O jednom omylu Miroslava Kalouska v jeho vzpomínce na prezidenta: Nezměnil se Zeman, změnila se Česká republika

screen shot TV Nova

Miloš Zeman | FOTO: screen shot TV Nova

Podnětem k tomuto článku byl rozhovor, který poskytl 28. prosince deníku FORUM 24 Miroslav Kalousek. Téma rozhovoru je předznačeno už v jeho titulu: „Miloš Zeman a Andrej Babiš prahnou po moci, ale každý z jiného důvodu“. Pan Kalousek se ovšem zaměřuje spíš na Miloše Zemana – zřejmě i proto, že oba vstoupili do politiky už na počátku devadesátých let, kdežto Babiš až později.

I.

To, co říká Miroslav Kalousek ve zmíněném rozhovoru, je osobní stanovisko účastníka politického dění z let 1990–2020. V tom smyslu je jeho výpověď legitimní. Stejně legitimní je podívat se na ni z jistého odstupu, o což bych se rád pokusil (od léta 1994 jsem byl činný jen jako vysokoškolský učitel a publicista). To, co píšu, je součást mé kritiky rozbití polistopadové demokracie a budování Nových pořádků na jejích troskách.

Pro pořádek hned na začátek zdůrazňuji: Miroslav Kalousek byl od voleb do poslanecké sněmovny v říjnu 2013 nejvýraznějším a nejviditelnějším oponentem Nových pořádků. Co se pamatuji, nevedl hloupé řeči o tom, že nechce vystupovat „ad personam“ nebo že „antibabiš“ je mu cizí. Už od léta 2013 byl taky hlavním cílem Andreje Babiše a jeho mediální klaky. Koryfejům Nových pořádků a jejich záměrným či bezděčným pomocníkům (hranice mezi těmito dvěma uskupeními byly a jsou velmi nejasné) se přitom podařilo poměrně snadno získat zpitomělou veřejnost na svou stranu. Role Miroslava Kalouska byla v té době zároveň velmi nesnadná a velmi pozitivní. A byl v tom úplně sám. Už jen za to si zaslouží uznání.

II.

Miroslav Kalousek říká v rozhovoru o Miloši Zemanovi, že je „významná politická figura“ a že „ovlivňoval moderní historii ČR“. Jistě, tomu se nedá nic vytknout. Dále: „On své názory přizpůsobuje většinovému veřejnému mínění.“ „Miloši Zemanovi nikdy nezáleželo na žádném politickém směru. Vždycky mu záleželo na Miloši Zemanovi a hledal politický směr, ve kterém by se mohl nejlépe uplatnit.“ „Vždycky své postoje ladil podle toho, co si myslel, že lidé chtěli slyšet.“ Stejně jako Babišovi, i jemu veškerá ideová východiska jsou ukradená, „chtějí moc“.

Neznám pana Zemana tak zblízka jako pan Kalousek. Taky si myslím, že zmíněným vlastnostem (přesněji řečeno nectnostem) leckdo tu a tam propadne. Pokud jim ovšem někdo propadá rád, náruživě, programově a systematicky, je třeba se mu stejně náruživě a systematicky vyhýbat. V tomto smyslu jsem vůči Miloši Zemanovi podjatý a vůbec se za to nestydím. Jsem přesvědčen, že člověk nastrojený tak jako nynější český prezident je ne snad odborně, ale všeobecně lidsky naprosto nevhodný k tomu, aby nesl jakoukoli politickou zodpovědnost, že volit jej do zodpovědné politické funkce je ostuda a že je nebezpečné s ním jakkoli politicky spolupracovat. A hlavně, že není namístě žádná tolerance.

Miroslav Kalousek to vidí diferencovaněji. Nejprve Zemana charakterizuje jako (od počátku) „středového liberála“ (přiznám se, že mne napadají úplně jiné charakteristiky). Častěji s ním nesouhlasil, než souhlasil, ale kdysi nepochyboval o tom, že by snad nectil demokratické procedury. Snažil se s ním být v kontaktu, několikrát ho navštívil na Vysočině. Říká, že mezi nimi panoval vzájemný respekt: „rádi jsme se vídali“. A to i přes „strašlivou“ dobu opoziční smlouvy, jejíž sémě prý dodnes nějakým způsobem sklízíme. Zlom nastal až v roce 2013.

Tady se musím zastavit. Jak vznikla „opoziční smlouva“? Ve volbách v roce 1998 se nepovedlo ani ČSSD, ani oslabené ODS získat dostatečnou většinu, aby jedna z nich sama utvořila vládu. Z průběhu předvolební kampaně se zdálo, že se na společném vládnutí nedokážou domluvit. V této situaci usoudily KDU-ČSL a US, které ani dohromady vládu vytvořit nemohly (chyběly jim hlasy), že je příhodná chvíle na to, aby společně vydíraly zároveň ODS i ČSSD. ODS a ČSSD udělaly v té situaci to, co by udělal každý: spojily se proti nim, a celý nemotorný vydírací projekt pak s ostudou spadl lidovcům i US (a taky tehdejšímu prezidentu Havlovi, který stál v pozadí) na hlavu. Dá se říci, že obě tyto strany tak svou směšnou politikou opoziční smlouvu spoluiniciovaly. To, že v konkrétní podobě nakonec znamenala pokus o trvalou spoluvládu dvou simulovaně opozičních stran a faktickou dělbu moci v důležitých oblastech politického a hospodářského života, je málo sporné. Projekt ovšem po čtyřech letech ztroskotal, ČSSD se zbavila Zemana a utvořila vládní koalici s KDU-ČSL a US-DEU, tedy s Klausovými a Zemanovými oponenty, s „Pravdou a Láskou“. I tato koalice se fakticky zhroutila, vydržela vlastně kratší dobu než opoziční smlouva a nakonec vynesla na politickou předscénu neblahou figuru Jiřího Paroubka. Od roku 2002 formálně do roku 2006, fakticky do jmenování Paroubka premiérem, se přitom pozdější kritici podíleli na politické moci a měli možnost leccos napravit.

Další věc, o níž je třeba mluvit, je povaha onoho zlomu v roce 2013.

Nechme stranou přímou prezidentskou volbu. Předchozí nepřímé volby vždy provázela série ostud a rozhodnutí se podařilo dosáhnout pokaždé jen tak tak; přímá volba ovšem skončila poměrně hladce katastrofou a spustila destrukci polistopadové demokracie. Někteří z těch, kdo předtím přímé volbě pomohli ke schválení ústavní většinou, se ostatně už káli.

Pak následoval pád vlády. Miroslav Kalousek k němu říká: „To, co se dělo na úřadu vlády, v každé slušné zemi za pád vlády stojí“ a kritizuje jen „šílenou hysterii“, kterou kolem toho rozpoutali „pánové Ištvan a Šlachta“. Hlavní problém vidí v tom, že Zeman coby nově zvolený prezident následně ignoroval většinu 101 hlasů, jíž disponovala Miroslava Němcová, a najmenoval svou vládu, jež pak vládla bez důvěry. A hodnotí to jako Zemanův „ústavní puč“.

Především je třeba vzít v úvahu, že „ústavní puč“ se tehdy Zemanovi v poslední fázi nepovedl: potřeboval se po volbách do PS ještě zbavit dosavadního vedení ČSSD, svrhnout Bohuslava Sobotku a další a strany se zmocnit. To narazilo na odpor Andreje Babiše, který pochopil, že by tak přišel o plody svého politického úspěchu. K dovršení ústavního puče bylo tehdy třeba provést puč ve vedení ČSSD. Ten nakonec směšně ztroskotal a prezident si poté poranil nohu.

