ROZHOVOR / „Kampaň se dělat musí a peníze se stejně nějak utratí. My jsme si vybrali způsob, který zároveň přináší konkrétní pomoc,“ říká kandidátka do poslanecké sněmovny Adriana Chochelová o „dobré“ kampani hnutí STAN. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví o tom, jak vnímá komunikaci politiků směrem k mladým lidem nebo jaká další opatření je potřeba prosadit v problematice domácího a sexuálního násilí.

Jakým tématům se chcete ve sněmovně věnovat?

Obecně chceme dál pracovat na vzdělávání soudců a zlepšování celého justičního systému tak, aby fungoval efektivně, choval se důstojně k obětem a aby spravedlnost opravdu fungovala. Usilujeme o to, aby pachatelé násilí byli trestáni tak, jak si závažnost jejich činů zaslouží, a to i v porovnání s jinými trestnými činy, za které dnes často padají tvrdší tresty.

Taky chci navázat na práci, kterou už teď děláme s Bárou Urbanovou. Jako její asistentka se podílím na pomoci obětem nejen domácího násilí, ale i dalších forem násilí. Přesto zůstává domácí násilí naší hlavní oblastí, které se dlouhodobě věnujeme — a bohužel je zde stále velký prostor pro zlepšení.

Mimo to bych se chtěla věnovat oblasti duševního zdraví, která je v dnešní době mimořádně důležitá a podle mě bude čím dál větší problém. Chybí nám kapacity lékařů a také kvalitní vzdělávání o duševním zdraví na školách. To je tedy druhá oblast, na kterou bych se chtěla zaměřit.

A obecně se chci věnovat ochraně svobody a demokracie a budování důvěry občanů ve stát — tedy tomu, aby instituce fungovaly spolehlivě, byly pro lidi přívětivé a dokázaly jim účinně pomáhat.

Proč jste se rozhodla jít do politiky? 

Měla jsem asi tu výhodu, že jsem byla od mala vedena k zájmu o stát, historii a státnost, takže pro mě bylo přirozené o tyto věci jevit zájem. Zároveň jsem ale cítila to, co mnoho mladých lidí — tedy že politika je něco vzdáleného a nedosažitelného, kam se člověk dostane spíš náhodou než vlastní prací.

Zlomovým momentem pro mě byla debata kandidátů na hejtmana, kterou pořádala Bára Urbanová během předchozích krajských voleb. Bára pro mě byla někdo, kdo je mi podobný, kdo pochází z podobného prostředí, měl zájem a dokázal se dostat až do sněmovny. Začala jsem ji pak sledovat, což mě motivovalo, a uvědomila jsem si, že možná i já mám šanci. Na základě toho jsem šla ke STANu na stáž do sněmovny, a to mě utvrdilo v tom, že je to práce, která by mě bavila. Později jsem uspěla u Báry jako asistentka. Dělám tu práci už čtyři roky a je to pro mě nesmírně naplňující — dává mi to obrovský smysl.

I proto na tu práci navazuji kandidaturou. Možná budeme s Bárou sedět vedle sebe v poslanecké lavici a společně prosazovat dobré věci. Zní to trochu poeticky, ale byl to sled hezkých náhod, které mě dovedly až sem.

Změnil se váš pohled na politiku od doby, kdy jste začínala?

Určitě. Hlavně v tom, že mi dnes připadá mnohem dostupnější. Je možné se zapojit do mládežnických organizací, vstoupit do strany, a pokud má člověk čas, energii a chuť, může se dostat k rozhodování a reálně ovlivňovat věci. Máme například systém odborných komisí, do kterých se mohou zapojit členové a vyjadřovat se k různým tématům. Celkově mi to otevřelo oči — a myslím, že by se o této možnosti mělo víc mluvit. Hlavně mezi mladými, ale nejen mezi nimi. Politiky se opravdu může účastnit každý a opravdu něco ovlivnit.

