Ruský car Ivan Hrozný se synem Ivanem, jehož v hněvu smrtelně zranil, na olejomalbě Ilji Repina (1885) FOTO: Tretyakov Gallery Moscow (volné dílo)
FOTO: Tretyakov Gallery Moscow (volné dílo)
Historie a tzv. historická politika se v posledních letech staly oblíbeným koníčkem Vladimira Putina. Často o ní mluví, obvykle ji formuluje zvláštním způsobem, události vykládá svérázně (určitě nemá ponětí o pramenech, jak je chápe historikova vědecká dílna). Dalo by se říct – má na to přece právo, platí svoboda slova a projevu (vyjma jeho Ruska, samozřejmě). To, že plive na hroby milionů obětí sovětského bolševismu, bolí. Samozřejmě nikoliv jeho. Někdy mám dokonce dojem, že nachází sociopatickou radost z toho, že jiným způsobuje toto utrpení.
V Putinových nedávných politických projekcích byla i poznámka o příbuzenství Ukrajinců a Rusů. Mohli jsme se dočíst, že Ukrajina je taková mladší sestra Ruska, kterou je třeba pokárat, protože se zvrtla. Opravdu mladší? Pro Kyjevskou Rus byla kritickým okamžikem mongolská invaze ve 13. století a zničení Kyjeva jako politického a duchovního centra ruských zemí. Většina z nich byla pod mongolským jhem, jen některé – postupem času stále více – byly chráněny pod žezlem polského krále (převzetí západní části Rusi Kazimírem Velikým bylo plně legitimní) nebo litevských knížat, která se v dobách Gedimina a Olgierda stala téměř hegemony ruských zemí. Jejich dvory byly ovlivněny ruskou kulturou, a to platilo i pro jejich potomky, první dvě generace Jagellonců.
A co Moskva? Moskva jako centrum knížecí moci vzešla z Vladimirského knížectví, které bylo pro Mongoly centrem k řízení ruských zemí, jež si podmanili. Do Vladimiru se zpočátku přestěhoval i kyjevský metropolita, který si nakonec roku 1326 zvolil za své sídlo Moskvu.
Je příznačné, že tehdejší moskevský kníže Ivan Kalita získal svou přezdívku podle toho, že byl v ruských zemích výběrčím daní pro mongolské chány. Některé z těchto prostředků zpronevěřil, čímž si vybudoval postavení mezi ostatními ruskými knížaty. Moskva tak začala „sbírat ruské země“.
Tento proces trval dlouho. Jeho důležitou etapou bylo zbavení se mongolského jha na konci 15. století, poté válka s Polsko-litevskou unií a postupné oddělování dalších ruských knížectví od ní. Tento postup, který byl pro Moskvu úspěšný, na nějakou dobu skončil, když polští panovníci Štěpán Báthory, Zikmund III. Wasa a jeho syn Vladislav IV. v Krakově a Varšavě skutečně dupali. „Dům z karet“ Ivana IV. Hrozného, jinak též likvidátora ekonomické moci Velkého Novgorodu, se zhroutil. Během dalších desetiletí vybudovala nová dynastie – Romanovci – Rusko téměř od nuly. Povedlo se. Přišel Petr Veliký, porazil Švédsko v severní válce, vyhlásil impérium.
Kateřina Veliká uspěla ve válkách s Osmanskou říší a „pohltila“ velkou část polsko-litevského státu, dále Alexandr I. porazil Napoleona…. To vše od poloviny 17. století s čím dál větším ziskem ruských zemí kolem Kyjeva a Lvova, které tak pohlcovalo Ruské impérium. Ta starší sestra – Kyjevská Rus – se stávala onou příslovečnou mladší sestrou. Omlazovací kúra, kterou si oblíbí snad každá žena. Nestala se vlastně dávná Kyjevská Rus onou krásnou Ukrajinou?
Putin, milovník ruské historie, má šanci proniknout do historie své země hlouběji než kdokoli v Rusku před ním. Reakce civilizovaného světa na znásilnění, kterého se před našima očima dopouští Moskva na sesterské Ukrajině, může Rusko vrátit do časů mongolské moci a možná ještě hlouběji – do éry knížat Rurika a Olega.
Proč ne? Nový začátek by byl vítán. Civilizace se totiž vyvíjí tam, kde se hledí spíše do budoucna než do minulosti.
