Miliardář Karel Janeček se také vyjádřil ke koronaviru a napsal několik poznámek k tomu, jak by se podle něj měla situace zvládat a jak by mohla znamenat i začátek lepšího světa.

Na svém blogu na Aktuálně.cz Janeček píše: „Většina odborníků má tendenci nadhodnocovat význam (zde rizika) svého oboru. To je zcela přirozené. Virolog vždy viděl zdravotní rizika, která donedávna většina populace ignorovala. Ovšem opatření jím navržená, racionální z pohledu co nejlepší kontroly nad šířením epidemie a minimalizace úmrtí, mohou mít jiné zásadní dopady (nejen ekonomické, ale i psychologické i jiné), kdy alespoň některé z nich může on mít tendenci podhodnocovat. Je větší problém zkrácení života 21 (možná již nemocných) lidí, nebo životní trauma pro 1221 dětí, např. z důvodu více domácího násilí?“

V podstatě tady Janeček hovoří o tom, čemu se třeba v sociologii říká nezamýšlené důsledky. Lidově se také někdy mluví o „páchání dobra“. „Mysleli jsme to dobře a dopadlo to jako vždycky,“ jak zní nesmrtelný výrok někdejšího ruského premiéra Černomyrdina.

Pak se autor obrací k tématu, které v téhle době zajímá hodně lidí, jak je to s reálným nebezpečím a se strachem: „Lidský strach je naše největší slabina. Je to ten nejvíce zneužívaný nástroj pro manipulaci lidí. Mocenské skupiny po celém světě mají příležitost lépe kontrolovat masy. Je zákonité, že když se příležitost sama nabízí, tak se do nějaké míry využije a je jen otázkou výše hodnot v dané zemi, zda se využije zanedbatelně až symbolicky nebo se zneužije dramaticky. Strach o zdraví je přímo esenciální, a proto nejsnadněji zneužitelný. Nesmíme si na omezování osobních svobod za cenu zdánlivého bezpečí ‚zvyknout‘.“

A ještě: „Ačkoliv se virus velkou rychlostí šíří populací, jsem přesvědčen, že nemá smysl se šíření excesivně bránit, mimo standardní hygienická opatření a chování se s respektem (např. nošení roušek v městské hromadné dopravě). Faktická smrtnost viru je pravděpodobně méně než jedno promile. Studie WHO publikovaná 14. 10. 2020 uvádí, že realistický nový odhad smrtnosti je pod 0.20 %… Navzdory skutečně nízké smrtnosti koronaviru jsme svědky pro mě fascinující celosvětové paniky až hysterie. Jeden z důvodů může být i mocensko-finanční. Je jasné, že jsou skupiny lidí, kterým situace vyhovuje. Je pravděpodobné, že existují i takové skupiny, které byly na zneužití podobné situace připraveny. (Nemyslím, že virus někdo vědomě rozšířil.) Tyto skupiny upevňují svoji moc a potenciálně generují zisky manipulacemi a zvyšováním strachu obyvatel.“

Tady se můžeme s citacemi zastavit, kdo má zájem, může si to v jeho blogu přečíst celé.

Narážíme tady na jeden problém. Karel Janeček píše o strachu, ale píše to v době, kdy je společnost rozdělená a to rozdělení se prohlubuje. Strach tu je, přinejmenším u hodně lidí vidíme obavy. Každý se ale bojí něčeho jiného. Jedni se bojí viru, jiní omezení svobody. Někdo možná obojího. Někdo se bojí jen trochu, někdo extrémně. Pak jsou tu jedinci a skupiny, kteří strach předstírají a pomáhají ho vytvářet. (Poslední, koho by šlo podezírat z nějakého rafinovaného spiknutí, je česká vláda. Ta v tom létá od zdi ke zdi.) O to ale nejde. Podstatné je, jak je nový virus nebezpečný a jak se chová.

Malé číslo a exponenciální růst

Nechceme matematika poučovat o číslech, ale Karel Janeček uvádí jen jedno, totiž smrtnost. Smrtnost je číslo, které udává podíl zemřelých ve skupině, která je něčím zasažena, v našem případě jde o nemoc. Smrtnost tři procenta znamená, že na nemoc zemřou tři lidé ze sta, třicet z tisíce a tak dále.

K pochopení čísel, o kterých se ohledně koronaviru mluví, napsal dost dlouhý článek na Respekt.cz Petr Holý, bývalý český zástupce ve Výboru expertů na terorismus Rady Evropy ve Štrasburku a pracovník oddělení bezpečnostních hrozeb ministerstva vnitra. Vyplatí se ho přečíst celý, ale tady jen drobné úryvky k naší věci. Nejdříve k té smrtnosti:

„Reálná smrtnost byla v severní Itálii (v době té největší apokalypsy) nejméně 0,6 %, v New Yorku dokonce 0,9 %. Je možné, aby jeden a ten samý virus zabíjel Italy v jiném poměru než Američany? Jasně že je. A ani se nemuselo jednat o žádný zmutovaný amerikanofobní kmen. Výše uvedená čísla totiž vyjadřují průměrnou smrtnost pro všechny věkové kategorie. A my přitom víme, že smrtnost koronaviru se pro jednotlivé věkové kohorty výrazně liší. Takže třeba u dětí je smrtnost prakticky zanedbatelná, zatímco u lidí nad 75 let je 11,6 %. A když všechny ty údaje zprůměrujete, dostanete nějaké číslo od 0,4 % do jednoho procenta…

Průměrnou smrtnost koronaviru ovlivňuje také kvalita zdravotnického systému. A v tomto ohledu je na tom Česká republika docela dobře… Na jaře jsme se proto v Čechách hrdě bili do prsou kvůli tomu, že naše vyspělé zdravotnictví zvládlo epidemii bez ztráty kytičky, zatímco v severní Itálii umírali pacienti na chodbách přeplněných nemocnic. Někteří lidé (například Andrej Babiš) si to vyložili tak, že Italové mají zkrátka oproti nám horší nemocnice s nižší kapacitou… Tito lidé si to bohužel vyložili špatně. Protože tím posledním faktorem, který rozhoduje o průměrné smrtnosti koronaviru, je to, jak který stát zvládl či nezvládl epidemii. Tedy jak moc dovolil, aby byl zahlcen a přehlcen jeho zdravotnický systém… Pokud zůstaneme ve fázi exponenciálního růstu, tak kapacity nakonec přetečou, i kdyby byly obrovské.“

Ten pojem exponenciální růst si v jeho děsivosti mnoho lidí neumí představit. Proto se v článku dočteme:

„Exponenciální růst má tu zajímavou vlastnost, že to zpočátku vypadá, že se nic zajímavého neděje. Pak to pořád vypadá, že se nic zajímavého neděje – a když se konečně začne něco dít, je to najednou obrovský průšvih a skoro se to nedá zastavit…  Exponenciální růst je strašlivě zákeřný v tom, že je zpočátku docela nenápadný. Protože na počátku násobíte velice nízká čísla. Proto byl také ten indický panovník tak v pohodě, když po něm jeho učenec chtěl, aby mu za jeho služby dal na každé políčko na šachovnici dvojnásobné množství rýže než na políčko předchozí… Ten slavný příklad s šachovnicí je ekvivalentem epidemie s reprodukčním číslem 2. Podstatné je to, že těch astronomických čísel nakonec dosáhnete bez ohledu na to, jak vysoko nad jedničkou vaše reprodukční číslo je. Protože jakmile dosáhnete vyššího základu, bude nárůst velice rychlý, ať už je vaše R 18, anebo třeba 1,3. Obojí bude zezačátku vypadat naprosto v pohodě a obojí pak strašidelně rychle vyletí do děsivě vysokých hodnot…

Když se každý den nakazí o 3–5 lidí víc než den předchozí, není to až takový problém, protože to se dá podchytit trasováním kontaktů a cílenou karanténou. Ale pokud to včas nepodchytíte a počet denně nakažených stoupne třeba na pět tisíc, pak – ačkoliv nijak nestouplo reprodukční číslo (zůstává 1,3) – máte o pár dní později 6 500 nakažených denně, pak 8 500 nakažených denně, pak 11 tisíc nakažených denně… Reprodukční číslo (rychlost akcelerace) se tedy nijak nezměnilo, ale zatímco předtím nám přibývalo jen pár pozitivních lidí navíc každý den, najednou jsou jich každý den tisíce. A pak záhy desetitisíce každý den. Prostě exponenciální růst. Ďáblův nástroj.“

A tak bychom mohli pokračovat. Pointa je ale jasná. Nechalo se to rozjet. Malá čísla, jakmile přelezla přes jedničku, tedy že nakažený dále nakazí více než jednoho člověka, bez rychlého zásahu dlouho nenápadně rostou, ale pak explodují. Kapacita nemocných dlouho stačí, až přijde během krátké doby chvíle, že nestačí vůbec. O to tady šlo na jaře a mělo jít někdy v září. Místo toho chtěl Andrej Babiš raději řešit zahrádkářský zákon.

Na sdělení, že lidi může usmrcovat strach, se dá také říct, že strach by mohl lidi taky zachránit, pokud by ho reflektovali svým rozumem.