Ale hlavně: zásadní věc, o niž šlo, byla jiná než to, že prezident nepověřil paní Němcovou složením vlády. Vím, že Petr Nečas udělal řadu snadno kritizovatelných věcí. Nicméně skutečný pokus o ústavní puč byl započat spektakulárním policejním přepadem úřadu vlády v noci z 12. na 13. června 2013 a následujícím zatýkáním politiků a vládních úředníků. Rozběhla se série procesů, z nichž naprosto nejzákladnějším a dosud neuzavřeným byl případ tzv. poslaneckých trafik.

Nečasovi a jeho vládě se v zimě před „útokem na Strakovku“ podařilo dosáhnout významného politického úspěchu. Sněmovna schválila poměrně těsnou většinou nejprve zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a poté tzv. vládní daňový balíček. Tři poslanci ODS, kteří s „balíčkem“ nesouhlasili, se před hlasováním vzdali mandátů a následně byli obviněni, že tak učinili poté, co jim bylo přislíbeno konkrétní plnění, na něž neměli nárok (lukrativní místa ve státních institucích). A zpronevěřili se prý mj. i proti poslaneckému slibu, který je zavazuje vykonávat mandát v souladu s jejich nejlepším vědomím a svědomím. Obvinění je nehorázné, protože fakticky dává státním zástupcům a policii právo šťourat se ve svědomí politiků a otvírá cestu k politickým procesům. Faktickým důsledkem byl pád vlády a politické změny, které pokračují dodnes a jejichž důsledkem je, že z polistopadové demokracie dnes zbývají už jen nedůstojné trosky.

Chci říci jen jediné: Přes všechny chyby a selhání účastníků včetně Petra Nečase bylo tehdy povinností všech ve věci tak či onak zainteresovaných demokratických politiků se v této základní věci za premiéra (a za vládu, s premiérem padá i vláda) zcela jednoznačně postavit. Postavit se za něj v této jedné konkrétní věci znamenalo postavit se za demokracii, která byla v důsledku těchto akcí smrtelně ohrožena. Následky tohoto selhání tehdejších politiků neseme i dnes. Všichni, nejen ti, kteří to tenkrát zapomněli udělat.

A závěr? Zemanova proměna v roce 2013 je podle mého názoru fikce. Já si myslím, že to, co se od roku 2013 proměnilo, není ani tak Miloš Zeman jako Česká republika. Respektive otevřely se dveře k její osudové proměně, která dnes vrcholí. Rostoucí účast stále stejného Miloše Zemana na dnešní jiné České republice je jen úděsnou součástí té proměny.

III.

Od voleb do PS v říjnu 2013 se postupně utvářela široká neformální společná platforma Nových pořádků od hnutí ANO přes komunisty, Okamurovu SPD až po degenerovanou ČSSD. Ta byla během této vykutálené integrace zároveň požírána, takže se občas zmohla na zoufalý protestní ryk (to je ovšem dnes už překonaná minulost, pan Hamáček ani pan Zaorálek už neryčí). Významnou součástí tohoto nového establishmentu je prezident Miloš Zeman. Rád bych zrekapituloval situaci z hlediska toho, jak všechno vypadá nyní, sedm let a půl roku od „útoku na Strakovku“. Myslím, že je to zapotřebí: podstata proměny, k níž od roku 2013 došlo, spočívá v tom, že je stále jasnější, o co jde.

Společnou jednoduchoučkou „ideologií“ této Velké protikorupční revoluce je okřídlený výrok Andreje Babiše: „Dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“ Je třeba vzít jasně na vědomí, že z hlediska tohoto „vyznání víry“ pod tuto ideologii organicky patří i Pirátská strana, která je vlastně jen její „lidskou tváří“: vlk si nabílil tlapičky a čas od času mluví ke své kořisti tenkým hláskem. Piráti jsou přechodným útvarem mezi těmi, co tvrdě a otevřeně bojují proti demokracii, a skupinou „užitečných pomocníků“.

