Miroslav Kalousek: Pravice se musí spojit

ČTK

Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek | FOTO: ČTK

Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek vyzval ve svém projevu k tomu, aby se pravicové strany spojily a kandidovaly do poslanecké sněmovny společně. Jedině tak bude podle něj možné zabránit tomu, aby neomezeně vládlo antisystémové hnutí ANO. Projev přinášíme v kompletním znění.

Málokde se prováděla s pojmy „pravice“ a „pravicová politika“ taková ekvilibristika jako v polistopadové ČR. Důvody jsou historické a nezaškodí si je připomenout.

Nejprve je ovšem třeba upozornit, že pojmy: “pravice“ a „levice“ jsou ve své podstatě relativní. Na rozdíl od pojmů konzervativní, liberální, socialistický, které mají aspoň jakýsi elementární obsah. Levice je to, co je nalevo od pravice. Pravice je to, co je napravo od levice. Obojí spolu souvisí, je na sebe v tom či onom systému politických stran vázáno, takže platí: jaká levice, taková pravice a naopak.

Evropský systém politických stran byl a ještě je v zásadě postaven na ose: konzervativní pravice, socialistická levice. V první polovině 20. století hrály důležitou roli i nacionalistické strany, orientované doprava i doleva. Jejich divoká degenerace vedla mj. k druhé světové válce.

Česká společnost nestačila v minulosti tento proces plně sledovat. Naoktrojovaný systém politických stran v letech 1945-8 obsahoval jednu stranu socialistickou (ČSSD), jednu nacionální a socialistickou (Národní socialisté), jednu křesťanskou (ČSL) a pak komunisty, maskující radikální socialistickou rétorikou skutečnost, že jsou vlastně jen pátou kolonou ruského bolševického impéria. Bolševický režim z toho všeho zachoval jakousi prázdnou skořápku, která nepředstavovala po zhroucení bolševismu žádnou reálnou oporu pro politickou pluralitu.

Nekomunistické strany v letech 1945-8 politicky selhaly. Jejich situace byla ovšem krajně svízelná, protože komunisté měli tehdy ve společnosti ještě silnější spontánní podporu, než má dnes Babišovo ANO. Této podpoře ovšem nekomunistické strany nedokázaly čelit. Jejich pád byl pak dramatický.

Hnutí odporu v komunistickém režimu (protikomunistický politický odboj byl v prvních letech po únorovém puči brutálním terorem poměrně rychle zatlačen do bezvýznamnosti) se omezilo jednak na pokusy o obrodu komunistického systému “zevnitř“, které skončily v roce 1968 katastrofou, a jednak na iniciativy intelektuálů, jež neměly vysloveně politickou povahu. Charta77, jejíž základní požadavek (dodržování paktu o občanských právech) měl velmi výraznou politickou stránku, se z nezbytí nakonec omezila na monitorování toho, jak se dodržují občanská práva. Na této koncepci hlavní linie disentu setrvala až do posledních dní před 17. listopadem 1989.

Polistopadové elity nebyly vůbec připraveny na základní potřebu polistopadového vývoje. Tím bezpochyby byla rekonstrukce systému politických stran, o níž by se opírala parlamentní demokracie.

Nové politické uskupení, Občanské fórum, se velmi rychle rozpadlo – jeho podstatnou část fakticky převzala Klausova Občanská demokratická strana. Ze starého režimu jsme zdědili KSČM a vlastně taky ČSL, která se vrátila ke svým předúnorovým tradicím a využila přitom výhody institucionální kontinuity. Ostatními hráči na politické scéně se staly příležitostné útvary leckdy velmi odpudivé povahy (SPR-RSČ). První polistopadová politická garnitura, shromážděná kolem Václava Havla, se nikdy nedokázala systémově politicky zorganizovat.

Nosnou silou politiky se stal dědic Občanského fóra, ODS. Stála na jednoduché politické (vlastně pragmatické) konstrukci: To, oč jde, je pravicovost. Starý, předlistopadový režim byl levicový. Bylo to jednoduché, atraktivní, ale taky ne zcela domyšlené. Označovat bolševickou diktaturu ruského typu za levicovou je podobné, jako označit za levicového Džingischána.  Jedna věc je líbivá populistická pseudosocialistická rétorika. Druhá věc je krutá orientální despocie, prolezlá od sklepa na půdu terorem, který byl tu silnější, tu slabší (podle toho, zda se despocie zrovna rozkládala nebo konsolidovala), ale v zásadě konstitutivní součástí systému. Ideologie, jejímž hlavním představitelem byl Václav Klaus, byla odvozena z von Hayekovy koncepce o „věčném“ a permanentním konfliktu mezi kapitalismem a socialismem a nacházela v prvních letech po listopadovém převratu ve společnosti živý ohlas.

Protivahou se záhy stala obnovená ČSSD. Shromáždili se v ní lidé, kteří z ideových i jiných důvodů nenašli zatím v polistopadové politice uplatnění. Vznikla strana svou povahou emancipační, strana lidí, na které se dosud nedostalo, a orientovala se ideologicky a programově zrcadlově proti ODS: to, oč jde, je levicovost (zároveň přijali jako danou věc to, že předlistopadová diktatura má něco společného s levicí, jen s obráceným znaménkem než Klausova pravice).

