Ministr Tomáš Petříček padl. Co z toho plyne?

Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček (ČSSD)  (MZV ČR)

Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček (ČSSD) | FOTO: MZV ČR

Během koronavirového marasmu jsme postoupili o další krůček v demolici posledních zbytků polistopadového režimu. A propadli jsme se o malý, ale významný fous dál do bahna Nových pořádků. V ČSSD, která se potácí na samé hranici parlamentního nebytí, vyhrál na pátečním a sobotním sjezdu strany souboj o místo předsedy dosavadní šéf Hamáček nad ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem.

Pokud jde o výraznost vítězství, připomíná trochu někdejší  střetnutí Miloše Zemana s Karlem Schwarzenbergem o prezidentský post v roce 2013, jímž se vítězné tažení Nových pořádků otevřelo. K vítězství Hamáčkovi určitě trochu napomohlo i to, že sjezd proběhl „online“. Tyto okolnostmi vynucené moderní techniky znamenají vždy jistou simulaci veřejné debaty – klasickým příkladem je facebook. Co dělat, taková je doba. Nicméně Hamáček vyhrál dost výrazně a svědčí to o poměrech v dnešní ČSSD.

Je z čeho se radovat? Do žumpy padáme všichni

Petříčkovi se teď všeobecně vyčítá, zvlášť ze strany opozice – k níž nepočítám KSČM a SPD – že byl často nedůsledný a  nedostatečně energický. Jistěže je to pravda, protože to je pravda vždycky a u každého; a u těch, kteří nevyhráli, je to vždycky pravda dvojnásob.

Radim Ivan (ODS) (Radim Ivan)

Jenže: je mi líto, ale jako rozhodný stoupenec „Starých pořádků“ (kterým já říkám polistopadová demokracie) nemůžu odhlédnout od toho, že pan Petříček vystoupil s jasným a správným základním požadavkem pro předvolební kampaň „konec koalice s Babišem“ a v zásadních věcech prováděl proevropskou a proatlantickou politiku. Představoval proti panu Hamáčkovi jasnou, srozumitelnou a správnou alternativu, a co si budeme povídat, představuje ji i dál. Naproti tomu pan Hamáček reprezentuje nevábivý, slizký oportunismus, který se podle okolností vždy přidává na tu silnější  stranu. Je to taktika, která snad může být vhodná pro politikovu úspěšnou kariéru, ale bude vždy nakonec zhoubná pro organizaci, na jejíž účet se provozuje (tj. v tomto případě na účet ČSSD). Měl v zádech jednoznačnou podporu Miloše Zemana a Andreje Babiše včetně zadání v tom smyslu, že nepohodlného Petříčka je třeba pokud možno co nejdřív vystrnadit z jeho vládní funkce, a udělal to nejdřív, jak to šlo. Připadá mi to mj. i trochu nechutné. Vyhráli tedy Zeman a Babiš, ačkoli by k tomu teoreticky zrovna teď neměli mít dostatečnou politickou sílu.

Bohumil Doležal (archiv)

V některých komentářích opozičních politiků zaznívá i jakási tichá radost, že s ČSSD je teď definitivně konec. Opravdu, dá se jen stěží předpokládat, že by jí to na jejích dosavadních hubených preferencích přidalo. Je to však jen malý důvod k radosti. Pocítí to všichni, i ti, kteří se sice nehlásí k levici, ale k demokracii ano.

Chyby polistopadové demokracie

To, co se stalo, je tedy jen další malý krok v destrukci polistopadové demokracie. Ta, jako každá demokracie, měla od počátku své chyby. Tedy především dvě, obě jsou daleko důležitější než více či méně nafouknutá korupce.

Třídní boj dobra se zlem. Fanatismus

Především pojetí politiky jako nesmiřitelného boje dobra se zlem, který se neustále zostřuje a v němž dobro nakonec triumfálně zvítězí. Pojetí politiky jako pokračování třídního boje jinými prostředky zastávaly obě vůdčí strany „pravolevého“ spektra (napravo to byl „klausismus-vonhayekismus“) a obě ho zdědily z marxleninské ideologie. Hrozně rád a s úspěchem v tom pak pokračoval i Andrej Babiš: dosud nám vládli politici, kteří nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Tahle cesta vede vždycky a přímo k tomu, co máme teď: k oligarchii, autokracii a buranokracii. Demokratická politika vždycky je a má být nekončící úsilí o vyrovnání společenských konfliktů v duchu spravedlnosti. Nám se to zatím moc nepovedlo.

