Miroslav Etzler: Pokud Babiš vyhraje volby, vystoupíme z EU. Takhle nějak vypadá nenásilné převzetí moci. Diktatura

Miroslav Etzler (Profimedia.cz)

Miroslav Etzler | FOTO: Profimedia.cz

„Za tři roky mi bude šedesát a věci teď, na rozdíl od mládí, vnímám intenzivněji. Velmi se mě dotýká, co se v Česku děje. Ačkoliv tu teď máme demokracii, tak pro mě je současná situace, s celou ekvipáží na Pražském hradě spolu s prapodivným vekslákem Nejedlým, velice zvláštní,“ říká herec Miroslav Etzler ve velmi upřímném rozhovoru pro FORUM 24. Rodák z Ostravy se objevil například v divadelní hře Sluha dvou pánů, ve filmu Gangster Ka nebo v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Nepopírá, že si část života zahrával s alkoholem, kvůli kterému promarnil hodně času a příležitostí. „Alkohol byl pro mě únik,“ říká Etzler otevřeně o své minulosti. 

Neúprosně se blíží říjnové volby do parlamentu. Jste spokojený se současným politickým děním v Česku?

Víte, celou situaci bych asi vnímal jinak, kdyby se mi nenarodil před třemi lety syn. Spolu s bratrem Tomášem jsme vyrůstali v režimu, který asi není třeba komentovat. Musím ale říct, že jsme měli nějaké vzory, ideály, které nám šly příkladem. Přijde mi, že v dnešní době vzory mizí a podle mě je to spojené s politikou. 

Jaké vzory jste měl vy? 

Pro mě bylo vzorem strašně moc lidí. Od fiktivních postav Old Shatterhanda a Vinnetoua po přátele mého otce, ale také spisovatele, které jsem miloval. V rodině jsme měli dobré směrování a já si díky tomu našel cestu například k esejím od Václava Havla. 

Premiér Andrej Babiš (ANO) (Evropská unie)

Velkým vzorem byl pro mě šéf antikvariátu v Ostravě, který mi dával číst bezvadné knížky. Kantorka, která se mnou mluvila naprosto otevřeně o všem, co tehdejší doba a systém slyšet nechtěl. Byli to ale také horolezci, kteří i přes tu nesvobodu byli svým způsobem svobodní. 

Musím uznat, že komunistický režim se mě, díky bohu, příliš nedotkl. Mrzí mě ale, že si tou nesvobodou musel procházet můj otec. Byl to velmi vzdělaný muž, byl asistentem pana doktora Jana Patočky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a věřím, že svoboda by ho dovedla mnohem dál a ukázala by mu jiné možnosti. Bohužel to doba neumožnila.

Já si ale nic z toho v té době neuvědomoval. Rodiče nám udělali famózní dětství. Informovali nás o tom, co se v naší zemi děje a jaký režim u nás je. Už v deseti letech jsem díky nim věděl, jaká je realita komunismu, která nás každý den obklopuje. Věděl jsem, co se děje, ale mě osobně se to nedotklo. 

A když byste porovnal obě doby, komunismus a dnešní demokracii. Co vám z to plyne?

Za tři roky mi bude šedesát a věci teď, na rozdíl od mládí, vnímám intenzivněji. Velmi se mě dotýká, co se v Česku děje. Ačkoliv tu teď máme demokracii, tak pro mě je současná situace, s celou ekvipáží na Pražském hradě spolu s prapodivným vekslákem Nejedlým, velice zvláštní. A to nejmenuji podle mého úsudku těžce nemocného paranoika Jiřího Ovčáčka. Víte, já ho sleduji na sociálních sítích a on například nabádá lidi ve svobodné zemi k tomu, koho by měli volit. To není přeci jeho pravomoc. Jak je to možné?

O prezidentu Miloši Zemanovi se nechci vůbec bavit. Já ho považuji za hulváta. Nejsem tak naivní, abych říkal, že on není můj prezident. On je můj prezident, já jsem občanem České republiky a on byl zvolený. Pro mě vlastně není ani zlo. V mých očích je to žumpa plná nejděsivějších odpadků, které existují. 