Od té doby u nás zuří nesmiřitelný ideologický zápas mezi „pravicí“ a „levicí“, který přehlíží skutečnost, že socialisté, liberálové a konzervativci mají jakési společné východisko, které by jim ve vyhrocených situacích (ohrožení demokracie) mělo pomoci najít společnou řeč. Paradoxní je, že až příliš snadno nacházejí naproti tomu společnou řeč jenom tehdy, když jde o dělbu politické moci na základě momentálního výsledku voleb (Klasický příklad: opoziční smlouva).

V českém politickém systému přitom od počátku výrazně chybí středová strana, která by měla aspoň základní politickou váhu. KDU-ČSL kdysi snila o tom, že by podobnou úlohu zaujala, ale příliš se jí to nezdařilo. V českém politickém systému sílí ideová polarizace, kterou dokáže přemostit jen nutná dělba politické moci na základě výsledku voleb. Uprostřed takto zpolarizovaného systému, který fungoval jako centrifuga, nakonec vzniklo obrovité vákuum, které pak zalilo Babišovo ANO. To však vůbec není politická strana, ale krajně problematický útvar, postavený na propojení ekonomické, politické a mediální moci a zaměřený na mocenskou dominanci. Je to nebezpečné, cizorodé těleso v těle české demokracie a je třeba bránit tomu, aby ji úplně rozežral a pohltil.

Z toho plyne, že hlavní problém dneška není stvořit „autentickou pravici“ v málo věrohodné soutěži, kdo je pravice ze všech pravicí nejpravicovatější, ale jak dosáhnout cíle, aby hlavní konzervativní ideje byly rozhodující silou na domácí politické scéně.

A problém ovšem není jen a výlučně, „co s pravicí“. Problém, z něhož se nemůže vyvázat nikdo z nás demokratických účastníků politického spektra z leva i zprava, je, že polistopadový pokus o rekonstrukci systému politických stran je v hluboké krizi. Místo přehledné soutěže ideově zakotvených subjektů vznikl slepenec, v němž se významnou měrou účastní i v podstatě nedemokratické silné útvary. Je tedy třeba za velmi ztížených okolností složit reparát. S vědomím, že ho demokratické strany budou skládat dohromady a mělo by se tak dít aspoň do jisté míry společnými silami. Je to hodně náročný úkol a české demokratické strany jsou od voleb 2013 stále na samém počátku a ve výrazné defenzivě.

Možná východiska vidím v zásadě dvě:

1. Odhodlání všech ideově zakotvených demokratických stran vstoupit do vlády pouze se subjekty, které kritérium ideově demokratické strany splňují bez ohledu na to, kdo je vítěz voleb. Precedenty uspořádání „koalice proti vítězi“ nalezneme v moderní historii u nás i na Slovensku. Jejich důsledkem však vždy bylo posílení protistrany a vážné poškození koaličních subjektů.

2.  Druhá varianta je čistší a spočívá ve strategii, jejímž cílem je vítězství konzervativních sil ve volbách. Za současné situace toho lze dosáhnout jediným způsobem – nalézt společnou odvahu k vytvoření volebního bloku parlamentních stran od středu doprava. V životě i v politice jsou vždy náklady i výnosy, vždy je „něco za něco“. i v tomto případě je bilance velmi prostá. Chceme-li opravdu porazit Babišovo hnutí ve volbách, musíme se spojit. Tento krok by si vyžádal bolestivé kompromisy programové i personální. Situace je však natolik vážná a času je tak málo, že si tato úvaha zaslouží alespoň odpovědné projednání jak uvnitř našich stran, tak vzájemně mezi sebou. V ideálním případě by pak tento volební blok mohl a měl navrhnout společného kandidáta na úřad prezidenta republiky, který by disponoval reálnou šanci zvítězit.

Možná někdo navrhne ještě jiné funkční řešení, než jsou mnou zmíněné varianty. Mě jiné nenapadají. Neučiníme-li nic, s vysokou pravděpodobností po volbách vstoupí některé demokratické subjekty do vlády premiéra Babiše. Dominance moci bude dovršena a ve zcela nerovných podmínkách by tato moc měla pod kontrolou nejen své koaliční partnery, ale jistě i významnou část opozice. Na dlouhou dobu by tak zcela jistě zaniklo liberální prostředí volné soutěže politických stran a přestalo by mít věcný smysl dávat politice přívlastky pravicová či levicová. Především by se totiž přestalo jednat o plnohodnotnou demokracii. Takové prostředí by omezilo nejenom svobodu každého jedince, ale omezilo by šanci na prosperitu širokých mas. Výhody kapitalismu by čerpala pouze úzká skupina vyvolených, ostatní by byli závislí poddaní s omezeným přídělem. Je naší povinností udělat vše pro to, aby se to nestalo.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner