Náš veselý masopust se ukázal být velmi křehkým a dočasným. Výjimečný stav, v němž jsme se ocitli, je stav bez naděje. Karneval skončil, pražská náměstí, Hradčany a Karlův most jsou pusté a prázdné. A my jsme v podobné situaci jako nešťastný pan Povondra v závěru Čapkovy Války s mloky. Z kalné Vltavy se vynořila hlava Andreje Babiše s rouškou v národních barvách a skřehotá: „Milí a vzácní přátelé, čau!“

Andrej Babiš pronesl v pondělí večer k národu projev opravdu profesionální. Neřekl nic, všechny pochválil a nikoho se nedotkl. Kontrast s tím, čím minulý čtvrtek oslovil veřejnost Miloš Zeman, je do očí bijící a nepochybně taky zamýšlený. Nepřímo to ostatně vyplývá ze srovnání jeho a prezidentova postoje, jak ho podal ve velkém rozhovoru v Mladé frontě DNES.

A vidět je to na první pohled. Miloš Zeman, intelektuál a kverulant, napadl „divadelního principála“ bagatelizujícího koronavirus (je to zjevně něco jako bylo kdysi schvalování atentátu na Heydricha), herce, kteří si stěžují, že nemají „kšefty“ (tj. příjmy), a mluvil o „poštěkávání a vřeštění našich novinářských komentátorů, kteří jako obvykle píší o všem, a nerozumí ničemu“ (ten člověk zřejmě čte všechno, co o něm kdo kde napíše, a strašně při tom trpí). Andrej Babiš děkoval na všechny strany. Dokonce i veřejnoprávním médiím. Mluvil o pokoře (kterou pan Zeman považuje za sprosté slovo), prosil o trpělivost a shovívavost (uvědomuje si, jak vláda lidem komplikuje život) a sdělil nám, že je na nás hrdý. Sebechvála je rovnoměrně roztroušena v této omáčce, takže ji nepozorný čtenář snáze spolkne.

Tímto projevem otevřel zcela novou dobu a opozice bezmocně přitakává.

Po Listopadu se „občanská společnost“ a její lídři pokoušeli o překonání „standardní“, zkostnatělé politiky („chcete-li, buržoazní“, jak kdysi napsal Václav Havel). Nejprve, bezprostředně po listopadu 1989, přišla na řadu politika jako divadlo. Pak, po otravném období, kdy nám slovy pana Babiše vládli politici, co nemakali a kradli, nabyla charakteru veselého cirkusu. V rozpuku Velké Protikorupční Revoluce proběhly demonstrace postkomunistických odborů, na Václavském náměstí hřímal k davu dokonce sám Žižek. A vše vyvrcholilo na jaře roku 2013 pravdoláskařskou lidovou veselicí, kde účastníci svrhávali do Vltavy Moranu-Klause, a nevšimli si, že mezitím byl do funkce zvolen někdo, kdo je ještě horší (což už samo o sobě je pozoruhodný výkon).

Po svržení všech dalších Moran (poslední byl Bohuslav Sobotka) se ukázalo, že ti ještě horší obsadili všechny posty, a nadešla vrcholná chvíle karnevalového veselí, vyvolávajícího údiv všude v Evropě. Lid v mírumilovné spolupráci s policií pořádá veselý karneval. Např. někteří polští pozorovatelé byli lehce konsternováni a Francouzi, tč. v náručí odborů a žlutých vest, nám měli co závidět. Lidé na náměstích (bylo jich opravdu hodně a za nic nemůžou) mohli mít pocit, že jsou přímými účastníky Dějin.

Dojem, že to celé bylo s Babišem domluvené, je ovšem nespravedlivý: zlobilo ho to a občas dokonce musel couvnout. Ale jeho píár experti brzy pochopili, že ho to příliš neohrožuje. Ve stínu veselých demonstrací potichu obsazovali další funkce a dál utahovali šrouby.

Teď je najednou všechno jinak. Přírodní katastrofa, která přišla zvenčí a s politikou nemá vůbec nic společného, důkladně změnila náš život. Aniž bych chtěl jakkoli bagatelizovat vážnost pohromy, musím upozornit na to, že dostala v našem politickém prostředí svou ideologii. Ideologii, která s její povahou sice souvisí (bez ní by nevznikla), ale není jediná možná. Uplatňují se dva archetypy.

Především archetyp půstu, který následuje po každém masopustním karnevalu. (Pamatuji si z oblíbené četby mého dětství, románu Hrabě Monte Cristo, na sugestivní vylíčení náhlé a skoro hororové proměny italského velkoměsta, nevím už kterého. Udála se prakticky přes noc.) Půst má ovšem své světlé stránky: ví se přesně, kdy skončí, víme, že se máme za něco hanbit, a za tu dobu se nám většinou podaří si aspoň na něco vzpomenout, a hlavně víme, že na konci je vzkříšení. Tady je to jinak, půst na nás spadl jako balvan a konce nevidět.

Tím se dostáváme k druhému archetypu, k archetypu „mor“. Žádný z nás neví dne ani hodiny. Hlavní pocit je strach, příkazem dne je kázeň a poslušnost. Není zcela jasné, co má smysl poslouchat a co ne a koho je třeba poslouchat. Jak velké pole se otvírá pro různé politické darebáky s postranními úmysly! Rozlišit nutnost od darebáctví je velmi složité, přesto je třeba se o to v každé chvíli pokoušet a vyvozovat z toho důsledky. Jinak se octneme ve středověku.

Výjimečný, mimořádný stav (přesný termín je „stav nouze“, drsnější metaforické opisy si odpustím) velmi omezuje prostor pro politické nebo šíře veřejné aktivity, na něž jsme byli zvyklí: jejich živnou půdou a zázemím byl svět virtuálního, fiktivního přátelství sociálních sítí. Odtud se čas od času přelily na náměstí a následně i do médií a zpětná vazba je pak udržovala při životě a posilovala. Když ale zpětná vazba odpadne a vše se bude odehrávat jen ve virtuálním prostoru internetu, kde se koronavir nepřenáší, nemůže to natrvalo fungovat – bude to něco jako masturbace bez ukojení. Pan Babiš sociální sítě až tolik nepotřebuje a nepotřebuje ani konat demonstrace. Během veselého karnevalu Velké Protikorupční Revoluce totiž získal média, parlament, vládu a nakonec i ombudsmana. A „stav nouze“ bude do budoucna na neurčito fungovat jako stabilizující faktor.

Náš veselý masopust se ukázal být jako vše velmi křehkým a dočasným. Výjimečný stav, v němž jsme se ocitli, je stav bez naděje. Karneval skončil, pražská náměstí, Hradčany a Karlův most jsou pusté a prázdné. A my jsme v podobné situaci jako nešťastný pan Povondra v závěru Čapkovy Války s mloky. Z kalné Vltavy se vynořila hlava Andreje Babiše s rouškou v národních barvách a skřehotá: „Milí a vzácní přátelé, čau!“

Nadchází milion chvilek pro Andreje Babiše. Můžeme si za něj sami a jen sami s ním – snad – můžeme ještě něco udělat.