Pokud jde o „užitečné pomocníky“, používám ve zjemněné formě výrazu, kterým se kdysi proslavil V. I. Lenin, a to hlavně proto, že ten původní Leninův je nepřesný. Z odstupu je totiž v podstatě nemožné určit, kdo pomáhá tak říkajíc z dezorientace a kdo pomáhá s jasným a vědomým úmyslem. A taky na tom moc nezáleží: pomocník jako pomocník, vyjde to nastejno. A to do té chvíle, dokud si dotyčný jasně neuvědomí „selhal jsem“ a nevyvodí z toho viditelné důsledky.

Mezi „užitečné pomocníky“ patří v první řadě „Pravda a Láska“. Veřejně činní lidé, kteří se demonstrativně hlásí k odkazu zesnulého prezidenta Havla jako ke klíči pro řešení nynějších problémů. Jde o virtuální uskupení, takže nemá velkou reálnou politickou sílu. Zahrnuje média jako Respekt, Hospodářské noviny nebo Aktuálně.cz, dále „občanskou společnost“ (svět nezávislých iniciativ, v němž dosáhl velkého, leč velmi dočasného úspěchu Milion chvilek), a konečně ekonomický background toho všeho (např. Prague Business Club apod.), tedy uskupení „drobných miliardářů“. Nynější pandemie znamená pro celé toto prostředí velký problém.

Dále sem patří „prokurátoři“, státní úředníci přesvědčení v rozporu s ústavou o tom, že jsou součástí soudní moci, hybatelé celého procesu destrukce polistopadové demokracie (nejde mi o paušální odsouzení profese státních zástupců, bylo by to jistě nespravedlivé, ale o určité ideové nastrojení, které mnozí z nich sdílejí).

V těle společenského uspořádání ČR tak v procesu „Velké protikorupční revoluce“ vznikl zhoubný nádor, který je fakticky ještě nebezpečnější než celá nynější pandemie (nechci ji nijak bagatelizovat). Přitom podstatně snižuje imunitu společnosti vůči pandemii, a to nepřímo, v jiném než v „lékařském“ slova smyslu: jen v tom, že na pandemii parazituje a činí společnost neschopnou se vůči ní pořádně bránit.

Jen na okraj chci ještě zmínit hygienicko-epidemiologický servisní aparát exekutivy a různé odborníky s úředním posvěcením. Jsem přesvědčený, že informace, které nám establishment jejich přičiněním poskytuje, jsou často účelově deformované a mívají povahu poplašných zpráv (přitom ani trochu nepochybuji o tom, že situace s covidem-19 je nejen u nás, ale ve všech zemích, s nimiž nás pojí duchovní, kulturní i politické vazby, velmi vážná). Je občas těžké zbavit se podezření, jako by hlavním posláním těchto orgánů bylo tahat občany, veřejnost za nos. To je ovšem trochu nespravedlivé. Jde jen o jedno: to, že si odborníci, i ti skuteční, s pandemií ve velmi mnoha ohledech vůbec nevědí rady, není nic neobvyklého ani odsouzeníhodného, pokud si to dokážou čestně a otevřeně přiznat. Pokud si nedokážou připustit meze svých možností a schopností a místo toho svádějí vinu na veřejnost, na „lid“, že se chová nezodpovědně a že nedodržuje všechna jejich nařízení, ať už rozumná nebo nesmyslná, je to po všech stránkách, i morálně, hnusné a zavrženíhodné: tak se chovají političtí šarlatáni a hochštapleři.

