, že jsem lékař, že jsem studoval medicínu proto, abych lidi léčil a pomáhal jim, a ne abych je zabíjel. 

V Senátu leží návrh paní senátorky Procházkové za hnutí ANO, který se týká paliativní sedace. Paní senátorka je známá tím, že dříve navrhovala přímo zákon o legalizaci eutanazie. Máte v obecné rovině dojem, že je potřeba, aby existoval zákon o paliativní sedaci, který definuje situaci, kdy už je  léčba neadekvátní, kdy už se nemá léčit a má se přistoupit k hluboké paliativní sedaci?

Neznám poslední verzi toho návrhu, ale to, co jsme měli možnost pročítat v užším kruhu v rámci vedení komory a s našimi právníky, tak jsme se shodli, že se tímto zákonem otevírá cesta k eutanazii. Takže pokud to zůstane tak, budeme určitě vyjadřovat své výhrady a budeme se snažit tomu zabránit.

Rozumím tomu tedy správně, že vy pod tím pojmem hluboké paliativní sedace tušíte možnost skrytého zavedení eutanazie? 

Ano a možná ještě nebezpečnější, protože tady budou chybět takové řádné protokoly, které fungují v těch zemích, kde je eutanazie legální. Ona jsou v tom návrhu definovaná nějaká pravidla, nějaký proces, ale je to nesrovnatelné s tím, jak je to nastaveno v těch zemích, kde je eutanazie legální.

Dochází vlastně v českých zdravotnických zařízeních k něčemu, co by se dalo nazvat skrytá eutanazie nebo nelegální eutanazie?  

Tak jsem přesvědčen, že ano, že tomu tak vždycky bylo a že tomu tak stále je, ale myslím si, že je to dnes méně časté, než to bylo třeba před 40 lety, ještě za komunistů, kdy medicínské prostředky a sociální zařízení paliativní péče prakticky neexistovala. Myslím si, že to je dnes méně časté, ale samozřejmě vyloučit se to nedá.

Může být úskalím hluboké paliativní sedace to, že se setře hranice mezi tím, kdy je to ještě otázka tišení bolesti a utrpení a kdy už se nějakého přípravku dá o něco víc. Dá se pak už hovořit o zabíjení? 

Nejsem odborník, nejsem anesteziolog.

Kdybyste teď tady seděl s nějakým velmi agilním zastáncem eutanazie, co byste mu na závěr řekl? Na co bych si měl dát pozor? 

Cesta do pekel bývá vždycky dlážděna dobrými úmysly. Ukázal bych mu zkušenosti ze zemí, kde je eutanazie legální. Fakta, že počet usmrcených narůstá, že narůstá rychle, fakta, že se rozvolňují pravidla pro eutanazii, že se umožňuje dalším a dalším skupinám lidí, ať už jsou to nezletilí, ať už jsou to psychiatričtí pacienti, ať už jsou to lidé s mentálním postižením. To je prostě už tak tenký led… Jaký je pak rozdíl proti tomu, co všichni odsuzujeme, co se páchalo v nacistickém Německu?