MIROSLAV PATOČKA: Co jsou to „evropské hodnoty“?

Neuplyne ani hodina, natož den, abych si někde nepřečetl, že musíme bránit naše „evropské hodnoty“, a já jsem pro. Než ale budeme něco bránit, tak bychom měli mít jasno v tom, co vlastně chceme bránit. Co jsou to ty takzvané evropské hodnoty?

Jsou to ty německé, ty české, ty polské, britské, rakouské, italské, estonské, nebo lucemburské…? Doufám, že každý pochopil, že nechci vyjmenovávat celou osmadvacítku plus další země, které v EU nejsou, ale s Unií úzce spolupracují a přistoupily na její pravidla, jako např. Švýcarsko či Norsko.

Ve volební kampani před prezidentskými volbami v roce 2013 mluvili protivníci Karla Schwarzenberga o cizáctví, o zaprodancích a dalších negativních vlastnostech, které kdysi komunistická propaganda přilepila západním Němcům na klopy pomyslných kabátů. Uplynuly dva roky a ze stejných hrdel se ozývá, že musíme společně bránit naše evropské hodnoty a spojíme se s Němci, Poláky, Maďary či Slováky, ale zároveň máme radost z toho, že Velká Británie nebo část jejího obyvatelstva chce vystoupit z EU, a nejeden český politik, včetně Klause, Svobodných i některých reprezentantů ODS, nenechá na EU niť suchou. Takže máme evropské hodnoty, a jestliže ano, tak proč chtít rozbíjet EU? Nejsou malé, rozdělené národnostní státy lehčí vahou na globálním hřišti než společné federativní uskupení s více než 500 miliony obyvatel a nejsilnější ekonomikou světa – vedle USA?

Takže: pakliže chceme bránit evropské hodnoty, tak to znamená, že tyto hodnoty spojují nás Evropany – nás 28 zemí, které hledaly a hledají po druhé světové válce mír a snaží se najít to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje.

Naši evropští otcové a dědové podepsali v roce 1957 Římskou smlouvu a vedlo je k tomu právě to, co dnes máme: společný trh, společná měna, společná ústava, federální vláda, legislativa, soudy a hlavně spolupráce, která je zárukou míru v Evropě. Jedním z prvních, kdo chtěl postupovat rychleji, kdo požadoval evropskou federaci, byl Winston Churchill – a to již v roce 1946 ve svém projevu v Curychu. Churchill byl vizionář a výjimečný politik. Odhadl nebezpečí hrozící Evropě ze strany SSSR a Stalinovy imperialistické choutky – a bohužel se nemýlil. Nemýlil se před druhou světovou válkou, když kritizoval svého šéfa Chamberlaina, a nemýlil se ani po válce.

Víte, jak se pozná dobrý politik? Dobrý politik nabízí řešení, ukazuje cestu do budoucna, vymýšlí koncepty, má vize a je služebníkem společnosti. Když se dopustí chyby, poradí se se svými kolegy, omluví se, provede korekturu a slouží zájmům společnosti dál. Špatný politik se snaží rozbít to, co existuje, a vytěžit ze strachu lidí pro sebe co nejvíc – špatný politik tedy sleduje osobní cíle.

Takže jsme Evropané, nebo jenom Češi? Je multikulti dobře, nebo špatně? Škodí nám Evropská unie, nebo nám prospívá?

Tři jednoduché otázky, o kterých by se dalo diskutovat donekonečna. Já se ale teď pokusím o jakési shrnutí v několika odstavcích. Prosím, ať mě omluví všichni ti, pro které budou následující řádky příliš zkratkovité. Snažím se ale v těchto několika odstavcích znázornit historické paralely.

Evropané, nebo Češi?

Jsme obojí. Jsme, stejně jako ostatní středoevropské národy, typickými Evropany – geneticky jsme totální míšenci. Jak to ale bývá, nejenom dnes, ale i v minulosti se našli výtečníci (a z některých jsme se snažili udělat národní hrdiny), kteří stavěli národ nade vše. Ta myšlenka je lákavá: jsme lepší, chytřejší, hezčí, máme lepší školství, prezidenta, hokejisty atd…. Problém ale nastává, když si okolní národy začnou myslet to samé o sobě a pravý opak o svých sousedech: Češi jsou pitomci, kradou, neumějí si vládnout, jsou podřadným národem, čeština je těžká, a proto zbytečná, nemají kulturu, nemají charakter, národním hrdinou je vyčůraný Švejk či vrazi jako Gottwald a zákony a smlouvy jsou pro ně závazné jen tehdy, když se jim hodí do krámu.

