ROZHOVOR / ARCHA+ se dlouhodobě snaží oslovovat mladé dospělé. Festival BASED ON A TRUE STORY konající se na přelomu září a října, je jedním z projektů, který tento přístup ukazuje v praxi.  Na programu jsou tři nové inscenace, jež vznikly ve spolupráci české, slovenské a polské scény. Doplňují je debaty a workshopy. Kurátor programu divadla Štěpán Kubišta v rozhovoru mluví o tom, proč současné divadlo potřebuje hledat cestu k mladým lidem, jak takové publikum oslovovat a proč kultura nemůže stát pouze na veřejném financování.

BASED ON A TRUE STORY propojuje tři kulturní organizace ze střední Evropy. Jak projekt vznikl?

S jeho konceptem přišli Adam Dragun a Olga Ciężkowska, kteří jej zároveň kurátorsky vedou. Adamova tvorba mě oslovila už když jsem nastupoval do ARCHY+. Jeho představení Alex hrajeme už přes rok. Také vychází z principu „based on a true story“, tedy z příběhů, které se skutečně staly. Podobná tvorba je nám blízká proto, že ARCHA+ byla dlouhodobě spojená s dokumentárním divadlem, na což se v programu snažíme navázat.

Viděli jsme, že o tento typ divadla je mezi naší cílovou skupinou, tedy mladými diváky, zájem. Zároveň jsme už měli zkušenost se spoluprací se zahraničními produkcemi. Každá ze tří scén podpoří novou tvorbu a ta se pak představí v Praze, Bratislavě a Varšavě. Součástí jsou také debaty a diskuze o tomto typu divadla.

Součástí festivalu bude inscenace Titty Killer. Co vás na ní zaujalo?

Vzniklo na základě českého open callu a na festivalu bude mít premiéru. Je to představení o tranzici. Autoři a performeři v jednom vyprávějí příběh o tom, co znamená tranzicí projít a proč je důležité zasadit toto téma do širšího kontextu. Nejvíce mě na zpracování zaujala živá hudba, masky, kostýmy a také dost humoru. Téma, jenž může být pro část společnosti stále tabu nebo zdrojem obav, se díky tomu přibližuje divákům jiným způsobem než obvykle.

ARCHA+ se výrazně zaměřuje na mladé publikum. Proč právě na něj?

Když jsem dostal za úkol přijít s novým konceptem divadla, řekl jsem, že by mělo být pro mladou generaci, respektive pro mladé dospělé. Měl jsem pocit, že se jim v Praze žádná instituce pořádně nevěnuje. Od té doby se nové projekty zaměřující se na mladé lidi nebo za nimiž mladí lidé stojí objevily, což je dobře. Ale pořád si myslím, že vzhledem k tomu, o jak velké skupině se bavíme, se jí české umělecké prostředí příliš nevěnuje.

Mezi pražské příspěvkové organizace v oblasti divadla zaměřující se na mladší ročníky, patří například Divadlo Minor, které je určené dětem. Dělají to skvěle, ale jakmile děti dokončí základku, přestanou se jim věnovat. Ostatní divadla jsou většinou určena dospělému divákovi. Některá sice mají ve statutu péči o mladistvé publikum, ale když jsem se díval na jejich program nebo způsob komunikace, nezdálo se mi, že by se této skupině systematicky věnovala. Myslím, že bylo potřeba, aby se mladým lidem věnovala větší instituce. Nemusí být státní nebo městská, ale měla by mít určitý background a také lepší možnosti. Proto jsme se rozhodli ARCHU+ takto koncipovat.

Co podle vás mladé publikum od kultury vlastně očekává?

Nedá se to takhle jednoduše říct. Mladá generace není homogenní. Někdo se chce trápit u složitého představení reflektující dobu a někdo se chce bavit. Obecně fungují věci, které jsou zábavné nebo na pomezí zábavy a kultury. Příkladem je náš popkulturní kvíz, jež začal v naší kavárně a kvůli obřímu zájmu jsme jej museli přesunout do velkého sálu.

Dalším oblíbeným formátem mezi návštěvnictvem je České znění, kam zveme dabéry, kteří živě nadabují kus nějakého filmu a následně rozebírají své pracovní zkušenosti. Je to sice zábava, ale pořád i kultura. Velký zájem je i o naše vlastní divadelní formáty jako je představení 50 démonů čtverečních od Adiny Šulcové.

Souvisí to podle vás i s tím, že mladá generace žije v poměrně náročné době?

Myslím, že to na ni silně dopadá. Válka na Ukrajině i další světové konflikty, klimatická krize nebo dozvuky pandemie, to vše mladou generaci silně ovlivňuje. Člověk pak může přemýšlet, jestli se ještě potřebuje trápit v divadle. Gen Z je podle mě silná a zvídavá. Ale čísla týkající se psychických problémů a hospitalizací lidí s depresemi a dalšími obtížemi jsou alarmující. Nevím, do jaké míry to souvisí s prostředím, v němž žijeme, ale myslím, že se to na Gen Z musí nějak obtisknout.

Když mluvíme o kultuře pro mladé, narážíme ale také na peníze. Je ARCHA+ schopná fungovat bez veřejných peněz?

Vůbec ne. Když jsem do funkce vstupoval, trochu jsem se těšil, že se dostanu někam, kde nebudu muset bojovat o každou korunu. To jsem se ale mýlil. Grant, co jsme letos dostali, lepší než ten předchozí, vystačí tak akorát na nájem a náklady budovy. Na program si musíme vydělat. Naštěstí máme sponzory a externí granty, ale není to jednoduché. Potkáváme se s takovým paradoxem. Nechceme od mladých lidí vybírat peníze, které nemají a zároveň potřebujeme nastavit cenu tak, aby se vyplatila i pro nás. Pokud nemáte na něco peníze, tak si to jednoduše nekoupíte. Celé je to o neustálém balancování.

Jak se podle vás bude financování kultury vyvíjet? Máte obavy z dalších škrtů?

V Evropské unii se o škrtech v kultuře diskutuje. Slyšel jsem to v Belgii i v Německu. Svoji roli na tom má zbrojení, ale i energetické náklady. Peníze budou chybět všude. Kultura je bohužel tou oblastí, do níž se při nedostatku financí sáhne jako první. Ze zdravotnictví nebo sociální péče se škrtá mnohem hůř, protože tam jde samozřejmě o životy. V Česku jsme na tom oproti jiným zemím Evropské unie s financováním kultury výrazně hůř. Takže si myslím, že už ani není moc co škrtat.

Covid ukázal, že se kultura dokáže poměrně výrazně přizpůsobit.

Právě. Během covidu jsme nemohli hrát pro diváky, ale mohli jsme vymýšlet jiné způsoby, jak se k nim dostat. Hrálo se pod okny paneláků nebo na vlastním televizním kanálu. Složenky vám to samozřejmě nezaplatí, ale lidé z oboru jsou na podobné situace určitým způsobem zvyklí. Velká část z nich totiž může v kultuře pracovat jen proto, že na ní není stoprocentně finančně závislá.

Do ARCHY+ jste s sebou přinesl pracovní zkušenosti z Nové scény Národního divadla či z Jatek78. Tvrdíte, že by lidé ve vedení kulturních institucí neměli zůstávat příliš dlouho. Proč?

Protože stereotyp je nepřítelem kultury. Když člověk pracuje příliš dlouho v jedné instituci, přestane mít nadhled a přestává být kritický. Najednou se považuje za arbitra názoru a vkusu. Ve velkých českých divadlech bývalo běžné, že jsou ředitelé ve funkci klidně třicet let. Když se podíváte na jejich kariéru, vidíte, že nejsilnější období dané instituce bylo na počátku jejich působení a pak už to šlo z kopce.

Dále čtěte

Vršovické divadlo MANA nabídne Švejka, protektorátní příběhy i Večeři

Vršovické divadlo MANA zahajuje svou devátou sezónu pod uměleckým vedením Věry Maškové. I letos nabídne komorní činohru, která propojuje literární…

Co vás na práci kurátora baví nejvíc?

Baví mě být u začátku projektů. Když se potkám s tvůrci a bavíme se o tom, jaké téma by se mohlo zpracovat, jakým způsobem a jaký tým k tomu sestavit. Nějakou dobu jsem učil kreativní producentství na DAMU, a to mě baví. Naopak mě nebaví provoz divadla, jež nikdy nekončí. Neustále řešíte peníze, přesvědčujete, šetříte, snižujete honoráře. Ale i to k tomu bohužel patří.