Policejní stát s lidskou tváří

Za druhé je tu představa o reformě politiky, odvozující se z Havlových teorií o potřebě překonat jak „posttotalismus“ (rozuměj bolševismus), tak zkostnatělou buržoazní demokracii. Její strnulé struktury, hlavně politické strany,  je třeba obnovit (ne-li přímo nahradit) „občanskou společností“, v níž se uplatňují neformální politické aktivity, nezávislé iniciativy a nezávislí novináři. Někdy od posledních let minulého století se pak pozvolna prosazuje představa o zvláštní formě „přímé demokracie“, která obchází nefunkční demokratické struktury a instituce a provozuje se přímo, mimo ně. Na počátku jsou neformální společenské aktivity a nezávislá média; ta podávají (např. i formou tzv. whistleblowerství) podněty přímo kriminální policii a prokurátorům.

Jana Maláčová, Ondřej Veselý, Jan Hamáček a Roman Onderka (ČSSD) (ČSSD)

Tak se ve společnosti souhrou nezávislých iniciativ a policejních orgánů děje spravedlnost. Justice ve vlastním slova smyslu (tj. nezávislé soudy) má už předpřipravenou cestu a nemusí se klopotně dobírat spravedlnosti (není snad dokonce zbytečná?). Pokus o policejní stát s lidskou tváří byl zpočátku úspěšný jen částečně“ některé divoké projekty (soudní procesy probíhající v přímém televizním přenosu a průběžně v televizi  komentované nezávislými redaktory) se na počátku tisíciletí povedlo aspoň zčásti zabrzdit. Po vypuknutí Velké protikorupční revoluce však nakonec slavil triumf: v létě 2013 se podařilo po policejním přepadu Úřadu vlády a následné bombastické tiskové konferenci smést vládu a podnítit radikální politické změny, které vrcholí dnes. Andrej Babiš se tehdy na revoluční vlně rád vezl a s chutí se na ní podílel. Naopak pozdější pokusy využít revoluční cestu k oslabení Nových pořádků (masové demonstrace Milionu chvilek a následný pokus o vybudování nové strany na tomto základě) skončily nakonec během pandemie naprostým neúspěchem.

Co to znamená do voleb

Pozoruhodné je, že na obou chybách vydělal posléze Andrej Babiš, obecněji řečeno dnešní režim, Nové pořádky Andreje Babiše, Miloše Zemana, Vojtěcha Filipa, Tomia Okamury a Jana Hamáčka. Pandemii dnešní establishment šikovně využívá ke svým politickým zájmům. Na podzim nás čekají volby do poslanecké sněmovny. Obávám se, zda nebudou nakonec, podobně jako právě proběhnuvší konference ČSSD, online v tom nejhorším slova smyslu. Veřejná popularita hlavních představitelů – Zemana, Babiše a Hamáčka – dnes sice čím dál tím víc připomíná veřejnou popularitu prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného v letech 196467.

Jenže jsou tu dvě velká „ale“. Za prvé, volby mají být v říjnu, do té doby se musí obě komory PČR shodnout na novém znění volebního zákona. Pokud se vše nezadrhne na nesouhlasu ohledně korespondenčního hlasování (nechci tu věc bagatelizovat, ale z hlediska naší nynější situace je to prkotina) a pokud vše neskončí nekonečnými obstrukcemi prezidenta (ten sice slíbil, že zákon podepíše, ale to u něho znamená jen, že to buď splní, nebo ne), mělo by na ně dojít. Snad.

A pak druhý, obří problém. Nestačí, když Nové pořádky, tj. Babiš, Filip, Okamura, Hamáček (a last but not least,  ještě za křovím Miloš Zeman) prohrají tyhle volby. Musí tu být někdo, kdo volby vyhraje. Tj. vyhraje je tak, aby to za něco stálo. Tak, aby je nad Novými pořádky vyhrála opravdu polistopadová demokracie, o což jde.

Kandidáti a naděje

V posledních volebních modelech vede vždy s přehledem Pirátská strana v koalici se STAN. Pokud Pirátská strana nahradí pana Babiše a spol., bude to cesta z bláta do louže. Piráti od samého počátku svého celostátního angažmá jednoznačně tvrdili, že chtějí totéž, co sliboval Andrej Babiš, tj. obrodu zkorumpovaných Starých pořádků, jen provozovanou důkladně a moderně. Přitom měly být  moderní prostředky, odpovídající dnešní IT době, propojeny s tradičními, tj. se zavíráním do kriminálu. To aspoň sliboval voličům před volbami v roce 2017 za doprovodu harmoniky předseda Pirátů Bartoš: za mřížemi se měli octnout mj. bývalý premiér Petr Nečas, dosavadní premiér Bohuslav Sobotka i výrazná postava tehdejší protibabišovské opozice Miroslav Kalousek. Měla to prý být legrace: já ve svém poměrně dlouhém životě zažil leccos od protektorátu přes stalinismus až po normalizaci, a proto jsem na takovýto druh srandy mocně alergický – nakonec se totiž velmi často ukáže, že ji srandisté mysleli poměrně vážně.

