Milion chvilek brání prokurátory místo demokracie

Demonstrace Milionu chvilek „NECOUVNEME – Justici nedáme!“ ve čtvrtek 20. května na Václavském náměstí v Praze  (Milion chvilek pro demokracii/Jana Plavec)

Demonstrace Milionu chvilek „NECOUVNEME – Justici nedáme!“ ve čtvrtek 20. května na Václavském náměstí v Praze | FOTO: Milion chvilek pro demokracii/Jana Plavec

Následující řádky jsou pokusem o reflexi nad pražskou demonstrací Milionu chvilek z minulého čtvrtka. Je to reflexe nevlídná, jsem zaujatý, a to dlouhodobě. A myslím si, že je to tak v pořádku.

„Zápas o nezávislou justici“

Především by bylo třeba si udělat jasno v pojmech. Přivítal bych, kdyby se diskuse účastnili nejen rozlícení aktivisté „občanské společnosti“ a kdyby se odehrávala i jinde než na náměstích. Dnes to ostatně na náměstích jde jen s potížemi, vzhledem k tomu, jak jsou veřejné akce pořád ještě podvázány. Kromě toho, náměstí se k diskuzi moc nehodí.

Bohumil Doležal (archiv)

Jako laik beru vážně Ústavu ČR, v níž je státní zastupitelství zařazeno do hlavy třetí, „Moc výkonná“. V článku 80 se v ní praví:
„(1) Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon.
(2) Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon.“

Pak následuje hlava čtvrtá, „Moc soudní“.

Lze snad teoretizovat o tom, že mezi „mocí soudní“ a „justicí“ je rozdíl. Muselo by se to však nějak vyargumentovat.

Já třeba si myslím, že místo státního zástupce (jak jméno napovídá) je v trestněprávních procesech, kde, jak označení napovídá, zastupuje zájem státu. Zájmy obžalovaného zastupuje jeho obhájce. Rozhoduje ovšem soudce, který nezastupuje ani zájem státu, ani zájmy obžalovaných, ale zájem spravedlnosti, který je nad zájmem státu i nad zájmem občana. Soudní moc musí chránit nejen stát před asociálními činy jednotlivců a skupin, ale i občany před nepatřičnými nároky státu.

Jistěže státní zástupce musí být chráněn proti nepřípustným nárokům politických uskupení, která se v exekutivě v té či oné době zrovna uplatňují. Státní zastupitelství by mělo být politicky neutrální. S tím byl u nás po listopadu jakýsi problém a nespokojenost některých státních zástupců byla oprávněná.

Zároveň je naprosto nepřípustné, aby státní zastupitelství a policie zasahovaly mocenskými prostředky do politického zápasu. Mám na mysli např. přepady významných státních orgánů, které sice nakonec přinesly minimální výsledky, pokud jde o výkon spravedlnosti, ale zato vedly k velkým změnám v politice: pád vlády, rozpuštění jedné komory parlamentu, totální a dlouhodobé překreslení politické mapy ČR a ovlivňování veřejného mínění v zemi, mj. šířením demagogických spekulací o korupčních chobotnicích atp. Přitom jediným dlouhodobým výsledkem toho všeho bylo, že se na významná místa v exekutivě opakovaně dostávali lidé, kteří tam ani náhodou nepatří. To pak ve svých důsledcích znamenalo rozklad demokratického politického systému v zemi.

Zdůvodnění, že bezděční hybatelé politických změn tak často činili z blbosti, je jistě aspoň zčásti pravdivé; ale jako ospravedlnění vůbec neobstojí.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský vyjádřil – zjevně i v souvislosti se čtvrteční demonstrací – jakési uspokojení nad tím, že se u nás demonstrovalo za soudy, což není obvyklé. Smeká prý před tím klobouk. To bohužel není přesné: demonstrovalo se za jednoho státního zástupce (i když, pravda, toho nejvyššího), který nadto předtím sám hodil flintu do žita.

()

Policejní a prokurátorský stát s lidskou tváří

Listopadové zhroucení bolševismu v roce 1989 zasáhlo českou společnost politicky dost nepřipravenou. Vůdčí osobnosti Sametové revoluce se prosadily na důležitých pozicích v médiích a získaly významnou funkci prezidenta jako zhmotněné národní autority, ale v politických institucích katastrofálně neuspěly, což se projevilo ve volbách v červnu 1992. Velké politické strany (ODS, ČSSD) využily jejich bezmocnosti a posléze se na čas dopracovaly k problematické hegemonii „opoziční smlouvy“. Odtud se zrodila potřeba poražených postavit v návaznosti na utopické představy Václava Havla z konce osmdesátých let jakousi protiváhu proti takto vzniklému státu, jejž v některých důležitých ohledech pociťovali jako nepřátelský.

To mělo do budoucna pro vývoj České republiky neblahé následky: proti nespolehlivým politickým stranám měla jako alternativa nebo v lepším případě aspoň jako doplnění stát „občanská společnost“ (různá neformální uskupení, opřená o výrazné osobnosti). Jejím hlasem byla nezávislá média (s pojmem nezávislosti se tehdy operovalo dosti velkoryse). Ta oslovovala veřejnost, lid, a zároveň dodávala materiál silovým státním orgánům zabezpečujícím výkon spravedlnosti ve společnosti (policie a státní zastupitelství). Nechci nijak snižovat význam investigativní žurnalistiky. V dobách revolučních vášní však neúměrně roste význam spontánního i organizovaného práskání, které pak mívá katastrofické následky nejen pro postižené, ale pro všechny.

Je to jakási zkratka na cestě uskutečňování vůle lidu, od spontánních iniciativ přes masová shromáždění a média k výkonným orgánům, která nechává stranou „tradiční, zkostnatělou politiku“. Zároveň přichází zkrátka to, co je při výkonu spravedlnosti hlavní, tj. nezávislé soudy. A tak se zdánlivě účelné zjednodušení může velmi snadno stát pro spoustu lidí v lepším případě tobogánem do kriminálu.

Jedním z hlavních příznaků nebezpečné revoluční doby je, že se v zápalu boje přestává chápat význam rozlišení mezi mocí výkonnou a mocí soudní, mezi prokurátory a soudci. Tím se otvírají dveře k politickým procesům.

Ke cti polistopadové demokracie je třeba říci, že projekt policejního a prokurátorského státu s lidskou tváří se v ní uplatnil jen velmi nedokonale. Základy demokracie byly po listopadu 1989 postaveny celkem dobře. Zlatá doba pro výše popsanou inovaci započala až tehdy, když se kumulovaly chyby demokracie (každá demokracie má chyby) a rozjela se Velká protikorupční revoluce: nemoc polistopadové demokracie přerostla ze stadia benigního do stadia maligního.

Milion chvilek jako plod babišovských Nových pořádků

Občanská iniciativa „Milion chvilek pro demokracii“ je jeden z nejvýraznějších plodů změn, které po roce 2013 prodělávala hroutící se česká demokracie. Nechci nijak zpochybňovat dobré úmysly protagonistů (ale koneckonců každý to vždycky myslí dobře). Platí však to, co se uskutečnilo.

Knihy Free Czech Media (FCM)

Iniciativa byla založena jako zapsaný spolek v roce 2017. Její záběr je velmi široký a nemá úplně jasné obrysy: sdružuje, jak se dočteme na jejích stránkách, „signatáře našich petic, dobrovolníky, kteří pomáhají s akcemi i každodenním provozem, garanty místních skupin Milionové sítě, zaměstnance, externisty a samotné členy spolku“. Účelem její činnosti je „podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuse v ČR“. Sama se nazývá „sítí aktivních občanů“ a „hlídacím psem demokracie“. Měla na počátku velký ohlas. V roce 2018 spustila podpisovou akci za odstoupení Andreje Babiše, již za rok podepsalo přes 340 tisíc lidí. A rok nato uspořádali v Praze i v regionech řadu demonstrací proti nové ministryni spravedlnosti Benešové a Andreji Babišovi. Ty největší pražské měly účast přes 250 tisíc lidí. Během veselých masových shromáždění, na nichž se podílely i známé osobnosti veřejného života (za všechny jmenuji Zdeňka Svěráka), se jim podařilo získat mnoho lidí nespokojených s poměry v babišovských Nových pořádcích, naplnit je optimismem a přesvědčit je, že se podílejí na dobré a smysluplné věci.

Pak přišla covidová „morová rána“ a podmínky pro veřejné akce byly dramaticky omezeny. Protagonisté Nových pořádků se snažili jednak využít pandemie k podvázání veřejných aktivit (v tom byli velmi úspěšní) a jednak vyvolat vlnu falešné národní jednoty pod heslem „všichni společně vůči nebezpečí“ (to druhé fungovalo jen velmi dočasně). Výsledkem je v posledních měsících sesuv veřejné podpory pro Andreje Babiše i jeho establishment.

Milion chvilek se zapojil do „společensky konstruktivních akcí“: všichni šili „roušky“ (které pan Babiš nedokázal zařídit), až se z nich kouřilo. Tak to aspoň vypadalo pro nezúčastněného pozorovatele. A nyní, když uměle nabuzená celonárodní jednota opadla, se pokoušejí navázat na úspěch demonstrací. Jak ukázaly ty poslední, zejména ta z minulého čtvrtka, jde to i vzhledem k technickým okolnostem dost ztuha: např. účast je zatím zhruba padesátkrát menší, než bývala ve slavném roce 2019.

Demonstrace na Václaváku

Minulý čtvrtek na Václavském náměstí vystoupili organizátoři opět s požadavkem na odstoupení Marie Benešové, tentokrát v souvislosti s nedávnou rezignací nejvyššího státního žalobce Pavla Zemana (rezignoval, nebyl zbaven funkce). A požadují, aby jeho nástupce vybrala až vláda, která vzejde z říjnových voleb.

Zároveň se vyjadřují krajně zdrženlivě k tomu, že se začátkem června koalice Spolu s Piráty a STAN pokusí vyslovit Babišově vládě nedůvěru. Hrozí prý, že pokud uspějí, vládu na neurčitou dobu ovládne prezident Zeman.

A konečně všichni vystoupivší jako jeden muž požadovali, aby byl Miloš Zeman souzen za velezradu.

Prezident Miloš Zeman  (ČTK)

Nejprve jen na okraj: nevím, zda Milion chvilek správně zvažuje svou váhu. Problematizace určitého postupu některých stran v poslanecké sněmovně, provedená na náměstí dnes, nemá asi podobnou váhu, jako kdyby to podpořilo 250 tisíc lidí na Letné. Obávám se, že zmíněné strany mají v tuto chvíli reálnou podporu o hodně větší než občanská iniciativa, jejíž bývalý předseda se nedokázal protlačit do předvolební kampaně.

Tvrzení, že případným vyslovením nedůvěry vládě politické strany vyklízejí pole Zemanovi, je nesmyslné: jednak je povinností opozice prověřovat v poslanecké sněmovně podporu vládnoucí strany, pokud ji ztratila a nepokusila se sama doložit, že se jí podařilo ji tak či onak obnovit. Je důležité předvést, že vláda podporu sněmovny nemá, respektive že nemá ani důvěru, ani nedůvěru. A že je tu silné uskupení, jež jednak má šanci vládu po volbách vystřídat a jednak dává před volbami občanům takto jasně a hlasitě najevo: naši důvěru tato zkompromitovaná vláda nemá.

A dále: strašení tím, že Zeman ovládne exekutivu, se na můj vkus nějak moc podobá klasické hrozbě „nedozírnými následky“, kterou se kdysi, po srpnu 1968, pokoušeli pacifikovat českou veřejnost čeští kolaborantští papaláši v čele s Ludvíkem Svobodou. (Zažil jsem to, bylo to tenkrát zároveň sugestivní a hnusné. Bralo nás to za naši slabou stránku, oslovovalo to sraba v každém z nás.)

Nechovejte se, prosím, jako Ludvík Svoboda. Zásadní věc je, aby tato vláda šla do voleb jako vláda bez důvěry, a pokud se to nepovede, aby bylo aspoň jasné, že je tu někdo politicky nikoli nevýznamný, kdo to vyslovit chce a kdo si za tím stojí.

Navíc situace je přece už dávno taková, že pan Zeman je schopen složení vlády podstatně ovlivňovat čím dál tím víc a že „občanská společnost“ by se snad měla hlavně snažit o to, aby všechny jeho pokusy o přizpůsobení Ústavy jeho politickým potřebám narážely na průběžný veřejný odpor. Což se bohužel dosud příliš nedělo.

Pokud bude opozice a ti, co ji podporují, důsledně prosazovat, že tato vláda fakticky nemá důvěru, a usilovat o to, aby ji ztratila i formálně, je požadavek na odstoupení Marie Benešové vlastně trochu nadbytečný. Paní Benešová může odstoupit jen z vlastního rozhodnutí a řekl bych, že ji to ani nenapadne. Jejího nástupce (a může to být zase ona) navrhne Andrej Babiš a požehnat ho musí Miloš Zeman. Premiér taky může požádat paní Benešovou o to, aby v demisi vykonávala svou funkci po dobu, než bude jmenován někdo jiný.

Smysluplné tedy je, pokusit se vyvolat hlasování o nedůvěře Babišově vládě. A demonstrovat, že nedůvěru nemá jen paní Benešová, ale celý establishment Nových pořádků dohromady.

