HISTORIE / Po několika deštivých dnech se lidé v Mladé Boleslavi probouzejí do slunného květnového rána, do prvního dne míru po šesti letech dlouhé války. Když se dopoledne rozezní zvuk leteckých motorů, oči mnohých se zvednou k obloze, začnou mávat. „Asi shazují stohy letáků,“ pomyslí si někteří z nich při pohledu na předměty oddělující se od letadel. Vystřízlivění přijde záhy.

Ulice Mladé Boleslavi byly toho dopoledne 9. května roku 1945 plné lidí. Z rozhlasu se linuly zprávy o příjezdu sovětské armády do Prahy, ve vzduchu vládla euforie, obyvatelé s pocity zadostiučinění přihlíželi zmatenému a bezradnému úprku Němců, jejich litevských a estonských spojenců i německých civilistů.

„Byl to strašný chaos, náklaďáky jezdily doslova ověšené lidmi, další se snažili dostat na korbu a ti, co už byli nahoře, je tloukli pažbami do rukou, aby se pustili,“ popsal projektu Paměť národa Václav Svoboda, v té době šestnáctiletý syn výrobce traktorů z nedalekých Kosmonos. 

Sovětského zajetí se báli

Kapitulační protokoly hovořily jasně – útvary wehrmachtu se úderem půlnoci na 9. května nesměly přesunout z místa, kde se právě nacházely. Jenže německým vojákům ani jejich spojencům se pranic nechtělo padnout do zajetí Rudé armády. Báli se odvety za násilí napáchané během tažení do Sovětského svazu i při ústupu na západ.

Snažili se proto všemi možnými prostředky dosáhnout americké demarkační linie. Někteří se dávali na bezhlavý útěk, jiní se zase raději sami vzdávali. „Chtěli se dostat do západní zóny. Prostě báli se Rusů. Odzbrojovali je patnáctiletí kluci. Věděli, že je konec a že jde jenom o to, aby se dostali z dosahu Rusů,“ vzpomínala pro Paměť národa Eva Machková, tehdy čtrnáctiletá dívka. 

Všechen ten ruch okolo desáté hodiny dopolední přerušil přílet skupiny několika neoznačených letadel od severu. Místní lidé na ně začali vzrušeně ukazovat, mnozí mávali, nikdo nečekal to, co mělo už za pouhý okamžik přijít. Protiletadlová obrana ani hlásná služba již nefungovala, možnému náletu se nevěnovala pozornost. Válka už přece skončila. 

Smrt padla do ulic

K zemi se snesly první letecké pumy. Město náhle ovládl zmatek, panika a zmar. „Před budovu kasáren dopadaly pumy přímo do volného prostoru. Lidé neměli šanci se schovat a umírali přímo na ulici,“ podotkl pro Českou televizi mladoboleslavský historik Jiří Filip. Umírali místní lidé, němečtí civilisté i vojáci, dospělí i děti. Poblíž pomocné školy si zrovna hrál hlouček dětí. Jejich smutný osud dodnes připomíná malý pomníček. 

„Procházeli jsme se na kraji Boleslavi a dívali se kolem sebe. Za námi stál pán v československé důstojnické uniformě. Najednou zařval: ‚K zemi! Letadla!‘ Na obzoru jsme viděli asi pět, sedm letadel. A jak z nich padají bomby,“ vyprávěla Eva Machková. „Zalehli jsme do příkopu, potom se dostali do nějaké hospody a ve sklepě jsme strávili půl dne. Teprve pak jsme došli domů. Nevěděli jsme, co se vlastně děje, tak jsme celou noc byli v prádelně, kam se nastěhoval celý dům včetně úplně čerstvého mimina. No ale pak se ukázalo, že už se venku nic neděje.“

Déšť pum

Bombové peklo trvalo až hodinu, podle odhadů město bombardovaly tři až čtyři formace po pěti až devíti bombardovacích strojích, které na město svrhly až sedm set pum o váze od 2,5 do 250 kilogramů. Terčem útoku byly sice především silnice, mosty, přívozy – zkrátka vše, kudy Němci chtěli a mohli utíkat, avšak nálet zasáhl a srovnal se zemí i více než třicet domů, dalších více než sto jich vážně poničil, necelých čtyři sta mírně. 

Bomby poškodily místní automobilku, akumulátorku i lihovar. Hluboké šrámy zanechaly i na místním historickém centru. Rozbombardována byla Bělská ulice pod starou radnicí, stejně tak skončil rodný dům spisovatele Aloise Vojtěcha Šmilovského v Železné ulici, na jehož místě je dnes parčík.

Moment překvapení způsobil vysoký počet civilních obětí. Historik Jiří Filip uvádí: „Podařilo se identifikovat 170 zabitých českých civilistů. Obětí z řad Němců, kteří byli pohřbíváni do hromadných hrobů, je okolo tří set. V Mladé Boleslavi bychom v té době těžko našli někoho, komu ten den nezemřel nějaký blízký přítel nebo známý.“

Mladá Boleslav přitom nebyla jediným městem, na něž se v samém závěru války a v době čerstvého míru snesly bomby. Historici napočítali 66 bombardovaných míst, mezi nejhůře postižené patřily Hrotovice, Krucemburk, Ždírec nad Doubravou, Mělník, Roudnice nad Labem nebo Byšice. Podle nejnovějších odhadů sovětské pumy 8. a 9. května 1945 stály život nejméně 1800 lidí.

Nenávist vůči všemu německému

Lidé měli tehdy jasno – Němci nesli vinu za vše špatné, co se za druhé světové války stalo, Němci zajisté stáli i za tímto krveprolitím. Nenávist a odpor se ještě prohloubily, násilí vůči nim vzrostlo. Ve městě se zrodila studentská legie, jejíž příslušníci vodili bývalé vojáky wehrmachtu na odklízecí práce. Václav Svoboda, dobový svědek, uvedl: „Tenkrát byla nálada jednoznačná: Dobrý Němec, mrtvý Němec. Nesměl se hrát Mozart a Beethoven, nesměl se číst Goethe.“

Toto obvinění se přeneslo i do novinových článků a historických publikací. A komunisté o poválečném náletu buď mlčeli, nebo tento mylný názor po celá desetiletí podporovali. „Střelba palubních zbraní nenechává nikoho na pochybách, že jde o vražedný, zbabělý útok hitlerovských letců,“ stojí v almanachu, který vydalo komunistické vedení města.

Článek Rudého práva v roce 1960 zase hlásal: „Mladá Boleslav byla bombardována německými fašistickými letci. (…) Po průzkumu bylo zjištěno, že útočníkům šlo o plánovité zničení celého města.“

Za pravdu se káralo

Okresní archivář Karel Herčík v šedesátých letech upozornil, že oficiální verze nesedí. „Velice opatrně jsem říkal, že nelze vyloučit, že se jednalo o taktický nálet sovětský. Několikrát jsem byl za to kárán,“ prozradil České televizi. Nakonec funkci místního archiváře musel opustit, po roce 1989 se postavil do čela města jako jeho první polistopadový starosta.

Skutečnost, že se jednalo o režimem utajovanou akci letectva Rudé armády, doložil historik Národního technického muzea v Praze Michal Plavec v roce 2013 ve své studii, v níž vychází z materiálů pocházejících přímo ze sovětských archivů.

Rozkaz vydal Koněv

„Maršál Ivan Stěpanovič Koněv vydal rozkaz, aby okamžitě poslali do vzduchu letce, kteří měli zamezit ústupu německých a Vlasovových vojsk na západ. Koněv byl zcela konkrétní – vyjmenoval sídla severně od Prahy, která měla být bombardována. Zanedlouho již vzlétla z letiště Senftenberg v Lužici první formace bitevních letounů Iljušin Il-2 pod velením hrdiny Sovětského svazu gardového poručíka Alexeje Arsen- ťjeviče Rogožina,“ uvádí v článku s názvem Stále živá historie pro revue Paměť a dějiny.

Zřejmě ani podle něj neexistovalo doporučení Ústředního výboru KSČ, jak s tímto tématem nakládat. „Přestože prorežimní historici věděli o operacích letectva Rudé armády 9. května 1945, nikdy neuvedli na pravou míru, kdo onoho dne česká a moravská města a vesnice bombardoval a jaký měl motiv,“ podotýká. „Sovětská historiografie naopak neviděla důvod nálety sovětských letců v první mírový den, 9. května 1945, zamlčovat. Naopak, byly a dodnes jsou brány jako regulérní součást válečných operací.“