Zároveň mě ale mrzí prostředí, které jsem za poslední čtyři roky ve sněmovně zažila. Řešíme obstrukce, iniciativu Moderní sněmovny, změny jednacího řádu. A ten systém prostě není přívětivý. Dostanete se tam, ale prostředí je náročné. Vyžaduje velké oběti, osobní čas i duševní klid. Kritika často není věcná, ale osobní, jako vzhled, osobní poměry.

Je to tedy dvousečné. Ale pořád mi dává největší smysl se do toho pustit, pokusit se něco změnit a mít pocit, že jsem pro svět něco udělala. Aby se tu žilo lépe a abych mohla někomu pomoct.

Sama popisujete tu negativní atmosféru, neodrazuje vás to od kandidatury?

Určitě je to faktor, který jsem při rozhodování zvažovala. Bylo to pro mě určité varování, že je nutné mít nastavené vlastní hranice, sebereflexi a péči o sebe. Protože politika je extrémně náročná – umí člověka změnit, pohltit a sežrat veškerý osobní život, pokud si na to nedá pozor. Ale i přesto jsem se rozhodla, že mi to za to stojí. Chci tomu dát šanci, odmakat si to, a věřím, že ty dobré věci, které bych ráda prosadila, za to stojí. A stojí i za část života, kterou tomu člověk musí obětovat.

Starostové se letos rozhodli vést „dobrou kampaň“, tedy pozitivní. Proč?

Přišlo nám, že politika a kampaně jsou čím dál víc negativní. Většina politických kolegů a rivalů sází na nenávist nebo negativismus. Vždycky se říká, kdo je špatný, ale málokdo mluví o tom, kdo je dobrý. My jsme k tomu chtěli přistoupit jinak. Vznikla z toho kampaň, která skutečně pomáhá konkrétním lidem a jejich příběhům. Naším hlavním sdělením je, že místo billboardů chceme pomoci těm, kteří to opravdu potřebují. Peníze, které bychom jinak dali za reklamní plochy u dálnic, raději věnujeme rodinám v nouzi.

Když mi to poprvé představili, měla jsem z toho velkou radost. To je pro mě ta pravá starostenská podstata – pomáhat lidem. Díky zkušenostem z obcí máme k lidským příběhům blízko, takže je to pro mě přirozené.

Politika je extrémně náročná – umí člověka změnit, pohltit a sežrat veškerý osobní život, pokud si na to nedá pozor.

Co říkáte na reakce k téhle kampani? Objevila se totiž i kritika, že zneužíváte příběhy lidí v nouzi.

Vnímáme to tak, že kampaň se dělat musí a peníze se stejně nějak utratí. My jsme si vybrali způsob, který zároveň přináší konkrétní pomoc. Nepopíráme, že jde o kampaň – ano, je to náš kampaňový obsah – ale důležitý je výsledek: že těm lidem bylo pomoženo. Dostávají od nás materiální nebo finanční pomoc v momentě, kdy ji skutečně potřebují. Navíc často zveřejňujeme sbírky na Donio, kde se následně vyberou další prostředky. STAN dlouhodobě podporuje sbírky – není to nic, co bychom začali dělat až teď. A věříme, že i když jde o kampaň, skutečnost, že reálně pomáháme, je zásadní. Chceme šířit dobro a mezilidskou pomoc, ne nenávist.

Co jsou za vás dnes největší problémy mladých lidí? 

Nerada generalizuji, protože mezi mladými existují stejné názorové i socioekonomické rozdíly jako v celé společnosti. Bude rozdíl mezi někým z vesnice ve Zlínském kraji a vysokoškolským studentem v Praze.

Ale obecně silně rezonuje téma bydlení – nastavení stavebního řízení, hypotéky, dostupnost nájmů. Ze všech dat vyplývá, že u nás je bydlení jedno z nejdražších v Evropě vzhledem k příjmům. Mladí to vnímají, když se chtějí osamostatnit, začnou se zajímat o bydlení a zjistí, že si ho často nemohou dovolit. Ten poměr příjmů a cen bydlení je dnes mnohem horší než dřív. To je téma, kterému se STAN chce rozhodně věnovat. 

Vedle toho pak i oblast duševního zdraví. V době sociálních sítí, celosvětových krizí a stresu se mladí lidé logicky cítí hůř. Potřebujeme nejen funkční systém zdravotní péče, ale také prevenci, třeba skrze vzdělávání a školní psychology.

A nakonec i životní prostředí, protože v něm budeme ještě dlouho žít. Bylo by dobré, aby zůstalo udržitelné, abychom tu chtěli žít a měli motivaci mít děti, kterým tento svět jednou předáme v nějakém přijatelném stavu.

Dělají strany v Česku dost pro to, aby oslovily mladé voliče? Nejen tématy, ale i formou, jazykem…

Myslím, že se o to rozhodně snaží. Otázka je, jak moc je to úspěšné a do jaké míry je to vlastně vůbec slušné. Ve svých 27 letech už nepatřím k nejmladším voličům, vlastně jsem od nich skoro 10 let. Takže i já si v některých případech připadám, že jsem těm nejmladším vzdálená – vnímám už jiné problémy, vyrostla jsem v jiném prostředí. A když si představím, že to zkoušejí politici, kterým je v průměru 50–60 let, je pochopitelné, že mladým zkrátka nerozumějí.

Přijde mi, že způsob, jakým s mladými komunikují, je občas až infantilní a neuctivý. Možná by bylo lepší vnímat mladé voliče jako lidi, kterým lze nabídnout konkrétní témata a obsah, a ujistit je, že se o ně stát postará. Ne jen používat laciné trendy z TikToku a stylizovat jazyk tak, aby zněl „mladě“. Mně osobně to přijde až urážlivé, že mě někdo vnímá jen skrze pár moderních slov a nesnaží se mi nabídnout něco podstatného. 

Přijde mi, že snaha zacílit na mladé se ve volbách objevuje stále víc, ale nakonec stejně převáží osobní pohled politika, který prezentuje nějaký svůj životní pohled. A protože průměrný věk poslance je kolem 50 let, tak logicky sněmovna reprezentuje hlavně tuto věkovou skupinu a její pohled na svět. I proto by měli mladí lidé do politiky vstupovat, kandidovat, dostat se do reprezentativních sborů. Jen my pak můžeme autenticky zastupovat svůj vlastní pohled na svět, nikdo jiný to za nás neudělá.

Starostové nedávno spustili „StanBot“, tedy chatovací nástroj, který lidem odpovídá na otázky ohledně volebního programu. Proč jste něco takového udělali?

Protože si uvědomujeme, že většina voličů nebude číst desítky stran našeho programu. Zároveň jsme ho ale nechtěli zjednodušit natolik, aby byl povrchní a nevěcný. Program máme opravdu strukturovaný — stanovili jsme si priority, ale zároveň jsme připravili i podrobné kapitoly ke všem oblastem, kterým se chceme věnovat. V každé kapitole najdete konkrétní cíle i řešení, jak jich chceme dosáhnout.

Snažíme se, aby byl program věcný, obsažný a neobsahoval jen prázdné fráze. Ale to samozřejmě přináší i komplikaci – člověk by si ho musel celý přečíst, aby získal přehled. A uznávám, že proklikávání webu a hledání konkrétních hesel není moc přehledné. Takže jsme přišli s řešením, které mi přijde skvělé – na stránce s programem se rovnou zobrazí chatovací okénko. Člověk do něj může napsat, co ho zajímá: „Máte v programu duševní zdraví?“, „Co děláte pro zemědělce?“, „Jste pro dotace z EU?“. A chatbot následně vybere relevantní priority a nabídne konkrétní části programu. Díky tomu se lidé mohou o náš program zajímat, aniž by tím museli trávit spoustu času.

Myslíte, že voliči se dnes vůbec rozhodují podle programu, nebo třeba je pro ně už důležitější něco jiného? 

Mám pocit, že část ano. Ale velká část lidí na to prostě nemá kapacitu nebo o to nemá zájem. A to je legitimní, i volič, který si programy nepřečetl, má stejný hlas jako ten, který je prošel důkladně. Proto musíme volit různé formy komunikace, abychom informace dostali ke všem — od krátkých videí na Instagramu až po desítky stran volebního programu.

My ale pořád věříme, že program má mít každá strana. Je to základ, rámec následné politiky. A i pro nás je důležité, že se na něj pak můžeme odkazovat a víme, co chceme prosazovat a jak to chceme udělat. Už teď máme připravené konkrétní kroky, takže pokud bychom po volbách znovu uspěli třeba ve vládě, nemusíme nic dohánět. Můžeme rovnou začít s realizací.

Co si tedy myslíte o tom, že jsou teď tři měsíce do voleb a některé strany pořád nemají volební program. Třeba hnutí ANO řeklo, že ho bude zveřejňovat až těsně před volbami.

Myslím, že to odráží, jak moc si ty strany myslí, že to jejich voliče zajímá. My víme, že naše voliče program zajímá. Chtějí vidět konkrétní řešení, chtějí vědět, co je pro nás důležité, co budeme prosazovat, a na základě toho se rozhodnout, jestli nás volit.

I proto ten program máme propracovaný, zveřejněný, připravený. Je na rozhodnutí každé strany, jak k tomu přistoupí. Ale za mě je program stále extrémně důležitý. Kdyby nějaká strana program neměla, nebo ho měla špatně připravený, neměla bych důvěru v to, že její politika bude kvalitní. Program ukazuje, jestli má ta strana vizi, koncepci, myšlenku, a to bych od ní očekávala.

V tomto volebním období se prosadila redefinice znásilnění, zákon o domácím násilí. Senát zároveň tento týden schválil trestní zákoník s dětským certifikátem a lex Anička. Jaká další opatření chcete v oblasti domácího a sexuálního násilí prosazovat?

Chceme se dále zaměřit na zlepšení vzdělávání soudců, které vychází z lex Anička, což je takový první krok toho, jak by to mohlo fungovat. Budeme se podílet na tvorbě vzdělávacích plánů a požadovat další vzdělávání nejen soudců, ale i státních zástupců, policie a dalších aktérů.

Rádi bychom prosadili samostatný zákon o domácím násilí. Ten současný je pouze novelou občanského zákoníku, kde je definice domácího násilí zakotvena — to je však výkladově právně složité. Bylo by lepší mít samostatný zákon, jehož definici lze aplikovat napříč právním řádem. Domácí násilí totiž zasahuje do všech oblastí — od sociálních věcí, zdravotnictví, trestního i občanského práva. Celý tento systém je potřeba změnit, sjednotit definice i výklady.

Chceme také zlepšit financování pomoci obětem trestných činů, například prostřednictvím změn v dotacích na ministerstvu spravedlnosti. A chceme prosadit opatření vyplývající ze směrnice o potírání násilí na ženách — například dostupnost intervenčních center v každém kraji. Dnes se totiž může stát, že člověk z vesnice u Břeclavi musí jet přes půl republiky, aby se do takového centra dostal. A to je naprosto neúnosné.

Ještě bych se vrátila k tomu dětskému certifikátu. Před schválením v senátu se znovu objevila kritika soudců a žalobců, podle kterých je certifikát nefunkční a proti právním předpisům. Co na to říkáte? 

Stojíme si za tím, že návrh je připravený dobře, správně a tak, aby zajistil co nejlepší ochranu dětí. Chápu výhrady právníků, kteří se v této oblasti pohybují dlouho a mají odborný vhled. Ale ve výsledku jde o to, kde leží morální a případně i ústavněprávní hranice mezi ochranou dětí a ochranou pachatelů, respektive jejich právem na spravedlivý proces a právní jistotu.

Potřebujeme mít možnost provést zápis do certifikátu i zpětně, aby byly děti co nejdříve chráněny před lidmi, kteří se dopustili závažných trestných činů, jako jsou vraždy, znásilnění, pohlavní zneužití. Myslím si, že nikdo nechce, aby takový člověk pracoval s dětmi. Společenská shoda na tom je naprosto jasná. Tohle je tedy právní diskuse, která je na místě, ale je opravdu čistě právní.