Požadavek, aby vláda už nejmenovala nového nejvyššího státního zástupce, je jistě logický. Bude velmi podpořen tím, když vláda bude bez důvěry. A pokud jej vláda nezohlední, je třeba brát v úvahu, že nejvyššího státního zástupce vláda jmenuje i odvolává. Což platí i pro tu, která nastoupí po říjnových volbách.

A last but not least: podání ústavní žaloby vůči prezidentovi. Tento požadavek je velmi správný a namístě. Pokud jsem dobře poslouchal ty, co na demonstraci vystoupili, šlo o obvinění z velezrady, nikoli z vlastizrady, jak z neznámých důvodů rozšířila ČTK. To je od ČTK nepřesnost hraničící s dezinformací. Velezrada je definována v článku 65, odst. 2 a 3 Ústavy ČR. Znamená „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Obžalobu podává senát se souhlasem poslanecké sněmovny, je třeba třípětinová většina v obou komorách. Rozhoduje Ústavní soud: a ten může rozhodnout, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad i způsobilost jej znovu nabýt.

I pokud by totiž volby do PS dopadly sebelépe, nebude v této zemi pokoj, pokud bude prezidentský úřad vykonávat někdo, kdo je ochoten a schopen ve velmi významných záležitostech soustavně sabotovat práci exekutivy i legislativy. Má k tomu dnes dostatečné podmínky. Byly v posledních dvou obdobích vytvořeny, mj. i formou precedentů. Zákonnost vyžaduje vždy jakousi minimální míru dobré vůle od všech zúčastněných. Ta, řekl bych, tu už delší dobu výrazně chybí.

Revue FORUM (archiv)

Resumé

A teď už jen stručné shrnutí: považuji ideová a politická východiska Milionu chvilek pro demokracii i jejich nynější návrhy za dílem mylné a dílem nedostatečné.

V letech 2013–2021 došlo u nás k velmi důkladné destrukci polistopadové demokracie. Nikdo to samozřejmě nechtěl, ale nakonec se to vlastně všem povedlo, a bylo to jediné, co se opravdu povedlo. Milion chvilek pro demokracii, soudě podle toho, co zatím předvedl a navrhuje, není ani náhodou východiskem z marasmu. Je jen součástí problému, v němž jsme.

Byl bych rád, kdyby tu dnes bylo aspoň jediné relevantní politické uskupení, které bude ochotné si to před volbami nahlas připustit. Tj. připustit si, že jsme si ve zmíněné době sami zničili demokracii, kterou jsme dostali v roce 1989 vlastně z větší části darem. A že se musíme ze všech sil snažit, abychom to napravili.

Hlavní věc je zásadní odmítnutí dnešního establishmentu Nových pořádků a celého hanebného období let 2013–2021. To za prvé znamená vyvolat ještě před volbami hlasování o nedůvěře nynější Babišově vládě. Kvituji s potěšením, že koalice Spolu se k tomu hlásí už delší dobu a koalice Pirátů a STAN se nakonec přidala. Je mi líto, ale Milion chvilek se zmohl jen na víceméně zbabělou distanci. Úsilí o vyjádření nedůvěry vládě je důležité, i když se vyslovit nedůvěru nepovede: znamená, že navrhovatelé mají jasné a nezpochybnitelné stanovisko a je proč je volit.

A druhá, stejně významná věc v distanci od tohoto období je ústavní žaloba proti prezidentu Zemanovi, který je dalším výrazným protagonistou Nových pořádků. Rád konstatuji, že tento návrh nyní Milion chvilek vznesl, je to zásadní věc. Miloše Zemana je třeba obžalovat z velezrady, za zásadní považuji formulaci Ústavy o „jednání proti demokratickému řádu republiky“. Obžalobu vypracovává senát, výsledek je na váhách. Musí ji odsouhlasit poslanecká sněmovna. Její složení se změní v říjnových volbách. Voličům by tedy mělo být jasné, že budou rozhodovat mimo jiné a především i o fakticky jediném způsobu, jak po volbách prosadit i rychlou změnu v obsazení prezidentské funkce. A ta politická uskupení, kterým o to jde, by to měla v předvolební kampani nahlas říci.

Moc mne zajímá, zda je na politické scéně vůbec někdo, kdo by byl ochoten a schopen se k takovému jednoduchému programu jasně, nahlas a artikulovaně přihlásit. Zatím bych řekl, že není.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]