Předseda pražské ČSSD Petr Pavlík (Petr Pavlík)

Pak je tu ODS. Dokázala se nakonec zbavit Václava Klause ml., i když jí to dalo dost velkou práci. Její vedoucí představitelé, např. předseda Petr Fiala, se nás ovšem v minulosti úporně snažili přesvědčit, mj. i na stránkách babišovských Lidových novin, že přes všechno, co kolem sebe vidíme, demokracie nekončí. Pan Fiala tam tvrdil, že nesnáší křičení při každé příležitosti, že právě teď se nám hroutí demokracie. Demokracie je prý ohrožena v každé chvíli a my teď nemusíme dělat žádné zásadní reformy. Čili nechumelismus v ryzí podobě.

Dále je tu KDU-ČSL. V roce 2013 se přihlásila k praporu Velké protikorupční revoluce a Nových pořádků a vlezla do Sobotkovy vlády, v níž nabýval postupně na síle Andrej Babiš. Opravdu si to už nikdo nepamatuje?

A konečně TOP 09, která se potichu přizpůsobovala Babišově propagandě a posléze se zbavila nejvýraznějšího Babišova parlamentního oponenta, Miroslava Kalouska.  Nevím, snad to bylo po vzájemné dohodě s panem Kalouskem. Ale ani pak se takové věci nesmějí dělat, protože se tak projevuje slabost vůči pomluvám a štvaní (přece jen na nich něco je, že?).

A považuji konečně za nezbytné zmínit se i o ČSSD. Sice se o naši nynější mizérii během Velké protikorupční revoluce a po nastolení Nových pořádků zasloužila vrchovatě; ale je to ze své minulosti „tradiční, standardní demokratická strana“, jedna z těch, proti nimž pan Babiš soustavně a nejapně útočí. Její významní představitelé se k tomu veřejně hlásili a hlásí. Např. Bohuslav Sobotka napsal v létě 2013: „Sociální demokracie by neměla zapomínat, že je nejen orientována sociálně, ale že je také demokratická… Principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí… Nemůžeme hájit udržení parlamentní demokracie v České republice, parlamentního systému vlády, pokud nechceme zradit svůj program… Hraje se o to, abychom nesklouzli do levicového populismu, který čistě pragmaticky půjde po moci za každou cenu.“ K politice pana Sobotky mám tisíc a jednu připomínku, ale zároveň věřím, že tato slova myslil vážně a že v té straně je spousta lidí, kteří to myslí vážně taky. Teď utrpěli porážku. Měli by o sobě přes tu porážku dávat vědět dál a důrazně, aby zase i ostatní věděli, že je musí brát vážně jako spoluhráče v zodpovědné české politice.

Čeho je třeba do voleb i poté

Do voleb, pokud, jak aspoň doufáme, budou, zbývá jen málo času. Nedovedu si představit, že by teď vznikl nějaký politický subjekt, který by se jednoznačně a programově stavěl proti Novým pořádkům, proti autokracii, oligarchii a buranokracii v tomto duchu, ve jménu polistopadové demokracie, kterou jsme si v poledních osmi letech z hlouposti sami zničili. Stačí však, když tu mezi Babišovými demokratickými oponenty bude v této věci jakási aspoň elementární shoda.

V tom duchu, jak to před mnoha lety veřejně vyslovil největší český politik: „Nečekám spásy od žádné strany; ale budeme nepřemožitelní, jestliže ve všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří beze všeho smlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme tím tichým souhlasem, jenž vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového a ze správného vysouzení toho, kde kdo máme pracovati. Pokud se nerozšíří tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když toho potřeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organisace nám nepostačí.“

To není jistě jen závazek do voleb pro členy stran, které to u nás s demokracií myslí vážně, do nadcházejících voleb, ale prostě závazek pro všechny a do budoucna. A z toho, co jsem výše napsal, vyplývá: aby naše strany mohli lidé brát opravdu vážně, je navíc ještě zapotřebí, aby jejich představitelé dali před sebou i před veřejností najevo, že vědí o chybách, jichž se dopustili v minulých několika letech. Aby si nasypali na hlavu aspoň trochu popela. Není to žádné sebemrskačství, ale jen předpoklad důvěryhodnosti v této hnusné době. Jen se bojím, že např. Piráti k tomu budou potřebovat vrchovatě plné popelářské auto.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]