Mladá generace v Číně už dostává jen zkreslený výklad moderních dějin vlastní země

repro: iask.ca

Spisovatelka Fang Fang. | FOTO: repro: iask.ca

Poté, co se čínská komunistická strana vypořádala postupně s tibetskými a ujgurskými intelektuály, přibývají také případy pronásledování vysokoškolských učitelů a spisovatelů z řad etnických Číňanů.

Po vypuknutí epidemie COVID-19 ve Wu-chanu někteří přirovnávají celkovou atmosféru ve společnosti k období kulturní revoluce (1966–1976). Tehdy byly na denním pořádku veřejné kritiky „rebelů“ (pchan-tchu, také lze přeložit jako „zrádců“) z řad sesazených funkcionářů, či právě intelektuálů, které doprovázely přímé fyzické útoky. V současnosti se většina z toho, co se za kulturní revoluce dělo na veřejných prostranstvích za masové účasti „lidu“, děje na internetu – má to ovšem přímé konsekvence i v reálném životě.

Pavel Hofman

Zatímco starší generace sleduje vývoj ve společnosti s narůstajícími obavami, mladá generace, která už dobu ideologických kampaní doprovázených kritikou a zatýkáním nezažila, si mnohdy narůstající totalitní tendence neuvědomuje. Má totiž o čínské historii velice zkreslené představy. Některé epizody z moderních čínských dějin se totiž v Číně neučí prakticky vůbec, jiné sice ano, ale se značnou dávkou cenzury a „úprav“ ve prospěch režimu.

Známý citát praví, že ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat. I proto mnozí z těch, co dobu kulturní revoluce zažili (často v roli studentů – tzv. rudých gard, které byly vykonavateli většiny zvěrstev), ať už to jsou spisovatelé, filmaři nebo vysokoškolští pedagogové a akademici, považují za důležité o této době psát a učit.

Hon na profesorku

Alice Su pro LA Times popsala případ profesorky Sun Pchej-tung, která až donedávna vyučovala kurz o kulturní revoluci na jedné z nejprestižnějších univerzit v Číně, Univerzitě Fu-tan v Šanghaji. Atmosféra postupně houstla už posledních zhruba deset let. V roce 2013 prezident Si Ťin-pching zahájil tažení proti „západním“ konceptům a hodnotám. Od roku 2017 se pak musí všichni učitelé v ČLR od školek až po univerzity „držet Si Ťin-pchingova myšlení“, které bylo ve stejném roce i zaneseno do stanov čínské komunistické strany.

Profesorka Sun od roku 2015 opakovaně čelila výhrůžkám ze strany svých nadřízených z oddělení propagandy a byl na ni dlouhodobě vyvíjen tlak, aby upravila obsah svých kurzů o kulturní revoluci. Po dvou letech strávených na Harvardu a Stanfordu jí v září 2018 zakázali přednášet. Směla si ponechat jen kurzy pro malé množství studentů. V dubnu 2019 začaly navíc útoky ze strany studentů a později i anonymů, kteří vyhrožovali i osobně jí a její rodině. V prosinci loňského roku poskytla západním médiím vyjádření ke studentským protestům proti omezování akademických svobod. Nakonec musela podepsat prohlášení, že již nebude mluvit se západními novináři. Letos na jaře se proto rozhodla, že univerzitu i Čínu definitivně opustí.

Není však zdaleka jediná. Vlastními studenty byl udán například také profesor filozofie z Wuchanské univerzity Čou Süan-i, který na sociální síti Weibo kritizoval reakci vlády na vypuknutí koronavirové epidemie.

Za Wuchanský deník šikana a teror

Kvůli stejnému „provinění“ se rovněž letos v únoru Čínská akademie společenských věd rozloučila s hostující lektorkou původem z Hongkongu, Čou Pchej-i. Dalším podobným případem byla profesorka čínské literatury Liang Jen-pching (梁艳萍) z Chu-pejské univerzity ve Wu-chanu, která byla odvolána, a dokonce vyloučena z komunistické strany za to, že na internetu vyjadřovala „chybné názory“ ohledně Hongkongu či Japonska. Podobně jako mnozí další také předtím podpořila spisovatelku Fang Fang, která se stala terčem útoků čínských nacionalistických trollů na internetu. A to tehdy, když byla do zahraničí prodána práva na překlad jejího Wuchanského deníku, v němž den po dni zachytila autentické dojmy z rodného Wu-chanu po jeho uzavření na začátku pandemie COVID-19.

Sama Fang Fang již přitom poukázala na podobné rysy dnešní nenávisti šířící se na internetu s dobou kulturní revoluce, kterou sama jako studentka zažila. V emailovém rozhovoru pro LA Times již před časem poukázala na to, že i přes všechny katastrofy, které Čínu v druhé polovině 20. století (tedy pod vládou komunistické strany) postihly, Číňané v podstatě nikdy neměli možnost vlastní historii konfrontovat nebo o ní dokonce beze strachu mluvit, třeba jen v rámci rodiny. Výsledkem této dlouhodobé cenzury je podle ní „nevyvážená paměť“, jež má za následek „opakující se cykly devastace a zapomínání, aniž by kdy byly pojmenovány pravé kořeny tohoto stavu.“ Fang Fang píše:

„Lidé netuší, jaké formy na sebe dokáže lidská společnost vzít. Vyprazdňování a zatajování minulosti ovlivňuje názory bezpočtu lidí, jejich základní hodnoty i jejich soudy.“

Jinými slovy, dnešní trollové na internetu si již neumějí představit, kam až může vést podněcování, byť původně jen virtuální, k nenávisti. Alice Su k tomu dodává:

„Žít jako čínský učitel nebo profesor, zejména působící v oblasti humanitních věd, vyžaduje nepřetržitou autocenzuru a kompromis, protože školní oddělení propagandy a další stranické orgány na pedagogické pracovníky tlačí, aby se omezili na propagaci oficiální ideologie.“

Ti, kteří se k autocenzuře a kompromisu odmítají uchýlit, riskují nejen svou kariéru, ale i bezpečí a volnost v osobním životě. Žít jako „disident“ totiž není ani v současné Číně snadné. Své o tom ví například i bývalý profesor práva na pekingské univerzitě Čching-chua Sü Čang-žun (许章润), který byl vloni na jaře odvolán kvůli publikaci textu kritizujícího současného vůdce Si Ťin-pchinga. Letos v únoru byl zase držen v domácím vězení poté, co publikoval další kritický text, kde již mimo jiné popisuje právě i „Wechatový teror“ nacionalistických trollů.

Süovo odvolání hluboce zasáhlo i jeho kolegyni Kuo Jü-chua, která se za něj spolu s několika dalšími kolegy postavila. Ta se s cenzurou, ale i strachem obyčejných lidí ze státní moci setkala již v rámci svého dlouholetého výzkumu, kdy na venkově sbírala ústní svědectví o velkém hladomoru, který v Číně vypukl na začátku 60. let jako následek Mao Ce-tungova hospodářského experimentu, známého jako Velký skok. Právě tento hladomor je jedním z nejpřísněji střežených tabu moderní čínské historie. Nedávno cenzoři dokonce nechali odstranit články k tomuto tématu z vědeckých databází – zahraničních akademických nakladatelství.

Sama Kuo říká, že „kvůli de facto absenci jakéhokoli disentu a téměř neexistujícímu prostoru pro historickou reflexi jen málo lidí (v Číně) vůbec kdy pomýšlelo na to, aby požadovalo změnu“.

Převzato ze Sinopsis.cz.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner