Už si toho všimlo více lidí. Stalo se papalášskou módou vyhlašovat, že ten či onen ministr pracuje šestnáct hodin denně, nebo nějakou podobně absurdní dobu.

Babiš: „Já sám teď pracuju 18 hodin denně, včetně víkendů. Takže se fakt neflákám.“

Ministr Karel Havlíček: „… já jsem člověk, který je zvyklý pracovat, pracovat 16 hodin denně, o víkendech, a totéž budu chtít po všech lidech, kteří tam (na ministerstvu průmyslu a obchodu) budou pracovat.“

Nová ministryně spravedlnosti Marie Benešová: „Požádala jsem úředníky na ministerstvu, aby zrušili dovolené. Sama budu odříkat dovolenou, kterou mám zaplacenou. Chci, aby věci nabraly spád.“

Za starých časů vlády jedné strany jsme se učili, že takhle dřely i děti v 19. století. A teď, po všech těch racionalizačních metodách a tunách příruček a manažerských metodách se dozvídáme, že se situace nezlepšila a neustále se takto nelidsky maká . A ne děti v dolech, ale lidé, kteří jsou dospělí.

Radkin Honzák to velmi stručně shrnul na svém blogu na Aktuálně.cz: „Prohlášení ministra, že pracuje 16 hodin denně nesvědčí o ničem jiném, než že je neschopný stihnout to, co má v pracovní době, že tedy je mentálně opožděný o 50 % a k tomu, že je natolik hloupý, že tuto skutečnost svěřuje všem. Máme tu prostě náhle hromadnou zprávu, že máme neschopné státní úředníky na ministerských postech. V zásadě – nic nového!“

A konkrétně: „Chápu, že když chamtivý premiér usilovně buduje své impérium pětadvacet hodin denně a říká tomu práce pro vlast, že se jeho vlezprdelkové chtějí přizpůsobit. Měli by si ale uvědomit, že státní úředník je ve funkci proto, že to zvládl, a nikoliv proto, že bude předvádět, jak se při své neschopnosti upracuje stylem nablblého koně Boxera z Animal Farm.“

Kult práce, nebo předstírání práce, není samozřejmě nic nového. Císař František Josef údajně trpěl nespavostí, takže se vstávání za nelidských ranních hodin muselo přizpůsobit celé mocnářství. Už nám to zůstalo. Stalin zase dostával řadu svých geniálních nápadů v noci, takže kdokoli mohl čekat, že mu v nějakou absurdní hodinu zavolá vůdce. A zkuste si takový rozhovor nevzít. Pak by vás zřejmě přesunuli někam, kde žádný telefon už nebudete potřebovat.

Vypadá to jako legrace, ale je to budování image, které jednak vyzvedává na podstavec onoho mluvčího, jednak má v druhých budit nejen obdiv, ale i pocit méněcennosti, protože normální člověk takto nežije a měl by zřejmě pochopit, že normální není. Normální je zřejmě papaláš, co nestíhá.