Alena Schillerová jako Dorota Máchalová FOTO: Ondřej Šimíček / se souhlasem
FOTO: Ondřej Šimíček / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Český politický svět si zvykl na rádoby významné figury, které v normálních poměrech dělaly maximálně nástěnku v zasedačce. Postavy, jejichž kompetence jsou omezené, jsou postiženy mimořádným nerozhledem, a přesto se jim dostává prostoru, který by ještě před dvaceti lety působil jako aprílový žert jakékoli politické strany. Zcela typickým příkladem je ministryně dluhů a rozpočtové nekompetence Alena Schillerová.
Téměř každý den na nás z médií – bohužel i veřejné služby – a sociálních sítí, kde jednou výhrůžně mudruje a podruhé skáče v převleku jak puberťačka po lobotomii, vyskakuje doktorka práv – teta z Malhostovic, která nelže, jen když spí, a ještě se u toho tváří jako svatá spravedlivá.
Stejně jako Dorota Máchalová v geniální pohádce S čerty nejsou žerty si přivlastňuje roli laskavé, starostlivé ženy, strážkyně pořádku, která ve skutečnosti ale převrací realitu ve vlastní prospěch, a to s tváří věčně ukřivděné ctnosti.
Na ministerstvo financí se nedostala proto, že by přinášela řešení či kompetenci, ale proto, že byla nejloajálnější služkou Andreje Babiše. Jako náměstkyně pro daně a cla měla přímý dohled nad Finanční správou – a tedy i nad jejími metodami. V té době proběhla kauza opavské firmy FAU, kdy stát pomocí zajišťovacích příkazů zablokoval firmě účty a uvrhl ji do insolvence. Soudy později označily postup za nezákonný. „Naši na ně klekli,“ holedbal se majitel charakteru Doroty Máchalové.
V aparátu, který Schillerová spoluvytvářela, to nebyla náhoda. Existoval model: Finanční správa fungující jako nástroj k likvidaci nepohodlných subjektů na přímý povel politického vedení. Tohle prostředí – tedy mix ekonomického zájmu s politickou hanebností –pak převzala i jako ministryně a proměnila ministerstvo v servisní stanici pro potřeby holdingu Agrofert a jeho majitele Andreje Babiše.
Rozpočet pod její rukou ztratil smysl jako nástroj odpovědné správy věcí veřejných. Stal se prostředkem k uspokojení mocenské žravosti a reklamní sebeprojekce. V letech, kdy se ekonomice dařilo, nedokázala vytvořit žádnou rezervu. Ba co víc – aby marketingově vylepšila čísla, státní rezervu rozpustila. Když přišla krize, rozdávala s výrazem spasitelky peníze, které stát neměl. Výsledkem byla strukturální díra, která se dál tváří jako díra covidová, přestože zpráva NKÚ jasně řekla, že jen covidová by byla o 90 miliard nižší. Babiš to schválil, Schillerová provedla – a oba doteď předstírají, že se nic nestalo. Není to totiž vina covidu, není to vina objektivních faktorů. Je to výsledek politiky hnutí ANO, pro něž je fiskální odpovědnost překážka v marketingu. Zemi nechali zadluženou, účet bez zaplacení a k tomu přibalili ještě vylhanou hysterii, že finance ničí vláda současná.
Ve skutečnosti je to ona, kdo nezná hranice. Schillerová je učebnicový příklad člověka, který se nikdy nezastaví před zrcadlem svědomí. Ukrývá se za vznešená gesta, ale v jejich stínu nestojí skutečný soucit – jen vlastní fake obraz. Zneužila přímluvy na Velehradě a jazyk modlitby k propagaci sebe samé, jako by víra byla další formou sebereklamy. Nešlo o to, co se na poutním místě opravdu dělo – ale o to, co z toho udělala ona. Vzala cizí slova a obratem je převyprávěla ve svém PR jazyce na Instagramu s výrazem osoby, která právě zachránila svět. A do toho ve veřejném prostoru trousí drze soudy o lidech, kteří ji rozhledem i kompetencí násobně převyšují. Ani náznak sebereflexe nebo svědomí. Přitom to byla právě ona, kdo zaštítil stát, který systematicky likvidoval firmy zajišťovacími příkazy, kdo protlačil rozpočtová čísla, která nás uvrhla do stamiliardových schodkových kolotočů. Hanba je pocit, který nikdy nepoznala.
Ve sněmovně hraje partii, jež nemá pravidla. Jedná, vyjednává, rozdává přísliby, domlouvá se. Všechno působí korektně, skoro až konstruktivně. A pak přijde zcela vědomá a plánovaná otočka, bez varování, bez důvodu, bez stopy odpovědnosti. Sliby neplatí, dohody přestávají existovat. Tahle metoda je nástroj k destrukci parlamentního fungování. Opakovaný vzorec, se kterým se už naučili počítat i ti, kdo se s ní ještě pokoušejí mluvit. Parlamentní práce pod její přítomností přestává být věcí věcné oponentury a mění se v chaotický pokus sabotovat legitimní prosazování vládní politiky. Nedrží slovo, protože nikdy neměla v úmyslu ho držet. Není partner. Je hráč, který rozbíjí hru, kdykoli by mohla přinést výsledek. Jako ten holub, který při partii šachu přijde doprostřed šachovnice a rozhází všechny figurky.
Zatímco se všichni soustředí na Andreje Babiše a jeho vlastně už únavnou lapálii s Čapím hnízdem, často podléhají mimikrám hodné tety z Moravy. Tváří se mile, mluví klidně, rozdává rozumy a hraje si na svědomí národa. Ve skutečnosti je to pořád ta samá Dorota Máchalová. Jako ministryně si užívala výhody moci, nechávala si platit byt, vozila s sebou fotografa a vizážistku, stavěla si vlastní PR tým z veřejných peněz a přitom se pořád snažila tvářit se jako skromná žena z lidu. Jenže když člověk poslouchá její výklady o rozpočtu a sleduje, co všechno považuje za normální, pochopí, že to není póza ani omyl. Je to mentalita. Mentalita postavy z pohádky, která měla všechno a ještě si stěžovala, že to nestačí. Dorota Máchalová to ostatně sama vystihla naprosto přesně – a nevědomky tím popsala i Alenu Schillerovou: „Nechápu, jak jsme mohli žít tak dlouho po selsku.“