To stejné s premiérem Andrejem Babišem. Nedovedu si představit, že bych měl syna, který by mohl být nemocný, i když já jediný důkaz o jeho nemoci neviděl, nechal ho posadit nadopovaného léky do auta s ruským kriminálníkem a poslal ho tam, kde je permanentně válečný stav. To měla být součást terapie?

Andrej Babiš a Petr Kellner (profimedia.cz / ČTK)

Teď už jsem vyzrálý člověk. Asi se to nedá úplně srovnávat. Když přišel převrat, tak jsem byl student a měl jsem jiné starosti. Třeba to, jak propít šest set korun z brigády a pak se zbytek měsíce uživit o suchém chlebu. Řeknu to úplně na rovinu. Když to tu tak vidím, tak být mi třeba pětadvacet, tak odejdu někam na ostrov a tam bych se živil třeba prodejem piva. 

Něco podobného jste přeci ale udělal, když jste studoval na gymnáziu a odešel z domova. 

Jo, to máte pravdu. Ale je mi padesát sedm let a mám zodpovědnost za rodinu, už nehraji jen sám za sebe. Kdybych byl sám, tak si to na nějaký čas dovedu představit. Já doufám, že vášeň k životu budu mít i v devadesáti, pokud se toho dožiji. 

Jak to děláte, že si držíte vášeň k životu? 

Mám strašně moc rád věci kolem sebe. Za svůj život jsem potkal lidi, kteří si prošli peklem a musím uznat, že já měl sakra štěstí. Díky tomu, že mám provařený ksicht, mohu pomáhat lidem kolem sebe. Odstěhoval jsem se do severních Čech, kde navštěvuji domov důchodců a hospic. Jsem opravdu rád, že tam mohu zajít a alespoň trochu pomoci. Když jsem se s těmi lidmi potkal a s některými sblížil, tak vidím, jak moc by někteří chtěli dohnat to, co už nejde vrátit. 

Chodím na houby, rozhlížím se kolem sebe a pozoruji. Protože jednou to skončí. Na tolik věcí zapomínáme. Jediné, co zatím neumím, je oprostit se od politického světa. Dřív jsem se dovedl bavit s lidmi, kteří měli jiný politický názor, než mám já. Musím se přiznat, že dnes to nedovedu. 

Existuje nějaké východisko, jak se od toho oprostit? Musí být přeci něco, kam utíkáte“, kde je vám dobře a neřešíte politiku a starosti.

Jediné východisko je pro mě útěk do severních Čech. Přes všechny mé úrazy je to ale také sport. Chodím rád do lesa, jezdím na kole, lezu po skalách. Díky malému synovi zjišťuji, na kolik krásných věcí jsem zapomněl. Je krásné znovu objevovat, že když zaprší, tak se zrcadlíme v kalužích. 

Například netuším, jak přinutit tak velké procento nerozhodných lidí, aby šli k volbám a volili. Potkávám lidi, kteří raději přiznají, že je pro ně snazší nevolit než nad tím přemýšlet a vybrat, komu to hodí. S tím, kdo je teď u vlády, se neztotožňuji. Víte, s velkým šokem a údivem jsem zjistil, že máme ve vládě jednu z největších modelek v Evropě. 

FORUM 24 (archiv)

Teď se asi nechytám. Kdo je ta modelka? 

Myslím tím paní ministryni financí Alenu Schillerovou. Ona píše verše, na každé fotografii je dokonale vyretušovaná a každého oslovuje přátelé“. Já mám pocit, že asi ani nepracuje, protože to jsou neustále fotografie u zdí s romantickým zasněným pohledem. Řekněte mi, jak na tohle někdo může skočit? Teď žertuji, ale něco na tom je…

Všechno ale přeci jednou končí. Kam si myslíte, že tohle povede? 

Povede to tam, že se podle mě stane Andrej Babiš prezidentem. Toho se opravdu děsím. Abych ale nepředbíhal. Pokud se po říjnových volbách stane Andrej Babiš opět premiérem, tak mojí velkou obavou je to, že pravděpodobně vystoupíme z Evropské unie. Takhle nějak vypadá nenásilné převzetí moci. Diktatura. Pomalu našlapující diktatura. 

Pro mě je velkým zklamáním, že v parlamentu nezůstal Miroslav Kalousek. Vím, že je u spousty lidí nepopulární, ale já ho mám velmi rád. On nepotřebuje hromadu slov na to, aby popsal věc pravým jménem. Toho Andrej Babiš nikdy nebude schopný. On mi velmi chybí… Vážím si jeho slušnosti a chytrosti. Problém je ten, že slušnost se v Česku nenosí.

Když se vrátím k rodině, jaký jste měl vztah k matce a otci?

Moje maminka byla sboristkou v ostravské opeře a můj tatínek psal divadelní recenze. Musím říct, že jsem si nedávno jeho recenze přečetl a byl to skvost. Taková jazyková nádhera. Otec zemřel před čtyřiceti jedna lety. Nikdy mi tatínek nechyběl tak, jako mi chybí teď, a určitě to souvisí i s mým věkem. Ta bolest nikdy nepřejde, absence a prázdnota stále narůstá. Zemřel mladý, kdybych měl osud, jako měl on, tak za dva roky bych měl jít taky… 

Dřív jsem se šedesátky bál, ale to není nic. Jsem furt stejný. Otec byl také mladý, když umíral. Sportoval s námi, řádil a byl fyzicky v plné síle. Pak přišla ta blbá nemoc a on odešel. 

Moc bych si přál s otcem mluvit. Asi bych se ptal, byla by to kaskáda otázek a stačila by mi s ním strávená hodina. Víc bych nepotřeboval. Ale moc bych si to přál. 

Když se řekne krásná rodina“, tak to se přesně týká mého dětství. My jsme byli krásná rodina. Rodina, která kvůli pevným zásadám mého otce byla relativně chudá, ale měli jsme nádherné dětství. Největší kratochvílí byly túry. Já je neměl moc rád, protože jiní byli třeba u moře. Díky tomu jsem ale začal například milovat přírodu. 

Prezident Miloš Zeman  (ČTK)

Nikdy se mi nestalo, že bych doma sáhl po špatné knize. Otec pak se mnou a s bratrem hovořil o tom, co jsme přečetli. Pamatuji si, že jsem se školou byl v divadle a jako mladý jsem podlehl trendu říct, že to byla blbost. On mi to dokázal během pěti minut rozmluvit. Když jeden z těch dvou pilířů, které držely rodinu pohromadě, zmizel, tak zmizela i ta krásná rodina.

Co jste například četl? Bylo nějaké období, kdy jste na čtení rezignoval? 

Neřekl bych, že rezignoval. Mě začaly bavit takové kratochvíle, jako byl například chlast. Člověk může číst, i když je opilý. Nikam to ale nevede. To byly doby, kdy jsem číst přestal. Díky bohu to ale netrvalo dlouho. 

Nikdy bych o sobě neřekl, že jsem byl alkoholik. Nikdy jsem kvůli alkoholu nepřišel pozdě, nikdy jsem nezpůsobil dopravní nehodu nebo jsem se nikdy nepral. Alkohol byl pro mě únik a jak říká Brick v divadelní hře Kočka na rozpálené plechové střeše: Já piju proto, aby to udělalo cvak.“ 

Pro mě to byl velmi pohodlný společník, který mi pomáhal uniknout z reality. Měl jsem tuhý kořínek a žádné změny na mně alkohol nezanechal. Co to ale zanechalo, je ztráta času. Alkohol mi sebral čas. A pak také pocit zodpovědnosti, který jsem měl mít. Proto jsem třeba přišel o dětství svých dcer.

Abych ale odpověděl na to, co jsem četl. Ve třinácti jsem měl přečteného celého Karla Čapka. Strašně moc jsem měl rád Františka Langera, Vladislava Vančuru. Naopak Aloise Jiráska jsem nikdy moc nečetl. Myslím si, že můj čtenářský start byl na české literatuře, ale postupem doby jsem četl všechno. 

Zmiňoval jste, že máte malého syna. Až začne číst, kterou knihu byste mu dal jako první?

Ty jo. Těch knih je strašně moc. Určitě by mezi nimi měla být kniha Tati, tobě přeskočilo od Williama Saroyana, to ale není četba pro sedmiletého kluka. Rozhodně budu číst se synem knihu jménem Jan Bibina od bulharského spisovatele, který se jmenuje Elin Pelin. Je to o zlobivém chlapci a čertovi. Tu mám moc rád a těším se, až si ji se synem přečteme. 

Váš bratr Tomáš Etzler je známý novinář. Jaký máte spolu vztah?

Můj bratr Tomáš měl mnohonásobně těžší cestu životem, než jsem měl já. Já jsem od svých deseti let věděl, co chci dělat. Díky Tomášovi jsem našel tu nejbohatší část svého života, horolezectví. Pamatuji si, jak neustále listoval v knihách o horách. Díky němu jsem začal s lezením. 

Na rozdíl ode mě on byl neukotvený. Odešel do Ameriky s tím, že bude dělat bednaře u rockové skupiny Deep Purple. Hledal se. To mu dalo asi větší pocit svobody. 

On byl ale mnohem, mnohem statečnější, než jsem já. Kdybychom spolu s bratrem komunikovali, tak by asi bylo poznat, že u mě ta míra statečnosti sice stoupla, ale on, troufám si říct, stále vede. 

Narazil jste na to, že s Tomášem, vaším bratrem, nejste v kontaktu. Kdyby byla ta možnost a odvaha, přál byste si to napravit? 

Velmi často na to myslím. Mám strašný strach. A teď to nemyslím tak, že bych vůči němu měl výčitky svědomí, to ani omylem. Kdysi dávno, asi před patnácti lety, jsem byl v ostravské televizi na rozhovoru a už tam, když došlo na otázku našeho vztahu s bratrem, jsem řekl, že je to mezi námi velmi komplikované. 

Naše cesty se rozešly, když mi bylo tuším osmnáct a když jsem odešel do šumperského divadla. On v té době studoval pedagogickou fakultu a pak dělal dramaturga hudebně zábavného pořadu v ostravské televizi. Moc jsme se neviděli. Pak Tomáš odešel do Ameriky a bylo období, pokud se nepletu, že jsme se třeba dvanáct let neviděli. Naše setkání byla limitovaná dvěma dny. Když to řeknu upřímně, tak za čtyřicet let jsem s ním strávil dohromady dvanáct dnů. Možná tři týdny.  

Předseda hnutí STAN Vít Rakušan (Pavel Hofman / se svolením autora)

A právě při rozhovoru, před těmi patnácti lety, jsem řekl, že Tomáše vlastně neznám. Že ho mohu posuzovat pouze z toho, co dělá profesně, což má v mých očích hluboký obdiv, i když to občas hraničí se šílenstvím. Já nevím, jak se formovala jeho osobnost, znám jeho práci, jeho vývoj ale neznám, neznám jeho cestu. 

Paradoxně za čtrnáct dní na tom stejném rozhovoru v Ostravě seděl Tomáš a tuhle pasáž mu pustili. On se ušklíbl a řekl: „Zato já ho znám moc dobře.“ Mě to strašně nasralo. Říkal jsem si: Co to je za pózu?!“

Takže abych konečně odpověděl na otázku, tak ano. Strašně bych si přál se s ním potkat. Jak by to ale dopadlo, to si netroufám říct. Třeba bychom si řekli pět vět, poslali se do hajzlu a šli zas každý svou cestou. Naprosto otevřeně říkám, že bych z toho setkání měl strach. 

Rozešli jsme se kvůli hromadě drobných věcí, které už nikdy nebudu vytahovat. Oba dva jsme tvrdé palice. Viděl jsem jeho film, četl obě jeho knihy a má můj obrovský obdiv. Cesta, kterou ušel, je neuvěřitelná. Já měl v životě štěstí, ale Tomáš by si se štěstím nevystačil. On si to tvrdě vydřel. Jeho pouť, o které jsem jako dvacetiletý kluk pochyboval, byla skutečnou poutí. To ale mohu říct až s odstupem času. 

Zanedlouho se mám s vaším bratrem Tomášem potkat. Mohu ho pozdravovat? 

To můžete. A jestli mu můžete ještě něco říct, tak prosím to, že mi strašně chybí…

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]