Takže: jsme Češi a jsme zároveň Evropané, nebo spíš obráceně – nejdřív jsme Evropané a pak teprve Češi. S Evropou nás spojuje celá naše historie a našimi sousedy byli vždy Němci, Poláci, Slováci a Rakušané. S Němci nás navíc pojí to, že máme společnou nejstarší univerzitu ve střední Evropě, která fungovala skvěle až do té doby, než si pár středověkých českých patriotů usmyslelo, že by bylo dobré s německy mluvícími studenty a profesory zatočit a vyhnat je z Prahy. Výsledkem byl vznik univerzity v Lipsku. Karlova univerzita ztratila nejlepší hlavy a Praha ztratila punc centra evropské kultury a stala se z ní provincie – ano, byly to naším komunistickým školstvím opěvované Kutnohorské dekrety.

Takže, z historického hlediska zažily země české dvě výrazné periody rozkvětu – za Karla IV., syna dědičky Přemyslovců Elišky a českého krále Jana Lucemburského, který přilákal do Prahy nejlepší mozky tehdejší doby, založil mezinárodní univerzitu, vytvořil infrastrukturu a z Prahy udělal první kosmopolitní multikulturní město ve střední Evropě. Češi, Němci, Židé, Poláci a obchodníci z celé Evropy žili v prvním významném středoevropském městě.

Po smrti Karla IV. (od jehož narození letos uplyne 700. let) ale došlo k hádkám, rozkladu a válkám v Českých zemích. Husité zdevastovali země Koruny české, terorizovali obyvatele bavorského pohraničí, vyplenili a vypálili stovky kostelů (i Vyšehrad byl poškozen husity), to vše ve jménu Boha (toho správně pochopeného) a také jazyka českého. Tedy se začaly hledat rozdíly mezi národy, kulturami, konfesemi a dopadlo to tak jako vždy – katastrofálně.

Druhou periodou významného rozkvětu byl konec 19. a začátek 20. století (záměrně vynechávám éru Rudolfa II.), Belle Époque, kdy Evropa nezažila po desítky let válku, střední Evropa byla součástí Rakouska-Uherska a země české se staly významným evropským hráčem na poli industrializace – strojírenství, sklářství, rozvíjejícího se automobilového průmyslu – a ekonomickou páteří střední Evropy. Ale pozor, zase to bylo „multikulti“ – Němci, Češi, Rakušané a další národy spolupracovali a začalo se jim dařit dobře. Pak vypukla zčistajasna první světová válka – tehdy se jí říkalo Velká válka, protože nikdo netušil, že Evropané by mohli být tak hloupí a za pár let rozpoutat válku ještě větší a ničivější.

České země přežily světovou válku bez problémů, protože se na jejich území neválčilo. Přišel vznik Československé republiky, Mnichov, druhá světová válka a čeští politici, včetně pomateného prezidenta Beneše, se rozhodli v „dobrých husitských tradicích“ konečně vyhnat všechny Nečechy z našeho území. Podařilo se: odešly stovky tisíc řemeslníků, obchodníků, průmyslníků, akademiků… ČSR si vytvořila silnou konkurenci tím, že vyhnala podstatnou část svých spoluobčanů. Je zřejmá paralela ke Kutnohorským dekretům a vyhnání Němců z Prahy v době husitské?