Ústavní soud už dříve potvrdil, že ochrana práva na život a zdraví může stát výše než právo něco vlastnit nebo vykonávat určité povolání. Úplně stejná konstrukce platí v případě, kdy chce člověk pracovat jako policista – pokud byl pravomocně odsouzen za určité trestné činy, tuto práci vykonávat nesmí. A tohle je velmi podobný princip, jen by se vztahoval na konkrétně vyjmenovaná zaměstnání. Ústavní soud potvrdil stejný princip i v případě držení zbraní a střeliva – že je možné i zpětně odebrat právo držet určité druhy zbraní, pokud na to člověk nesplňuje podmínky. Protože to chrání život a zdraví občanů. 

A my chráníme život a zdraví dětí, tím, že konkrétní lidé nebudou moci vykonávat určité pozice. Mohou vykonávat všechny ostatní. Nejde o žádný veřejný rejstřík. Nikde nebude nic zveřejněno. Pokud se sami nepřihlásí o tu práci, kterou nesmí vykonávat, tak se to nikdo nedozví.

Sama jste zmínila, že je na tom společenská shoda. Překvapilo vás, že je tak těžké to prosadit? Přece jen příprava toho návrhu trvala několik let.

Tohle je jedna z věcí, která mě v politice opravdu překvapila – i věci, které se na první pohled nezdají být problémem a měly by projít hladce, se někdy vlečou a narazí. Ta diskuse je velmi komplexní a závisí na mnoha proměnných. Může se stát, že i dobrá věc, která zní jednoznačně a měla by jen pomoci, trvá dlouho.

Dětský certifikát jsme začali řešit už v prvním roce volebního období, tedy opravdu čtyři roky zpátky. Problém je, že někteří kolegové ve sněmovně jsou podle mě do jisté míry odtržení od reality a zajímá je spíš text zákona, právo a slovíčkaření než samotná myšlenka. Myslím si ale, že se to zlepšilo s nástupem nových poslanců v tomto volebním období – přišli lidé, kteří dokážou myslet flexibilněji, víc se ptát, narušovat dosavadní systém. Dřív tam bylo hodně poslanců, kteří tam byli už několik volebních období, takže ten systém byl zkostnatělý.

Máte pocit, že se česká společnost v posledních letech posunula v tom, jak vnímá domácí a sexuální násilí?

Věřím, že ano. Vnímám to hlavně skrze mediální obraz – to téma se mnohem víc řeší. Od doby, kdy vznikla iniciativa Pod svícnem, kde pomáhám jako právnička – což je zhruba tři roky zpátky – vidím velký rozdíl. Je o to téma zájem, komunikuje se méně stereotypně, informovaněji. Oběti jsou ve společnosti vnímány lépe, lidé mají větší tendenci se někoho zastat, pomoci. A to mi přijde skvělé.

Téma rezonuje v médiích, v populární kultuře, ve filmech a seriálech. Mluví se o tom, je to méně stigmatizované a zlepšuje se situace pro oběti. Doufám, že ten trend bude pokračovat.

A zlepšuje se i přístup toho systému, tedy policie, soudů, OSPODů?

Pracujeme na tom a věřím, že ano, jen bych byla ráda, kdyby ta změna byla rychlejší. Tyto systémy, které zahrnují stovky lidí, jsou extrémně rigidní. Mají tendenci držet se zajetých kolejí a je těžké jim předložit nový názor – právě proto, že každý z těch jednotlivců má svůj životní příběh, názor, zkušenosti. A s tím se musí koncepčně pracovat. Nejde jen vydat pokyn: „Policie, dělejte to takhle,“ a čekat, že najednou nikdo nebude mít předsudky – tak to prostě nefunguje.

Ale komunikací se to zlepšuje. Důležité je si uvědomit, že každý systém je tvořen jednotlivci. A tím, jak se mění pohled společnosti, se mění i postoj lidí v systému – víc se vzdělávají, přichází mladí lidé, kteří mají otevřenější přístup. Více si uvědomují roli psychologie obětí a jak s nimi pracovat. Mají víc empatie. Ten rigidní systém má tendenci být neempatický, necitlivý. A právě ten lidský soucit je podle mě aspekt, který je potřeba do té práce znovu vrátit.