A konečně demokratická politická opozice, totiž její trosky: vynechám STAN, což není vlastně politická strana, ale šikovné, univerzálně použitelné servisní politické uskupení, připojitelné k čemukoli. O smyslu podobných politických útvarů mám zcela zásadní pochybnosti. KDU-ČSL se nesmírně kompromitovala účastí ve společné vládě s Babišem. Tohoto ódia se nejen nezbavila, ale ani se o to dosud nijak nepokusila. S ODS a s TOP 09 měla až do velmi nedávna společnou ideologii nechumelismu: to, co se u nás od roku 2013 děje, je prý po mnoha stránkách kritizovatelné, ale svoboda a demokracie zůstávají zachovány. Všechny tři strany tak pojí nepřiznané, ale zjevné kapitulantství před Novými pořádky: v podstatě přistoupily na babišovskou kritiku „Starých pořádků“ (já říkám polistopadové demokracie) a samy si nasypaly popel na hlavu. Výrazný příklad jsou personální proměny TOP 09 v posledních letech, s nimiž, obávám se, souhlasili i „postižení“. Strana, která není schopna ve vypjatých chvílích, kdy jde o svobodu a demokracii, riskovat svou existenci, dát ji ve volbách v sázku a postavit se za své lidi, vydané nestydaté difamaci ze strany politických protivníků, si jednak existovat nezaslouží a jednak už nikdy ani důstojně existovat nebude.

A nakonec bych chtěl ještě upozornit na něco, o čem píšu už od roku 2013: naše demokratická opozice je defektní i proto, že je děravá. Nejsem zastáncem klausismu–vonhayekismu, teorie, podle níž politický zápas od pradávna znamená nelítostný, nesmiřitelný boj mezi „socialismem“ a „kapitalismem“ a jeho smyslem je, aby „kapitalismus“ pokaždé zvítězil. Ti, co si myslí, že má vždycky zvítězit „socialismus“, se přitom od těch prvních vlastně vůbec neliší. Myslím si, že politický zápas je vždy zápasem mezi tím, co je správné, a tím, co je chybné, zjednodušeně řečeno mezi inteligencí a blbostí. Měl by probíhat tak, aby se dalo poznat, co je jedno a co je druhé. Po roce 1989 se u nás vytvořil politický systém, jehož osou byly ODS a ČSSD. Politická krize, která vyvrcholila v roce 2013, byla způsobena tím, že se na této pitomé teorii obě strany shodly, jen s převrácenými znaménky. Přitom skutečně demokratický stát by měl vždycky spočívat na jakési „opoziční smlouvě“: smlouvě o tom, že ve věcech svobody, demokracie a „zájmu vlasti“ se obě strany nakonec přes všechny nezbytné rozdíly dokážou aspoň na jakémsi základním minimu sjednotit.

Pan Kalousek v rozhovoru říká, že nikdy nepochyboval o tom, že by Miloš Zeman ctil, nebo nectil demokratické procedury. Já zase nikdy nepochyboval o tom, že by třeba Bohuslav Sobotka nebyl přesvědčen o tom, že sociální demokracie je nejen orientovaná sociálně, ale že je taky demokratická a že principy parlamentní demokracie stojí nad zápasem mezi pravicí a levicí. Dokonce to v létě 2013 výslovně řekl. Problém byl jen v tom, že se podle toho bohužel nedokázal v rozhodujících chvílích chovat (pro spravedlnost je třeba říci, že protistrana jednala podobně). Přitom nepochybuji, že v ČSSD jsou i nyní lidé, kteří by dokázali čelit tomu strašnému hnojníku, v němž se dnes jejich strana a celá Česká republika mj. i kvůli nynějšímu vedení ČSSD octly. A neříkám a nepíši tu nic jiného, než co jsem říkal a psal v době, kdy jsem dělal poradce Václava Klause, v létě 2013 či od té doby vlastně pořád.

* * *

Do příštích voleb do poslanecké sněmovny chybějí necelé tři čtvrtě roku. V naší zemi řádí pandemie a vládnoucí establishment Nových pořádků, který pandemii zneužívá ke svým politickým cílům. Demokratická opozice je vůči tomu bezmocná. Dnešní česká politická scéna připomíná víc než kdy dříve hospodu z Orwellovy farmy zvířat. Za společnými stoly zasedají farmáři a čuňata, a političtí pozorovatelé ani budoucí voliči už vůbec nejsou schopni poznat, kdo je farmář a kdo je čuně.

Musíme se společně pokusit o to, aby to nejpozději za devět měsíců bylo zase jasně vidět.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner