Setkání Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua FOTO: FB izraelského premiéra / se souhlasem
FOTO: FB izraelského premiéra / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Zdá se, že je naděje, že po dvou letech skončí válka v Gaze, která si vyžádala desítky tisíc obětí. Hamás ohlásil, že přistoupil na mír založený na Trumpově dvacetibodovém plánu. Izraelský kabinet o něm teprve bude hlasovat, ale bude teď pod velkým tlakem, aby jej přijal. Boje, které začaly po teroristickém útoku Hamásu na Izrael 7. října 2023, by tak měly utichnout. Cesta k míru ještě není zaručená, ale situace vypadá nadějně. Jde o velký úspěch Trumpovy administrativy, ale i arabských zemí. Pokud by příměří skutečně vedlo k trvalejšímu míru, měl by Trump konečně zásluhu, která by ho mohla přiblížit zisku Nobelovy ceny za mír, i když to by se mohlo stát nejdříve za rok.
Klíčem k úspěchu byly především dva faktory. Prvním bylo to, že Trump svůj plán předjednal s arabskými zeměmi, které byly poslední dobou čím dál frustrovanější z izraelského přístupu. Pomyslným vrcholem byl útok na činitele Hamásu v Kataru. Za ten se izraelský premiér Netanjahu po Trumpově tlaku omluvil. Trump navíc prohlásil, že útoky na Katar bude napříště považovat za útok na americkou národní bezpečnost.
Právě tlak na Izrael byl pak druhým faktorem. Ještě před relativně nedávnou dobou mluvil Trump o tom, že by obyvatelé Gazy měli odejít, aby bylo možno enklávu rekonstruovat. Zdálo se, že není proti plánům na „dobrovolný“ odchod Palestinců, o kterém otevřeně mluvili někteří krajně pravicoví ministři Netanjahuovy vlády. Jeho současný návrh mírového urovnání přitom jednoznačně říká pravý opak. Nikdo nebude nucen k odchodu, a kdo odejde, bude mít právo se vrátit.
Příměří mohlo být dřív
Právě k této změně se váže jedna vážná výtka vůči Trumpově přístupu. Je docela dobře představitelné, že kdyby s podobným návrhem jako teď přišel před půl rokem, arabské země by s ním souhlasily a zařídily by dostatečný tlak na Hamás, aby jej také přijal. Změnou v rovnici je právě tlak na Izrael, ke kterému se Trump odhodlal až teď.
Změna amerického přístupu nakonec byla klíčová pro domácí kalkulace Benjamina Netanjahua. Ten totiž hraje o politické přežití. Po podobných bezpečnostních selháních, jaká má na kontě jeho vláda, totiž izraelští premiéři v minulosti naprosto běžně rezignovali. Varování před tím, že se něco chystá, měli Netanjahu a jeho ministři více než dost. K čím dál tvrdšímu přístupu i plánům na odsun Palestinců z Gazy tak Netanjahua tlačili krajně pravicoví ministři Ben Gvir a Becal’el Smotrič.
Ti dávali najevo, že pokud Netanjahu přijme cokoliv menšího, tak vládu položí. Když ale Trump přišel se svým plánem, představitelé izraelské opozice Yair Lapid a Benny Ganc dali okamžitě najevo, že jsou pro. Také se vyjádřili v tom smyslu, že kdyby bylo třeba podpořit vládu, aby mohla tento návrh přijmout, tak by to udělali. Trumpův plán tak snížil vydírací potenciál krajní pravice, která chtěla oprávněnou válku proti Hamásu využít k zabrání dalších palestinských území.
Otazník jménem Západní břeh
S tím souvisí i zásadní problém, který bude potřeba vyřešit, aby mohl být mír trvalejšího rázu. Netanjahuova vláda pokračovala už před teroristickým útokem Hamásu v rozšiřování osad na Západním břehu Jordánu. Netanjahu se netajil tím, že existence Hamásu je užitečným faktorem, díky němuž nemusí jednat s Palestinskou samosprávou na Západním břehu.
Dá se ale očekávat, že arabské země se nesmíří s mírem v Gaze, který by byl vykoupený rozsáhlými anexemi Západního břehu. Zastavení podobných plánů byla nevyrčená, ale důležitá podmínka tzv. Abrahámovských dohod. Ty byly největším zahraničně-politickým úspěchem Trumpovy první administrativy a Trump dává opakovaně najevo, že by je rád obnovil a rozšířil.
Dalším, byť opakovaně podceňovaným faktorem byla množící se uznání Palestiny jakožto státu. Je pravda, že takové uznání působí dojmem, že Hamás de facto odměňuje za jeho teroristický útok. Jenže zároveň spolu s tlakem arabských zemí zjevně Trumpa přesvědčilo, že neochvějná podpora všeho, co Netanjahu udělá, prostě není produktivní strategií. Přispět mohl i sám Netanjahu, protože po útoku na špičky Hamásu v Kataru byl Trump údajně na izraelského premiéra vyloženě naštvaný.
Bez ohledu na všechny tyto možné výtky se ale dá říct, že pokud příměří vydrží a povede alespoň k obnovení skutečných jednání o dvoustátním řešení, bude to ohromný Trumpův úspěch. Izraelci jsou ale po teroristickém útoku Hamásu takovému řešení naklonění méně než v minulosti. Netanjahu nepatřil k jeho fanouškům nikdy. Před Trumpem tedy ještě je dost práce. To ovšem nic nemění na tom, že v tuto chvíli kráčí správným směrem, a je třeba mu za to přiznat zásluhy.