Češi tedy zase měli české země na pár let pro sebe – tedy do chvíle, než přišel ruský slovanský bratr z Východu a začlenil nás do svého impéria otroctví, zla a bídy. Měli jsme tady čistě českou Státní bezpečnost, české udavače, české komunisty a dokonce české politiky, kteří napsali Brežněvovi, aby přijel s tanky, protože se tady ten český komunismus nějak nedaří udržet. Samozřejmě že ve všem měly podle nich prsty USA a západní Němci (ti východní byli na straně SSSR a přijeli nás v roce 1968 okupovat společně s Rusy – ano, v tom roce, kdy prezident Miloš Zeman vstoupil do KSČ).

sad

Výsledek toho národnostně čistého českého státu: emigrace desítek tisíc lidí, zabíjení spoluobčanů (Husákovi vojáci stříleli v roce 1969 do demonstrantů – něco, co dnes dělá Bašár Asad v Sýrii a Putin se Zemanem mu tleskají). Mnoho lidí bylo potrestáno za to, že byli proti SSSR a okupaci, mnozí šli do vězení, mnozí emigrovali, mnozí byli vyhozeni ze studií či z práce. StB posílila o další české spolupracovníky a konfidenty, kteří dostávali peníze za to, aby ničili životy svým spoluobčanům. Pohraničníci dostávali peníze za to, když zastřelili zezadu spoluobčana, který měl tu drzost se svobodně rozhodnout, že nechce žít v komunistickém marasmu.

Ekonomika byla na dně, koruna byla nesměnitelná, nesmělo se cestovat (kromě vyvolených) a lidé ve státě, kde byla tvrdá cenzura a poslech zahraničního rozhlasu byl zakázán, až na pár výjimek zblbli. Vše bylo řízeno tvrdou rukou komunistických soudruhů a dětem se vymývaly mozky již od školky: jiskřičky, Pionýr, SSM, kandidát KSČ, člen KSČ – tak vypadala kariéra „úspěšného“ socialistického člověka. Ostatní byli organizováni v ROH, SČSP či Svazarmu.

Pak přišel rok 1989 – lidé už měli nesvobody plné zuby. Do Česka opět přišli investoři ze zahraničí – vznikly tady tisíce firem, postavily se stovky tisíc bytů a rodinných domů a Češi zase měli měnu, kterou si mohli vyměnit a nakupovat za ni zahraniční zboží. Ale ruku na srdce – do většiny zemí jsme potřebovali ještě dlouhá léta víza, nemohli jsme cestovat po Evropě podle libosti a chodit tam do školy či podnikat už vůbec ne. Záviděli jsme Němcům, že mohou cestovat z Hamburku až na Sicílii, nikdo je na hranicích nekontroluje a nemusí ani měnit peníze, protože mají stejnou měnu. Chtěli jsme být součástí velké evropské rodiny.

Takže, jak je to s tím multikulti? Ten, kdo alespoň v rychlosti prolétl výše uvedené řádky, nemohl přehlédnout, že v dobách národnostní izolace dochází vždy k úpadku (dnes to můžeme sledovat v přímém přenosu z Ruska). Nejsilnější ekonomiky světa přitahují migranty – příkladem budiž USA, kde žijí stovky etnik vedle sebe a téměř všechny inovace posledních třiceti let přišly právě z této země, která je postavena na tradicích migrace.

A jak je to tedy s EU? Ještě nikdy v historii se Evropanům a hlavně nám Čechům nedařilo tak dobře jako dnes. Ten, kdo to nechce vidět, bude překrucovat naši minulost a požene ostatní do záhuby, jako již mnohokrát v naší historii.

Takže, co jsou ty naše „evropské hodnoty“? Je to výčet naší různorodosti – našich jazyků, našich regionálních zvyků – té různorodosti, která Evropu dělá Evropou. Karel IV. byl tak úspěšný, protože dokázal spojovat – za jeho vlády nebyly války. Když už letos slavíme 700. výročí jeho narození, připusťme si, že už on nás učil žít v multikulti. On byl ten typický Čech – matka z české panovnické dynastie, otec z lucemburské.

Češi, Němci, Poláci, Slováci, Rakušané jsou sousedy po stovky let, máme společnou historii, kulturu. Nehledejme to, co nás rozděluje. Hledejme to, co nás spojuje. Musíme si ale uvědomit, že ke kultuře patří nejenom to hezké, ale i to ošklivé. A právě o tom musíme mluvit, abychom se těch chyb z minulosti vyvarovali. Nenechme se zblbnout populisty, kteří se opět snaží zničit naší svobodu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner