Výkonný ředitel Evropského centra pro svobodu tisku a médií Lutz Kinkel FOTO: ECPMF
FOTO: ECPMF
Už dvakrát letos přišel do Česka kritický dopis od Evropského centra pro svobodu tisku a médií (ECPMF). To spolu s dalšími novinářskými organizacemi v Evropě sleduje mediální scénu v jednotlivých státech a v případě potřeby varuje před ohrožením mediální nezávislosti. Takovým momentem jsou podle šéfa ECPMF i výsledky posledních voleb do Rady České televize. „Jsme tu od toho, jsme aktivisté a měli bychom se vměšovat,“ popisuje strategii ECPMF, organizace financované převážně Evropskou komisí, její výkonný ředitel Lutz Kinkel v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
„Evropská komise a europarlament mají velmi málo nástrojů, jak vůbec nějak pohnout s mediální politikou v jednotlivých zemích, protože to je národní záležitost. Proto je to úkol pro nevládní organizace, jako jsme my,“ vysvětluje, proč byl minulý týden na schůzce v českém Senátu na pozvání členů tamní mediální komise.
Kinkelova organizace už letos do Česka zaslala dva dopisy. V prvním, březnovém, poslance vyzývala, aby zvolili nové radní České televize v duchu politické nezávislosti a nenechali se ovlivnit politickým lobbingem.
Když pak v květnu byli na zbývající místa v Radě ČT zvoleni Lubomír Veselý, Hana Lipovská a Pavel Matocha, poslalo ECPMF do Prahy druhý dopis, kde už výsledky otevřeně kritizovalo. Sám Kinkel se netají názorem, že Česko kopíruje některé kroky, které vedly k omezení svobody médií v Maďarsku.
S kým jste se v českém Senátu sešel a o čem jste mluvili?
Mluvili jsme se členy senátní mediální komise a bavili jsme se o naší „intervenci“ kvůli situaci veřejnoprávních médií v Česku…
…to byl dopis, který jste spolu s dalšími evropskými novinářskými organizacemi poslali v květnu českým poslancům poté, co zvolili tři nové radní ČT.
Ano, hodinu jsme se bavili o tom, jak veřejnoprávní média lépe „vybavit“ proti politickým zásahům. Členy komise hodně zajímalo, jak to funguje v Německu a jestli by se něco nedalo převzít. Dělalo to na mě dojem velmi liberální atmosféry s velkým důrazem na svobodu médií a to pozvání mě nesmírně potěšilo.
K tomu jsem právě mířil. Pozvánka tedy přišla z české strany, ze Senátu?
Ano a byla to přímá reakce na dopis, který jsme poslali.
Mělo to jednání nějaký konkrétní výsledek?
Komise přijala usnesení, kde se hlásí k ochraně nezávislosti veřejnoprávních médií. My jsme slíbili, že dodáme ještě seznam bodů, které by v Česku v tomhle směru mohly pomoci. Měl jsem také dojem, že Senát je rád, že poměry v Česku sleduje i někdo zvenčí. My zase budeme rádi, když se někdo podívá směrem do Německa. Takhle to v Evropě funguje, že se navzájem sledujeme.
Přicházejí podobné pozvánky i z jiných zemí regionu – z Polska, Maďarska nebo Slovenska?
Občas nás pozvou do úřadu německé kancléřky, do ostatních zemí spíš zřídka. Jedna z našich spolupracovnic třeba vedla konzultace, včetně těch na nejvyšší úrovni, na Slovensku. Ale to jsou spíš rozhovory, kde my sami poprosíme o schůzku, není to na pozvání. Protože pak člověk vypadá jako kritik.
No právě. Ti politici, kteří chtějí „zkrotit“ veřejnoprávní média, a také jejich sympatizanti se na iniciativy typu vašeho dopisu dívají jako na zahraniční vměšování do českých záležitostí, jako na „diktát Bruselu“ a podobně. Ostatně jsme to slyšeli právě i v květnu, když se v Česku rozšířila zpráva o vaší výzvě českým poslancům… Snažíte se cíleně takové reakce nějak tlumit třeba pečlivější volbou slovníku a podobně?
Vměšování je žádoucí, to je náš program. Jsme tu od toho, jsme aktivisté a měli bychom se vměšovat. Evropská komise a europarlament mají velmi málo nástrojů, jak vůbec nějak pohnout s mediální politikou v jednotlivých zemích, protože to je národní záležitost. Proto je to úkol pro nevládní organizace, jako jsme my. Víme, že také můžeme narazit, a musíme s tím počítat, ale to je naše práce.
Změnil se s nástupem nové Evropské komise výrazně důraz na svobodu médií? Z českého pohledu je pochopitelně zajímavé, že místopředsedkyně komise Věra Jourová má na starost i boj proti dezinformacím.
Myslím, že Věra Jourová hraje velmi dobrou a konstruktivní roli a vážně se stará o svobodu médií. Jsme s ní také průběžně v kontaktu. Myslím, že i v Bruselu už pochopili, že když se všechno nechá jen na „volné ruce trhu“ nebo jednotlivých národních vládách, že se tím jen posílí dezinformace, polarizace a nacionalismus proti EU. Kam to vede, vidíme v Maďarsku. Proto se teď mluví o takzvané „kondicionalitě“ – chceš dostávat dotace, musíš dodržovat evropské hodnoty. To by byl silný nástroj.
Zpátky k vašemu jednání v českém Senátu – řešily se tam i zkušenosti s nominacemi do mediálních rad v Německu? Právě německý – nebo jak se v Česku často říká „bavorský“ – model je často zmiňován jako možná inspirace pro tuzemské mediální rady (kandidáty do rad v Německu nominují předem určené organizace, společenské, církevní apod. – pozn. red.).
Já mám k německému modelu své výhrady, mediální rady jsou statické, měly by zahrnout nové společenské proudy. A potom, i v mediálních radách existují „kruhy přátel“ organizovaných podle stranické příslušnosti. A chce to hodně silné intendanty (v německy mluvících zemích ekvivalent ředitele – pozn. red.) a šéfredaktory, aby se proti těmto kruhům prosadili. Často se to daří, někdy ale také ne. Takže nelze německý model jen tak bez výhrad převzít, má své výhody i nevýhody.
Vaše organizace ECPMF byla také loni v Česku součástí monitorovací mise několika evropských novinářských sdružení. Jaká doporučení ohledně mediálních rad padla tam?
Například to, že by do systému nominací členů mediálních rad měl být přibrán také Senát, aby se zvýšila politická základna pro tyto nominace. Přineslo by to větší různorodost.
Jak se německá média vyrovnala s nedávnou pandemií koronaviru? V Česku byla kromě řady pochvalných reakcí slyšet také kritika i směrem k veřejnoprávním médiím, že příliš slepě zveřejňovala počty nakažených a obětí. Jak to bylo v Německu?
Myslím, že německá média se s tím vypořádala celkem dobře. Dala také prostor vědcům, kteří by ho nikdy v takové míře nedostali. Třeba virolog Christian Drosten se stal bezmála národním hrdinou.
A kancléřka Merkelová? Na první pohled bylo jasné, že německá vláda v komunikaci během pandemie šetří emocemi, což byl poměrně velký rozdíl oproti kabinetu Andreje Babiše…
Existuje takové rčení: Idioti v krizi hledají viníky a ti chytří hledají řešení. A tak to trochu bylo – Merkelová je jedna z těch, kteří hledají řešení. Od ní byste nikdy neslyšeli, že „tenhle virus přišel z Číny“ nebo „oni nás celou dobu podváděli“ nebo „to oni to všechno způsobili“. Tohle by nikdy neřekla, šlo o to najít řešení a chránit obyvatelstvo. A to se v Německu taky ve srovnání s Evropou celkem dost povedlo. Merkelová promovala z fyziky, ona ví, co je vědecký diskurs, a váží si ho. Ale to je pro lidi taky někdy těžké – tohle vydržet.
Rozhovor zveřejňujeme s laskavým svolením HlídacíPes.org.
